Josef Koudelka: Obrázky z výstavy

Jméno Josef Koudelka musel někdy slyšet každý, kdo vzal do ruky fotoaparát. Rodák z Boskovic zanechal (a stále zanechává) svou nesmazatelnou stopu na mapě světové fotografie. Od fotografií divadla, přes ulice Prahy plné tanků armád Varšavské smlouvy po krajinu zničenou průmyslem. Jeho dílo je šířkou záběru, a hlavně kvalitou naprosto jedinečné. V současnosti můžeme v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze shlédnout velkou retrospektivní výstavu Josefa Koudelky, kterou jsem samozřejmě musel navštívit, a to ne jednou.

S fotografiemi Josefa Koudelky jsem se poprvé setkal poměrně záhy potom, co jsem před pár lety vzal znova do ruky fotoaparát a založil první film. Pokud mě paměť neklame byly to právě fotografie ze srpna 1968. Černobílé, kontrastní a zrnité fotografie nekompromisně zachycovaly jeden z přelomových okamžiků v dějinách naší země.  Od těchto snímků se pak odvíjela další kapitola v životě tohoto fotografa, po jejich propašování z okupovaného Československa byly distribuována agenturou Magnum a otištěny v zahraničím tisku (pod pseudonymem „PP“ tedy „Prague Photographer). Následovala emigrace a azyl ve Velké Británii, kde započala další část fotografické cesty Josefa Koudelky.

Jeho příběh je pro mě o to větší inspirací, že byl zhruba ve stejném věku jako já teď, když se rozhodl zanechat práce leteckého inženýra a naplno se věnovat fotografii. V té době měl za sebou již první výstavy, fotografoval divadlo a cikány v zemích východního bloku (kniha vyšla v roce 1975).  Už jeho rané práce nesou silný autorský rukopis, jedinečnou vizi a precizní technické zpracování. V současnosti probíhající výstava ukazuje jako první po velmi dlouhé době právě i tyto rané práce, které často zahrnovaly experimenty posouvající fotografii a její technické možnosti. Mimo jiné jsou k vidění i umělcovy poznámky k fotografiím, nákresy výstav a makety knih. To vše dává možnost nahlédnout do tvůrčího procesu o kterém Josef Koudelka nerad mluví, protože tvrdí, že vše potřebné by měla říct fotografie sama. S tím nelze než souhlasit, ale člověk se neubrání touze nahlédnout za oponu.

Ze starších prací mi pořád stále uniká cyklus Exily. Chápu, že se jedná jisté zrcadlení vnitřních pocitů autora, který odešel ze své rodné země a cestuje světem. Těžko říct, zda můžu něco takového pochopit, když mi chybí osobní zkušenost s dlouhodobým odchodem z vlasti. Fotografie z roku 1968 i Cikáni jsou. Oproti exilům, v zásadě přímočaré záležitosti, klasická dokumentární fotografie. Poslední dobou se mi začaly obzvlášť líbit panoramatické fotografie, kterými se Josef Koudelka zabírá již od roku 1986. Podle svých vlastních slov se snaží zachytit především působení člověka na krajinu. Fotografoval vápencové lomy, průmyslovou krajinu severních Čech, kterou zdevastovala povrchová těžba uhlí, ale i zeď oddělující palestinská území od Izraele. Panoramatický aparát jsem si už vyzkoušel a poznal jsem, že je to úplně nový pohled na svět a fotografii.

Fascinující je lehkost, s jakou Josef Koudelka používá panoramatický přístroj (často velmi velkou Fuji 617), fotí bez stativu z ruky, jako by to byla Leica nebo jiný přístroj na kinofilm. Vznikají tam mnohem zajímavější fotografie, než které podobnými přístroji produkují různí krajinkáři. Každopádně, okud jste výstavu ještě nenavštívili, rozhodně si na ní udělejte chvíli času.

Směrem na východ

Člověk občas potřebuje trochu kultury. Pokud už nestačí pustit si doma čas od času pěkný film nebo přečíst poučnou knihu, tak musíte chtě nechtě vyrazit za kulturou ven. Třeba na fotografickou výstavu. Štěstí tomu chtělo, že v Galerii Zahradník zrovna probíhá výstava s názvem „Na Vostok“. Pro neruštináře to znamená „Na východ“. Jedná se o fotografie především z Ruska, Ukrajiny a dalších bývalých sovětských republik. Mí věrní čtenáři samozřejmě vědí, že jsem na území Ruska s fotoaparátem také zavítal a můj článek Příručka přežití v Rusku se do dneška těší značné popularitě. Osud tomu chtěl, že za pár dní také odlétám do Ruska, a tak byla výstava vítanou inspirací.

Vítr a Ural Airlines mě zavanou na týden do Petrohradu, druhého největšího města Ruska. Města tří revolucí a vlastně i prvního místa, které jsem v Rusku před lety navštívil. Tenkrát bohužel ještě bez fotoaparátu. Tentokrát jsem připraven. Leica s objektivy 21/2.8, 35/2.8 a 50/1.4, Nikon FM2 s objektivem 35/2 jako tělo pro barevné filmy, Yashica Mat pro formát 6x6 a do výbavy se kvalifikoval na poslední chvíli i Polaroid SX-70. Celkově beru 45 kazet černobílého kinofilmu Ilfordu HP5, 4 kazety barevného diapozitivu Kodak Ektachrome a 2 kazety filmu Cinestill 800T pro umělé světlo. Ve svitku je to jednodušší, tam sázím na 5 svitků Kodak Tri-X. Polaroid bude mít jen jednu kazetu s 8 snímky, což při 60kč za fotku musí stačit. Jestli jsem se něco na svých cestách naučil, tak to, že filmu nemá jeden nikdy dost. Musíte ho mít s sebou dost na to, abyste nemusel přemýšlet, jestli si můžete dovolit zmáčknout spoušť nebo ne. Prostě jí zmáčknete. Alespoň tedy i kinofilmu na který většinou fotím, se středoformátem (6x6) dávám přednost trochu jinému typu scén, které nejsou tak dynamické a nefotí se v takové rychlosti, takže tam mi většinou stačí mnohem méně snímků.

V Petrohradu se budu pohybovat týden. Celý týden nebudu mít na práci nic jiného, než se proházet po městě a fotografovat. Samozřejmě, že také strávím notnou porci času povalováním se v kavárnách kavkazského typu a pokuřováním vodní dýmky, což se prostě musí. V Rusku občas uvidíte a zažijete věci, které ve střední nebo dokonce západní Evropě neuvidíte nebo nezažijete. Nesmí vás to zaskočit a musíte být připraveni s prstem na spoušti fotoaparátu. Nefotografuje se tam o nic lépe nebo hůř než v Praze nebo kdekoliv jinde. Výhoda je spíš v tom, že na dovolené se nemusíte většinou zabývat starostmi všedních dní a máte víc času se soustředit na fotografování. Mění se pouze kulisy.

Pokud chcete sledovat moje dobrodružství v zemi, kde zítra znamená včera, v reálném čase, v tom případě bych doporučil svůj Instagram, kam se budu snažit přidávat na kanál příběhů aktuální fotografie. Zároveň dám po návratu dohromady „Week of Life“, který jsem dlouho plánoval, ale vždy tak nějak odložil. Až se vrátím, bude mi samozřejmě nějakou dobu trvat, než zpracuji nafocené filmy, samozřejmě podle množství, které se teď neodvažuji ani odhadovat. Rozhodně se máte na co těšit!