Po zápase: Pokračování dokumentu ze světa MMA

V minulém příspěvku jsem již nakousl tématiku focení MMA. Nedostal jsem se ale příliš k tomu, abych popsal atmosféru a prostředí. Určitou představu jsem samozřejmě měl, ale naposledy jsem byl ve fitku nebo tělocvičně když mi bylo asi 18 a to už je docela dlouho. Předem mi bylo jasné, že v normálním oblečení, foťákem na krku a úřednickou figurou budu v gymech dost nápadný. Pro dokumentárního fotografa není nic horšího než být nápadný. Když jsme se s Vítkem domlouvali na tom, jak bude focení probíhat, neměl jsem moc požadavků. Zkrátka jsem mu řekl, že jediné, co z jeho strany budu potřebovat je to, aby mě s sebou protáhl na tréninky. Na začátku jsem byl terčem pár zvědavých pohledů, ale brzy si mě přestali všímat. Samozřejmě jsem se snažil nepřekážet a kluky (a občas i nějakou tu holku) příliš nerozptylovat.

U každého tréninku bylo zásadní zjistit tempo a rytmus ve kterém cvičení probíhá, abych se mohl předem připravit na to, co se bude dít, případně si správně načasovat výměnu filmu. Leica M2 je spoustu věcí, ale rozhodně ne fotoaparát s rychlou výměnou filmu. První týden dva se mi občas povedlo začít měnit film v nějakou obzvlášť nevhodnou dobu, kdy se dělo něco zajímavého. Nakonec jsem zjistil, že většina tréninků má docela podobný rytmus a dokázal jsem si focení celkem dobře naplánovat. Zkratka MMA znamená „Mixed Martial Arts“ do češtiny se překládá jako „Smíšená bojová umění“, v podstatě to znamená, že každý ze zápasníků používá směs různých bojových umění. Povoleny jsou údery, kopy, poražení, házení na zem, škrcení, páky na končetiny… Zakázáno je toho relativně málo, i když pravidla jsou celkem spletitá. Vítek se lépe cítí v boji na zemi, takže používá více techniky ze zápasu, ale chodil jsem s ním i na boxerské tréninky v Kutil Gymu na Žižkově. Tam se mi obecně fotilo celkem dobře, protože po celé délce tělocvičny jsou okna a na protější zdi jsou zrcadla, takže tam občas vznikala docela zajímavá hra světla a stínů. Box se fotil ze všeho nejjednodušeji. Boxeři kolem sebe krouží jako by byli připoutáni k nějakému neviditelnému bodu na podlaze. Údery jsou sice rychlé, ale nemění při nich tolik pozici celého těla. Většinou jsem použil větší hloubku ostrosti a zaostřil si právě na tento bod a čekal, co se stane.

Docela jiná atmosféra a podmínky pro focení byly v Žižkovském Pentagymu, kam Vítek chodil na tréninky MMA. Jedná se o mnohem menší prostory, kde si občas lidé doslova šlapou po hlavě. Vzduch je těžký potem a vy cítíte, že jste někde, kde se trénuje skutečně tvrdě. Světla tam bylo o clonu až dvě méně než v jiných tělocvičnách. Když přišlo do tělocvičny víc lidí měl jsem docela problém, abych se jim nepletl pod nohy. Samotný MMA trénink se fotil o něco hůř, protože při některých technikách se zápasníci pohybují opravdu rychle a občas skončí o metr dva jinde, než kam máte zrovna zaostřeno. Občas bylo zachycení snímku skutečně dílem náhody. Nemám náhody rád, proto jsem pro jistotu exponoval více snímků, aby bylo z čeho vybírat. Snímky z Pentagymu mají trošku temnější atmosféru než jiné, ale přijde mi to tak správně. Uvidíme, jak udělám výsledné zvětšeniny, protože negativ je jen půlka práce. Nejhůř ze všeho se mi fotil individuální trénink řecko-římského zápasu. Řecko-římští zápasníci se pohybují neskutečně rychle a jsou schopní svého soupeře bleskově přehodit o dva metry úplně jinam.

Úplně samostatnou kapitolou pak bylo fotografování samotného zápasu. Musím se přiznat, že jsem z toho byl docela nervózní. Šlo o vyvrcholení celého mého projektu a zároveň i Vítkovi přípravy. Když s někým strávíte dva měsíce focení před zápasem, tak si logicky přejete, aby vyhrál. Po pravdě řečeno neměl jsem pochybnosti o tom, že Vítek vyhraje. Za ty dva mědíce, co jsem dokumentoval jeho přípravu na zápas jsem si udělal docela jasnou představu o tom, kolik práce a soustředění to obnáší. Poznal jsem, jak obrovskou roli hraje v tomto sportu psychika. Všechny hodiny v tělocvičně mohou být rázem k ničemu, když se nedokážete uklidnit a absolutně se soustředit před a během zápasu. Přišlo mi, že na zápase jsem byl nejvíc nervózní ze všech já. Světlo v Nymburské hale oscilovalo mezi téměř absolutní tmou a extrémním jasem. Měření expozice bylo hotová noční můra, ale nakonec jsem to vždycky zmáčkl a doufal v nejlepší. Měl jsem přístup do šatny, přímo ke kleci a vůbec do všech zákoutí zápasu. Nakonec jsem všeho všudy od 16:30 do 22:30 nafotil 7 filmů (pro srovnání jsem celkem včetně zápasu nafotil 39 filmů). Většina fotek byla právě z hodin před zápasem, Vítek šel na řadu až jako poslední. Těsně před zápasem jsem se snažil opravdu co nejméně zavazet, abych nepůsobil příliš rušivě, ale zároveň jsem se snažil něco vyfotit. Samotný zápas se mi nefotil ideálně, protože v kleci byla bílá podlaha, takže pokud bych si expozici změřil podle ní, měl bych snímky příliš tmavé, jenomže kolem klece byla už jen tma. Expozici jsem se tedy pokusil nějak odhadnout, plus jsem tedy trošku podváděl, když jsem se přes rameno podíval na expoziční údaje jednoho z přítomných fotografů. Naštěstí se ukázalo, že na negativu jsou ve výsledku použitelné snímky. Bylo to ale krušných pár minut, než jsem se mohl podívat na ustálený a vypraný film. Upřímně řečeno, ze samotného zápasu si toho příliš nepamatuju. Měl jsem plné ruce práce. Natáhnout závěrku, zaostřit, zakomponovat, počkat na správný okamžik, zmáčknout spoušť a tak pořád dokola. Samotné sledování zápasu a akce šlo stranou.

Víc než týden po zápase mám všechny filmy vyvolané a oskenované. Něco přes 1200 políček filmu se mi povedlo editovat na 50 snímků širšího výběru se kterými budu dále pracovat a promazávat, než se doberu nějakého rozumného čísla. Na talentové zkoušky do Opavy potřebuju 15 snímků, tato možnost je stále ve hře. Pokud bude materiálu víc, tak se otevírají další možnosti. Malá výstava, tenká knížka? Uvidíme!