Letošek pro mě nebyl zvlášť bohatý na výlety a dovolené. Uvítal jsem proto možnost vyrazit za Předsedou spolku ostravských krajinkářů do Harrachova. Počasí nebylo skvělé, ale nechtěl jsem si nechat ujít šanci vypadnout z domu a něco si vyfotit. Sbalil jsem si fotobrašnu, vyspravil pohorky další vrstvou kobercovky a vyrazil. Cesta Podkrkonoším se staženou střechou je jedním z mých nejoblíbenějších zážitků v každé roční době. Zejména pak na konci léta, či na začátku podzimu. Speciálně posledních pár kilometrů kolem řeky Jizery, zatáčka za zatáčkou a minimální provoz, ideální sobotní projížďka.
Do
Harrachova jsem dorazil až po obědě. Ne každé horské dobrodružství musí začínat
před východem slunce. Po čaji a krátké rozpravě nad podstatou krajinářské
fotografie jsme vyrazili směrem na Jizerku. Cestou jsem si vytipoval pár
dalších lokací na další fotografování. Parkování se ukázalo jako docela náročný
úkol. Počasí se totiž nakonec docela vylepšilo a kolem oběda přišel čas, kdy
z postelí vylezli chalupáři. Turistická stezka byla plnější, než je
v dnešních dnech Václavák, a navíc jsem musel uskakovat cyklistům. Inu,
hory jsou nebezpečné. Celé mi to tam trochu připomínalo Šumavu, kterou jsem
loni ani letos nezvládl navštívit.
U jednoho
z mostů přes Safírový potok jsme potkali hledače drahokamů, který se
pokoušel rýžováním najít iseríny, či dokonce safíry. Získat povolení prý není
jednoduché, ale ne nemožné. Chvíli mi pak trvalo z hlavy vypudit myšlenky
na kapsy plné drahokamů. Nakonec se mi zase povedlo začít se soustředit na
focení. Některé výhledy do krajiny a horské chaty vypadaly opravdu dobře.
Problém byl trochu se sluncem, které jako by bylo vždy na tom nejhorším místě.
Speciálně protože moje Yashica Mat nemá ráda protisvětlo. Ani jeho náznaky.
V jednom případně jsem musel použít svého moravského průvodce, aby mi stínil.
Ano, je to tak, moje Yashica se vrátila z lázeňského pobytu. Znovu plně
funkční, matnice je jasnější než kdy dřív, a dokonce i poškozené polepy jsou zpátky
na svém místě. Škoda, že počasí na výlety je pomalu za námi.
Cestou
zpátky do Harrachova jsem zastavil u jednoho z objektů lehkého opevnění,
který jsem si dříve vytipoval. Řopík byl umístěn na louce blízko silnice,
obklopen solitérními stromy a kupkami kamenů. Měl zachovalý krycí násep, ze
kterého rostlo několik stromů. Mám rád tu směs přírody a lidského výtvoru.
Žádné komentáře:
Okomentovat