Barevné střípky

Můj vztah k barevné fotografii se dá bez velkého přehánění označit za „komplikovaný“. Před cca 6 lety, když jsem se vrátil k fotografii (ten čas docela letí!) jsem fotil barvu v poměru třeba 1:5 – tedy 1 barevný film na 5 černobílých. Tento poměr se rychle změnil na cca 1:15 když jsem si začal černobílé filmy sám vyvolávat. Za poslední rok jsem na poměru cca 1:50. Navzdory tomu, že mám plnou lednici diapozitivů, které si na něco šetřím, ale stále nevím, na co je použít.

Minulý týden jsem se alespoň donutil dojít do Befoto, abych si nechal vyvolat barevné filmy. Skoro po roce. Původně jsem myslel, že na barevném negativu mám fotky tak z dubna/května, ale ukázalo se, že na něm jsou fotky ještě starší. Proč mi to ale trvalo tak dlouho?

Nedávno jsem se nad tím trochu zamyslel a došel jsem k tomu, že barva je pro mě příliš abstraktní. Jak může být barva abstraktní, když svět kolem nás je barevný? To je samozřejmě naprosto validní otázka. Svět sice vidíme barevně, to ano, ale každý trochu jinak. Často se stává, že se dva lidé neshodnou na tom, jak pojmenovat tu kterou barvu. Když do toho celého přimícháme proměnné jako je trochu odlišná barevnost různých barevných filmů, digitalizace, post proces a tisk… Při tolika proměnných je jen velmi těžké říct, že barevná fotografie je TA realita, kterou vidí naše oči. Dost možná mám ale třeba něco s očima nebo je mé vnímání reality mimo. Ani tato varianta nelze vyloučit.

Z těchto a z mnoha dalších důvodů je moje barvená fotografická práce značně fragmentovaná. K barevné fotografii přistupuji do značné míry jako k obrazovému zápisníku. Často jsem pak přitahován výraznou barvou, jak jako můra ke světlu. Mnoho obrázků (fotografie bych jim moc neříkal) pak vzniká jen proto, že jsem zvědavý, jak budou barvy nakonec vypadat. Zcela viditelně nejsem TAK zvědavý, protože mi často trvá měsíce, než nechám filmy vyvolat.

Navíc stále tvrdím, že barva je dobrá tak akorát na pornografii a krajinky. Poslední dobou fotím stále víc a víc krajin, ale pořád černobíle. Na letošek mám ale určité barevné plány. Jeden starý, který jsem v roce 2019 neuskutečnil a jeden zbrusu nový, který ale bude nějakou dobu trvat. A kdo ví, třeba všechny ty drobné barevné střípky jednou poskládají celý obraz.

Šumava: Barvy podzimu

Těm co sledují můj instagram, určitě neuniklo, že jsem pár dní v říjnu pobýval na Šumavě. Potřeboval jsem trochu ticha a odpočinku. Naše západní pohraničí se zdálo být jako dobrá volba. Dva týdny předtím než jsem vyrazil, začaly se z USA šířit zvěsti, že dlouho očekávaný Kodak Ektachrome E100 (tedy nová verze legendárního diapozitivu) bude dostupný každým dnem. Doufal jsem, že do ČR stihne dorazit nejpozději v pátek před tím, než vyrazím. Bohužel to o chlup nevyšlo. První kazety Ektachromu dorazily do Prahy den předtím, než jsem se ze Šumavy vracel. V lednici jsem však měl poslední kazetu minulé verze tohoto legendárního filmu. Pouze lehce expirovanou, skladovanou v chladu a již ověřenou. Rozhodl jsem se jí tedy konečně spotřebovat. Na Šumavu jsem se balil pouze nalehko a cestoval jsem s Nikonem FM2 a dvěma objektivy. Roli barevného těla opět sehrálo LOMO LC-A, jehož měření expozice dává záruku poměrně solidně exponovaných diapozitivů.

Řízením osudu jsem také v současné době bez svého počítače, tudíž nemám přístup ke svému digitalizovanému archivu fotografií, ale právě tyto barevné fotografie jsem si stihl uložit na externí disk. Takže se o ně mohu podělit dřív, než o černobílé, kterých jsem pořídil opravdu velké množství (18 kinofilmů). Takže jen co se mi vrátí počítač, můžete se těšit na podrobnější report ze Šumavy a černobílé fotografie tamní nádherné krajiny.

LOMO LC-A: Lenigradský kovboj

Já a LOMO LC-A jsme už staří známí. První se v mých rukách ocitlo někdy na konci léta 2015. Používal jsem ho jako malé tělo pro barevný film. Bylo semnou v Římě a ve Skotsku. Vždy jsem oceňoval jeho malé rozměry, širokoúhlý objektiv a vydařenou automatiku expozice. Ne všechno je samozřejmě tak dokonalé, ale docela mě mrzelo, když moje LOMO umřelo. Přežilo pád z mého stolu (a následnou opravu sekundovým lepidlem), jenomže pak se mi v Londýně rozbil mechanismus otevírání krytky objektivu, který je spojený se spínačem, který aktivuje celý fotoaparát. Pacient zemřel při operaci, kterou jsem prováděl malým šroubovákem a kapesním nožem na lavičce u Victoria Coach Station. Tři roky mi LOMO nechybělo, hlavně proto, že obyvatelé Letné a návštěvníci náplavky vyhnali ceny do nesmyslných výšin. Ve chvíli, kdy mi kamarád nabídl svoje LC-A za rozumnou cenu, dlouho jsem neváhal.

Fuji Provia 100F @400

Legendární fotoaparát LOMO LC-A spatřil světlo světa v roce 1984 jako kopie japonského kompaktu Cosina CX-2. Ihned se stalo hitem a Leningradská továrna ho nestíhala dodávat ani na domácí trh, kam bylo primárně určeno. Rozměry fotoaparátu jsou velmi střídmé 107 x 68 x 43.5 mm a váha pouhých 250g. Ke své funkci potřebuje fotoaparát 3 baterie S76/LR44, které jsou levné a dostupné. Používám je i do Nikonu FM2 a externího expozimetru, takže jsem si zvykl jich u sebe nosit menší zásobu. LOMO baterie poměrně rychle vybíjí, navzdory tomu (nebo právě proto), že má velmi jednoduché elektrické obvody. Objektiv není kopie japonského originálu, ale je to vlastní sovětská konstrukce, Minitar 32/2.8. Ohnisková vzdálenost je 32mm, což je zajímavý kompromis mezi 35mm a 28mm. Ve výsledku je to velmi příjemné ohnisko. Samozřejmě není vše úplně bez chyby a Minitar jich nemá málo. Jako hlavní vy se dala jmenovat poměrně výrazná vinětace. Perfektní ostrost také není silnou stránkou tohoto objektivu, ale na to může mít vliv i zónové ostření. Při správném použití zónového ostření je ale drtivá většina snímků ostrá naprosto přijatelně, hlavně v dobrém světle, kde fotoaparát pracuje s vyššími clonovými čísly. Příjemně překvapí hledáček, které je poměrně jasný a přesný. Přímo v něm máme i indikátor na kterou zónu je zaostřenu a 2 červené diody. Dioda vlevo signalizuje, dostatek napětí v bateriích a dioda vpravo svým rozsvícením indikuje čas závěrky pomalejší než 1/30s.

Kodak PRO Image 100

Jedním z nejlákavějších prvků LOMO LCA je jeho automatické měření expozice. V běžném režimu si fotoaparát sám zvolí čas i clonu. Rozsah clon je f2.8 – f16, čas expozice může být od 1/500s až do 2 minut! Použití dlouhých časů komplikuje to, že celou dobu expozice je třeba držet stisknuté tlačítko spoušti, která nemá závit pro připojení kabelové spoušti. Rozsah citlivosti filmu můžete nastavit od ISO 25 do ISO 400, což je s přihlédnutím k době vzniku standard, ale vyšší ISO by se mi občas hodilo. Někdy se můžete setkat s verzí, která má stupnici citlivosti v Ruské škále GOST. Měření využívá velmi jednoduchý elektronický obvod a světelné podmínky indikuje světlo-citlivá dioda na přední straně fotoaparátu. Navzdory této jednoduchosti je měření velmi přesné a spolehlivé. A to i ve složitějších světelných podmínkách. Osobně nemám velkou důvěru v jakékoliv automatické systému ve fotoaparátech, ale LOMO si kupodivu mojí důvěru časem vysloužilo. Většina pokažených snímků je většinu způsobena tím, že zapomenu zaostřit. Fotoaparát je možné voličem vedle objektivu přepnout do manuálního režimu, který slouží pro fotografování s bleskem. V tomto režimu je čas fixní na 1/60s a clonu volíme manuálně. Sáňky pro blesk mají středový kontakt, takže jeho použití je celkem snadné. Snad jen, že většina blesků je vlastně větší než fotoaparát samotný.

Ilford HP5+ @400

K čemu tedy potřebuju LOMO LCA, když převážně používám Nikon nebo Leicu? Například proto, že mě čas od času popadne podivná touha vyfotografovat něco v barvě. Pokud mám na Leice nasazený 21mm objektiv, na Nikonu 35mm objektiv, co pak s barvou? Pořídi další Leicu nebo Nikon s 35mm objektivem? To není finančně únosné a vlastně ani váhově výhodné řešení. Naproti tomu LOMO se svými rozměry a váhou únosné je. Je to jistý kompromis v kvalitě? Jistě. Celkově ale barvu fotím spíš pro radost a tu mi trošku měkčí obraz nebo vinětace nezkazí.

Buzeranství Fujifilmu

Jak již napovídá poněkud expresivní název dnešního blogového příspěvku, dneska se podíváme na firmu Fujifilm. Já ji vždy měl zafixovanou jako výrobce filmů, který si jdu koupit před dovolenou do drogerie nebo Fotolabu. Samozřejmě někdy po roce 2000 se to celé pokazilo, přišla digitální technologie, ale filmy nezmizely přes noc. Jenomže teď filmy mizet začaly. Některé firmy, jako například Ilford, hlásí meziroční nárůsty prodejů rok od roka, Kodak navzdory několikerým zprávám o bankrotu stále filmy vyrábí a dokonce přišel s pár novými emulzemi. Jenomže pak je tu Fuji.

Fujifilm je obrovská firma a dělá kde co. Chápu, že prodeje filmů nejsou v porovnání s prodejem digitálních fotoaparátů žádným zlatým dolem, ale není také žádný důvod se chovat k filmu tak macešsky. Za posledních pár let zmizelo několik druhů především diapozitivních filmů. Ok, to by se dalo pochopit. Racionalizace a restrukturalizace produktového portfolia, protože diapozitivy byly především materiálem pro profesionály, kteří však přešli na digitál mezi prvními. Pak přišlo (první z mnoha) zdražení filmů zbývajících. Jenomže nic z toho se zatím nemůže vyrovnat tomu, co u Fuji provedli začátkem tohoto roku. Oznámili ukončení výroby filmu FP-100 (jo a ještě o pár měsíců předtím i FP-3000B).

Pro ty z Vás, kteří tyto filmy neznáte, tak se jedná o „odlupovací polaroidy“. Filmy jsou v balíčku po 10, po exponování se ručně z fotoaparátu vytáhnou, skrze válečky ve fotoaparátu či kazetě, které zajistí rozprostření chemie po filmu, ze kterého po 60 sekundách odloupnete krycí papír a máte hotový pozitivní snímek celkem nezanedbatelné velikosti 73x95mm. Krycí papír pak můžete vyprat a získat tak velmi kvalitní negativ, který můžete skenovat. Nejdřív skončil černobílý FP-3000B a teď i barevný FP-100. Tyto filmy se například používaly v „zádech“ profesionálních fotoaparátů jako byly Hasselblad či Mamiya RB67 pro testovací snímky, když fotograf potřeboval rychle ověřit nastavení světel a blesků. Teď jsou spíše filmem pro nezanedbatelné publikum nadšenců do instantní fotografie, mezi které se řadím i já. Tento výše zmiňovaný materiál se vyznačoval velmi jemným zrnem, dobrým podáním barev a dobrou ostrostí. Fotoaparáty používající tento film jsou levné a hojné. Dokonce i já jsem si ho málem koupil, než zasáhla prozřetelnost a já si zakoupil Polaroid SX-70.

Na jednu stranu je to věc jen a jen vedení firmy Fuji, co budou vyrábět a prodávat, ale na stranu druhou…  Zrušit poslední fotografický materiál svého druhu, bez varování, prostě jen tak z ničeho nic. Chápu, že prodeje nebyly asi bůhví jaké, ale ten materiál se vyráběl desítky let. Výrobní linka se jistě zaplatila několikrát. Například jiná japonská firma Seiko stále prodává nejnižší řadu mechanických hodinek Seiko 5 za cenu kolem 50 dolarů za nové mechanické hodinky s automatickým nátahem, s odkazem na to, že je dělají už 40 let, výrobní linka se mnohonásobně zaplatila a teď není potřeba odírat zákazníky z kůže. Například Impossible Project dokázal znovu rozjet celou výrobu Polaroidových filmů pro SX-70 a řadu 600. Rrčitě to nedělají z dobroty srdce, ale protože na tom jde udělat nějaký zisk. V USA je firma se jménem New55, která se pustila do výroby velkoformátového „odlupovacího polaroidu“ ve velikosti 4x5. Právě tato firma je teď jedinou nadějí na oživení menšího formátu odlupovacích Polaroidů. Přeji jim hodně štěstí.

Nejvíc mě na tom asi mrzí to, že Fuji se ani nesnaží prodat svoje filmy. Možná snad ještě ty 20 let staré cedule na některých turistických obchodech v centru „We sell Fuji products“. Prostě nechávají filmy jen tak dodýchávat. Marketují se pouze nové digitální foťáky a fotoaparáty Fuji Instax. Instaxů je velká hromada, všechny jsou v zásadě na jedno brdo. Proč neudělají nový foťák na Fuji FP-100 jako podporu stagnujících prodejů? Ne, radši uděláme další verzi nějaké bezzrcadlovky s o 5% rychlejším autofokusem než ta z minulého čtvrtletí nebo novou barvu Instaxu. Marketing digitálních fotoaparátů má, alespoň v ČR, Fujifilm velmi kvalitní. Skoro bych řekl až lehce agresivní. Kdekdo je dnes „Fuji fotograf“. Stačí si pořídit foťák od Fuji, ideálně kvůli tomu prodat svojí zrcadlovku a objektivy, dávat fotky do té správné skupiny na FB a pokud jste jen trošku dobří, tak s Vámi někdo udělá rozhovor nebo Vás dostane někam do časopisu. Focení na filmy od Fuji Vám asi nic z tohohle nedá, kromě snad jemného zrna a realistického podání barev.

Zkrátka, propagovat digitály a Instax do roztrhání těla, ale neutrousit ani korunu (dolar či jen) za propagaci něčeho, co stále velké spousty lidí používají a mají rádi, je zkrátka podle mě „buzeranství“. Přiznám se, na barvu toho moc nenafotím, ale většinou jsem fotil na filmy Fuji, vypadají dobře a jsou celkem dostupné. Možná by se u Fuji mohli zamyslet a místo nových filmových simulací pro firmware Fuji X100T, by mohli podržet výrobu skutečných filmů. Teď mám trochu etické dilema, jestli raději nekupovat od někoho, kdo si zákazníků, kteří si kupují film, váží, místo toho, aby jim bez ohlášení rušil oblíbené či nenahraditelné produkty.

P.S.: Na seznam zločinů společnosti FUJIFILM přidávám i to, že vyhodili Romanu Marii Jokelovou, která pro propagaci FUJI v ČR udělala fakt hodně.

Černobílá nebo barevná fotograie?

Otázka jestli barevná černobílá fotografie, to je to oč tu běží. V dnešní době digitálu a editace fotografií v počítači není problém si vybrat ex-post. Když fotíte na film, jako já, tak je situace trošku jiná. Ačkoliv z barevného negativu můžu, pokud se tak rozhodnu, udělat i černobílé fotografie, jen budou vypadat trochu jinak, než kdybych použil přímo černobílý film. Já jsem vyrostl v době barvy. Na dovolenou i školní výlety jsem si bral kompakt od Minolty a v něm většinou barevný film Kodak. Černobílá fotografie bylo něco, co mi přišlo jako beznadějně zastaralé. Dnes fotím převážně na černobílý film, jenomže proč?

Jednoduchá odpověď je v tom, že černobílé filmy a fotografie si bez problému zpracuji i v domácích podmínkách. Ano, i barevné filmy lze zpracovat v domácích podmínkách, ale pro mě osobně to není nějak lákavé. Radši jednou za čas zaplatím těch pár korun za vyvolání a doma si film oskenuju. Některé důvody lidí, kteří fotí na digitál a pak své fotky konvertují do ČB, mi přijdou celkem směšné. Kolikrát jsem už slyšel hlášky typu: „… protože je to retro.“, „… chci dělat něco jinak!“, „… je to víc reportážní styl.“ a další. Jen pár, většinou těch lepších a v oblasti fotografie a umění obecně zběhlejších řekne, že černobílá fotografie je jistou formou ABSTRAKCE. Protože většina z nás vnímá svět barevně, tak černobílá fotografie znamená jistou změnu pro náš mozek a vnímání. Možná pak vidíme jiné věci, než kterých bychom si všimli v barvě.

Já osobně mám barvy rád, zvláště pak to, že žádné dva barevné filmy nejsou stejné. Kodak má jiné barvy než Fuji a podobně. Otevírá to pole novým experimentům. Dost často si sebou beru dva fotoaparáty – jeden s černobílým filmem, který si zpracuju doma a druhý s barevným filmem pro případy, když narazím na něco, co bych rád vyfotografoval v barvě. Přiznávám, že dost často fotím „barvu pro barvu“. Když vidím zářivě rozkvetlé květiny v parku, prostě si je v barvě pro sebe vyfotím, jen proto, abych si užil jak vypadají barvy v podání toho kterého filmu zrovna používám, ale málokdy takovou fotku pak prezentuju navenek. Barva je trochu blíže realitě a já rád barevně fotím například přírodu, protože třeba černobílý les (byť v bohaté tonální škále filmu Ilford) prostě něco postrádá. Když jsem teď znovu začínal fotit na film a občas pracoval s barvou, tak jsem preferoval hodně saturované teplé barvy, posunuté trošku za hranici toho, jak barvy ve skutečnosti vypadají. Někteří věrní čtenáři možná postřehly pár obrázku ze Skotska případně z Prachovských skal, kde jsou barvy ve spektru, které většinou zažijete jen po pozření zdravé dávky LSD a procházce po galerii impresionistů. Jenomže pak se to trochu zlomilo, když jsem se podíval na práci fotografů, jako byl Fred Herzog nebo Saul Leiter, kteří preferovali spíše studenější paletu barev s výraznou červenou. To ale může být z části dáno tím, že používali velmi specifický filmový materiál – většinou diapozitv od Kodaku myslím. Diapozitiv, to je úplně jiné téma, do kterého se nechci pouštět, protože se mi ještě nepovedlo nafotit žádný, se kterým bych byl spokojen. Na jaro a léto mám připravené nějaké věci, které chci plánovitě nafotit na barevný film. Trochu přírody, trochu lidí. Uvidím, co z toho bude a snad se do té doby naučím lépe barevné fotky zpracovávat, protože můj barevný post proces je, mírně řečeno, značně primitivní a výsledky značně psychedelické. Při focení barvy je důležité světlo. Když je ošklivě zataženo, barvy vypadají prostě špatně, i když černobílé fotky také – jsou méně kontrastní. Proto se na barvu chystám až v měsících, kdy bude větší šance chytit lepší počasí.

 

Takže abychom se dobrali nějaké výsledku… Fotit v dnešní době černobíle je naprosto legitimní věc, ale měli bychom vědět, proč to děláme a jaké jsou silné stránky černobílé fotografie a jak je využít. Nemělo by se to dělat jenom proto, že „to tak dělají všichni“ nebo „je to víc retro“. Já si počkám na jaro, abych si pro změnu užil nějaké barvy!