Nikdy jsem na tomto blogu moc
neventiloval svoje politické názory a postoje. Na fotky to nemá vliv, a tak
nějak jsem si vždycky říkal, že citlivé umělecké duše by někdy nemusely unést mé
poněkud radikální postoje v některých otázkách (například můj kladný vztah
k volnému trhu). Jenomže za posledních pár let se toho hodně změnilo. Pokud
jste posledních 5 let nežili někde na jiné planetě, tak asi víte, kdo je náš
premiér a kdo zrovna sedí na Pražském hradě. Jedna strana mince je „kdo to je“
a druhá strana, „co provádí“. Nebudu zabíhat do jemných nuancí politiky, rozpočtových
priorit a ideologií, ale omezím se na jednoduché: každý asi vidí, že posledních
5 let jde všechno úplně do prdele!
Nejenomže je náš premiér usvědčený
estébák, ve střetu zájmů kamkoliv se pohne, jeho firmy ničí pole ostatním
zemědělcům, dováží zkažené maso, ale je podezřelý i z dotačních podvodů a
únosu. Právě poslední dvě jmenované věci tak nějak vygradovaly právě ve dnech
předcházejících 17. listopadu 2018. Logicky jsem si tedy říkal, že by atmosféra
tohoto svátku mohla být trochu jiná, vyhrocenější, naštvanější. Nebyla. Vrcholem
trapnosti bylo, když se pan premiér plížil pod rouškou tmy, aby položil květiny
k památníku ve 4 ráno, aby ho lidé nevypískali. Trapně se pak vymlouval,
že následně pospíchal za svým nemocným synem (určitě neměl v úmyslu ovlivňovat
poškozeného v jednom a spoluobviněného v druhém případě). Takhle si
tady teď žijeme. Na poměry středoasijských diktatur v zásadě dobře, ale v poměrech
civilizovaného světa dost podivně. Říkal jsem si, že přeci nemůžu být jediný,
kdo to tak cítí. Proto jsem doufal, že bude 17. listopad jiný.
Moje zklamání bylo velké.
Příjemné slunečné počasí zajistilo slušnou účast lidí, kteří vyšli na ulici.
Jenomže to nevypadalo, že by šli protestovat proti estébáckému premiérovi,
vypadalo to spíš na pěknou nedělní procházku. Sluníčko, svařák a selfíčko u památníku
na Národní třídě. Sem tam nějaký transparent to už nevytrhl. Přesunul jsem se
na Klárov, kde měli sraz příznivci ANO. Tady bych se rád zmínil o jisté etice
dokumentární fotografie. Můžu si o těch lidech myslet co chci, ale pokud někde
fotografuji, musím zůstat nestranný. Nesmím schválně fotit tak, abych z lidí
dělal idioty, i když je nemám rád. Chce to jistou morální sílu, ale pokud jí
člověk nemá, tak by v těchto případech měl zvážit, zda se vůbec takových
akcí účastnit s foťákem v ruce.
Nebudu se rozepisovat o tom, co
jsem tam mezi voliči ANO viděl a slyšel. Nechci tady někoho dehonestovat, řeknu
jen tolik, že to bylo fakt strašné. Naplnilo mě to skutečnými obavami o osud
naší země, když přihlédneme k tomu, jaké má náš pan premiér a jeho partaj
preference. Stále lehce v šoku jsem vyběhl (ano vyběhl!) na Hradčanské
náměstí, kde měl konečně začít nějaký pořádný protest proti současné vládě a
premiérovi. Účast byla solidní, ale atmosféra opět taková chcíplá. Řečníci
nemastní neslaní a dav poněkud rezignovaný. Následoval pochod na Staroměstské
náměstí, kde večer celá akce vrcholila. Ač nepotěšen atmosférou, stále jsem měl
film ve foťácích, a tak jsem se rozhodl to dofotit, tudíž jsem zůstal na místě
až do tmy. Nakonec z toho vzniklo pár zajímavých fotografií, které se
trochu vymykají mé obvyklé estetice.
Filmy jsem vyvolal hned, oskenoval
o několik týdnů později, ale pořádně jsem se k těmto fotkám dostal až tak
před týdnem. Odkaz 17. listopadu není závislý na tom, že bych dal fotky ven
hned 18., je to něco dlouhodobějšího (resp. mělo by být!). Letos oslavíme 30.
výročí Sametové revoluce. Podle všeho to zatím vypadá, že budeme mít stejného
pana premiéra i pana prezidenta a že eroze svobody a demokracie se spíše urychlí,
než zpomalí. Budu optimista a budu doufat, že ke 30. výročí bude atmosféra na
ulici odpovídat tomu, za co se před 30 lety na ulici protestovalo a tomu, co se
tady teď děje. Doufám, že to nebude jen další příležitost v poklidu si v džísce
po tátovi korzovat po národní s plackou s Havlem na klopě. Někdy je
potřeba se taky trošku naštvat.
Žádné komentáře:
Okomentovat