Příběh letní soboty

Začátkem minulého týdne mi napsala kamarádka, jestli bych jí nechtěl dělat garde na svatbě. Souhlasil jsem prakticky bez zaváhání. Pochybnosti přišly až o chvíli později, když jsem si uvědomil, že jsem přes rok z bytu vycházel jen minimálně. Natož, abych šel mezi tolik lidé, které navíc vůbec neznám. Nakonec jsem si řekl, že už je pomalu na čase, abych vyšel mezi lidi. Byl jsem také požádán, abych si vzal s sebou foťák. Moc se mi nechtělo. Mělo být horko a nechtělo se mi jako módní doplněk k obleku tahat brašnu s fotoaparátem filmy a dalšími nezbytnostmi. Nakonec jsem ale souhlasil a sbalil Yashicu MAT, kterou jsem fotografoval naposledy minulý listopad.

Cesta k Olomouci trvala nezvykle dlouho, inu ŘSD nikdy nespí a silnice se jim povedlo rozvrtat velmi solidně. Následkem toho jsme nestihli dorazit do pneuservisu, kde jsme se měli převléknout. Život mě ale už naučil improvizovat a tak jsem zřídil nouzovou převlékárnu pod stromem na příjezdové cestě k malé trafostanici u obce, kde se měl konat obřad. Obřad samotný proběhl v odsvěceném kostele, kde si městský úřad zřídil obřadní síň. Následovalo klasické kolečko skupinových i párových fotografií. V tomto čase jsem oběhl kostel a hledal nejvhodnější místo, kde bych mohl pořídit fotografii kvůli které jsem si bral Yashicu s sebou. 

Letní polední světlo bylo nepříjemné a ostré. Chvíli to trvalo, ale našel jsem boční vstup do kostela, který se tvářil docela sympaticky a byl ve stínu. Změřil jsem expozici a pořídil několik snímků. Poprvé jsem také použil expozimetr Sekonic 308, který jsem si nedávno pořídil. Trochu jsem si odvykl poněkud tmavší matnici starého japonského fotoaparátu, najít správné zaostření se ukázalo jako trochu problematické. Zapomněl jsem se sám držet toho, co lidem často říkám - nebojte se přiclonit. Zbytek filmu jsem pak spotřeboval k večeru, druhý už jsem nezakládal. Ve 20:45 jsem si naposledy zatančil s kamarádkou, které jsem dělal garde, za zvuků hitu z 90. let, který nám pouštěl DJ se zlomenou rukou. Potom už následovala cesta domů, vlahou letní nocí a se staženou střechou na autě. 

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.

Svatební příběh

Tak nám nějak ubývá fotografů, každý je dnes vypravěč příběhů. Alespoň tak se mi jeví současný trend. Už neplatíte za služby svatebního fotografa, ale kupujete si svůj „svatební příběh“ a tak podobně.  Zpočátku jsem se na tento trend díval trošku nezúčastněně, ale bylo to jen z toho důvodu, že většinou jsem zatím pracoval pouze s jednotlivými fotkami. Pouze jednou jsem se pokoušel vybrat jakýsi cyklus fotek z Malé Strany a moc se mi to nepovedlo. Ono totiž něco nafotit a pak to poskládat tak, aby to dalo dohromady nějaký příběh, co má začátek, prostředek a konec, to není žádná legrace. Obrat v situaci nastal, když jsem se rozhodl udělat výběr fotografií z naší rodinné výpravy do Ruska, nazvětšovat je a podělit se o ně s příbuzenstvem.

Jako krok jedna jsem musel vynosit neskutečné hromady krámů, které se mi nahromadily v temné komoře. Díky tomu naše domácnost získala po dvou letech televizi, která do té doby zcela zapomenutá odpočívala pod nánosem starého oblečení. Tato fyzicky náročná očista pracovního prostoru měla ještě jeden účel, byla to taková meditativní cesta osvobození duše od nánosu hovadin, abych se mohl v klidu podívat na fotky a nějaké vybrat. Základní výběr patnáct snímků (což byl horní limit toho, co jsem chtěl) byl hotový celkem překvapivě rychle a bezbolestně. Snad jedině to, že se mi mezi čtrnáct fotek naležato vloudila jedna na výšku. Nechal jsem si v minilabu udělat digitální tisky formátu 9x13, abych si mohl fotky lépe prohlédnout ve fyzické formě a zkusmo je poskládat do nějakého pořadí.  Plus jsem je ukázal v minulém článku zmiňovanému Kevinovi, který mi doporučil něco, co jsem sám tak trošku tušil – zúžit výběr fotek pouze na fotky ze svatby, protože ostatní fotky z pobytu tam nedávají moc smysl.

Tak jsem začal znovu vybírat. Z původního výběru zůstalo sedm fotek, přidal jsem k nim tři další ze svatby, přičemž se mi tam opět zákeřně vloudila jedna na výšku, a bylo hotovo. Zašel jsem si koupit sto fotografických papírů Fomaspeed Variant formátu 18x24, nějakou chemii a v pátek jsem začal zvětšovat. Naposledy jsem zvětšoval někdy loni touhle dobou. Sice jsem to moc nezapomněl, ale chvíli mi trvalo, než jsem si našel ideální tempo práce a přestal ničit papíry tím, že jsem třeba zapomněl po zaostření přiclonit objektiv na samotný osvit a podobně. Nazvětšovat, vyprat a usušit 5 kopií jedné fotky mi trvalo vždy cca hodinu. A to jsem pracoval s RC papíry, které se perou jen chvíli a dají se celkem pohodlně usušit fénem. V pondělí večer jsem dodělal poslední dvě fotky, které jsem musel z neděle předělat a vítězoslavně jsem pohlédl na pět hromádek po deseti fotkách. Zbývalo jediné – seřadit je do nějakého pořadí v jakém mají být prohlíženy, tak aby dávaly dohromady ten příběh, který bych chtěl obrázky odvyprávět.

Během pokusu seřadit fotky do pořadí vyšla na světlo světa jistá chronologická „díra“.  Prostě jsem tam neměl žádnou fotku ze samotného obřadu, výměnu prstýnků, první polibek a podobně. Protože jsem během těchto okamžiků musel stát jak pitomec na předem určeném místě se zbytkem mladých přátel ženicha. Nakonec jsem ale v hloubi archivu jednu takovou fotku našel. Jenomže pak měl můj výběr jedenáct fotografií a to je fakt blbé číslo, a tak jsem našel ještě jednu. Takže budu muset zpátky do temné komory a vyrobit dalších deset fotografií – připravuji pět sad, pro sebe, pro příbuzné a podobně. Chemii mám už namíchanou, papíry nějaké zbyly a tak nepředpokládám, že to bude tak velký problém. Dorazím alespoň Kmotra coby audioknihu.

Byl to stejně ale fajn pocit, když jsem si prohlížel první desítku zvětšenin. Držet v ruce nějaký hmatatelný výsledek své fotografické a následně temnokomornické práce. Sice ještě nebyl kompletní, protože musím dodělat ty další dvě fotky, ale ten dojem,  když si prolistujete fotografie na papíře, je úplně jiný, než si je prohlížet v počítači. Navíc u některých mám pocit, že se mi je pod zvětšovákem povedlo udělat líp než pomocí úprav v počítači. Musel jsem se metodou pokusu a omylu naučit, mnou obávané, nadržování a vykrývání, abych selektivně upravil expozici na některých částech snímků, což se mi nakonec docela podařilo. Ještě lepší pocit jsem měl ale z toho, že se mi nejspíš povedlo udělat další krok na mé fotografické cestě, a to od jednotlivých fotek k sestavení většího celku. Všech 12 fotek co jsem nazvětšoval najdete popořadě hezky pod článkem.