Krystalická nicota severního Německa

Mé pracovní povinnosti mě před časem zavály až na sever Německa. Jak daleko na sever? Tak daleko na sever, že jsem nevěděl, jestli jsem v Německu nebo v Dánsku. Můj vztah s touto zemí je lehce komplikovaný, ostatně asi tak, jako se všemi zeměmi se kterými Česká republika sousedí. Můj pobyt byl ještě o to složitější, že Německy jsem se učil naposledy na gymnáziu a tak je občas komunikace s domorodci poněkud složitá. Na druhou stranu jsem se tam nejel s nikým vybavovat.

Po pravdě řečeno, severoněmecký venkov je velmi nudné místo. Krajina je placatá a plná luk, kde se pasou krávy. Neměl jsem na focení moc času, protože práce mi začínala v 6:30 a končila kolem 19:00. Kromě práce tam opravdu nebylo co dělat, protože i připojení na internet bylo velmi chabé. Čas jsem tak mohl trávit v nekonečných filosofických úvahách. Nakonec se ukázalo, že trávit takto čas není vůbec marné, protože kolik má v dnešní roztěkané době člověk času na to, aby byl sám se svými myšlenkami? Nebyl jsem ani tak pasivní, protože jsem spoustu času věnoval psaní a revizím svých starších textů.

Nakonec jsem se ale nechal vylákat ven ze své skromné ubikace. Být pár set kilometrů směrem na sever a poblíž moře má své výhody. Zvláště tu, že večerní světlo je zde mnohem příjemnější než v našich končinách a člověk pak lépe pochopí význam pojmu „zlatá hodinka“. Rána zde byla v květnu stále nepříjemně studená a často mlhavá, ale večery byly krásné. Musel jsem se tedy překonat a vyrazit něco vyfotografovat. Bohužel se nedostávalo krásných žen, abych mohl venkovského prostředí a dokonalého světla použít k tvorbě něčeho tak pěkného jako jsou akty, tudíž jsem si musel vystačit s místní krajinou. Chvíli jsem se pokoušel v ní objevit alespoň stádo krav, kteréžto se mi osvědčily již v Anglii a Skotsku, ale ani krávy nebyly v severním Německu k nalezení.

Rozhodl jsem se proto vyfotografovat tu nicotu, která mě na německém venkově obklopovala.

Madrid: Franco tu není!

Doba, kdy se u Madridu bojovalo za Prahu, je dávno pryč. Občanská válka skončila, ale za to si teď můžete do hlavního města Španělska vyrazit na příjemnou dovolenou, která nezruinuje váš rozpočet. Vlastně jsme se tam dostali celkem náhodou. Původně jsme chtěli letět do Portugalska, ale ceny letenek byly celoročně příliš vysoké. Nakonec se nám povedlo sehnat levné letenky právě do Madridu, odkud jde chytit autobus nebo vlak do Lisabonu za celkem rozumnou cenu. Takže jsme si řekli proč ne, když můžeme za rozumnou cenu navštívit nové město. Byl jsem docela líný balit, takže nakonec jsem do batohu zabalil jako vždy Leicu M2, přihodil jsem ještě Nikon FM2 a trochu barevných filmů. Středoformátovou Yashicu jsem nechal doma.

Navzdory snahám, španělského pilota nízkonákladovky, nás rozmáznout o ranvej, jsme bezpečně přistáli v Madridu. Radost kazilo snad jen to, že na kufr jsme čekali asi 40 minut, nejspíš měl personál siestu. Celkem bez problémů jsme se dostali do centra běžným linkovým autobusem za 2 eura a vydali se ubytovat. Skoro jako vždy jsme ubytování sehnali přes Air B´n´B. Čtvrť ve které se byt nacházel byla popsaná jako bohémská se spoustou restaurací, barů a kultury. Popis byl celkem přesný, ale spát u někoho v obýváku/kuchyni v malém dvojpokojovém bytě byl celkem zvláštní pocit. Můj divný pocit ale vyvážilo to, že nám naše dočasná domácí poradila pár míst, kam si zajít na jídlo a na drink. Každopádně každý den začíná pořádnou snídaní! V Paříži si dáte k snídani cappuccino a croissant, v Anglii máte snídaně plnej talíř no a v Madridu si dáte k snídani churros s horkou čokoládou na namáčení. Popsat churros není nijak jednoduché, nejlépe bych ho popsal jako takový lineární smažený koblížek. Těsto je celkem podobné. Samozřejmě musíte zajít někam, kde je dostanete rovnou horké a čerstvě usmažené. Vůbec nejlepší bude, když si najdete takové místo, kde se shlukují místní obyvatelé, protože ti většinou vědí, co je dobré. Musíte samozřejmě trošku překonat svůj strach z toho, že na takovém místě nebudou mluvit stejnými jazyky, kterými mluvíte i vy. Samozřejmě my, co jsme studovali latinu (celý jeden semestr!) máme v Itálii a Španělsku solidní komunikační základ, navíc jsem španělštinu odposlouchal od gangsterů v amerických filmech a seriálech. Tudíž jsem byl v Madridu celkem pevný v kramflecích, když přišlo na komunikaci. Posilnění snídaní jsme vyrazili objevovat město.

Madrid je docela zvláštní město. Po zkušenosti s Barcelonou jsem čekal středověké jádro, obklopené něčím trošku modernějším a to vše lehce zanedbané hispánskou leností. Byl jsem trošku v šoku, když jsem uviděl relativně moderní město se spoustou širokých ulic a zeleně. Trošku mi ten mix starého, ne tak starého a nového připomínal spíš Londýn. Druhým překvapení bylo, jak je celé město kompaktní. V zásadě na všechna důležitá místa dojdete pěšky. Město je v zásadě placaté, takže se nezapotíte při šplhání do kopců (jako třeba v Lisabonu). Kdyby vás bolely nohy, můžete použít metro, které člověka dostane úplně všude za pár euro a je vůbec dobře promyšlené, dobře značené a celkově uživatelsky velmi příjemné (trošku v kontrastu s metrem v Lisabonu, které není zdaleka tak příjemné a jednoduché). Vyplatí se chodit, víc toho uvidíte. Určitě zajděte do pár muzeí a galerií, kde je většinou poslední dvě hodiny vstup zdarma. Už v dubnu je v Madridu dost turistů a některá místa mohou být lehce přeplněná, ale nenechte se odradit. Jste ve Španělsku a není kam spěchat. Madrid je taky město plné hipsterů a různých hipsterských podniků. Asi na tom španělská ekonomika a nezaměstnanost mladých lidí nebude nakonec tak špatně, protože být hipsterem stojí docela dost peněz. Co nestojí moc peněz je jídlo a pití. Malé pivo za euro je na poměry zemí platících eurem takřka zázrak a sendvič se sušenkou šunkon jamon za další euro? Ideální oběd! Samozřejmě se jí na stojáka u přecpaného barového pultu a dostanete rukou napsaný účet, ano, lze žít i bez EET a svět se nezhroutí. Navíc, občas vám přihodí něco na účet podniku, jen tak na ochutnání. Chodit na oběd jinam, než do nějakého bistra, kde se shlukují místní na svůj polední sandwich a víno je ztrátou času. Jo a nikdo tu nepije sangriu, tedy kromě turistů. Když si chcete dopřát něco alkoholického a osvěžujícího, objednejte si tinto de verano.

Velkým fenoménem Španělska jsou tapas. Osobně jsem ten koncept nikdy moc nechápal, protože když chci jíst, tak si dám něco k jídlu, ne 8 malých porcí něčeho. Samozřejmě se z mé strany jednalo o celkové nepochopení konceptu. Tapas jíte, když někde venku pijete. V Madridu najdete spoustu barů, kde ke každému objednanému pití automaticky dostanete i nějaké ty pochutiny. Tu smažené bramborové lupínky, tu kousky záhadného masa s houbami. Zkrátka abyste zajedli všechno to pivo nebo víno. Skvělá myšlenka! Skoro jakoby Španělé uměli kromě jídla i pít, čemuž by nasvědčovala i celkem ucházející chuť místních piv. Nejspíš se je učili vařit u nás!

Dva a půl dne v Madridu uteklo jako voda a my se přesunuli do Lisabonu. Měl jsem o Španělsko od smrti Franca strach, ale jak se zdá jedna bolševická vláda za druhou to tam zatím nestihli zničit, tak doufejme, že to tak zůstane. Ačkoliv Madrid není u moře, tak rozhodně stojí za návštěvu! A když už tam budete, udělejte si výlet i do Toleda, na které jsem já úplně zapomněl, takže se tam budu muset ještě vrátit!

Po zápase: Pokračování dokumentu ze světa MMA

V minulém příspěvku jsem již nakousl tématiku focení MMA. Nedostal jsem se ale příliš k tomu, abych popsal atmosféru a prostředí. Určitou představu jsem samozřejmě měl, ale naposledy jsem byl ve fitku nebo tělocvičně když mi bylo asi 18 a to už je docela dlouho. Předem mi bylo jasné, že v normálním oblečení, foťákem na krku a úřednickou figurou budu v gymech dost nápadný. Pro dokumentárního fotografa není nic horšího než být nápadný. Když jsme se s Vítkem domlouvali na tom, jak bude focení probíhat, neměl jsem moc požadavků. Zkrátka jsem mu řekl, že jediné, co z jeho strany budu potřebovat je to, aby mě s sebou protáhl na tréninky. Na začátku jsem byl terčem pár zvědavých pohledů, ale brzy si mě přestali všímat. Samozřejmě jsem se snažil nepřekážet a kluky (a občas i nějakou tu holku) příliš nerozptylovat.

U každého tréninku bylo zásadní zjistit tempo a rytmus ve kterém cvičení probíhá, abych se mohl předem připravit na to, co se bude dít, případně si správně načasovat výměnu filmu. Leica M2 je spoustu věcí, ale rozhodně ne fotoaparát s rychlou výměnou filmu. První týden dva se mi občas povedlo začít měnit film v nějakou obzvlášť nevhodnou dobu, kdy se dělo něco zajímavého. Nakonec jsem zjistil, že většina tréninků má docela podobný rytmus a dokázal jsem si focení celkem dobře naplánovat. Zkratka MMA znamená „Mixed Martial Arts“ do češtiny se překládá jako „Smíšená bojová umění“, v podstatě to znamená, že každý ze zápasníků používá směs různých bojových umění. Povoleny jsou údery, kopy, poražení, házení na zem, škrcení, páky na končetiny… Zakázáno je toho relativně málo, i když pravidla jsou celkem spletitá. Vítek se lépe cítí v boji na zemi, takže používá více techniky ze zápasu, ale chodil jsem s ním i na boxerské tréninky v Kutil Gymu na Žižkově. Tam se mi obecně fotilo celkem dobře, protože po celé délce tělocvičny jsou okna a na protější zdi jsou zrcadla, takže tam občas vznikala docela zajímavá hra světla a stínů. Box se fotil ze všeho nejjednodušeji. Boxeři kolem sebe krouží jako by byli připoutáni k nějakému neviditelnému bodu na podlaze. Údery jsou sice rychlé, ale nemění při nich tolik pozici celého těla. Většinou jsem použil větší hloubku ostrosti a zaostřil si právě na tento bod a čekal, co se stane.

Docela jiná atmosféra a podmínky pro focení byly v Žižkovském Pentagymu, kam Vítek chodil na tréninky MMA. Jedná se o mnohem menší prostory, kde si občas lidé doslova šlapou po hlavě. Vzduch je těžký potem a vy cítíte, že jste někde, kde se trénuje skutečně tvrdě. Světla tam bylo o clonu až dvě méně než v jiných tělocvičnách. Když přišlo do tělocvičny víc lidí měl jsem docela problém, abych se jim nepletl pod nohy. Samotný MMA trénink se fotil o něco hůř, protože při některých technikách se zápasníci pohybují opravdu rychle a občas skončí o metr dva jinde, než kam máte zrovna zaostřeno. Občas bylo zachycení snímku skutečně dílem náhody. Nemám náhody rád, proto jsem pro jistotu exponoval více snímků, aby bylo z čeho vybírat. Snímky z Pentagymu mají trošku temnější atmosféru než jiné, ale přijde mi to tak správně. Uvidíme, jak udělám výsledné zvětšeniny, protože negativ je jen půlka práce. Nejhůř ze všeho se mi fotil individuální trénink řecko-římského zápasu. Řecko-římští zápasníci se pohybují neskutečně rychle a jsou schopní svého soupeře bleskově přehodit o dva metry úplně jinam.

Úplně samostatnou kapitolou pak bylo fotografování samotného zápasu. Musím se přiznat, že jsem z toho byl docela nervózní. Šlo o vyvrcholení celého mého projektu a zároveň i Vítkovi přípravy. Když s někým strávíte dva měsíce focení před zápasem, tak si logicky přejete, aby vyhrál. Po pravdě řečeno neměl jsem pochybnosti o tom, že Vítek vyhraje. Za ty dva mědíce, co jsem dokumentoval jeho přípravu na zápas jsem si udělal docela jasnou představu o tom, kolik práce a soustředění to obnáší. Poznal jsem, jak obrovskou roli hraje v tomto sportu psychika. Všechny hodiny v tělocvičně mohou být rázem k ničemu, když se nedokážete uklidnit a absolutně se soustředit před a během zápasu. Přišlo mi, že na zápase jsem byl nejvíc nervózní ze všech já. Světlo v Nymburské hale oscilovalo mezi téměř absolutní tmou a extrémním jasem. Měření expozice bylo hotová noční můra, ale nakonec jsem to vždycky zmáčkl a doufal v nejlepší. Měl jsem přístup do šatny, přímo ke kleci a vůbec do všech zákoutí zápasu. Nakonec jsem všeho všudy od 16:30 do 22:30 nafotil 7 filmů (pro srovnání jsem celkem včetně zápasu nafotil 39 filmů). Většina fotek byla právě z hodin před zápasem, Vítek šel na řadu až jako poslední. Těsně před zápasem jsem se snažil opravdu co nejméně zavazet, abych nepůsobil příliš rušivě, ale zároveň jsem se snažil něco vyfotit. Samotný zápas se mi nefotil ideálně, protože v kleci byla bílá podlaha, takže pokud bych si expozici změřil podle ní, měl bych snímky příliš tmavé, jenomže kolem klece byla už jen tma. Expozici jsem se tedy pokusil nějak odhadnout, plus jsem tedy trošku podváděl, když jsem se přes rameno podíval na expoziční údaje jednoho z přítomných fotografů. Naštěstí se ukázalo, že na negativu jsou ve výsledku použitelné snímky. Bylo to ale krušných pár minut, než jsem se mohl podívat na ustálený a vypraný film. Upřímně řečeno, ze samotného zápasu si toho příliš nepamatuju. Měl jsem plné ruce práce. Natáhnout závěrku, zaostřit, zakomponovat, počkat na správný okamžik, zmáčknout spoušť a tak pořád dokola. Samotné sledování zápasu a akce šlo stranou.

Víc než týden po zápase mám všechny filmy vyvolané a oskenované. Něco přes 1200 políček filmu se mi povedlo editovat na 50 snímků širšího výběru se kterými budu dále pracovat a promazávat, než se doberu nějakého rozumného čísla. Na talentové zkoušky do Opavy potřebuju 15 snímků, tato možnost je stále ve hře. Pokud bude materiálu víc, tak se otevírají další možnosti. Malá výstava, tenká knížka? Uvidíme!

Cesta k vítězství: Dokument ze světa MMA

Je dobojováno. Můj kamarád Vít „Kometa“ Vávra v neděli 29. 1. 2017 zvítězil v zápase GCF 37 v Nymburce. Tím se pro mě završily dva měsíce fotografování, při kterých jsem dokumentoval jeho přípravu na tento zápas. Celkově jsem na to spotřeboval 38 kazet filmu Ilford HP5+, tedy něco kolem 1200 snímků, ze kterých budu dělat finální výběr. Všechny filmy jsem pushoval na 3200 ISO ve vývojce Ilford Microphen. Chtěl jsem, aby měly fotky jednotný vzhled. Vysoké ISO bylo vynucené světelnými podmínkami v tělocvičnách, kde většinou bliká jen pár zářivek. Focení s bleskem jsem vyloučil už předem, protože jsem tušil, že s foťákem budu na tréningu otravný až až i bez blesku. Byli tací, kteří mě zrazovali od toho, abych tenhle projekt fotil na film. Co si budeme povídat, film není nejvhodnější na focení ve špatných světelných podmínkách. Na druhou stranu - učit se fotit s digitálem jsem se fakt nechtěl, takže jsem zůstal u osvědčeného receptu Leica M2 a Ilford HP5+.

 

 

Jak jsem se k focení MMA (Mixed Martial Arts) vlastně dostal? Ve své mladické nerozvážnosti jsem se rozhodl, že si zkusím podat přihlášku na ITF do Opavy. K přihlášce musí uchazeč přiložit i soubor nejméně 15 fotografií, 5 fotografických ilustrací a jeden stylizovaný autoportrét. Jenomže, kde vzít 15 fotografií na nějaké jednotné téma a nekrást? Věděl jsem, že postavit portfolio jenom na streetovkách z Prahy nebo fotkách z cest nepůjde. Musel jsem nafotit něco úplně nového a s novým přístupem. Zamýšlel jsem se dlouho a pořádně. Původně jsem chtěl nafotit sérii ženských aktů stylizovaných jako antické sochy, ale navzdory tomu, že je dnešní doba údajně plná nahoty, tak se mi nepovedlo sehnat modelky. Tak jsem se zamýšlel dál a během svého meditačního pobytu na anglickém venkově jsem to konečně rozlouskl. Poslouchal jsem jeden fotografický podcast na iTunes, kde byl rozhovor s Američanem, který fotí box, wrestling a MMA. Přitom jsem si vzpomněl na Vítka, se kterým se znám už od dětství a který už poměrně dlouho slaví úspěchy na poli různých bojových sportů. Nejdřív judo, poté sambo a teď i MMA. Napsal jsem mu zprávu a celkem rychle jsme se domluvili na tom, že budu dokumentovat jeho přípravu na zápas. Od začátku prosince do konce ledna. Nakoupil jsem zásoby filmu a vrhnul se do toho.

Moje výchozí úvaha, že se bude fotit ve špatném světle, se potvrdila, i když to nakonec nebyla taková hrůza. V některých tělocvičnách jsem se dostal i na 1/60 při F5.6 a 3200 ISO. Při 1/60s mi přišla úroveň pohybového rozmazání tak akorát. Při cloně F5.6 jsem si mohl také pomoct trikem se zónovým zaostřením, abych se nemusel pokoušet zaostřovat pohybující se sportovce pokaždé pomocí dálkoměru. Z výsledků prvního focení jsem byl trošku rozpačitý, ale poučil jsem se a kvalitu snímků jsem s každým dalším focením posouval dopředu. Nefotil jsem úplně každý trénink, protože Vítek trénoval skoro denně (a někdy i 2x), což by při průměrné spotřebě 3 filmy na tréning lezlo do peněz už moc. Důležité bylo se naučit, jaký má který tréning rytmus, abych věděl, jaké fotografie a situace můžu čekat. Načasování bylo taky důležité z hlediska výměny filmů, protože Leica M2 není zrovna fotoaparát, ve kterém by šel film vyměnit rychle. Většinu fotek jsem udělal s objektivem Zeiss 35/2.8 ZM, širší ohnisko než 35mm by se také možná hodilo, ale to nemám k dispozici. Na několik posledních tréningů jsem nasadil objektiv Canon 50/1.4 LTM, abych mohl získat detailnější záběry a portréty s menší hloubkou ostrosti. 

Snažil jsem se při svém focení klukům v gymu co nejméně zavazet. Ono i ve svém vlastním zájmu, tak nějak jsem nechtěl, aby mi někdo přistál na hlavě. Plus jsem nechtěl Vítka při tréningu příliš obtěžovat ve chvílích, kdy se musí soustředit na svůj výkon. Bylo mi jasné, že ačkoliv má za sebou několik zápasů, kde byli určitě taky fotografové, tak tohle je něco jiného. Osobně si jen těžko dovedu představit, že by mě někdo s foťákem „pronásledoval“ dva měsíce skoro na každém kroku při tréningu. Vítek to ale zvládl statečně, jen jedno na posledním tréningu po mě hodil rukavice, ale tu fotku jak byl vyšťavenej na konci náročného tréningu, necelý týden před zápasem, když je ještě na přísné dietě, jsem prostě potřeboval. Největší nervy jsem měl z focení zápasu. Neznámé prostředí, kde ještě nemám „osahané“ světlo a navíc ještě ten pocit, že bych nerad působil jako nějaký rušivý element ve chvílích, kdy se musí maximálně soustředit na výkon. Nikdy předtím bych neřekl, jak důležitá je psychologická příprava. 

Na konci to dopadlo tak jak muselo, Vítek z mého pohledu soupeře úplně přejel a vyhrál v druhém kole na škrcení. Mě teď ještě zbývá vyvolat posledních 7 filmů, které jsem nafotil a udělat ze všech filmů finální výběr portfolia. Vítek si tímto vítězstvím zajistil zápas o titul 4. 3. 2017 v Ostravě a vypadá to, že budu dokumentovat přípravu i na tento zápas. Určitě se k tomuhle tématu na blogu vrátím, až budu mít hotový finální výběr fotografií.

 

Japonský Summilux: Canon 50/1.4 LTM

Víc než jeden rok jsem vydržel fotit pouze s jedním objektivem. Na svojí Leice M2 jsem nepoužíval nic jiného než Zeiss Biogon 35/2.8. Ohromně jsem si tím všechno zrychlil a zjednodušil. Nemusel jsem vůbec přemýšlet nad tím, jestli by na tu kterou fotku nebylo vhodnější jiné ohnisko. Nebylo, protože jsem jiný objektiv prostě neměl. Zároveň jsem se ale v roce 2016 chystal na to, že na jaře a v létě nafotím nějaké portréty, takže jsem pokukoval po nějakém objektivu s ohniskem 50mm a dobrou světelností. Poměrně záhy jsem svůj výběr zúžil na několik málo kandidátů, ale až koncem roku jsem si konečně z eBay objednal Canon 50/1.4 LTM, kterému se také někdy přezdívá „japonský Summilux“. U těchto objektivů bývá často problém s vůli v ostření, na samotné zaostření to nemá vliv, jen je velmi nepříjemné, že prstenec ostření se pohybuje volně okolo středové polohy, než se dostane helikoid ostření do záběru. Někteří prodejci na eBay tento fakt občas zapomínají zmínit. Můj objektiv tento problém taky měl, ačkoliv ho prodejce inzeroval jako "near mint". Oprava vyšla na 1600kč, což není málo.

 

Dřív, ve šťastnějších dnech, Canon vyráběl celkem slušné dálkoměrné fotoaparáty a objektivy k nim. Zpočátku to byly lehce upravené kopie závitových těl od Leicy, ale později přisly modely jako Canon VT, Canon P a Canon 7, které již byly vlastní konstrukce. K těmto fotoaparátům vyráběl Canon poměrně slušnou škálu objektivů právě s Leica závitem. Pro zajímavost poznamenám i to, že se stejným závitem vyráběl objektivy i Nikon, ačkoliv nikdy nevyrobil žádné tělo pro tyto objektivy. V roce 1957 na trh přišel právě mnou zakoupená Canon 50/1.4 LTM a vydržel na něm až do roku 1972. Vyráběl se ve dvou variantách, které se liší pouze nepatrně. Já jsem vlastníkem varianty 1. Objektiv má 6 prvků ve 4 skupinách a jedná se o design odvozený od Zeissu Planar. Váha objektivu je 246g a jeho délka je 42mm. Bez nasazené sluneční clony v hledáčku přepnutém na zobrazení 50mm linek tedy vůbec nepřekáží, což je velmi příjemné. Pro jeho uchycení na moderní tělo s Leica M bajonetem je třeba použít odpovídající adaptér. 
 

Úplně nepotěší filtrový závit s průměrem 48mm, který ačkoliv byl dříve celkem standardní, je dnes celkem raritní a sehnat na něj nějaké filtry může být celkem náročné. Já jsem se štěstím koupil ve výprodeji nový UV filtr. Tedy až potom, co jsem si lámal hlavu nad tím, proč jsou mé testovací fotografie úplně rozmazané – na první pokus jsem místo UV filtru koupil makrofiltr a jelikož u dálkoměrného aparátu nekoukáte skrz objektiv, tak mi to došlo až po vyvolání filmu. Do budoucna bych si rád pořídil ND filtr, abych mohl použít efektu otevřené clony i za ostřejšího denního světla. Ještě z jedné věci nejsem na objektivu úplně nadšený – zámek nekonečna. Na starších objektivech pro dálkoměry celkem běžná věc, když zaostříte na nekonečno, objektiv se zamkne a pro další ostření je potřeba zmáčknout tlačítko, které ostření opět odjistí.  

Clona má tichý a hladký chod s aretací na celých polohách, ale při troše zručnosti jde celkem v pohodě nastavit i na hodnotu půl clon. Ostření má docela dlouhý chod, tak aby se dalo s dálkoměrným hledáčkem přesně zaostřit. Mnohde jsem se dočetl, že fotit na F1.4 je s Leicou M2 obtížné, protože hledáček má 0.72x zvětšení hledáčku a tudíž ostření není tak precizní jako s M3 a 0.91x hledáčkem. V praxi jsem si ověřil, že to zas takový problém není. Minimální zaostřovací vzdálenost je 1m (něco mezi 90-95cm), což byl pro dálkoměry dřív celkem standard, ale většina modernějších objektivů má již 0.7m.  Není to ale žádná tragédie. Skla jsou opatřena antireflexními vrstvami, takže objektiv nabízí celkem slušný kontrast, ale jak jsem zjistil, tak je docela náchylný na nežádoucí efekty vyvolané protisvětlem nebo silným bočním světlem, výhledově si budu muset opatřit sluneční clonu.  

K čemu tedy tento objektiv zatím používám? První ostré použití přišlo při výletě do Říma, kdy mě občas zastihla tma s nedofoceným 400 ISO filmem, možnost otevřít clonu na F2 nebo F1.4 i za cenu obětování hloubky ostrosti mi pak přišla vhod. V posledních týdnech jsem pak tímto objektivem začal fotit svůj dlouhodobější dokumentární projekt z prostředí zápasů MMA (Mixed martial arts). První polovinu projektu jsem používal objektiv s ohniskem 35mm a teď jsem přesedlal na 50mm, abych získal nějaké portréty a detailnější záběry, které mi doplní akční fotky z tréningů a sparingových zápasů. S obrazovou kvalitou jsem spokojený. Objektiv nemá tak ostrý kontrast jako moderní Zeiss, ale má ho tak akorát. Přechod mezi rovinou ostrosti a rozmazaným pozadím je velmi příjemný. Canon 50/1.4 má zkrátka charakter a to se cení. Ve výsledku musím říct, že jsem s poměrem cena/výkon velmi spokojen. Na eBay můžete tento objektiv pořídit od cca 4-8tis, podle technického stavu. 

P.S.: Poslední dvě fotografie jsou z dlouhodobějšího dokumentárního projektu na kterém teď pracuju. Víc jich uvidíte už brzy!