Souboj titánů: Contax II vs. Leica IIIc

Znáte to... Je rok 1940 a vy si potřebujete koupit fotoaparát, kterým zachytíte všechny ty úžasné okamžiky svého života. Obsazení Francie, Bitvu o Británii či Operaci Barbarossa. Jenomže za co utratíte své Říšské marky? Koupíte Leicu nebo Contax? Sám jsem si nebyl jistý a proto jsem požádal Marka Meška, který je v této oblasti mnohem zkušenější, o krátké srovnání těchto legendárních fotoaparátů z uživatelského hlediska. 

Všichni, kteří se alespoň trochu zajímají o filmové fotoaparáty, znají dlouhodobý spor rozdělující příznivce našeho hobby na dva nepřátelské tábory; přívrženců fotoaparátů Leica a ty, kteří preferují přístroje Contax. Je to spor zasahující poměrně hluboko do minulosti, a na tohle téma už bylo popsáno hodně papíru. Dnes bych chtěl přispět se svou troškou do mlýna i já. Předem však upozorňuji, že těchto pár řádků zmiňovaný spor asi nevyřeší, takže nemějte, prosím, příliš vysoká očekávání. Porovnávat budeme fotoaparáty Leica IIIc a Contax II při focení s 50mm objektivem, což byla kdysi nejběžnější ohnisková vzdálenost.

Každé fotografování začíná zakládáním filmu. Co se Leicy týče, všichni se shodují, že je v tomto směru komplikovaná. Před vložením filmu je třeba nastřihnout dlouhý „jazýček“, aby se pak nezasekl. Dále přístup do vnitřku fotoaparátu je jen zespodu, což je strašně nepraktické atd. Abychom byli spravedliví, ve 40. letech minulého století měly všechny filmy prodávané na trhu dlouze zastřižený konec, takže tato často opakovaná námitka ztrácí tak trochu své opodstatnění. Přístup jen odspodu je zase daní za neobyčejnou odolnost a pevnost těla Leicy. Moje zkušenost je ale taková, že po naučení přesného postupu jde o velmi jednoduchou záležitost a založení filmu jsem schopen provést prakticky kdykoliv a kdekoliv.

Contax v tomto směru zdánlivě vyhrává, protože má odnímatelnou zadní a spodní stranu v jednom velkém krytu. Vnitřek přístroje je tak výborně přístupný, ale... Za prvé, navíjecí cívka je umístěna volně, takže má stále tendenci vypadávat. Když se do ní snažíte zasunout konec filmu, zjistíte, že v prakticky vypadajícím zářezu nedrží tak spolehlivě, jako v Leice. Za druhé, cívku nic pevně nedrží ve správné pozici, takže nedokážete zcela správně napnout film ještě před zavřením vrchního krytu. Jinými slovy, nemáte jistotu, že je film správně založen a později nenastanou problémy s jeho převíjením - jako na truc vždy právě uprostřed focení.

Když je film konečně na svém místě a fotoaparát připraven k focení, zjistíte, že Leica je menší, skladnější a lépe Vám sedne do ruky (zvládnou to i ti, co nemají dlouhé prsty). Rychleji si ji dokážete otočit v ruce (jde o častý pohyb při focení se staršími fotoaparáty, abyste si mohli svrchu zkontrolovat nastavení před focením), a když máte prst na spoušti, nikde jinde Vám nepřekáží. Je pravda, že nastavení časů je trochu komplikovanější rozdělením na pomalé a rychlé časy se oddělenými ovládacími prvky, ale jelikož pomalé časy se v praxi používají jen málokdy, až tak moc to nevadí.

Naproti tomu Contax je prostě obludně velký. Nejenže je vyšší, ale i hrubší, a když ho chcete správně uchopit do pravé ruky, většinou si při tom nevědomky zakryjete prstem okénko dálkoměru. Pokud máte kratší prsty, sotva dosáhnete na spoušť, která je skryta uprostřed širokého „talíře“ selektoru rychlostí závěrky. Na dovršení všeho, spoušť u Contaxu není hladkým knoflíkem, ale jakási divná „věc“ s profilovaným povrchem. Celkový úchop je trochu nejistý, neboť méně tuhé tělo a odnímací zadní kryt způsobují, že se při pevnějším stisknutí přehýbá a má „vůli“, což nevzbuzuje přílišnou důvěru (hlavně, když nechcete, aby Vám při focení přístroj vypadl z ruky). Navíc při odečítání hodnot hloubky ostrosti nestačí Contax obrátit v ruce o 90 stupňů (pro pohled shora), ale je třeba otočit ho o plných 180 stupňů (pohled zepředu).

Při samotném focení s fotoaparátem Leica jsou často kritizována oddělená okénka hledáčku a dálkoměru. V podstatě s tím taky souhlasím a uznávám, že mít dálkoměr a hledáček v jednom okénku je nesporná výhoda. V tomto má Contax navrch. Avšak Leica verze IIIc má už obě okénka umístněná blízko u sebe, takže ztráta času při přesouvání pohledu z jednoho do druhého je opravdu minimální. To, co zas v mém pojetí favorizuje Leicu, je skutečnost, že v okénku dálkoměru je obraz zvětšený 1,5násobně. To umožňuje velice solidní zaostření objektivu, ačkoli Leica má zabudovaný méně přesný optický dálkoměr, než Contax. Když se podíváte do hledáčku v Contaxu, vidíte celkový obrázek s malinkou obdélníkovou skvrnou dálkoměru, pomocí které se ale podstatně hůře zaostřuje jako v případě Leicy.

Na závěr se ještě podíváme na proces samotného ostření. Leica ho má stejný pro všechny 50mm objektivy. Uvolníte aretaci nekonečna na páčce v pozici na 7. hodině a posouváním této páčky levou rukou pohodlně objektiv zaostříte. U Contaxu musíte ukazováček pravé ruky natáhnout úplně dopředu k ozubenému kolečku ostření, uvolnit stiskem kovový jazýček (pojistku) nekonečna a trochu nešikovně ostřit jemnými pohyby doprava, nebo doleva. Při tomto pohybu si s železnou pravidelností zakryjete okénko dálkoměru, takže se chvíli divíte, kde Vám zmizel zdvojený obraz dálkoměru v hledáčku...

Ještě bych mohl v obdobném duchu pokračovat dál, avšak dnes jsem se rozhodl zaměřit pouze na ty nejdůležitější prvky, které určují, jak se nám s daným fotoaparátem fotí. Podle mého skromného názoru se mnohem příjemněji fotí s fotoaparáty Leica, než s přístroji Contax a za tímto svým tvrzením si stojím. Někdo by mohl namítnout, že jsem ještě vůbec neporovnal optické vlastnosti objektivů firem Leitz a Carl Zeiss. Ale o tom bude řeč možná až někdy příště.

Autor: Marek Meško

Marek Meško: Kriegsberichter

V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:

Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).

Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).

V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.

Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila.  Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.

Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).

Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.

Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji.  Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.

Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu. 

Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:

http://www.moeschke.estranky.sk/