Šumava: Den čtvrtý

Poslední den na Šumavě jsem si opět naplánoval spíše volnější program, který se nakonec proměnil v poměrně dlouhou procházku. Někdo v goretexových spodkách by možná použil slovo „trek“, ale to já z ideologických důvodů odmítám. Po snídani skládající se ze štrůdlu a překapávané kávy jsem vyklidil pokoj a vyrazil směrem na Tříjezerní slať. Auto jsem nechal v Modravě na prázdném parkovišti, kde jsem stejně musel zaplatit 70kč. Mimo sezonu. Čechy jako národ nezahubí nájezdy migrantů ani diktatura z Bruselu. Zahubí nás naše vlastní hamižnost. Modrava budiž toho příkladem.

Pozitivum bylo v tom, že jsem se konečně vyhrabal z ubytování o něco dřív než obvykle a tak jsem měl na začátku trasy slunce nízko nad horizontem a krajinu halil ještě lehký mlžný opar, který lámal a rozptyloval sluneční paprsky procházející mezi korunami stromů. Většina trasy vede víceméně v rovině podél potoka a až v blízkosti slatě musíte překonat jedno táhlé stoupání. U Tříjezerní slati mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě jakéhosi produkčního štábu, který nejspíš natáčel reklamu na sportovní oblečení. Věnoval jsem jim opovržlivý pohled, protože moje sportovní oblečení se na Šumavě skládalo z košile z indické bavlny, svetru z irské vlny, plátěných kalhot a děravých polobotek. Na půl dne někde vlese nepotřebuji goretex a boty vyvinuté pro NASA. Jako by to nestačilo, tak po chvíli vytáhli ještě dron, aby jeho otravným bzučením rušili lesní ticho. Chvíli jsem zvažoval menší cvičení zahrnující likvidaci nízko letícího cíle, ale překonal jsem se. K samotné slati toho není moc co říct. Je tam rašelina, chodíte po můstcích a tak to prostě je.

Esteticky uspokojivější mi přišla následná cesta zpět do Modravy. Ta vedla prve lesem a poté širokým údolím Javořího a Roklanského potoka. Po cestě byste mohli vidět spoustu zajímavostí, jako bývalou Javoří pilu nebo tábořiště lovců a sběračů z doby kamenné, ale neuvidíte. Na tato místa je stup zapovězen a vy se musíte držet na vyasfaltované cestě a občas uskočit před projíždějícím cyklistou, či bláznem na elektrické koloběžce. Chce to být na pozoru, abyste zavčasu uslyšeli zvuk blížícího se cyklisty. Na kolech se pohybuje i lesní stráž. Pokud byste se tedy náhodou ocitli někde, kde nemáte co dělat a uslyšeli v dálce cyklistu, přikrčte se někam za pařez. Jako král Šumavy, když zaslechl kroky pohraničníků. Pokud ale nosíte oranžovou větrovku z Hudysportu, tak vám tahle taktika moc nepomůže, ale to jen tak bokem.

Při chůzi údolím potoka jsem měl spoustu času na to v klidu přemýšlet nad tím, jak krásná může být i krajinářská fotografie. Zvlášť když je podzim, vše je barevné a slunce je nízko nad horizontem. V jistých okamžicích mi bylo i trochu líto, že mám jen omezenou zásobu barevného filmu. Stejně tak jsem meditoval nad tím, že kdybych to někdy s krajinkařením myslel vážně, jedinou cestou vpřed by byl velkoformátový aparát. Stačil by docela „malý“, alespoň 13x18cm. Výlet na Šumavu jsem podnikal s poměrně minimalistickou výbavou. V minulosti se mi kombinování různých formátů spíše nevyplatilo. Proto jsem si s sebou nebral ani přistroj formátu 6x6 nebo jsem si nevypůjčil panoramatický Horizont. Vše jsem fotografoval pouze v poměru stran 3:2 a volil jsem pouze mezi objektivy s ohniskem 35 a 20mm (plus 32mm pro barevné snímky). Celý pobyt jsem také fotografoval na jediné ISO a to 800, které jsem zvolil jako kompromis pro dobré i špatné světlo, protože ve stínu v lese není ani přes den světla nazbyt.

Mé dřívější představy o Šumavě utvářel zejména film „Král Šumavy“, ve kterém je naše západní pohraničí prezentováno jako divoká krajina zahalená mlhou. Dost možná je to v určitých měsících v roce pravda, ale já měl zatím vždy štěstí na slunečné počasí a málo lidí. Jenomže při průjezdu kolem Lipna, Kvildy a Modravy člověk vidí, jak všude rostou nevkusné chaty turistů. Člověku pak dojde, kolik se tam pohybuje lidí v plné sezoně. Říkal jsem si, jestli nebyla Šumava krásnější, když tam nebylo moc lidí. Němci byli odsunuti a kolem čáry se pohybovali jen převaděči, agenti a pohraničníci. Noc osvětlovaly jen hvězdy, měsíc a světlice, které vzlétaly k obloze jako komety, aby pomohly vypátrat narušitele. Následně pak noční ticho prořízlo staccato dávky ze samopalu. Možná se Šumava změnila. Dnes už nebezpečí nepředstavují bojůvky Freikorpsu, pohraniční stráž nebo neoznačené močály. Vystřídala je nebezpečí nová, moderní. Elektrické koloběžky, blázni v upnutých trikotech, který se řítí na kole z kopce či devadesátkoví kapitalisté, kteří si účtují přemrštěné ceny za podprůměrné služby.

Přes všechny nedostatky, které jsem jmenoval, šílené cyklisty, developery a divoké kapitalisty, se mi Šumava stále líbí. Pokud vhodně zvolím čas pro svojí návštěvu, dokáže být skutečným místem klidu a odpočinku, který mám tak rád. Je jisté, že se tam v budoucnosti určitě ještě vypravím. A možná vezmu to focení zase z trochu jiného úhlu než teď. Kdo ví, třeba až v průběhu let nashromáždím větší množství materiálu ze Šumavy, možná z toho dám dohromady nějaký projekt. Snad jen bych měl vykročit ze své komfortní zóny a vyrazit tam i v jiném, než slunečném počasí! Kdo ví, třeba se pak z deště a mlhy vynoří i Král Šumavy.

Šumava: Den třetí

Na třetí den svého pobytu jsem si naplánoval poněkud velkorysejší program, než na první a druhý den. Chtěl jsem si zopakovat návštěvu Čertova jezera, kde jsem byl už před lety při svém prvním výletu na Šumavu. Protože samotné Čertovo jezero by byla jen krátká procházka, rozhodl jsem se navštívit i, mnoha pověstmi opředené, Černé jezero. Opět jsem nakoupil zásoby v prášilském obchodě, vypil si hrnek překapávané kávy a vyrazil jsem směrem na Železnou Rudu. Do mého precizního plánu, kde zaparkovat a odkud vyrazit mi ovšem trošku hodila vidle obvyklá hamižnost a oportunismus typický pro tento pohraniční region. Slušně jsem požádal, jestli bych nemohl auto pár hodin nechat na velkém prázdném parkovišti velkého prázdného hotelu. Zkrátka se mi nechtělo parkovat na prázdném odstavném parkovišti mimo město. Z nějakého mě neznámého důvodu to však nešlo. Inu, lidská vzájemnost v Sudetech.

Zaparkoval jsem tedy na prázdném odstavném parkovišti na okraji města a vyrazil po červené značce k jezerům. Na mapě vypadala trasa přiměřeně dlouhá, přehlédl jsem ovšem jeden podstatný detail – cesta vedla nahoru po trase sjezdovky. Bylo to o maličko příkřejší stoupání než bych si býval přál. Co mi vysedávání v kanceláři ubralo na síle v nohou, to mi přidalo na železné vůli, jejíž silou jsem se do toho kopce nakonec vyškrábal. Zbytek cesty už byl už poměrně nenáročný. Ledovcové jezero je sevřené mezi příkrými svahy, a ačkoliv byl slunečný den, tak velká část břehů i hladiny ležela ve stínu. Slunce bylo těsně nad korunami stromů na protějším břehu. Celkově nebyly podmínky pro fotografování ideální, protože jsem opět musel fotit v protisvětle a lehkém oparu, který situaci také neusnadňoval. Překvapením bylo hejno kachen, které se na jezeře usídlilo, ty jsem tam před pár lety nepotkal.

Dalším mým cílem bylo Černé jezero. Podle mapy sice leží nedaleko, ale nepozornému turistovi by mohla uniknout informace o převýšení, které není nejmenší. Nejdřív musíte vystoupat až k Rozvodí, načež následuje prudký sestup směrem k jezeru. Černé jezero je opředené mnoha pověstmi, které si snadno najde pomocí jakéhokoliv internetového vyhledávače. Oproti Čertovu jezeru je zde stezka podél břehu jezera, která vás zavede až na jeho opačný konec, což jsem z fotografického hlediska ocenil. Podél břehu také najdete pozůstatky několika staveb, které tam dříve stávaly. V létě se tam můžete dostat i autobusem z Železné Rudy, což nepovažuji za ideální. Podzim je naštěstí poklidnější a idylu narušovala jen parta slovenských kopáčů, která opravovala umělou hráz jezera, která slouží vodní elektrárně.

Spokojen s pořízenými snímky a jejich počtem jsem započal nesnadnou pouť zpět do Železné Rudy, kde jsem zaparkoval. Původně jsem chtěl jít zpět trošku jinou trasou přes les, podél potoka, který vytéká z Čertova jezera, ale pozdní hodina a blížící se soumrak mě odradily. Člověk si musí občas připustit, že není čas na hrdinství. Jinak by mohl jeden snadno dopadnout jako typický český turista v Tatrách. Ve výsledku jsem rád, že jsem si zvolil na třetí den trochu náročnější program. Jedinou změnu bych snad provedl v tom, že bych se příště vyhrabal dřív z postele, abych měl lepší světlo na fotografování. Na druhou stranu podzimní slunce je stejně nízko nad horizontem, ale ranní světlo by poskytlo trochu jiné úhly. Do budoucna bych se také potřeboval dovybavit barevnými filtry, zejména zeleným, či zeleno-žlutým, které najdou své uplatnění v krajinářské fotografii. A možná snad i zvážím, že příští výlet na Šumavu podniknu s větší zásobou barevných filmů.

Jedinou pihou na kráse výletu ke dvěma ledovcovým jezerům je samotné město Železná Ruda. To vám i mimo sezonu jisto jistě připomene, že se nacházíte v kraji určeném především turistům. Předražené a nekvalitní restaurace, kasína a snad i vykřičený dům, to vše tam najdete. Korunu tomu všemu nasazují vyrovnané zástupy sádrových trpaslíků čekajících na své německy mluvící kupce. Pokud bych někdy uskutečňoval nějakou očistu Šumavy, tak bych Železnou Rudu rozhodně nevynechal.

x

Šumava: Den druhý

Druhý den na Šumvě jsem se probudil do slunného rána a nad překapávanou kávou z plechového hrnku v místní cukrárně jsem následně meditoval, co mám vlastně dělat. Po krátké rozvaze nad mapou jsem se rozhodl pro poměrně nenáročný výlet k Prášilskému jezeru, které je od samotné obce vzdáleno cca 4km po turistické stezce. Do brašny jsem si sbalil svazek ředkviček, bochník chleba, konzervu sardinek, lahev vody, fotoaparát, filmy a vyrazil jsem. Cesta byla velmi přímá a navíc máme v Čechách systém turistických značek, které nenechají poutníka jen tak sejít z cesty.

Možnosti vychutnat si krásy podzimní Šumavy byly na upravené cestě poněkud omezené. Čas od času se ale naskytl v mezeře mezi stromy pohled na pěknou horskou louku, či jiný oku lahodící krajinný prvek. Občas byly vidět následky kůrovcové kalamity a její sanace. Pokácené stromy, oloupané kůra s cestičkami, které v ní vykousaly larvy. Je zná, že se něco děje, ale výjevy to nejsou příliš apokalyptické. Čistě z estetického hlediska by lesům prospělo víc listnáčů, které by podpořily diverzitu a byly by imunní vůči kůrovci. K takovým debatám jsou ale asi povolanější lesníci, případně pražští aktivisté odněkud z Letné.

Samotné Prášilské jezero se přede mnou zjevilo poměrně nenadále po prodírání se nízkými stromky a křovinami po úzké a příkré cestě. Člověk najednou stane na malém prostranství na břehu jezera, kde se nachází pár laviček a odkud je výhled na vodní plochu. Jedinou pihou na kráse bylo to, kvůli poloze slunce jsem musel fotografovat téměř vždy proti světlo. To se táhlo jako zlatá nit skoro celým mým pobytem na Šumavě. Nebyl jsem z toho pochopitelně nadšen, protože focení v protisvětle nepatří mezi silné stránky objektivu Nikkor z 60. let, kterým jsem byl vybaven.

Chvíli jsem poseděl na lavičce, snědl si donesenou svačinu, pořídil pár fotografií a vyrazil jsem zpět do Prášil. Tentokrát ale jinou cestou, podél Jezerního potoka. Z větší části se jednalo o upravenou a posléze i asfaltovou cestu lemovanou cedulemi upozorňujícími na nevybuchlou munici, které se v bývalém vojenském výcvikovém prostoru asi stále ještě nachází dostatek. Po chvíli chůze mě míjelo auto záchranné služby mířící kamsi nahoru a zanedlouho se vracelo zpět. Zřejmě nějaký houbař našel místo bedly minometný granát a zkusil ho sebrat do košíku. Pořád to říkám, že houbaření je nejnebezpečnější sport v ČR. Nevybuchlá munice a zapomenuté nášlapné miny ale nejsou nic, co by mělo vyděsit veterána Ministerstva obrany ČR, jako jsem já, ačkoliv mým bojištěm byla pouze kancelář.

Celkově vzato trasa z Prášil na Prášilské jezero je poměrně nenáročná procházka. Odvážnější turisté to mohou spojit s výletem na horu Poledník, kde najdou rozhlednu. Já ovšem nejsem až takový horal, že bych musel vstávat v 5 ráno, jen abych všechno stihl. Musím si také něco nechat pro další výlety.

Šumava: Barvy podzimu

Těm co sledují můj instagram, určitě neuniklo, že jsem pár dní v říjnu pobýval na Šumavě. Potřeboval jsem trochu ticha a odpočinku. Naše západní pohraničí se zdálo být jako dobrá volba. Dva týdny předtím než jsem vyrazil, začaly se z USA šířit zvěsti, že dlouho očekávaný Kodak Ektachrome E100 (tedy nová verze legendárního diapozitivu) bude dostupný každým dnem. Doufal jsem, že do ČR stihne dorazit nejpozději v pátek před tím, než vyrazím. Bohužel to o chlup nevyšlo. První kazety Ektachromu dorazily do Prahy den předtím, než jsem se ze Šumavy vracel. V lednici jsem však měl poslední kazetu minulé verze tohoto legendárního filmu. Pouze lehce expirovanou, skladovanou v chladu a již ověřenou. Rozhodl jsem se jí tedy konečně spotřebovat. Na Šumavu jsem se balil pouze nalehko a cestoval jsem s Nikonem FM2 a dvěma objektivy. Roli barevného těla opět sehrálo LOMO LC-A, jehož měření expozice dává záruku poměrně solidně exponovaných diapozitivů.

Řízením osudu jsem také v současné době bez svého počítače, tudíž nemám přístup ke svému digitalizovanému archivu fotografií, ale právě tyto barevné fotografie jsem si stihl uložit na externí disk. Takže se o ně mohu podělit dřív, než o černobílé, kterých jsem pořídil opravdu velké množství (18 kinofilmů). Takže jen co se mi vrátí počítač, můžete se těšit na podrobnější report ze Šumavy a černobílé fotografie tamní nádherné krajiny.