Andrej Rublev: Tvůrčí bolest

Pokud jste ještě neviděli ikonický filmy Andreje Tarkovského, doporučuji podívat se na něj předtím, než si přečtete tento článek. Jen nerad bych vám zkazil případný zážitek tím, že bych vám něco prozradil. Film naleznete například zde: 1. část a 2. část.

Párkrát jsem se na blogu už zmiňoval, jak se často nechávám při svém fotografování inspirovat filmy. Někteří známí režiséři začínali jako fotografové (Stanley Kubrick), či se k fotografii případně dostali až později ve své kariéře (Andrej Tarkovsky). Kubricka fotografie během jeho kariéry nikdy neopustila, při natáčení filmy 2001: Vesmírná odyssea například používal speciální super-širokoúhlý fotoaparát Widelux, který zabírá úhel 120° aby si udělal představu o tom, jak budou některé scény vypadat v širokoúhlém filmovém formátu. Oko fotografa je pak vidět i na jeho kompozicích. Ovšem samotné otázky kompozice, expozice a vystavění scény jsou jen jednou stranou mince. Druhou stranu mince představuje samotný tvůrčí proces a jeho podstata.

Štěstí tomu chtělo, že jsem víceméně náhodou na Facebooku zahlédl pozvánku na festival filmů Andreje Tarkovského, který se měl konat v Pražském kině Ponrepo. Bez velkého váhání jsem nakoupil lístky na několik filmů. Prvním z nich byl Stalker, pravděpodobně nejznámější z Tarkovského filmů, ale zároveň bych řekl že nejtěžší. Rozpočtová omezení donutily scénáristy a režiséra upravit film do více symbolické roviny, jakoby jeho filmy nebyly symbolické už dost. Pokud vám někdo bude tvrdit, že Stalkera pochopil, buďte na pozoru. Druhým filmem, který jsem navštívil byl Andrej Rublev. Epická historická freska, která mi toho o tvůrčím procesu a jeho úskalích řekla víc, než jsem čekal.

Film, jak už jeho názve napovídá, sleduje život Andreje Rubleva, slavného ruského malíře ikon, který žil a tvořil na přelomu 14. a 15. století. Pro tuto historickou fresku dostal Tarkovský jistě velmi důstojný rozpočet, což je na filmu vidět. Natočen sice černobíle, ale v širokoúhlém formátu SovScope, což byl ruský analog amerického systému Cinemascope, který pracoval s anamorfickými objektivy na 35mm filmovém pásu. Velkolepé jsou i lokace, propracované kostýmy a skutečně velké davové scény. Natočen v roce 1966, film se vezl na jisté vlně uvolnění komunistického režimu v Sovětském svazu, což se později moc neprojevilo na jeho komplikované distribuci. Pro mě osobně bylo překvapivé, že se vůbec v Sovětském svazu natáčel film o malíři ikon, když spousta nejkrásnějších chrámů byla opravena třeba až v roce 2000.

Ve filmu se nenápadně objevují myšlenky o těžkostech života v Rusku. Myšlenky z roku 1966 ve filmu odehrávajícím se kolem roku 1400, které rezonují i se současností. V jedné scéně diskutuje vůdce Tatarských nájezdníků ve vypleněném kostele s bratrem ruského velkoknížete a malbě panny Marie a říká, že to nemůže být žádná panna, když měla dítě. Nakonec ale prohlásí: „No, u vás v Rusku je všechno možné!“ Naproti tomu samotný Andrej Rublev upadá do temných myšlenek. Rusko té doby je stíháno tatarskými nájezdy, epidemie a krutostí vládnoucích vrstev proti vlastním poddaným. Jak má člověk pak tvořit něco pozitivního? Andrej by chtěl, aby jeho umění sloužilo a promlouvalo k lidem. Má problém vymalovat v kostele fresky posledního soudu, protože nechce strašit prostý lid a vystavovat ho obrazům hrůz, když jejich běžný život je už tak plný utrpení. Tímto vnitřním bojem je Andrej naprosto paralyzován a není schopen nic vytvořit. Během celého filmu ho nevidíme nic namalovat. Pokládá si i otázku, kolik toho musí ruský národ vytrpět a kolik toho vydrží. Naproti tomu řek Theofanes (Feofanes v ruském přepisu) nemá s tvořením pochyby, tvoří proto, aby uctil boha, ne pro lidi.

Jako protiváha paralyzovanému Andreji Rublevovi je ve filmu postava zvonaře Boriska. Ten se nabídne, že odlije pro velkoknížete nový velkolepý zvon místo svého otce, mistra zvonaře, který zemřel při epidemii moru. Tvrdí, že mu jeho otec na smrtelné posteli svěřil svá tajemství. Pracuje s fanatickým odhodláním, které je cizí jeho pomocníkům, kteří pro něj mají málo pochopení. On na jejich rady nedbá a vše dělá po svém. Tvůrčí síla, která skrz něj prochází je obrovská a on jí jen stěží kontroluje. Celému tomu procesu přihlíží Andrej jako němý svědek, protože složil slib mlčení, jako pokání za svůj zlý skutek (který nebudu prozrazovat). Borisek neprojevuje žádné pochybnosti o svém tvůrčím procesu. Vše řeší s velkým odhodláním a žádnou překážku nenechá, aby ho zpomalila v jeho konání. Zvon je nakonec odlit a zazvoní. Tehdy se vyčerpaný Borisek zhroutí a až v tomto momentě z něj vyjdou všechny pochybnosti, které měl o své tvorbě, ale celou dobu je držel uvnitř a nenechal se jimi zpomalit. Tehdy Andrej promluví, aby ho utěšil a tento moment ho přiměje k tomu, aby sám přestal pochybovat a začal tvořit. Už mimo záběr pak vytvoří své největší dílo, které je beze slov prezentováno již v barvě úplně na samém konci filmu v takřka dokumentární sekvenci.

Často se ocitám v situaci, že nejsem schopný tvořit. Nejsem schopný zvednout fotoaparát a odexponovat film, nedokážu se přinutit sepsat své myšlenky tady na blog. Pochybuji. O smyslu toho, co tvořím, pro koho to tvořím a pochybuji o celém svém procesu. Každý kdo to zažil asi ví, jak je to paralyzující stav ze kterého se jeden jen velmi těžko sám dostane. Stejně tak, jako musel Andrej Rublev vidět tvůrčí sílu zvonaře Boriska a jeho následné zhroucení, aby byl pohnut ke své vlastní tvorbě, tak i mě často k tvorbě pohne nějaký vnější impuls, ačkoliv samotný tvůrčí proces je pro mě spíše soukromou záležitostí, i když se o nějaké útržky sem tam dělím tady na blogu. V současnosti připravuju pro svůj blog další rozhovory s fotografy a je to právě ta jejich tvůrčí síla, kterou skrz ty rozhovory poznávám, která mě žene dál. Samozřejmě nepochybuji, že i oni mají občas podobné kreativní problémy jako já, či jako měl ve filmu i Andrej Rublev. Jenomže v rozhovorech je to právě hlavně ta pozitivní tvůrčí síla, která se nakonec dostane na povrch.

Moje občasná tvůrčí paralýza je samozřejmě úzce svázaná s dobou, ve které žijeme. Narodil jsem se těsně před revolucí a formativní roky mého dětství proběhly v 90. letech. Mojí generaci byla prorokována skvělá budoucnost, jakožto první, která vyroste bez vlivu komunistické diktatury. Bohužel 90. léta nás na tuhle skvělou budoucnost špatně připravila. Už se na veřejnosti nemůže říkat, co se dřív mohlo. Lidé se stali více zahleděnými do sebe a místo větší svobody tu máme čím dál větší kontrolu ze strany státu a posledních 5 let nepokrytou novou vlnu normalizace. Jako fotograf musím mít otevřené oči a vnímat svět kolem sebe, takže se nemůžu uzavřít a izolovat. Člověk nesmí propadnout zoufalství, máme povinnost pozdvihnout se nad šeď všedních dní a skrz naši tvorbu pomoci i ostatním. Pokud se nám povede tvořit dostatečně kvalitně, tato tvorba přetrvá. Stejně jako ikony Andreje Rubleva překonaly všechny těžkosti Ruska, tak jako Tarkovského filmy přetrvaly v těžkých podmínkách Sovětského svazu.