Lukáš Zrůst: Praha, fashion a analog

S Lukášem už se pár let známe. Chodili jsme spolu na vysokou školu a už tam jsem postřehl, že Lukáš občas nosí na krku foťák. Tenkrát jsem si myslel, že to dělá proto, aby balil holky na to, že je slavný fotograf. Od té doby uběhlo pár let, taky jsem začal fotit a bude to tak rok a nebo rok a čtvrt, co mi Lukáš napsal, že by byl rád, abych mu udělal nějaký soukromý workshop v temné komoře na vyvolávání filmů. No a od té doby kromě digitálu fotí i na film.


Mohl by ses čtenářům trochu představit a říct, co převážně fotíš?

Jistě, že mohl…. Jmenuji se Lukáš a převážně fotím fashion a lifestyle. Takže oblečení na modelkách a modelech.

Co bylo impulzem začít fotit na film?

Teď určitě chceš slyšet, že jsi byl ty (ano, přesně to jsem chtěl slyšet pozn. redakce) ten impulz, ale ano svým způsobem určitě. Další věcí bylo hledání nějakého nového směru a inspirace k focení.

Jakou používáš techniku, když fotíš na film?

To je různé podle toho, co aktuálně jdu fotit – vlastním zrcadlovku canon A-1 k němu objektivy 28/2.8 a 50/1.8, vedle toho dálkoměr Zorki s industarem 50/2 a Canonet QLIII to je ke kinofilmu. Ve středoformátu mám krásně funkční a zachovalou flexaretu VII, která mě pak následně přivedla k lásce ke střednímu formátu, kde jsem pak po nějakém čase přešel na svou oblíbenkyni Mamiyu RB67 se sadou skel (50, 90 a 180mm), hranolem nebo šachtou – to je asi nejčastější stroj se kterým pracuji, když fotím na film.

Jaký je tvůj oblíbený analogový materiál?

Asi Pulp Fiction… Ale v rámci tvé otázky, za mě rozhodně Kodak Tri-X případně T-MAX 100, a na kinofilm opět Tri-X případně pak Ilford pan 400, ale ten se mi líbí jen když ho pushnu na ISO 800 J Z papírů používám zatím plastová RCčka multigrade případně pak tvrdou gradaci, mam prostě rád černou a bílou v kontrastu.

Barva nebo černobílá?

No to je otázka. Fotka jako taková je od přírody prostě černobílá, vždyť i v digitálu prvotně vznikne černobíle – viz. Leica monochrome. Z počátku vývoje mě černobílá uchvátila a naučil jsem se koukat na svět černobíle. Nyní to ale vychází asi půl na půl, záleží na klientovi. Barva je u fashion fotografie často žádaná ( v našich končinách ), ale v rámci filmu se držím černobílé, protože je na vyvolání v domácích podmínkách značně jednodušší a mám rád celý proces pod kontrolou.

Jak se liší tvůj pracovní proces, když fotíš na film od toho, když fotíš na digitál?

Řekl bych, že minimálně. Kromě drobností jako je vložení filmu apod. Jinak příprava a následné focení s modelkou probíhá velmi podobně.  Přeci jen je jedno na co fotíš, takže nijak zvláštně neřeším rozdíl práce s digitálem nebo analogem – samozřejmě když nepočítám následné zpracování (vyvolání, zvětšování apod).

Vím, že jsi dělal asistenta Robertovi Vano, co sis z té spolupráce odnesl?

Autogram do knížky... No vzhledem k jeho úžasnému stylu práce, je to obrovská zkušenost. Naučil mě na fotografii jako takovou koukat trošku jinak než na jaký pohled jsem byl zvyklý. Najednou přestaneš řešit techniku, čísla a parametry a začneš se soustředit na obsah. Na práci s lidmi, na příběh jaký ta fotografie vypráví a začneš si tu práci mnohem více užívat a je jedno jestli jde o zakázku nebo o focení do domácího alba. Z konkrétnějších věcí bych rozhodně rád zvýraznil styl přípravy na focení. Rozhodně praxe u něho mi umožnila zkrátit dobu focení.

Nedávno si pokřtil fotoknihu, můžeš přiblížit o co jde a jak vznikla?

Jednalo se o spolupráci s fashion store Jiney Level, kdy se fotil lookbook, prvotní myšlenka se zrodila v mé hlavě a s kamarády jsme ji trošku rozvíjeli, až z toho vznikl poměrně rozsáhlý projekt, který trval kolem 3 měsíců focení, grafických prací a hledání modelů a modelek. Veškeré práce jsem na tom odvedl sám – nafocení, příprava knížky, dtp apod. A na druhou stranu kamarádi z Jiney Level mi sehnali sponzory, zařídili obrovské PR, sehnali modely a modelky opravdu se jim z toho projektu povedlo udělat ve výsledku obrovsky úspěšnou PR akci, která jak víš sám se velice povedla. A za to jsem jim ohromě vděčný a i nadále s nimi spolupracuji.

Co chystáš v nejbližší budoucnosti?

Zatím se šeptá o zakázce na další kníkžu z oblasti sportu, dále od dubna se bude spouštět nový projekt soustředěný na sociální sítě – to je směr, kterým  se aktuálně ubírám nejvíc. No a uvidíme co mi přinese Fashion Week, kterého se účastním jako nezávislý fotograf, resp. Akreditace press, nicméně na pozvání.

Kde můžou čtenáři najít tvojí tvorbu?

Aktuálně spouštěný web www.lucaszrust.com , kde je i blog, portfolio a projekty, dále pak na instagramu pod nickem lukaszrust.

Něco co bys chtěl na závěr vzkázat čtenářům analogového blogu?

To je takové těžké takhle na závěr, ale sám od sebe vím, že focení je náročná věc, ale pokud máte sen něco udělat, tak nečekejte, že to někdo udělá za Vás. Musíte vstát a jít si proto. Není nic co by nešlo, to ostatní jsou jen výmluvy. 

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Jak jsem nechtěl fotit fashion

Mám pocit, že jsem někdy říkal, že si radši prostřelím hlavu než fotit cosi jako glamour nebo fashion. Navzdory svému silnému přesvědčení, zvědavost byla silnější. Zkrátka, když mi Lukáš napsal, že bude fotit fashion v Malostranském ateliéru, zrovna když já půjdu kolem na cestě z práce po své obvyklé fototrase, tak jsem neodolal, abych se nezastavil a nepodíval se, jak takové focení probíhá. A protože jsem měl u sebe foťák, tak jsem se rozhodl, že kromě nošení světel, foťáků a přenášení nábytku, také něco vyfotím. Spíš takový „backstage“ dokument.

Malostranský ateliér se skrývá ve dvoře krásného (tedy krásně zašlého) pavlačového domu. Je docela velký a celkem slušně vybavený blesky, světly, sem tam se najde i kus nábytku a já při jedné výzkumné výpravě narazil i na bar. Přirozeného světla tam navečer není moc, přichází v zásadě jen světlíky ve střeše, takže jsme museli svítit. Tomu naštěstí Lukáš rozumí, já ne. Doteď jsem vždy fotil jen venku v přirozeném světle. Jednou z výhod černobílé fotografie je to, že se nemusíte tolik starat o teplotu světla a vyvážení bílé. Prostě se vám nestane, že by modelka byla v umělém světle oranžová. Naštěstí ale mají v každém pořádném ateliéru i světla o stejné teplotě jako je denní světlo.

Lukáš ses rozhodl, že použije jen jedno světlo, protože jak říká Robert Vano: „Sluníčko je taky jenom jedno!“  Něco na tom bude, taky mám rád jednoduchá řešení a tohle je jednoduché řešení. Stačí najít správnou pozici světla, aby člověk neměl stíny tam, kde je nechce mít a může se fotit. Dynamika focení na film je (alespoň pro nás ten den) úplně jiná, než když se fotí na digitál. Žádné dlouhé ocvakávání, kontrola displeje (logicky). Nastavit světlo, postavit modelku na místo, změřit expozici. Modelka zaujme pózu: „Ne. Loket trošku výš, tak. Dívej se támhle. To je ono.“. Cvak. Občas se pro jistotu udělala ještě jedna fotka a mohlo se jít na další pózu nebo se modelka mohla jít převléct. Lukáš převážně fotil na Mamiyu RB67, kde má 10 fotek formátu 6x7, občas sáhl po kinofilmovém Canonu, když potřeboval v nějakém outfitu nebo póze víc fotografií.

Hlavní věc co mě zaujala, bylo to, jak je důležité mít jasnou představu, co chci na fotografii zachytit. Když fotím street, tak prostě zachycuji život, tak jak se přirozeně odvíjí před mým objektivem. Člověk samozřejmě občas do děje nevědomky zasáhne už svojí přítomností na nějakém místě, lidé vidí fotoaparát a začnou se chovat jinak. Jenomže tohle je úplně jiné. Umět modelce říct, jak přesně se má nalíčit, jak se má obléct. Zkrátka vize v čisté formě. U tohoto typu focení je to samozřejmě možné a dokonce snad i nezbytné. Když já nedonesu žádné fotky ze své procházky po ulicích, dohromady se nic neděje. Když ale selžu při focení s modelkami v ateliéru, vyhodil jsem do kanálu peníze za ateliér, za filmy, dost často i za modelky a hlavně čas. Z tohoto pohledu mám skutečný respekt k lidem, kteří mají nějakou vizi, jdou si za ní a dokážou jí uskutečnit přesně tak, jak chtěli. Samozřejmě se mohou vyskytnout drobné zádrhele, jakože například nemůžete v centru Prahy sehnat Coca-Colu ve skle, což jsem byl schopen elegantně vyřešit, načež mě Lukáš povýšil z asistenta na producenta.

Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, kterou si rád zopakuji. Tuším, že jsem se v některém z minulých příspěvků zmiňoval, že bych rád zkusil něco podobného vyfotit. Nechat si to ukázat od někoho, kdo víc, co dělá, je asi nejrychlejší cesta jak se něco naučit. Pravda, chodí mi pozvánky na různé workshopy, ale ty tak nějak nepočítají s tím, že by někdo fotil na film, takže smůla. Takže nejspíš setrvám ve své nové funkci „producenta“ a uvidím, kam to povede.

P.S.: Pokud se někdo chystáte fotit glamour, či budoir určitě si přečtěte TENTO článek!