Ztracené jaro 2020

Letošní jaro bylo poněkud zvláštní. Jakoby se rozplynulo v podivném bezčasí plném roušek, strachu z nákazy a homeofficu. Zatímco minulý rok jsem pilně fotografoval víkendové výlety na Yashicu Mat ve středním formátu, tak letos vlastně ani pořádně nevím, co jsem od března do konce května dělal. Jistou naději skýtá můj poznámkový aparát a pohled na negativy v archivu. Právě pohled na velký štos archivačních pergamenů za období od března do konce června a pohled na čísla v notesu, kam si poznamenávám nafocené filmy, dává dohromady docela jiný obraz o letošním jaru. Jakkoliv mi připadá, že to celé rychle uteklo a že jsem nic nedělal, opak je pravdou. V prvních dvou měsících jsem dokonce fotil 1-2 filmy denně. Je to vlastně až teď, když každým dnem očekávám návrat do běžné denní rutiny dojíždění za prací, kdy jsem posbíral sílu, abych se na všechny ty fotografie podíval.

Obraz letošního jara, který ve svých fotografiích nacházím toho má dost málo společného s tehdejším „aktuálním děním“. Nevyrazil jsem fotit prázdnou Prahu a Karlův most bez turistů, či náhodné kolemjdoucí v rouškách. Fotografoval jsem spíše věci a místa, které mi jsou nějakým způsobem blízké. Má to také dost co dělat s tím, že jsem se začátkem února stěhoval. Sice „jen“ v rámci města, ale stěhování je prostě událost, která je jistým životním předělem. Nutno podotknout, že navzdory tomu, kolik času jsem za poslední 3 měsíce strávil doma, tak jsem spoustu krabic ještě ani nevybalil.

Dnes stojím na prahu léta, které je pro mě fotograficky vždy trochu okurková sezona. V květnu jsem dokončil velký projekt, na kterém jsem pracoval rok a budu se snažit o jeho publikaci, což mi nejspíš zabere notnou dávku času. Takže nejspíš vás čeká na začátku podzimu článek, ve kterému budu hlásat, že: „léto je podivné bezčasí…“. Naproti tomu na podzim už mám docela konkrétní plán, čemu bych se chtěl fotograficky věnovat.

Pražská koronarámata L.P. 2020

Není žádným tajemstvím, že jsem vlastníkem sovětského panoramatického fotoaparátu Horizont 202. Mám ho už nějakou dobu, ale pořádně jsem s ním začal fotit až v poslední dobou. Hned na úvod bych si rád postěžoval, že v roušce se mlží člověku hledáček a nefotí se vůbec snadno. Navzdory protivenstvím sem však poslední dobou nafotil Horizontem pár desítek filmů s jejichž výsledky jsem vlastně docela spokojen. Ačkoliv pár much by se našlo. Inu, do melounu a do sovětského foťáku nevidíš.

Kromě klasického krajinkaření, ke kterému je Horizont vlastně celkem vhodný, jsem zkoušel vyfotit i něco jiného. Proto jsem si ho s sebou vzal i do Prahy. Nepatřím úplně mezi ty fotografy, kteří by v posledních týdnech vyráželi do ulic fotit je prázdné, případně s lidmi v rouškách. Chtěl jsem ale využít toho, že je celkově méně lidí a člověk má tak trochu víc prostoru. Navíc je jaro, světlo je měkké a příjemné. Často se také po obloze honí dramatická mračna, která jsou esteticky velmi uspokojivá.

Prošel jsem si během pár dní několik mě důvěrně známých míst, která mi už začínala trochu chybět. Už je to vlastně docela dlouho, co jsem naposledy jen tak fotil na ulicích Prahy. Hodně času teď věnuji jednomu projektu spíše na venkově, pak byla zima a teď na jaře naše podivná karanténa. Vše by bylo takřka ideální, tedy pokud by se mi kvůli kusu hadru přes pusu a nos nekrátil dech a nemlžil hledáček. Výsledné fotografie mi ale za lehce zvýšené úsilí stály.