Tři panoramata po Mnichovu

Na dnešní den připadá výročí Mnichovské dohody. Bez velkého přehánění lze říct, že je to jeden z nejčernějších dnů naší známé historie. Duch Mnichova a jeho bezprostředních následků nás jako národ stále pronásleduje. Mělo se střílet nebo ne? Kolaboroval národ více než jiné okupované národy? Kdo nás měl osvobodit a byl odsun Němců nezbytný? Každá odpověď vyvolá myriády dalších otázek a „coby, kdyby“ scénářů. Většina těchto následků je nehmotných, byť dlouhotrvajících.

Máme tady ale i hmotné stopy. Mezi ty nejmarkantnější patří železobetonové objekty pohraničního opevnění. Jsou jakousi metaforou strachu, ale i naděje národa. Tento strach se skrz ocel a beton zhmotnil a měl přinést právě naději. Jenomže marně. Původní význam se možná ztratil, ale ocel a beton zůstaly. A zůstanou tu ještě dlouho. Po Řecích a Římanech zůstaly ruiny, které obdivujeme ještě po více jak dvou tisících letech. Naše betonová hranice tu také bude hodně dlouho.

Letošní rok to nebylo s cestováním bůh ví jak slavné. Někdy v červnu jsem si ještě naivně myslel, že bych se letos na podzim mohl podívat do Gruzie, která mi už začíná skutečně chybět. Jenomže situace je jaká je… Stejně jsem ale vyrazil na východ. Do Ostravy. Zajít na kafe se spolužáky z vysoké školy, setkat se s pár místními fotografy, poznat kraj a něco vyfotit. A tehdy mě právě můj domorodý průvodce z prajzské zavedl k tamnímu opevnění.

Ostrava industriální

"Ostravo Ostravo

město mezi městy hořké

moje štěstí

Ostravo Ostravo

černá hvězdo nad hlavou"

Minulý víkend jsem přes Olomouc vyrazil do Ostravy. Nemám k tomu víc moc co říct, protože tomuhle městu dlužím ještě pořádnou, skutečně fotografickou návštěvu. Ta hodina v Dolní oblasti Vítkovice nestačí k vytvoření čehokoliv zásadního. Člověk se musí ale zamyslet. Železárny byly na tom místě založeny v roce 1828, poté se přidaly koksovací pece, důl na uhlí a vysoké pece na výrobu oceli. Vše na jednom místě. Obrovské struktury z cihel a kovu, které se tyčily k obloze a ve kterých se rodil koks, železo a ocel. A pak to všechno skončilo.

Obrovské struktury však zůstaly a znovu ožívají. Jinak. Až přijde čas, vypravím se do Ostravy znovu.

Souboj o titul: Zrození šampiona

V sobotu 4. 3. 2017 zvítězil Vít „Kometa“ Vávra v zápase o titul. Završil tím tři měsíce tvrdé práce, kdy se téměř nepřetržitě připravoval nejdřív na semifinálový zápas v Nymburce a poté na titulový zápas v Ostravě. Téměř celou jsem mu byl v patách s foťákem. Teď, když má titul a já mám pohromadě 51 negativů (tj. cca 1600 fotek), tak můžu v klidu reflektovat nad celou tou zkušeností. Byla to pro mě celkem velká škola, musel jsem zvládat víc focení a zpracování větších objemů filmů v omezeném časovém prostoru. Mizerné světelné podmínky, stísněné prostory a rychlý pohyb také úplně nepomáhaly. Byl jsem příjemně překvapen, jak jednoduše se mi se všemi zúčastněnými spolupracovalo. Osobně jsem trošku očekával, sem tam nějaké těžkosti s přístupem do míst, kam jsem se potřeboval dostat, ale nic takového se nestalo. Zdá se, že všichni měli pochopení pro to, o co jsem se snažil. Vlastně to byla jediná věc, co jsem po Vítkovi chtěl, aby mi zajistil přístup kam potřebuji a že se zbytkem si poradím sám.

Poměrně dlouho jsem nevěděl, jestli do Ostravy na zápas o titul vlastně pojedu. Byl jsem po dvou měsících intenzivního focení docela unavený. Neměl jsem žádný výběr a upřímně řečeno jsem měl i trošku pochybnosti, jak to celé dám nakonec dohromady. Nakonec jsem tohle období překonal a domluvil se Vítkem, aby mi zajistil přístup na titulový zápas. Uvědomil jsem si, že bez fotky, jak drží pás šampióna to nebude kompletní. Teď, když už je po všem, tak to můžu napsat – celou dobu jsem byl pevně přesvědčen o tom, že pás bude nakonec jeho. Sice toho o MMA stále moc nevím, za ty tři měsíce jsem pochytil jen trochu, ale když jsem viděl jeho soustředění a odhodlání bylo mi jasné, že musí vyhrát. Samozřejmě při zápase o titul bylo jasné, že i jeho soupeř bude dobře připravený. Navíc se zdálo, že oba mají podobný styl, přičemž oba raději zápasí na zemi a nespoléhají tolik na kopy a údery. Očekával jsem, že to bude zajímavý zápas a rozhodně jsem se nezmýlil. Myslím si, že všichni diváci si přišli na své.

Celkově jsem měl ze všeho docela jiný pocit, než když jsem fotil MMA zápas v Nymburce. Celá akce se konala v Ostravském hotelu Clarion, vše vypadalo do detailů zorganizováno, všude postávali chlápci z pořadatelské služby a kontrolovali, kdo má na ruce jaký náramek, byl k dispozici i solidně zásobený bufet a všechno bylo takové naleštěné a oficiální. Trošku mi chyběla ta lehce undergroundová atmosféra nymburského zápasu. Na druhou stranu už jsem měl určitou ideu jak takový zápas probíhá a jak tráví Vítek a jeho trenéři poslední hodiny a minuty před tím, než jde do klece. Dokázal jsem si tak v klidu rozvrhnout svoje focení. Dokonce jsem si myslel, že spotřebuju míň filmů. Nakonec jsem spotřeboval o jeden víc (8) než v Nymburce. Fotil jsem trošku víc cílevědomě a dost možná jsem byl trošku vlezlejší než posledně. Snažil jsem se zachytit trochu jiné momenty než při minulém zápase a myslím si, že se mi to nakonec docela povedlo.

Vítek šel na řadu až jako poslední z deseti zápasů. Bylo skoro deset v noci, ale tohle čekání k tomu sportu patří. Čas mi utíkal o dost rychleji než v Nymburce. Všichni kolem působili že jsou v úplné pohodě a že všechno dobře dopadne. Poslední hodinu před zápasem jsme trávili na hotelové chodbě, kde se Vítek rozcvičoval s trenéry. Bylo vtipné sledovat nechápavé pohledy návštěvníků hotelu, kteří vystupovali z výtahu a viděli nás. Nejspíš to přičetli na vrub nějakému ostravskému koloritu. Focení samotné akce v kleci mě opět naplňovalo nejistotou, protože jsem správno expozici opět víceméně jen odhadoval (pro jistot jsem zkoušel fotit každou fotku na 3 různé expoziční hodnoty). Byla z toho nakonec čtyřkolová bitva, ve které oba borci předvedli skvělý výkon. První kolo zkoušel Matheus Kuzník (Vítkův soupeř) víc boxovat a celkem dobře se bránil tomu, aby ho Vítek dostal na zem. V jednom kole dokonce soupeř předvedl docela dobrou akci, při které už jsem měl strach, že se z toho Vítek nedostane. Od konce druhého kola ale začínalo být jasné, kdo má na vrch. Snažil jsem se rozvrhnout si výměny filmu tak, aby mi neutekla žádná zásadní akce. Navíc jsem se mezi koly odvážil i do klece, abych ulovil nějakou fotku zblízka, když probíhal minutový odpočinek a případné ošetřování drobných šrámů apod. Při výměně filmů uprostřed jednoho z napínavějších kol se mi, přiznám se, trochu klepaly ruce. Nakonec přišel poslední poraz, Vítek chytil soupeře do škrcení, ze kterého už se nemohl dostat a Matheus to vzdal. Ve čtvrtém kole z pěti možných. Boj byl u konce. Moje práce ale ještě zdaleka neskončila, snažil jsem se co nejlépe zachytit radost z vítězství, ale i emoce poraženého a spotřeboval jsem ještě další dvě kazety filmu.

Nakonec následovaly poslední gratulace a rozloučení a já jel z Ostravy domů, bohatší o skvělou zkušenost, zážitky a 8 kazet filmů, které jsem chtěl co nejrychleji vyvolat, abych mohl ze zápasu udělat výběr, který naleznete dole pod článkem. Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří vydrželi tři měsíce mého motání se kolem s foťákem. Zejména tedy Vítkovi, Lukáši Blažkovi, Danu Bartákovi a Michalovi Novotnému. Neměli to se mnou lehké, ale bez nich bych nikdy nenafotil to, co teď ještě musím zeditovat do hotového projektu. Byla to jízda.

Z Olomouce do Ostravy

O krásách Olomouce jsem se zde na blogu již zmiňoval. Naproti tomu Ostrava pro mě byla relativně velkou neznámou.  Samozřejmě ke mně jisté zprávy z tajemného města na severu Moravy pronikaly a to zejména od předsedy spolku ostravských krajinkářů, ale osobně jsem tam na pořádném průzkumu ještě nebyl. Rozhodl jsem se proto použít jeden volný víkend a vyrazit na velkou průzkumnou výpravu. Sbalil jsem si proto nejnutnější věci: foťák, filmy, zbraně, kompas a nůž a vyrazil do neznáma. Sice do neznáma, ale známými vlaky Českých drah. Byl jsem nepříjemně překvapen, když jsem zjistil, že několik mých oblíbených dezolátních vlaků, kterými jsem kdysi putoval do Olomouce do školy, bylo zcela necitlivě k mé nostalgii nahrazeno modernějšími soupravami. Zatnul jsem tedy zuby, abych přestál i toto protivenství, a za nějaké dvě hodiny jsem už vystupoval v Olomouci, kde jsem byl naposledy loni v listopadu.

Nic moc se tam naštěstí nezměnilo, i když teď uprostřed léta připomíná Olomouc spíš město duchů, jelikož většina studentů odjela domů. Na druhou stranu má člověk alespoň trochu klid sám na svoje myšlenky. Malá procházka městem, setkání s několika přáteli a návštěva pár oblíbených míst. Zkrátka pěkný den na výletě. Stále si stojím za názorem, že Olomouc je jedno z nejlepších českých měst pro pouliční fotografii a je škoda, že se jí tam nevěnuje víc lidí! Město svým architektonickým charakterem tvoří velmi zajímavé kulisy, ať už se jedná o úzké uličky nebo třeba park pod hradbami. Takže pokud to čte někdo z Olomouce, ať rychle popadne foťák a vyrazí do ulic!

 

Cesta vlakem do Ostravy uběhla celkem rychle a na nádraží si mě vyzvedl jeden z mých domorodých průvodců. To abych se neztratil a neskončil někde v šachtě hned v prvních minutách návštěvy hornického velkoměsta. Po krátké úvodní instruktáži a večeři se šlo spát, abychom byli všichni čilí na nedělní program. Vyrazili jsme totiž na návštěvu Dolní oblasti Vítkovice. Návštěva téhle technické památky rozhodně stojí za to, i když ceny vstupného na okruhy s průvodcem se mně a mým průvodcům zdály poněkud nekřesťanské, a tak jsme si museli vystačit s tím, co je přístupné volně. Jeden z mých průvodců Ostravou toho znal o areálu skutečně hodně, protože se tam toulal jako náctiletý ještě před zpřístupněním celé oblasti veřejnosti.  Škoda jen, že se člověk pohybuje po asfaltových chodnících a všechno trochu zajímavé je obehnané plotem, ale chápu, že nemůžou nechat Pražáky padat do šachet a koksovacích pecí. To by byla špatná reklama.  Snažil jsem se sem tam něco vyfotit, ale všudypřítomné ploty mi to trošku kazily, ubíraly místu na syrovosti. Je to prostě už turistická atrakce a ne místo pro urbexové expedice.

Samotné centrum Ostravy také stojí za návštěvu, i když mi připadalo poněkud mrtvé. Místní to svádí na obchodní centrum Nová Karolina. Je to docela škoda. Možná až skončí OKD, že se centrum trošku zaplní a třeba dojde i na nějaké barikády a pouliční nepokoje – sen každého streetfotografa. Předseda spolku ostavských krajinkářů si dále do programu mé návštěvy prosadil výšlap na nejvyšší bod Ostravy, haldu Ema. Několik milionů tun stále hořící hlušiny navršené do výšky 315 m n. m. Ano, dovedl bych si představit i jiné místo, kam šlapat ve 32°C. Na druhou stranu možnost nadýchat se jedovatých plynů a podívat se na panorama Ostravy se vám jinde jen tak nenaskytne, a tak jsem si to vyšlápl. Výhled byl impozantní, ale sluníčko bylo zrovna nad městem, tak se moc fotit nedalo. Sestup už byl o něco snazší, každopádně by celé oblasti pomohlo, kdyby ty plyny byly alespoň halucinogenní, takhle to tam byla celkem nuda.

Hlavní rezervu svého výletu vidím v tom, že jsem neměl příliš času na to, abych se jako správný pouliční fotograf jen tak potuloval ulicemi a snažil se zachytit život města tak, jak se mi bude odvíjet před objektivem. Zejména z tohoto důvodu cítím, že se musím do Ostravy ještě vrátit. 

Celé album na FLICKRU.

P.S.: Fotky jsou pro změnu z filmu Kodak Tri-X + oranžový filtr. Obvykle fotím na Ilford HP5.