Motivace: 3 roky s foťákem

Budou to už 3 roky, co jsem po dlouhé pauze začal zase fotografovat. Z jakého důvodu jsem se tenkrát rozhodl zrovna pro pouliční fotografii už nevím. Možná jsem si myslel, že je to žánr fotografie, který může člověk praktikovat každý den cestou do práce a z práce. Hloubku svého omylu jsem si uvědomil až o dost později. Velká změna přišla až když jsem začal fotit první ucelený dokumentární projekt.  S focením MMA jsem původně začal, abych měl materiál pro talentové zkoušky na ITF. Líbilo se mi fotit s jasným záměrem, co s fotografiemi pak udělám. Zhruba v polovině celého procesu jsem zjistil, že mi už na nějaké přihlášce vůbec nezáleží. Moje vnitřní motivace byla dostatečná, abych projekt dokončil, z fotografií udělal výběr a nazvětšoval ho v temné komoře. A pak jsme šel prostě dál.

Od té doby pořád hledám další téma, kterému bych se mohl věnovat. Proč? Abych pak měl co dávat na Instagram a sdílet na facebooku? Ne. Moje motivace je nezávislá na vnějších faktorech, jako je například pochybná validace mé tvorby přes lajky na sociálních médiích. Stačí mi vědomí, že jsem ty fotografie pořídil a že jsou uloženy v deskách s ostatními negativy. Samozřejmě by šlo debatovat o tom, co zakládá „existenci“ fotografie. Vyvolaný negativ? Zvětšenina? Obrazová reprodukce digitálních dat? Než až to, když fotografii někomu ukážu? Kdybych měl zaujmout nějaké stanovisko, tak bych za „hotovou“ považoval fotografii v okamžiku, kdy je z negativu zvětšená na papír. V tu chvíli se o ní můžu nebo nemusím podělit. S hanbou se musím přiznat, že už je to nějaká doba, co jsem naposledy zvětšoval. Pořád mi přijde, že mám dost práce s focením někde tam venku.

Nevím, jestli bych dokázal popsat procesy, které mi proběhnout hlavou, když k oku zvedám fotoaparát. Tedy pokud pomineme věci jako je zhodnocení expozice a kompozice. Otázkou je, proč vůbec fotografii pořizuji. Abych něco zaznamenal? Proto, abych něco sdělil? Čím dál tím víc začínám zjišťovat, že si skrz fotografii nastavuji zrcadlo sám sobě a svému pohledu na svět. I proto fotografuji jen věci a témata, která mě osobně zajímají. Vždy se snažím dívat trochu opačným směrem než většina lidí. Snažím se, aby to nebyla taková ta manýristická jinakost za každou cenu. Setkal jsem se samozřejmě i s názory, že fotit na film je samoúčelná jinakost a manýra. To mohlo platit před pár lety, ale v dnešní době filmového obrození je to jen lichý pseudoargument. Je to koneckonců jen technický prostředek. Dřív jsem si také myslel, že mě fotografování jaksi izoluje od prožitků, teď vím, že je to naopak. Každou scénu, kterou fotografuji, vnímám mnohem intenzivněji.

Fotografickou motivací bude v mém případě nejspíš právě ta snaha dosáhnout intenzivnějšího vnímání světa. Zkoumat nové situace, lidi a děje pro mě pak získává úplně nový význam. Musím se na věci dívat z jiného úhlu pohledu, abych vše zachytil tak, jak to vidím v hlavě a aby ten obraz na políčku filmu dával smysl. Jistě, to co dává smysl mě, nemusí ještě dávat smysl někomu jinému, ale to je riziko jakékoliv tvůrčí činnosti, kterou čas od času sdílíme s okolím. V poslední době mě motivují hlavně rozhovory s fotografy. Skrze konfrontaci s jinými přístupy k fotografii si tříbím a vyjasňuji ten svůj a kdo ví, třeba se mi letos poštěstí začít fotit něco zajímavého.