Jak jsem nechtěl fotit portréty

Fotím teprve chvíli, jenom něco přes rok, když jsem začínal, spousta lidí se mě ptala, co vlastně chci fotit nebo co vlastně fotím. Neuměl jsem moc odpovědět, protože v té době jsem nebyl příliš vyhraněný a chtěl jsem zkusit tak nějak všechno. Opatrně jsem ale dodával, že bych jen nerad fotil portréty, protože mi to přijde jako děsná nuda. Toho jsem se snažil tak nějak držet. Občas jsem tajně trénoval portréty na manželce, která je jednak moc pěkná a fotogenická a za druhé se ráda nechává fotit. Světe div se, docela se to dařilo a některé její portréty mi u pár lidí, kteří se focením trošku zabývají, pochválilo. Tak jsem se nad celou věcí musel znova zamyslet.

Přemýšlel jsem tak dlouho a usilovně, až mi to nedalo a kontaktoval jsem svého kamaráda, znalce umění, nápojů, automobilů, architektury a žen Filipa Turka, toho času zakladatele a prezidenta českého Jaguar Clubu, abych se s ním domluvil na nějakém focení. Jelikož se prezidentovy moje fotky líbily, tak s focením souhlasil a vyrazili jsme jedno pozdní letní odpoledne fotit na Strahov. Světlo nebylo úplně ideální a tak chvíli trvalo, než jsem si vymyslel, co a jak. Nakonec kvůli nemožnosti využít rozptýlené světlo například skrz listy stromů a nemaje profesionálních pomůcek jako je odrazná deska nebo blesk, tak jsem se rozhodl využít tvrdé světlo, velké kontrasty a stíny ve svůj prospěch. Doufal jsem, že to vyjde, jak jsem si představoval a že bude i prezident spokojen. Když jsem vyvolával negativ, byl jsem docela nervózní a nevěděl jsem, jak to dopadne. Vysvobodil jsem vypraný negativ z cívky a bylo vidět, že tam něco je. Poprvé jsem použil film Ilford Pan F50, který vyniká svým jemným zrnem a vysokou rozlišovací schopností, plus má po vyvolání v Rodinalu celkem pěkný kontrast.

Při zpracovávání oskenovaného negativu se ukázala jedna věc – bez vizážistky, která Vám lidi předem napudruje, se fotí blbě, protože se Vám budou na sluníčku lesknout a s tím pak už nic neuděláte. U manželky mi to nikdy nepřišlo, protože ta chodí permanentně nalíčená. Spoustu fotek jsem vyřadil kvůli přílišnému lesku. Nakonec jsem se z 36 snímků dostal na 6 finálních upravených fotek, které jsem poslal prezidentovi a čekal, jak se mu budou líbit. Fotky se líbily, což mě potěšilo, protože Filipa považuju za člověka s dobrým vkusem. Jenomže můj problém s tím, že nechci fotit portréty, tento počáteční „úspěch“ jenom zhoršil, protože jsem si začal říkat – co kdybych to zkusil?

U toho „co kdybych to zkusil?“ jsem prozatím zůstal. Léto i podzim utekly hrozně rychle a v zimě se venku fotí blbě, protože je málo světla. Teď už máme zase pomalu jaro a já si zase říkám, že bych to mohl zkusit. Jenomže, co dělá dobrý portrét? Občas se trochu děsím, když mi někdo ukáže portrétní fotky, které si nechal nafotit od „profesionála“. Dost často bývají hrozné, ale jejich majitelé jsou na ně hrozně hrdí, tak většinou jen přikývnu a řeknu „pěkný“. Hned pak přemýšlím, jak to udělat líp. Doteď jsem to měl snadné, protože vyfotit někoho, koho opravdu dobře znáte, není tak pracné. Takový člověk se s Vámi cítí v pohodě a umí se uvolnit. S cizím člověkem to musí být o dost těžší a to pak chápu, že kdekdo sáhne po knize „1000 nejlepších nápadů pro skvělé portréty s vaší digitální zrcadlovkou“ a řekne „teď se mi postavte tak a tak a tvařte se tak a tak. To bych asi neuměl, ale chápu, proč to tak někdo udělá.

Dobrý fotograf portrétů musí být trochu i psycholog. Musí lidem vidět do hlavy a poznat, co chtějí a jak jim pomoct jejich tužby dosáhnout. Když jsem si četl pár rozhovorů nebo článků od úspěšných fotografů, co fotí portréty, akty nebo třeba svatby, tohle říkali všichni.  Devadesát procent focení lidí je o komunikaci s fotografovaným, aby se cítil dobře a fotografování pro něj byla příjemná zkušenost. Věci technického rázu, jako samotná snímková technika, kompozice a podobně, jsou věci v zásadě jednoduché, které se dají někde vyčíst a pak v praxi ozkoušet celkem rychle. Mám štěstí v tom, že  jsem pevně rozhodnut fotit pouze venku, takže nemusím řešit věci, jako jsou blesky nebo ateliér, protože nemusím a nechci. Co se týče vybavení, zůstanu asi u své osvědčené Zorki 4K, protože k ní mám celkem solidní objektiv Jupiter 8 50/2, který se na focení lidí docela osvědčil. Má lehce měkčí kresbu a na plně otevřenou clonu dokáže celkem slušně odstřelit pozadí (BOKEH!). Sice ho můžu přes adaptér nasadit na Leicu, jenomže tam je trochu zádrhel s jemným nastavením dálkoměru vycházející z toho, že ruské objektivy mají jinou specifikaci chodu ostření. Na Zorki to ostří dobře, tak proč s ní nefotit? Případně ještě můžu využít středoformátovou Yashicu MAT, která má díky použitému filmu a slušnému objektivu bezprecedentní rozlišení a zajímavý čtvercový formát.

Zase se dostávám k tomu, že už je tady skoro jaro a začíná být pěkné světlo. Něco mi říká, že se na ty portréty letos dostane. Velká otázka je taky, zda černobílé nebo barevné, což je téma, které jsem řešil v minulém PŘÍSPĚVKU. Černobílé fotky jsou v současnosti dost populární, zejména asi díky určitému (většinou falešnému) pocitu nostalgie. Je jasné, že super ostrá a vyretušovaná černobílá fotka z digitálu bude vypadat vždycky trochu divně vedle klasické filmové fotografie, která na první pohled vypadá jinak. Na druhou stranu si představte, že máte fotit třeba opravdu pěknou zrzku s jasně zelenýma nebo modrýma očima, vzali byste si na to černobílý film? Já asi ne, protože některé věci je potřeba zachytit v barvě, když máte tu možnost. Nejspíš bych ale, kvůli své obsedantní povaze, udělal dvě sady fotek. Jednu na barevný film a druhou na černobílý film. Docela si užívám, že portréty fotit nemusím a když chci, tak si je nafotím tak, jak chci já. Za konečný výsledek odpovídám jen sám sobě. Nemusím řešit, že slečna by chtěla na fotce trošku menší nos a míň pih nebo lesklejší oči. Lidi chtějí vidět na svém portrétu něco jiného než skutečnost. Já bych tam rád viděl to, jací jsou lidé, jací jsou uvnitř (hrozné klišé, co?) Při troše snahy a dobré komunikaci to není tak těžké ukázat.

Uvidím, třeba se do toho letos pustím, pokud bude koho portrétovat.