První kroky po vesnici

Je to týden, co jsem odešel z ministerstva. Teplou kancelář s výhledem na Dejvice jsem vyměnil za statek na rozhraní středočeského a královehradeckého kraje. Velkoměsto za vesnici. V Praze jsem po práci chodil fotit většinou na Malou stranu nebo na Staré město. Teď můžu jít na pole, za humna, k rybníku, k hasičárně, na fotbalové hřiště, ke kostelíku, na hřbitov nebo na opuštěnou železniční zastávku. I venkov skýtá možnosti k fotografování. Na druhou stranu na vesnici je pořád co dělat a času na focení není tolik, jako jsem si původně myslel. Naštěstí už tady máme jaro a tak je světlo i po 16:00, kdy mám většinou hotovo.

Největší rozdíl mezi klasickou pouliční fotografií a focením na venkově bude hlavně v tom, že když tady něco vyfotíte, tak se potom nemůžete ztratit v davu. Hustota osídlení je menší, lidí na ulici je míň, když pomineme ten prostý fakt, že vlastně nemáme ulice. Člověk s foťákem v ruce je tady asi tak o 1086% nápadnější než v centru Prahy. Místní vám občas věnují udivený pohled. V Praze někoho, kdo se na vás udiveně podívá, nemusíte už v životě potkat. Na vesnici, kde je 141 duší si můžete být jistí, že ho potkáte, nejspíš hned další den. Na místě je tedy citlivější, ale hlavně otevřenější přístup k fotografování. Nějakým focením na tajno a od pasu si lidi poštvete akorát proti sobě. Může se zdát, že na vesnici se skoro nic neděje, ale opak je určitě pravdou. I tady žijí lidé, kteří mají své starosti, práci a sny. Zabíjačky, svatby, pohřby, křtiny a další události, to vše půjde zachytit, stačí být jen trpělivý, být ve správnou dobu na správném místě a umět se domluvit s lidmi.

Příběhy si vás najdou samy, když máte otevřené oči a díváte se kolem sebe. Cítím, že když tomu věnuju dostatek energie, tak fotky z vesnice nebudou o nic méně zajímavé než z města. Samozřejmě, že pracovní tempo bude jiné, protože v Praze jsem fotil skoro každý den. Tady se musím přizpůsobit trošku jinému rytmu. Doufám, že to nebude mít příliš velký efekt na blog, i když pravidelní čtenáři si všimli, že tenhle měsíc byla frekvence článků dost nepravidelná a nepovedlo se mi publikovat můj obvyklý jeden článek týdně. Příští měsíc bude snad na články bohatší, protože v sobotu jedu fotit Vítkův zápas o titul, čímž se uzavře můj první vážný dokumentární projekt a bude následovat jeho editace do výsledného portfolia a jeho zpracování v temné komoře. Navíc, co čet nechtěl, nějak se mi doma nahromadily barevné filmy, konktrétně 5 kusů Kodaku Ektachrome, což je už pár let nevyráběný diapozitiv (Kodak ohlásil, že se vrátí na trh na konci roku 2017). Barva je pro mě vždycky celkem velká výzva, navíc tvrdím, že na barvu se dají fotografovat pouze krajinky nebo nahaté ženské, takže uvidíme, co na těch 5 filmů nafotím.

Doufám, že mí věrní i občasní čtenáři pochopí případné nepravidelnosti v publikování na blogu. Každopádně jedeme dál, i když už nejsem v Praze.