Motivace: 3 roky s foťákem

Budou to už 3 roky, co jsem po dlouhé pauze začal zase fotografovat. Z jakého důvodu jsem se tenkrát rozhodl zrovna pro pouliční fotografii už nevím. Možná jsem si myslel, že je to žánr fotografie, který může člověk praktikovat každý den cestou do práce a z práce. Hloubku svého omylu jsem si uvědomil až o dost později. Velká změna přišla až když jsem začal fotit první ucelený dokumentární projekt.  S focením MMA jsem původně začal, abych měl materiál pro talentové zkoušky na ITF. Líbilo se mi fotit s jasným záměrem, co s fotografiemi pak udělám. Zhruba v polovině celého procesu jsem zjistil, že mi už na nějaké přihlášce vůbec nezáleží. Moje vnitřní motivace byla dostatečná, abych projekt dokončil, z fotografií udělal výběr a nazvětšoval ho v temné komoře. A pak jsme šel prostě dál.

Od té doby pořád hledám další téma, kterému bych se mohl věnovat. Proč? Abych pak měl co dávat na Instagram a sdílet na facebooku? Ne. Moje motivace je nezávislá na vnějších faktorech, jako je například pochybná validace mé tvorby přes lajky na sociálních médiích. Stačí mi vědomí, že jsem ty fotografie pořídil a že jsou uloženy v deskách s ostatními negativy. Samozřejmě by šlo debatovat o tom, co zakládá „existenci“ fotografie. Vyvolaný negativ? Zvětšenina? Obrazová reprodukce digitálních dat? Než až to, když fotografii někomu ukážu? Kdybych měl zaujmout nějaké stanovisko, tak bych za „hotovou“ považoval fotografii v okamžiku, kdy je z negativu zvětšená na papír. V tu chvíli se o ní můžu nebo nemusím podělit. S hanbou se musím přiznat, že už je to nějaká doba, co jsem naposledy zvětšoval. Pořád mi přijde, že mám dost práce s focením někde tam venku.

Nevím, jestli bych dokázal popsat procesy, které mi proběhnout hlavou, když k oku zvedám fotoaparát. Tedy pokud pomineme věci jako je zhodnocení expozice a kompozice. Otázkou je, proč vůbec fotografii pořizuji. Abych něco zaznamenal? Proto, abych něco sdělil? Čím dál tím víc začínám zjišťovat, že si skrz fotografii nastavuji zrcadlo sám sobě a svému pohledu na svět. I proto fotografuji jen věci a témata, která mě osobně zajímají. Vždy se snažím dívat trochu opačným směrem než většina lidí. Snažím se, aby to nebyla taková ta manýristická jinakost za každou cenu. Setkal jsem se samozřejmě i s názory, že fotit na film je samoúčelná jinakost a manýra. To mohlo platit před pár lety, ale v dnešní době filmového obrození je to jen lichý pseudoargument. Je to koneckonců jen technický prostředek. Dřív jsem si také myslel, že mě fotografování jaksi izoluje od prožitků, teď vím, že je to naopak. Každou scénu, kterou fotografuji, vnímám mnohem intenzivněji.

Fotografickou motivací bude v mém případě nejspíš právě ta snaha dosáhnout intenzivnějšího vnímání světa. Zkoumat nové situace, lidi a děje pro mě pak získává úplně nový význam. Musím se na věci dívat z jiného úhlu pohledu, abych vše zachytil tak, jak to vidím v hlavě a aby ten obraz na políčku filmu dával smysl. Jistě, to co dává smysl mě, nemusí ještě dávat smysl někomu jinému, ale to je riziko jakékoliv tvůrčí činnosti, kterou čas od času sdílíme s okolím. V poslední době mě motivují hlavně rozhovory s fotografy. Skrze konfrontaci s jinými přístupy k fotografii si tříbím a vyjasňuji ten svůj a kdo ví, třeba se mi letos poštěstí začít fotit něco zajímavého.

Kronštadt: Levná cesta z města

V rámci svého pobytu v Petrohradu jsem si rozhodl udělat čas na jeden výlet mimo město. Většina lidí by zvolila například Peterhof, který je někdy označován za „Ruské Versailles“, ale já se vydal jinam. Na ostrov Kotlin ve Finském zálivu, na kterém se nachází město Kronštadt. Zkrátka jsem se chtěl ještě před zimou podívat k moři, což mi celkem vyšlo, ačkoliv jsem nenašel žádnou pláž vhodnou ke koupání.  V Kronštadtu jsou ale k vidění jiné a velmi zajímavé věci, které rozhodně stojí za cca hodinový výlet autobusem z centra města. Tedy nejdřív se musíte linkou metra 5 dostat do stanice „Staraja děrevnaja“ a pak autobusem č. 101 přímo na Kronštadt. Ptáte se, jak se dostanete autobusem na ostrov? Inu v zemi, kde včera znamená pozítří, postavili přes Finský záliv most. Ne jeden, ale hned dva.

Cesta autobusem trvala sice něco kolem 40 minut, ale stála obvyklých 40 rublů, které zaplatíte i při pojíždění ve městě. Což mi přišlo celkem fajn, když si vezmu, jak daleko jsem vlastně jel. Hned poznáte, že jste přijeli z výstavního města Ruské federace do něčeho, co trochu lépe reprezentuje současnou Ruskou realitu. Nečekejte žádné slumy, ale oproti udržovanému a uklizenému Petrohradu je to citelný rozdíl. Ostrov byl díky své výhodné poloze přirozenou první obrannou linií Petrohradu. Proto se tam začalo stavět již v roce 1703 (ve stejném roce byl založen i Petrohrad). I po cestě autobusem vidíte na malých ostrůvcích cihlové barokní pevnůstky. V centru města je velká pevnost obehnaná vodním příkopem, která by ovšem zasloužila generální opravu.

Hlavním turistickým tahákem je zde Kronštadtská námořní katedrála. Impozantní stavba v neo-byzantském slohu, která se v mnohém inspirovala chrámem Hagia Sofia v Istanbulu (tedy Cařihradu, chcete-li). Vstup je zdarma, jak by to ostatně v kostele vždy mělo být. Tohle místo mě skutečně ohromilo. Samozřejmě už jsem viděl různé pravoslavné chrámy v Rusku, ale tenhle se mi zatím líbil nejvíc. I svojí poklidnou atmosférou, která stále připomínala, že jde především o dům boží, a nejen o turistickou atrakci. Katedrála byla postavena v letech 1903 až 19013 a má mnoho, pro pravoslavné chrámy, nezvyklých architektonických a dekoračních prvků. Zejména se jedná o vitrážová okna, která odpovídají spíše katolické tradici. Dalším neobvyklým prvkem je speciální lóže pro cara. Kompletní rekonstrukce po letech zanedbávání byla dokončena teprve (z historického hlediska) nedávno – v roce 2008. Pokud máte štěstí, můžete jít za 200 rublů na komentovanou prohlídku, kde vás provede „správce“ budovy. Povypráví o historii, architektuře a vezme vás nahoru na zvonici, kde stojíte uvnitř obrovského zvonu. Dokonce si na něj můžete zazvonit. Prohlídky jsou dostupné v angličtině, ruštině a španělštině. Čeština se nekvalifikovala.

Už jsem se v předešlých článcích zmiňoval o tom, že v pravoslavných chrámech bývá docela jiné světlo a atmosféra, než známe od nás. Zde bylo tak pěkné světlo, že jsem dokonce použil barevný film. Fotografie v barvě uvidíte již brzy. K celkové atmosféře Námořní katedrály na Konštadtu jistě přispívá i to, že se čas od času zjeví skupina pravoslavných kněží, aby odříkali modlitby za padlé námořníky Ruského vojenského námořnictva. Do toho se zde zjevuje tradiční procesí věřících, kteří tu a tam zapálí svíčku, pomodlí se a políbí ikonu. Fotografovat se to samozřejmě všechno dá, když člověk zachová alespoň nějakou základní lidskou úctu. 

Ve městě se také nachází námořní učiliště a základna válečného loďstva, která mě trochu zklamala přítomností pouze relativně menších hlídkových plavidel. Ani nabídka lahve vodky a kartonu cigaret mě bohužel nedostala na palubu. Rusko se změnilo, buď už není všechno na prodej anebo se zvedly ceny. V přístavu můžete také nasednout na výletní loď, která vás proveze kolem ostrova, kde jsou na ostrůvcích menší pevnosti. To bohužel úplně nezapadalo do mého časového rozvrhu, tak jsem si dal menší procházku kolem přístavu a po parku. Ve městě potkáte skupiny kadetů z námořní školy, ale i obyčejné obyvatele města, kteří vyrazili v pěkném počasí na procházku. Všude je však dostatek připomínek toho, že celý ostrov byl kdysi hlavně vojenskou základnou. Maják, doky (kde se nedávno opravovala Aurora) a různé baterie pobřežního dělostřelectva z časů Velké vlastenecké války.

Vyplatí se výlet na Kronštadt? Rozhodně. Vezmeme-li v potaz to, že vás takový výlet vyjde jen na pár desítek rublíků za MHD. Katedrále je velkolepá a turisty nezamořená. Zbytek města je poněkud méně malebný, ale na druhou stranu alespoň člověk ochutná opravdovou Ruskou realitu, o kterou by jinak mohl být v centru Petrohradu ochuzen.

Krátce z Kutné Hory

Občas máme pěkné věci skutečně na dosah ruky. Já mám třeba takhle na dosah ruky například Kutnou Horu, která je od mého bydliště nějakou půl hodinu cesty autem. Člověk má občas tendenci trochu přehlížet, co má poblíž a dívat se víc do dálky. Občas s tím také bojuji, ale to není případ Kutné Hory, tam fotím vždy rád. Ovšem málokdy se tam dostanu v nějakém rozumném čase. Tentokrát se mi to ale povedlo, shodou okolností jsem měl celé úterý volno a shodou okolností jsem měl hned ráno nějaké jednání v Kutné Hoře. No a zcela úmyslně jsem si s sebou zabalil fotoaparát.

Pokud bych byl zkušenějším krajinkářem nebo fotografem architektury, tak bych si samozřejmě ještě přivstal, tak na pátou, abych mohl fotit v tom největším světle těsně po východu slunce. Jenomže jsem trošku líný a když mám volno, tak si rád přispím a poté zkrátka pracuji se světlem, které mám. A tak se taky stalo. Použil jsem pro mě trochu neobvyklý film Ilford FP4, který jsem nedávno zkoušel v Itálii. Celkově se mi líbí jeho tonalita a jemné zrno, bohužel nemám příliš často využití pro film s nízkým iso (125 v případě FP4). Ale předpokládám, že do budoucna ho budu používat například pro portréty či krajinkaření, protože na ulici preferuji ISO 400 a výš.

Pokud se vám zdají rovné linie ve fotografiích ne tak úplně rovné, bude to tím, že momentálně používám Elmarit 21/2.8, který zkrátka tohle dělá. Prostě nemá rád rovné linie. Zkrátka jsem se při focení svatby Nikkorem 20/2.8 namlsal super širokého ohniska a chtěl jsem něco takového i na Leicu. Ano, je to ten samý objektiv, který jsem měl půjčený už před rokem, jenomže tehdy jsem ho měl na dva dny. Teď u mě zůstane asi o něco déle.