Martin Wágner: Tajemný východ

Mé pozvání k rozhovoru tentokrát přijal dokumentární fotograf Martin Wágner, který se specializuje na mě velmi blízké téma Ruska (ale nejenom toho). S jeho fotografiemi jsem se poprvé setkal na výstavě "Na Vostok". Okamžitě mě zaujala jejich kompozice a velmi precizní černobílé zpracování. Povídali jsme si o cestách do Ruska, specifickém prostředí té obrovské země, ale i tom, proč se po letech vrátil zpět k fotografování na film.


Jak jste začínal s focením?

Od dvanácti let jsem chodil do skauta a tam se odehrávala různá dobrodružství, která mě fascinovala a já o nich chtěl vyprávět. Jenomže jsem si uvědomil, že mi je nikdo nevěří, a tak mě napadlo, že by bylo fajn, kdybych je fotografoval. Samozřejmě se mi to nedařilo úplně fotograficky zachytit, ale je fakt, že moje první fotografická výstava, v mých patnácti letech byla právě z prostředí skautingu.

Fotíte na film?

Teď jsem znovu začal. Dlouho jsem fotil na film, do roku 2006. V roce 2007 jsem si koupil první digitál, což byl Nikon D200. Jel jsem pak do Ruska, měl jsem sebou tu D200 a jako záložní jsem si vezl Nikon FE. Za celou dobu jsem nenafotil ani jeden film, takže jsem pak filmy v Kyjevě věnoval jedné kamarádce a od té doby jsem na film nefotil. Trošku jsem koketoval s formátem 6x6, to když jsem chtěl fotit nějaké krajiny. Dostal jsem také na dlouhodobou zápůjčku od kamaráda Michala Kratochvíla fotoaparáta Calumet 4x5 a od Tomáše Rasla jsem zase dostal nějaké filmy, ale ještě jsem to všechno nenafotil. No a teď jsem se přes Honzu Dobrovského zase vrátil ke kinofilmu. Jeden z důvodů toho fotografování na film je to, abych si nějaké věci připomněl a abych měl reflexi pro úpravu svých digitálních fotek u kterých se snažím, aby byly podobné těm na film. Zkrátka abych to moc nepřeháněl s úpravami a podobně.

Jekaterinburg 2002

Jaké vybavení momentálně používáte?

Na film mám Konicu Hexar AF a digitál používám Sony A7.

Proč fotíte černobíle?

Černobílá byla prostě dostupná, dřív jsem si kupoval černobílé filmy, metráže, chemii a platit 100kč za vyvolání barevného filmu, když mi bylo dvanáct třináct let bylo prostě moc. Nějakým způsobem se mi ta černobílá fotografie líbila, takže jsem v tom pokračoval. S příchodem digitálu člověk samozřejmě může zkoušet, černobílou i barevnou variantu. Zjistil jsem, že barevná fotografie je moc definující a nenechává člověku nějaký větší prostor pro fantazii.

Sachalin 2001

Vnímáte nějaký rozdíl při práci s digitálem a analogem?

Asi nijak. Snad jen v tom, že při práci v horším světle má ten analog zásadní nedostatky.

Jak jste se dostal k focení Ruska?

Nejdřív jsem se dostal k focení. To Rusko mě ale nějakým způsobem neustále fascinovalo. Jedním z důvodů bylo, že jsem začátkem 90. let viděl v televizi dokumenty, myslím že ten kameraman se jmenoval Milan Maryška a jeho dokumenty se mi moc líbily. Zároveň jsem měl rád dokumentární fotografii Karla Cudlína, Danu Kyndrovou a Koudelku. Chtěl jsem fotit jako oni a Rusko mě prostě fascinovalo a pro focení to je zkrátka dobrá lokace.

Iturup, Kurily 2001

Je v něčem focení v Rusku specifické?

To nevím, nemůžu moc porovnávat. Když někdo odjede do Ruska, nebo kamkoliv jinam a je v cizím prostředí, tak je z něj trošku jiný člověk. Setkáváte se novými lidmi a můžete trošičku hrát takové divadlo, že jste lepší, než ve skutečnosti nebo se o to snažit. Je to takový nový život, možná trochu schizofrení, ale baví mě to. Taky to je jeden z těch důvodů, proč tam jezdím, protože tam jsem trošku jiný člověk než tady.

Projel jste celou trasu Transsibiřské magistrály?

Transsibiřskou magistrálu jsem projel celou. V roce 98 nebo 99 jsem byl v Moskvě a chtěl jsem na Krym, ale lístek na Transibiřskou magistrálu stál 20 dolarů, tak jsem si ho koupil a projel jsem to tam i zpátky. Za tu dobu jsem se naučil tak nějak Rusky, protože jsem předtím uměl jen velice špatně. Už nikdy v životě bych to podruhé jet nechtěl. Tenkrát jsem se z Vladivostoku dostal do Japonska. Před cestou jsem prodal svůj zvětšovák Durst, měl jsem celkem 333 dolarů a 3 dolary jsem si nakonec přivezl zpátky. Lidi si často tu cestu magistrálou moc romantizují, i když tenkrát to nebylo zas tak špatné. Nebyly chytré telefony, tak si člověk ve vlaku povídal s lidmi a tak.

Brest Litevský 2006

Jsou nějaká místa, která byste ještě rád navštívil?

Třeba v Rusku je těch míst strašně moc. Nikdy jsem nebyl v Jakutsku, Magadanu a chtěl jsem jet i na poloostrov Tajmir. Ta vzdálená místa v tom Rusku mě samozřejmě přitahují, ale je to náročné samozřejmě finančně i časově. Je možné že i to, proč jsem tam jezdil, ta nějaká romantika hledání těch geologů a lovců, kteří v těchto místech žijí se částečně také trochu vytrácí. Rusové tahle místa začali taky objevovat, ti bohatší tam létají v helikoptérách a v těch velkých autech. Zároveň se tam hodně těží ropa a je to docela komplikované. Tyhle odlehlé konce světa mě zkrátka přitahují, pár jsem jich už navštívil, ale stále je jich víc, kde jsem nebyl.

Co podle vás dělá dobrou dokumentární fotku?

Úplně nevím, jestli to dokážu popsat. Můžu odpovědět na otázku, co se snažím dát do svých fotek, aby se mi líbily. Snažím se aby ta fotka v sobě měla nějaké napětí, tajemno, popřípadě, aby  fotka u lidí vyvolávala nějaké emoce. Je to moc složitá otázka.

Sachalin 2001

Může podle vás jedna samostatná fotka vyprávět příběh?

Ten smysl dokumentární fotky je především v tom, aby jednotlivá fotka vyprávěla příběh. Dokument není reportáž. S Adrejem Reiserem se často hádáme, že neexistuje žádná dokumentární fotka, on tvrdí, že existuje jen reportážní fotka a že dokument spadá pod reportáž. Samozřejmě já svoje focení dávám do jednoho pytle a mám snahu docílit toho, abych nafotil celou sérii fotografií, které jsou navázané jedna na druhou.

Jaká je podle vás úroveň současného českého dokumentu?

Asi bychom se museli zamyslet nad tím, jaké autory, kteří v současnosti tvoří vlastně známe. Mě teď napadá Michal Hanke se kterým spolupracují, ten dělá klasický černobílý dokument. Hodně lidí teď  dokument fotí, třeba barevně. Jsou to fotky založené trošku na nějakých grafických nebo designových prvcích. Líbí se mi fotky Milana Jaroše nebo Romana Vondrouše. Roman fotí i černobíle, dostihy. Klasického dokumentu jako Karla Cudlína nebo Dany Kyndrové už moc není. Vyvíjí se to. Doba je jiná a dokumentu po jakém tady byla poptávka třeba v 90. letech už moc není. Jsme zasycení zase jinými obrazy, ale opět se to někam posune. Dobrý fotograf je ten, který fotí dlouhodobě a vytvoří nějaký cyklus. Možná se časem dočká nějakého uznání za ten vytvořený cyklus, ale nikdy se to samozřejmě úplně nerentuje v porovnání s tím časem a úsilím, které do toho vložil.

Egvekinot, Cukotka 2004

Jak jsou pro vás důležité papírové fotky?

No, kromě toho, že s tím živím, tiskem papírových fotek pro ostatní fotografy... Je to složité, samozřejmě, že bych všem doporučil, aby si fotky tiskli. Ale i já sám mám spoustu fotek jen v digitální podobě. Před nějakou dobou jsem pracoval na maketě svojí knížky. Prošel jsem velkou část svého archivu a vybral jsem asi 270 fotek. Všechny jsem si vytisknul a pak jsem z toho dělal užší výběr. Zatím zůstalo jen u té makety, ale nedávno to na mě vypadlo, když tu byla nějaká návštěva a dojem z prezentace fotky na papíře je nesrovnatelný. Osobně mi to stačí na monitoru, když dělám nějaký si fotky vybírám, ale pokud ty fotky chci někomu ukázat, tak prostě musí být na papíře. Otázkou je jestli se dneska lidi schází, aby si kázali fotky, jestli už je nestačí dát jen na Facebook…

Co chystáte do budoucna, výstava, publikace?

Už mnoho let připravuji tu knížku, ale už jsem se v tom trochu zacyklil a čekám na nějaký impuls. Zároveň na to trochu šetřím, což se taky úplně nedaří, ale rád bych tu knížku udělal. I kdyby to mělo být v menším množství exemplářů. Samozřejmě bych chtěl pokračovat ve fotografování jako doposavad, protože mě to baví. Otázkou je jestli to baví i diváky, ačkoliv na vernisáže pořád chodí. Zároveň mě baví pracovat s negativy lidí, kteří už tady mezi námi nejsou. Mám archiv po fotografovi jménem František Beneš a z toho čas od času dělám nějakou výstavu. Negativy jsou datovány od roku 1908 do roku 1938 a archiv má asi 5tis negativů. Z toho jsem vybral asi 90 pěkných fotek se kterými pracuji. Před rokem mě oslovil kamarád Roman Bucháček a ten má pozůstalost po svém strýci Karlu Bucháčkovi a já s ním zpracovávám ty negativy z pozůstalosti, byl to vynikající dokumentární fotograf, co fotil hlavně Prahu. Na moje dlouhé cesty, i protože mám teď  malé dítě, není úplně vhodná doba, takže se teď věnuji i téhle kurátorské činnosti. Časem se třeba k tomu intenzivnějšímu cestování a focení vrátím.

Cukotka 2004

Dost lidí má z cestování do Ruska obavy, dostal jste se tam někdy do problémů?

Já mám hrozné obavy z cesty do Ruska. Vždycky se toho děsím a představuji si ty hororové scénáře toho, co mě tam může potkat. Jakmile v tom Rusku jsem, tak mě to přejde a cítím tam tu realitu tak nějak podobně jako tady. Nemám obavu, že mě někdo na ulici podřízne, ale mám obavu abych tam nepotkal nějakého šíleného řidiče. Loni jsem tam dva měsíce jezdil autem a když jezdíte po jedné ulici a za týden tam na stejné křižovatce vidíte šílené nehody s auty na střeše, tak si říkáte, že je to taková ruleta. Ta obava z cesty je, když jsem tady, ale tam už tu obavu nemám.

Irkutsk 2000

Fotíte někdy i v Čechách?

Mám cyklus českých krajin, který jsem už vystavoval. Letos to bylo v Blatné v rámci takové naší skupiny. Oslovil jsem pár kamarádů a snažíme se každý rok fotit na nějaké téma. První téma bylo Vltava, možná jsme jí ale měly fotit 3 – 4 roky a ne jen rok. Kamarádi z Brna z toho tématu neměli radost, protože to bylo dost vymezené lokálně. Trochu si uvědomuji, že to co fotím v Rusku by se dalo fotit i v Čechách. Můj soused je třeba včelař, je mu 87 let a to by se nafotit dalo. Jenomže já s ním mám sousedský vztah, učí mě včelařit. Najednou se přepnout a říct mu, že ho celý den budu fotografovat mi moc nejde. Když jedu do Ruska a mám jen svůj foťák a tu svojí roli že fotografuji, tak je to prostě snadnější.

Kde čerpáte inspiraci?

To bychom se museli zase vrátit k dokumentaristům ve věku mých rodičů. Hrozně se mi líbí ty jejich fotky a taky jsem si to chtěl vyfotit v tom Rusku, na Ukrajině nebo Rumunsku. Samozřejmě z toho vznikají trochu jiné fotky, protože ty situace jsou jiné. Člověk, co fotí dokument podle mě nemusí inspiraci nikde čerpat. Někam vyrazil a je před ním realita ve které se pohybuje a fotografuje jí.

Podkarpatská Rus 1998

Oblíbení fotografové

Cudlína a Kyndrovou jsem jmenoval několikrát. Určitě Koudelka, Kratochvíl i Jindřích Štreit má krásné fotky. Je jich mnoho a určitě jsem nějaké další zmínil v průběhu rozhovoru.

Co vám dalo studium v Opavě?

No musím odpovědět erudovaně, kdyby to náhodou četl pan profesor. Jsou to především ti spolužáci, je to takový klub podobně smýšlejících lidí, kteří mají podobné zájmy. I profesoři jsou zajímaví. Jednou větou by se to dalo shrnout jako: „Celoživotní přátelství s mnoha zajímavými lidmi


Pokud chcete vidět víc fotografií od Martina Wágnera, doporučuji návštěvu jeho Facebooku.

Andrej Rublev: Tvůrčí bolest

Pokud jste ještě neviděli ikonický filmy Andreje Tarkovského, doporučuji podívat se na něj předtím, než si přečtete tento článek. Jen nerad bych vám zkazil případný zážitek tím, že bych vám něco prozradil. Film naleznete například zde: 1. část a 2. část.

Párkrát jsem se na blogu už zmiňoval, jak se často nechávám při svém fotografování inspirovat filmy. Někteří známí režiséři začínali jako fotografové (Stanley Kubrick), či se k fotografii případně dostali až později ve své kariéře (Andrej Tarkovsky). Kubricka fotografie během jeho kariéry nikdy neopustila, při natáčení filmy 2001: Vesmírná odyssea například používal speciální super-širokoúhlý fotoaparát Widelux, který zabírá úhel 120° aby si udělal představu o tom, jak budou některé scény vypadat v širokoúhlém filmovém formátu. Oko fotografa je pak vidět i na jeho kompozicích. Ovšem samotné otázky kompozice, expozice a vystavění scény jsou jen jednou stranou mince. Druhou stranu mince představuje samotný tvůrčí proces a jeho podstata.

Štěstí tomu chtělo, že jsem víceméně náhodou na Facebooku zahlédl pozvánku na festival filmů Andreje Tarkovského, který se měl konat v Pražském kině Ponrepo. Bez velkého váhání jsem nakoupil lístky na několik filmů. Prvním z nich byl Stalker, pravděpodobně nejznámější z Tarkovského filmů, ale zároveň bych řekl že nejtěžší. Rozpočtová omezení donutily scénáristy a režiséra upravit film do více symbolické roviny, jakoby jeho filmy nebyly symbolické už dost. Pokud vám někdo bude tvrdit, že Stalkera pochopil, buďte na pozoru. Druhým filmem, který jsem navštívil byl Andrej Rublev. Epická historická freska, která mi toho o tvůrčím procesu a jeho úskalích řekla víc, než jsem čekal.

Film, jak už jeho názve napovídá, sleduje život Andreje Rubleva, slavného ruského malíře ikon, který žil a tvořil na přelomu 14. a 15. století. Pro tuto historickou fresku dostal Tarkovský jistě velmi důstojný rozpočet, což je na filmu vidět. Natočen sice černobíle, ale v širokoúhlém formátu SovScope, což byl ruský analog amerického systému Cinemascope, který pracoval s anamorfickými objektivy na 35mm filmovém pásu. Velkolepé jsou i lokace, propracované kostýmy a skutečně velké davové scény. Natočen v roce 1966, film se vezl na jisté vlně uvolnění komunistického režimu v Sovětském svazu, což se později moc neprojevilo na jeho komplikované distribuci. Pro mě osobně bylo překvapivé, že se vůbec v Sovětském svazu natáčel film o malíři ikon, když spousta nejkrásnějších chrámů byla opravena třeba až v roce 2000.

Ve filmu se nenápadně objevují myšlenky o těžkostech života v Rusku. Myšlenky z roku 1966 ve filmu odehrávajícím se kolem roku 1400, které rezonují i se současností. V jedné scéně diskutuje vůdce Tatarských nájezdníků ve vypleněném kostele s bratrem ruského velkoknížete a malbě panny Marie a říká, že to nemůže být žádná panna, když měla dítě. Nakonec ale prohlásí: „No, u vás v Rusku je všechno možné!“ Naproti tomu samotný Andrej Rublev upadá do temných myšlenek. Rusko té doby je stíháno tatarskými nájezdy, epidemie a krutostí vládnoucích vrstev proti vlastním poddaným. Jak má člověk pak tvořit něco pozitivního? Andrej by chtěl, aby jeho umění sloužilo a promlouvalo k lidem. Má problém vymalovat v kostele fresky posledního soudu, protože nechce strašit prostý lid a vystavovat ho obrazům hrůz, když jejich běžný život je už tak plný utrpení. Tímto vnitřním bojem je Andrej naprosto paralyzován a není schopen nic vytvořit. Během celého filmu ho nevidíme nic namalovat. Pokládá si i otázku, kolik toho musí ruský národ vytrpět a kolik toho vydrží. Naproti tomu řek Theofanes (Feofanes v ruském přepisu) nemá s tvořením pochyby, tvoří proto, aby uctil boha, ne pro lidi.

Jako protiváha paralyzovanému Andreji Rublevovi je ve filmu postava zvonaře Boriska. Ten se nabídne, že odlije pro velkoknížete nový velkolepý zvon místo svého otce, mistra zvonaře, který zemřel při epidemii moru. Tvrdí, že mu jeho otec na smrtelné posteli svěřil svá tajemství. Pracuje s fanatickým odhodláním, které je cizí jeho pomocníkům, kteří pro něj mají málo pochopení. On na jejich rady nedbá a vše dělá po svém. Tvůrčí síla, která skrz něj prochází je obrovská a on jí jen stěží kontroluje. Celému tomu procesu přihlíží Andrej jako němý svědek, protože složil slib mlčení, jako pokání za svůj zlý skutek (který nebudu prozrazovat). Borisek neprojevuje žádné pochybnosti o svém tvůrčím procesu. Vše řeší s velkým odhodláním a žádnou překážku nenechá, aby ho zpomalila v jeho konání. Zvon je nakonec odlit a zazvoní. Tehdy se vyčerpaný Borisek zhroutí a až v tomto momentě z něj vyjdou všechny pochybnosti, které měl o své tvorbě, ale celou dobu je držel uvnitř a nenechal se jimi zpomalit. Tehdy Andrej promluví, aby ho utěšil a tento moment ho přiměje k tomu, aby sám přestal pochybovat a začal tvořit. Už mimo záběr pak vytvoří své největší dílo, které je beze slov prezentováno již v barvě úplně na samém konci filmu v takřka dokumentární sekvenci.

Často se ocitám v situaci, že nejsem schopný tvořit. Nejsem schopný zvednout fotoaparát a odexponovat film, nedokážu se přinutit sepsat své myšlenky tady na blog. Pochybuji. O smyslu toho, co tvořím, pro koho to tvořím a pochybuji o celém svém procesu. Každý kdo to zažil asi ví, jak je to paralyzující stav ze kterého se jeden jen velmi těžko sám dostane. Stejně tak, jako musel Andrej Rublev vidět tvůrčí sílu zvonaře Boriska a jeho následné zhroucení, aby byl pohnut ke své vlastní tvorbě, tak i mě často k tvorbě pohne nějaký vnější impuls, ačkoliv samotný tvůrčí proces je pro mě spíše soukromou záležitostí, i když se o nějaké útržky sem tam dělím tady na blogu. V současnosti připravuju pro svůj blog další rozhovory s fotografy a je to právě ta jejich tvůrčí síla, kterou skrz ty rozhovory poznávám, která mě žene dál. Samozřejmě nepochybuji, že i oni mají občas podobné kreativní problémy jako já, či jako měl ve filmu i Andrej Rublev. Jenomže v rozhovorech je to právě hlavně ta pozitivní tvůrčí síla, která se nakonec dostane na povrch.

Moje občasná tvůrčí paralýza je samozřejmě úzce svázaná s dobou, ve které žijeme. Narodil jsem se těsně před revolucí a formativní roky mého dětství proběhly v 90. letech. Mojí generaci byla prorokována skvělá budoucnost, jakožto první, která vyroste bez vlivu komunistické diktatury. Bohužel 90. léta nás na tuhle skvělou budoucnost špatně připravila. Už se na veřejnosti nemůže říkat, co se dřív mohlo. Lidé se stali více zahleděnými do sebe a místo větší svobody tu máme čím dál větší kontrolu ze strany státu a posledních 5 let nepokrytou novou vlnu normalizace. Jako fotograf musím mít otevřené oči a vnímat svět kolem sebe, takže se nemůžu uzavřít a izolovat. Člověk nesmí propadnout zoufalství, máme povinnost pozdvihnout se nad šeď všedních dní a skrz naši tvorbu pomoci i ostatním. Pokud se nám povede tvořit dostatečně kvalitně, tato tvorba přetrvá. Stejně jako ikony Andreje Rubleva překonaly všechny těžkosti Ruska, tak jako Tarkovského filmy přetrvaly v těžkých podmínkách Sovětského svazu.

Všechny barvy podzimního Petrohradu

Každý slunečný den v Petrohradu je svátek. Počasí mi přálo (to, že jsem psal e-mail prezidentu Ruské federace, aby pomocí letadel rozehnal mraky jsou zlé pomluvy) a já měl slunečních dní dost a dost. Ostatně, že mi počasí přálo bylo už vidět z mých černobílých fotografií. Jenomže pokaždé, když vyleze sluníčko a je opravdu pěkné světlo, člověk (tedy já) občas zakolísá a odbočí od čistě černobílé cesty směrem k barvě. Proto jsem si do Ruska sbalil několik barevných filmů, když jsem zjistil, že má být pěkné počasí. Kdysi jsem psal, že jediná cesta k barvě je použití diapozitivů.

Prozřetelnost tomu chtěla, že mi zbyly ještě nějaké Kodaky Ektachrome, takže jsem měl pro Petrohrad po ruce to nejlepší, co jsem mohl mít. Jedinou nevýhodou diapozitivu je jeho nízká citlivost. V případě Ektachromu 100 ISO. Od toho se odvíjela témata, na které jsem barvu použil. Byly to povětšinou statické scény, kde mě primárně zajímalo světlo a barevnost těchto scén. Nízké podzimní slunce je pro barevné focení velmi příjemné, ale brzy se stmívalo. Musel jsem si tedy svůj den dobře naplánovat, abych stihl využít co nejvíce denního světla a nenosil pak s sebou Nikon FM2 (ve kterém jsem měl Ektachrome) jen jako zbytečnou zátěž po setmění.

Ve výsledku jsem byl příjemně překvapen, kolik se našlo v Petrohradu barev. Kodak Ektachrome má obzvlášť příjemné podání žluté a modré barvy. Modrá přijde do hry zejména tehdy, pokud se vám povede dobře trefit expozici oblohy. Jednou z dalších nevýhod diapozitivů je jejich nízký dynamický rozsah, takže se nehodí pro velmi kontrastní scény, kde je mnoho jasných světel i hlubokých stínů. Těžko byste exponovali tak, aby byla všude dobrá kresba. Určitě jsem už v některém z minulých článků zmiňoval, že zrovna tenhle diapozitiv mě v tomhle ohledu velmi příjemně překvapil. Expozici jsem pro něj neměřil žádným velmi sofistikovaným způsobem. V zásadě stejně jako bych měřil pro negativ. Důvěřoval jsem výstupu expozimetru svého Nikonu kombinovaném se zdravým rozumem.

Nakonec jsem spotřeboval 3 ze 4 kazet Ektachromu, které mi ještě zbyly. Smutné je to, že tento skvělý film se přestal vyrábět v roce 2012. Naštěstí ne všichni výrobci filmů jsou jako Fuji, že ukončovali výrobu jednoho filmu za druhým. Takže podle již potvrzených zpráv nám Kodak tento film vrátí v prvním kvartále roku 2018. V současnosti probíhají poslední testy před uvedením na trh. Je to dobrý pocit vědět, že alespoň některé značky to pořád myslí s analogovu fotografií vážně. Jedním z pozitiv pozitivních filmů je to, že se snáz skenují a potřebují mnohem méně postprocesu než barevné negativy. Takže je dost docela dobře možné, že když budu v roce 2018 fotit v barvě, bude to s novým Kodakem Ektachrome!

Kronštadt: Levná cesta z města

V rámci svého pobytu v Petrohradu jsem si rozhodl udělat čas na jeden výlet mimo město. Většina lidí by zvolila například Peterhof, který je někdy označován za „Ruské Versailles“, ale já se vydal jinam. Na ostrov Kotlin ve Finském zálivu, na kterém se nachází město Kronštadt. Zkrátka jsem se chtěl ještě před zimou podívat k moři, což mi celkem vyšlo, ačkoliv jsem nenašel žádnou pláž vhodnou ke koupání.  V Kronštadtu jsou ale k vidění jiné a velmi zajímavé věci, které rozhodně stojí za cca hodinový výlet autobusem z centra města. Tedy nejdřív se musíte linkou metra 5 dostat do stanice „Staraja děrevnaja“ a pak autobusem č. 101 přímo na Kronštadt. Ptáte se, jak se dostanete autobusem na ostrov? Inu v zemi, kde včera znamená pozítří, postavili přes Finský záliv most. Ne jeden, ale hned dva.

Cesta autobusem trvala sice něco kolem 40 minut, ale stála obvyklých 40 rublů, které zaplatíte i při pojíždění ve městě. Což mi přišlo celkem fajn, když si vezmu, jak daleko jsem vlastně jel. Hned poznáte, že jste přijeli z výstavního města Ruské federace do něčeho, co trochu lépe reprezentuje současnou Ruskou realitu. Nečekejte žádné slumy, ale oproti udržovanému a uklizenému Petrohradu je to citelný rozdíl. Ostrov byl díky své výhodné poloze přirozenou první obrannou linií Petrohradu. Proto se tam začalo stavět již v roce 1703 (ve stejném roce byl založen i Petrohrad). I po cestě autobusem vidíte na malých ostrůvcích cihlové barokní pevnůstky. V centru města je velká pevnost obehnaná vodním příkopem, která by ovšem zasloužila generální opravu.

Hlavním turistickým tahákem je zde Kronštadtská námořní katedrála. Impozantní stavba v neo-byzantském slohu, která se v mnohém inspirovala chrámem Hagia Sofia v Istanbulu (tedy Cařihradu, chcete-li). Vstup je zdarma, jak by to ostatně v kostele vždy mělo být. Tohle místo mě skutečně ohromilo. Samozřejmě už jsem viděl různé pravoslavné chrámy v Rusku, ale tenhle se mi zatím líbil nejvíc. I svojí poklidnou atmosférou, která stále připomínala, že jde především o dům boží, a nejen o turistickou atrakci. Katedrála byla postavena v letech 1903 až 19013 a má mnoho, pro pravoslavné chrámy, nezvyklých architektonických a dekoračních prvků. Zejména se jedná o vitrážová okna, která odpovídají spíše katolické tradici. Dalším neobvyklým prvkem je speciální lóže pro cara. Kompletní rekonstrukce po letech zanedbávání byla dokončena teprve (z historického hlediska) nedávno – v roce 2008. Pokud máte štěstí, můžete jít za 200 rublů na komentovanou prohlídku, kde vás provede „správce“ budovy. Povypráví o historii, architektuře a vezme vás nahoru na zvonici, kde stojíte uvnitř obrovského zvonu. Dokonce si na něj můžete zazvonit. Prohlídky jsou dostupné v angličtině, ruštině a španělštině. Čeština se nekvalifikovala.

Už jsem se v předešlých článcích zmiňoval o tom, že v pravoslavných chrámech bývá docela jiné světlo a atmosféra, než známe od nás. Zde bylo tak pěkné světlo, že jsem dokonce použil barevný film. Fotografie v barvě uvidíte již brzy. K celkové atmosféře Námořní katedrály na Konštadtu jistě přispívá i to, že se čas od času zjeví skupina pravoslavných kněží, aby odříkali modlitby za padlé námořníky Ruského vojenského námořnictva. Do toho se zde zjevuje tradiční procesí věřících, kteří tu a tam zapálí svíčku, pomodlí se a políbí ikonu. Fotografovat se to samozřejmě všechno dá, když člověk zachová alespoň nějakou základní lidskou úctu. 

Ve městě se také nachází námořní učiliště a základna válečného loďstva, která mě trochu zklamala přítomností pouze relativně menších hlídkových plavidel. Ani nabídka lahve vodky a kartonu cigaret mě bohužel nedostala na palubu. Rusko se změnilo, buď už není všechno na prodej anebo se zvedly ceny. V přístavu můžete také nasednout na výletní loď, která vás proveze kolem ostrova, kde jsou na ostrůvcích menší pevnosti. To bohužel úplně nezapadalo do mého časového rozvrhu, tak jsem si dal menší procházku kolem přístavu a po parku. Ve městě potkáte skupiny kadetů z námořní školy, ale i obyčejné obyvatele města, kteří vyrazili v pěkném počasí na procházku. Všude je však dostatek připomínek toho, že celý ostrov byl kdysi hlavně vojenskou základnou. Maják, doky (kde se nedávno opravovala Aurora) a různé baterie pobřežního dělostřelectva z časů Velké vlastenecké války.

Vyplatí se výlet na Kronštadt? Rozhodně. Vezmeme-li v potaz to, že vás takový výlet vyjde jen na pár desítek rublíků za MHD. Katedrále je velkolepá a turisty nezamořená. Zbytek města je poněkud méně malebný, ale na druhou stranu alespoň člověk ochutná opravdovou Ruskou realitu, o kterou by jinak mohl být v centru Petrohradu ochuzen.

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Petrohrad: Pamětihodnosti a muzea

Každému, kdo se rozhodne navštívit Petrohrad, bych doporučoval vyhradit si na návštěvu alespoň týden. Tedy pokud chcete navštívit alespoň část pamětihodností, které město nabízí. Skutečně toho není málo. Každého samozřejmě napadne navštívit Ermitáž. Kolem 3 milionů exponátů v 5 přístupných budovách (z celkových 6). Pokud chcete vidět alespoň část sbírek tohoto muzea, nechte si na to alespoň 2, ale ještě lépe 3 dny. Administrace Ermitáže na vás naštěstí myslí a nabízí lístky platné 3 dny. Základní lístek stojí 600 rublů, což je cca 230kč. Pokud jste lakomí, můžete se zkusit trefit do prvního čtvrtka v měsíci, kdy je vstup zdarma. Jediné, co se v Ermitáži od mé poslední návštěvy před 3 lety změnilo je množství lidí. Tedy zejména turistů z Číny. Turisti jsou otravní, turisti z Číny speciálně. Pohybují se zásadně ve stádech o 30 a více kusech, shlukují se a překáží, kde to jen jde. Naštěstí se občas objeví skupina ruských turistů, která si skrz asiaty naprosto bezohledně proklestí cestu a vy můžete takovou skupinu následovat. Osobně mi Číňani tolik nepřekáží, protože při svojí výšce vidím docela pohodlně přes jejich hlavy.

Osobně jsem si nechával návštěvu Ermitáže v záloze pro deštivé dny, takže jsem se do ní nakonec dostal jen na jedno odpoledne, ale protože už to byla moje druhá návštěva, tak jsem stihl vidět v zásadě vše, co jsem chtěl, a to včetně poměrně zajímavé výstavy o starověkém Egyptě. Nerad bych psal, že návštěva Ermitáže je povinnost, ale je to zhruba stejné jako jet do Paříže a nevidět Louvre. Pokud zatoužíte po návštěvě některé ze sakrálních památek v centru Petrohradu, tak máte nepřeberně možností. Něvskému Prospektu dominuje Katedrála Panny MarieKazaňské. Na první pohled člověku neunikne podobnost s bazilikou Sv. Petra ve Vatikánu. Má to svojí logiku, protože stavbu zadal car Pavel I., který toužil po sblížení mezi pravoslavím a katolíky. Katedrála se však začala stavět až v roce 1801 v empírovém slohu. Vevnitř se podle cedulky nesmí fotografovat, ale když jste dostatečně nenápadní, tak to zvládnete. Atmosféra je tam zajímavá, díky neustálému pálení kadidla ve vzduchu visí neustálý opar kouře, skrz který prochází okny světlo. Jen si dávejte pozor, aby vás při focení neviděl pop. Kadidelnice je na dlouhém řetězu a když vás s ní vezme po hlavě, tak to může bolet.

Klasičtější stavbou, kterou si spíše spojíte s Ruskem je Chrám Kristova vzkříšení – Spasitele na krvi. Ten je postaven na břehu kanálu Gribojedova na místě, kde byl spáchám atentát na cara Alexandra II., doslova. Uvnitř chrámu je pod altánem odkrytá původní dlažba, na které v roce 1881 ulpěla carova krev. Chrám je z venku barevný a s klasickými kopulemi a maličko připomíná chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Hlavní je ale interiér. Chrám je od podlahy po strop doslova pokrytý mozaikovou výzdobou. Prý se jedná o největší ucelenou plochu mozaikové výzdoby na světě. Osobně tomu nemám problém věřit. K návštěvě doporučuji slunečný den, protože pak interiér doslova září barvami. Já měl trochu smůlu, protože jsem si návštěvu naplánoval zrovna na předposlední den svého pobytu, kdy se zkazilo počasí. Nechtěl jsem chrám navštívit v pátek nebo o víkendu, abych se vyhnul davům. Davům jsem se vyhnul, ale světlo mi trochu uteklo.

Pokud bych měl ovšem vybrat jeden symbol Petrohradu, který bude možná ze všech nejznámější, tak musím vybrat křižník Aurora. Ten se zrovna nedávno vrátil z kompletní renovace a je znovu otevřen pro veřejnost. Jedná se o chráněný křižník třídy Pallada, který byl postaven na přelomu 19. a 20. století a ve své době se jednalo o poměrně standardně výkonnou válečnou loď. Bojový křest Aurora prodělala v Rusko – Japonské válce ale slávu získala především během Říjnové revoluce v roce 1917, kdy měla vystřelit na Zimní palác a tím zahájit Bolševickou revoluci. Problém je v tom, že z Aurory byla odstraněna děla hlavní výzbroje a odeslána na frontu. Takže výstřel byl pouze ze salutního děla slepým nábojem. Rozhodně se však nestřílelo z křižníku Potěmkin! Dříve byly návštěvy povoleny pouze předem ohlášeným a organizovaným skupinám, dnes prostě jen přijdete k pokladně, zaplatíte 600 rublů (230kč) a můžete na palubu. V podpalubí najdete celkem solidní a dost interaktivní expozici, ve které se leccos přiučíte o životě v Ruském námořnictvu počátku 20. století, ale i o Bolševické revoluci. Na přídi je samozřejmě ono slavné dělo, velmi populární místo, u kterého se rádi fotí turisté. Bez zajímavosti není ani to, že loď je stále ve stavu ruského vojenské flotily. O pořádek na její palubě a o to, aby turisté výstřelem z děla nezačínali revoluce, se starají kadeti z blízkého námořního učiliště. Na jejich tvářích je však vidět, že by raději sloužili někde na raketovém křižníku u břehů Sýrie, než aby vzdorovali davům turistů. Docela je chápu.

Pokud vám Aurora nestačila na uspokojení vašich námořnických choutek, můžete navštívit ještě ponorku S-189. Ta stojí zakotvená na břehu Nábřeží poručíka Schmidta. Jedná se o diesel-elektrickou ponorku třídy Whiskey, která se vyráběla od roku 1949 do roku 1958. Její pozdější varianty byly vybavené i střelami s plochou dráhou letu. Dostat se na palubu je docela dobrodružné, ale už přidali nějaké ty šipky, protože před 3 lety jsem docela tápal. Muzeum je udržováno v chodu bývalými důstojníky, kteří na ponorce sloužili v době jejího vyřazení ze služby na počátku 90. let. Pokud umíte Rusky, můžete si poslechnout celkem zajímavý výklad a nějaké ty historky z dob studené války. O kousek dál je ledoborec Krasin na kterém je zajímavá expozice ruské oceánografie. A přes řeku jsou vidět Admirálské loděnice, kde se staví například ponorky třídy Kilo, které jsou tam také zakotvené. Moje snahy o podplacení vrátného v loděnicích se ovšem nesetkaly s úspěchem, takže jsem mohl nové ponorky třídy Kilo určené chudším, leč ambiciózním námořním státům.

V příštím vydání mého blogu se podíváme, kam se obyvatelé Petrohradu chodí bavit a kde tráví volný čas. Projdeme se po Něvském prospektu a navštívíme i Petropavlovskou pevnost, která za pěkného počasí doslova praská ve švech a najdeme na ní dokonce i celkem příjemnou pláž.

Petrohrad: Jak, co a proč?

Petrohrad. Město tří revolucí a kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy, a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!

Už nějak začátkem roku jsme s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas. Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně odhodlán, že tam prostě vyrazím.

Nebyla to moje první návštěva Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na „slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem, protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.

Přiznám se k tomu, že se cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu, že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit. Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky, protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe, že vy se chcete jen tak poflakovat.

Za cíl jsem si vytyčil jediné – strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících týdnech. 

Směrem na východ

Člověk občas potřebuje trochu kultury. Pokud už nestačí pustit si doma čas od času pěkný film nebo přečíst poučnou knihu, tak musíte chtě nechtě vyrazit za kulturou ven. Třeba na fotografickou výstavu. Štěstí tomu chtělo, že v Galerii Zahradník zrovna probíhá výstava s názvem „Na Vostok“. Pro neruštináře to znamená „Na východ“. Jedná se o fotografie především z Ruska, Ukrajiny a dalších bývalých sovětských republik. Mí věrní čtenáři samozřejmě vědí, že jsem na území Ruska s fotoaparátem také zavítal a můj článek Příručka přežití v Rusku se do dneška těší značné popularitě. Osud tomu chtěl, že za pár dní také odlétám do Ruska, a tak byla výstava vítanou inspirací.

Vítr a Ural Airlines mě zavanou na týden do Petrohradu, druhého největšího města Ruska. Města tří revolucí a vlastně i prvního místa, které jsem v Rusku před lety navštívil. Tenkrát bohužel ještě bez fotoaparátu. Tentokrát jsem připraven. Leica s objektivy 21/2.8, 35/2.8 a 50/1.4, Nikon FM2 s objektivem 35/2 jako tělo pro barevné filmy, Yashica Mat pro formát 6x6 a do výbavy se kvalifikoval na poslední chvíli i Polaroid SX-70. Celkově beru 45 kazet černobílého kinofilmu Ilfordu HP5, 4 kazety barevného diapozitivu Kodak Ektachrome a 2 kazety filmu Cinestill 800T pro umělé světlo. Ve svitku je to jednodušší, tam sázím na 5 svitků Kodak Tri-X. Polaroid bude mít jen jednu kazetu s 8 snímky, což při 60kč za fotku musí stačit. Jestli jsem se něco na svých cestách naučil, tak to, že filmu nemá jeden nikdy dost. Musíte ho mít s sebou dost na to, abyste nemusel přemýšlet, jestli si můžete dovolit zmáčknout spoušť nebo ne. Prostě jí zmáčknete. Alespoň tedy i kinofilmu na který většinou fotím, se středoformátem (6x6) dávám přednost trochu jinému typu scén, které nejsou tak dynamické a nefotí se v takové rychlosti, takže tam mi většinou stačí mnohem méně snímků.

V Petrohradu se budu pohybovat týden. Celý týden nebudu mít na práci nic jiného, než se proházet po městě a fotografovat. Samozřejmě, že také strávím notnou porci času povalováním se v kavárnách kavkazského typu a pokuřováním vodní dýmky, což se prostě musí. V Rusku občas uvidíte a zažijete věci, které ve střední nebo dokonce západní Evropě neuvidíte nebo nezažijete. Nesmí vás to zaskočit a musíte být připraveni s prstem na spoušti fotoaparátu. Nefotografuje se tam o nic lépe nebo hůř než v Praze nebo kdekoliv jinde. Výhoda je spíš v tom, že na dovolené se nemusíte většinou zabývat starostmi všedních dní a máte víc času se soustředit na fotografování. Mění se pouze kulisy.

Pokud chcete sledovat moje dobrodružství v zemi, kde zítra znamená včera, v reálném čase, v tom případě bych doporučil svůj Instagram, kam se budu snažit přidávat na kanál příběhů aktuální fotografie. Zároveň dám po návratu dohromady „Week of Life“, který jsem dlouho plánoval, ale vždy tak nějak odložil. Až se vrátím, bude mi samozřejmě nějakou dobu trvat, než zpracuji nafocené filmy, samozřejmě podle množství, které se teď neodvažuji ani odhadovat. Rozhodně se máte na co těšit!

Svatební příběh

Tak nám nějak ubývá fotografů, každý je dnes vypravěč příběhů. Alespoň tak se mi jeví současný trend. Už neplatíte za služby svatebního fotografa, ale kupujete si svůj „svatební příběh“ a tak podobně.  Zpočátku jsem se na tento trend díval trošku nezúčastněně, ale bylo to jen z toho důvodu, že většinou jsem zatím pracoval pouze s jednotlivými fotkami. Pouze jednou jsem se pokoušel vybrat jakýsi cyklus fotek z Malé Strany a moc se mi to nepovedlo. Ono totiž něco nafotit a pak to poskládat tak, aby to dalo dohromady nějaký příběh, co má začátek, prostředek a konec, to není žádná legrace. Obrat v situaci nastal, když jsem se rozhodl udělat výběr fotografií z naší rodinné výpravy do Ruska, nazvětšovat je a podělit se o ně s příbuzenstvem.

Jako krok jedna jsem musel vynosit neskutečné hromady krámů, které se mi nahromadily v temné komoře. Díky tomu naše domácnost získala po dvou letech televizi, která do té doby zcela zapomenutá odpočívala pod nánosem starého oblečení. Tato fyzicky náročná očista pracovního prostoru měla ještě jeden účel, byla to taková meditativní cesta osvobození duše od nánosu hovadin, abych se mohl v klidu podívat na fotky a nějaké vybrat. Základní výběr patnáct snímků (což byl horní limit toho, co jsem chtěl) byl hotový celkem překvapivě rychle a bezbolestně. Snad jedině to, že se mi mezi čtrnáct fotek naležato vloudila jedna na výšku. Nechal jsem si v minilabu udělat digitální tisky formátu 9x13, abych si mohl fotky lépe prohlédnout ve fyzické formě a zkusmo je poskládat do nějakého pořadí.  Plus jsem je ukázal v minulém článku zmiňovanému Kevinovi, který mi doporučil něco, co jsem sám tak trošku tušil – zúžit výběr fotek pouze na fotky ze svatby, protože ostatní fotky z pobytu tam nedávají moc smysl.

Tak jsem začal znovu vybírat. Z původního výběru zůstalo sedm fotek, přidal jsem k nim tři další ze svatby, přičemž se mi tam opět zákeřně vloudila jedna na výšku, a bylo hotovo. Zašel jsem si koupit sto fotografických papírů Fomaspeed Variant formátu 18x24, nějakou chemii a v pátek jsem začal zvětšovat. Naposledy jsem zvětšoval někdy loni touhle dobou. Sice jsem to moc nezapomněl, ale chvíli mi trvalo, než jsem si našel ideální tempo práce a přestal ničit papíry tím, že jsem třeba zapomněl po zaostření přiclonit objektiv na samotný osvit a podobně. Nazvětšovat, vyprat a usušit 5 kopií jedné fotky mi trvalo vždy cca hodinu. A to jsem pracoval s RC papíry, které se perou jen chvíli a dají se celkem pohodlně usušit fénem. V pondělí večer jsem dodělal poslední dvě fotky, které jsem musel z neděle předělat a vítězoslavně jsem pohlédl na pět hromádek po deseti fotkách. Zbývalo jediné – seřadit je do nějakého pořadí v jakém mají být prohlíženy, tak aby dávaly dohromady ten příběh, který bych chtěl obrázky odvyprávět.

Během pokusu seřadit fotky do pořadí vyšla na světlo světa jistá chronologická „díra“.  Prostě jsem tam neměl žádnou fotku ze samotného obřadu, výměnu prstýnků, první polibek a podobně. Protože jsem během těchto okamžiků musel stát jak pitomec na předem určeném místě se zbytkem mladých přátel ženicha. Nakonec jsem ale v hloubi archivu jednu takovou fotku našel. Jenomže pak měl můj výběr jedenáct fotografií a to je fakt blbé číslo, a tak jsem našel ještě jednu. Takže budu muset zpátky do temné komory a vyrobit dalších deset fotografií – připravuji pět sad, pro sebe, pro příbuzné a podobně. Chemii mám už namíchanou, papíry nějaké zbyly a tak nepředpokládám, že to bude tak velký problém. Dorazím alespoň Kmotra coby audioknihu.

Byl to stejně ale fajn pocit, když jsem si prohlížel první desítku zvětšenin. Držet v ruce nějaký hmatatelný výsledek své fotografické a následně temnokomornické práce. Sice ještě nebyl kompletní, protože musím dodělat ty další dvě fotky, ale ten dojem,  když si prolistujete fotografie na papíře, je úplně jiný, než si je prohlížet v počítači. Navíc u některých mám pocit, že se mi je pod zvětšovákem povedlo udělat líp než pomocí úprav v počítači. Musel jsem se metodou pokusu a omylu naučit, mnou obávané, nadržování a vykrývání, abych selektivně upravil expozici na některých částech snímků, což se mi nakonec docela podařilo. Ještě lepší pocit jsem měl ale z toho, že se mi nejspíš povedlo udělat další krok na mé fotografické cestě, a to od jednotlivých fotek k sestavení většího celku. Všech 12 fotek co jsem nazvětšoval najdete popořadě hezky pod článkem.