V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:
Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).
Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).
V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.
Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila. Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.
Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).
Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.
Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji. Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.
Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu.
Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:
http://www.moeschke.estranky.sk/
Žádné komentáře:
Okomentovat