Tak nám nějak ubývá fotografů,
každý je dnes vypravěč příběhů. Alespoň tak se mi jeví současný trend. Už
neplatíte za služby svatebního fotografa, ale kupujete si svůj „svatební
příběh“ a tak podobně. Zpočátku jsem se
na tento trend díval trošku nezúčastněně, ale bylo to jen z toho důvodu,
že většinou jsem zatím pracoval pouze s jednotlivými fotkami. Pouze jednou
jsem se pokoušel vybrat jakýsi cyklus fotek z Malé Strany a moc se mi to
nepovedlo. Ono totiž něco nafotit a pak to poskládat tak, aby to dalo dohromady
nějaký příběh, co má začátek, prostředek a konec, to není žádná legrace. Obrat
v situaci nastal, když jsem se rozhodl udělat výběr fotografií z naší
rodinné výpravy do Ruska, nazvětšovat je a podělit se o ně
s příbuzenstvem.
Jako krok jedna jsem musel
vynosit neskutečné hromady krámů, které se mi nahromadily v temné komoře.
Díky tomu naše domácnost získala po dvou letech televizi, která do té doby
zcela zapomenutá odpočívala pod nánosem starého oblečení. Tato fyzicky náročná
očista pracovního prostoru měla ještě jeden účel, byla to taková meditativní
cesta osvobození duše od nánosu hovadin, abych se mohl v klidu podívat na
fotky a nějaké vybrat. Základní výběr patnáct snímků (což byl horní limit toho,
co jsem chtěl) byl hotový celkem překvapivě rychle a bezbolestně. Snad jedině
to, že se mi mezi čtrnáct fotek naležato vloudila jedna na výšku. Nechal jsem
si v minilabu udělat digitální tisky formátu 9x13, abych si mohl fotky
lépe prohlédnout ve fyzické formě a zkusmo je poskládat do nějakého pořadí. Plus jsem je ukázal v minulém článku
zmiňovanému Kevinovi, který mi doporučil něco, co jsem sám tak trošku tušil –
zúžit výběr fotek pouze na fotky ze svatby, protože ostatní fotky z pobytu
tam nedávají moc smysl.
Tak jsem začal znovu vybírat. Z původního
výběru zůstalo sedm fotek, přidal jsem k nim tři další ze svatby, přičemž
se mi tam opět zákeřně vloudila jedna na výšku, a bylo hotovo. Zašel jsem si
koupit sto fotografických papírů Fomaspeed Variant formátu 18x24, nějakou
chemii a v pátek jsem začal zvětšovat. Naposledy jsem zvětšoval někdy loni
touhle dobou. Sice jsem to moc nezapomněl, ale chvíli mi trvalo, než jsem si
našel ideální tempo práce a přestal ničit papíry tím, že jsem třeba zapomněl po
zaostření přiclonit objektiv na samotný osvit a podobně. Nazvětšovat, vyprat a
usušit 5 kopií jedné fotky mi trvalo vždy cca hodinu. A to jsem pracoval
s RC papíry, které se perou jen chvíli a dají se celkem pohodlně usušit
fénem. V pondělí večer jsem dodělal poslední dvě fotky, které jsem musel
z neděle předělat a vítězoslavně jsem pohlédl na pět hromádek po deseti
fotkách. Zbývalo jediné – seřadit je do nějakého pořadí v jakém mají být
prohlíženy, tak aby dávaly dohromady ten příběh, který bych chtěl obrázky
odvyprávět.
Během pokusu seřadit fotky do
pořadí vyšla na světlo světa jistá chronologická „díra“. Prostě jsem tam neměl žádnou fotku ze
samotného obřadu, výměnu prstýnků, první polibek a podobně. Protože jsem během
těchto okamžiků musel stát jak pitomec na předem určeném místě se zbytkem mladých
přátel ženicha. Nakonec jsem ale v hloubi archivu jednu takovou fotku
našel. Jenomže pak měl můj výběr jedenáct fotografií a to je fakt blbé číslo, a
tak jsem našel ještě jednu. Takže budu muset zpátky do temné komory a vyrobit
dalších deset fotografií – připravuji pět sad, pro sebe, pro příbuzné a
podobně. Chemii mám už namíchanou, papíry nějaké zbyly a tak nepředpokládám, že
to bude tak velký problém. Dorazím alespoň Kmotra coby audioknihu.
Byl to stejně ale fajn pocit,
když jsem si prohlížel první desítku zvětšenin. Držet v ruce nějaký hmatatelný výsledek své fotografické a následně temnokomornické práce. Sice ještě nebyl
kompletní, protože musím dodělat ty další dvě fotky, ale ten dojem, když
si prolistujete fotografie na papíře, je úplně jiný, než si je prohlížet
v počítači. Navíc u některých mám pocit, že se mi je pod zvětšovákem
povedlo udělat líp než pomocí úprav v počítači. Musel jsem se metodou
pokusu a omylu naučit, mnou obávané, nadržování a vykrývání, abych selektivně
upravil expozici na některých částech snímků, což se mi nakonec docela
podařilo. Ještě lepší pocit jsem měl ale z toho, že se mi nejspíš povedlo
udělat další krok na mé fotografické cestě, a to od jednotlivých fotek
k sestavení většího celku. Všech 12 fotek co jsem nazvětšoval najdete popořadě hezky pod článkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat