Nový rok, starý blog

Je to už 8 let, co jsem začal psát tento blog. Jak šly roky měnily se mé články i mé fotografie. Od amatérských cestopisů po  esejistická zamyšlení se nad podstatou věcí. Technickým článkům jsem se vždy spíše vyhýbal. Na měření zkreslení objektivů a rozlišovací schopnosti filmu jsou zde povolanější. Měnila se i periodicita. Ze začátku jsem zvládal článek téměř každý týden. Focení bylo nové a měl jsem spoustu chuti se dělit o své objevy a dojmy. Dřív než jsem se věnoval fotce, věnoval jsem se psaní, i proto mi to šlo tak od ruky. Čím vic jsem se ale nořil do světa černobílé fotografie, tím víc mě slova opouštěla a já začínal spoléhat na obrazy. V konečném důsledku ale fotografuji mnohem rychleji, než bych zvládal psát a vkládat články na blog.

Rok 2023 pro mě osobně byl náročný, ale i transformativní a ozdravný rok. Zvládl jsem přidat pár negativů do mého dlouhodobého projektu, kterému se věnuji již několik let. Býval bych radši stihl o dvě tři focení víc, ale zdá se mi, že jsem kvantitu úspěšně vyvážil kvalitou. Narazil jsem ale na problém právě s psaním. Jakýkoliv text mi trvá napsat zhruba tak 10x déle, než by mi přišlo příjemné. Má schopnost sednout a napsat článek za jedno nepříliš dlouhé sezení je prostě pryč. Musím zkoušet nové metody. Výsledek je ten, že napsání jednoho příspěvku trvá opravdu dlouho, mám jich zpravidla rozpracovaných víc a pracuji na nich střídavě a postupně. 

Pro rok 2024 jsem se tedy rozhodl pro poměrně radikální krok. Na blogu budu publikovat kvartálně. Tedy minimálně 1 článek za 3 měsíce. Může se se stát, že ve výjimečném případě přihodím extra článek, ale to bude nad plán. O to více bych se chtěl věnovat publikování fttoesejí na VERUM PHOTO a svému Instagramu. Navíc mám teď po letech opět přístup do temné komory, tudíž nějaký čas budu trávit i tam. 

Budu rád, když mému blogu zachováte přízeň i v roce 2024 a pokud máte nějaké speciální přání, čemu bych zde mohl věnovat a co byste si rádi přečetli, nebojte se mi to napsat!

O kavárenském povalečství

Kavárenské povalečství je umění. Pamatuji si, že někdy ve 3. ročníku gymnázia (ne náhodou po tom, co jsem se dozvěděl o existencialistech), jsem zatoužil stát se kavárenským povalečem. Viděl jsem sám sebe v živých barvách, jak s dýmkou a v baretu někde v zakouřené Pařížské kavárně debatuji o podstatě života, vesmíru a tak vůbec. Posuňme se o 16 let do budoucnosti, což znamená do současnosti. Krutá ekonomická realita 20. let 21. století mi neumožňuje uživit se pouze sezením v kavárně (bez rozdílu jedná-li se o Prahu či Paříž). Nevlastním baret a dýmku si ve vnitřních prostorech už také nezapálím. Neúspěch? Nemyslím si.

Mé negativy a deníky jasně ukazují, že za posledních 8 let jsem vysedáváním po kavárnách strávil obstojné množství času. Co tam vlastně dělám? První řeknu, co tam nedělám - práci. Za prvé se v ruchu průměrné kavárny nedokážu příliš soustředit a za druhé jsem pevně přesvědčen o tom, že kavárna je posvátné místo klidu a odpočinku. Možná to je ten důvod, proč tam ani příliš často nefotografuji. I když v průběhu let se snímky tak nějak nasčítají. 

Mezi mé nejoblíbenější kavárenské činnosti patří sledování okolí a toho jak ubíhá život. V tomto je mi tedy nejbližší asi francouzská kavárenská kultura, což je i nejblíže mé dávné fantazii zmíněné v prvním odstavci, i když nošení baretu si asi nemohu dovolit. 

 

Musée du Louvre

Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.

Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším. 

V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě. 

Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí. 

Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?

Paříž '23

Ti z Vás, kteří mě sledují na Instagramu si jistě všimli, že v květnu jsem byl v Paříži. Byla to cesta, kterou jsem plánoval už nějakou dobu. Do deníku jsem si víc než před rokem poznamenal: "Měl bych se vrátit do Paříže, mám pocit jakoby tam na mě něco mělo čekat." Trochu neurčitá poznámka, ale byl to i moment, kdy bylo už rozhodnuto. Nebyla to těžká volba, když to byla právě Paříž, kde jsem před 8 lety propadl kouzlu pouliční fotografie a napsal jsem o tom i jeden z prvních příspěvků na tento blog!

Tak jsem si 28. 4. 2023 sbalil věci a 29. dopoledne jsem dorazil autobusem z letiště na Porte Maillot. Na svoje ubytování jsem vyrazil pěšky. První káva, první croque-madame a vesmír se zdál být v rovnováze, i když se tedy nakonec ukázalo, že croque-madame z boulangerie nebyla nejčerstvější. Moje ubytování byl pokojík pro služku - chambře de bonne v 17. obvodě, 7. patro bez výtahu. To je prostě Paříž, nic jiného jsem nečekal a vlastně mi to připomnělo mojí první návštěvu tohoto města. V celé mé letošní návštěvě bylo hodně nostalgie.

Stejně jako při své cestě do Říma, jsem neměl žádný přesný itinerář. Měl jsem ale cíl. Pořídit dostatek fotografií k tomu, abych mohl na jaře 2024 vydat další zin. A možná si taky trochu zavzpomínat na "staré dobré časy". Město jako takové se příliš nezměnilo. Pořád trochu zašlé, místy hodně zmatečné a vždy plné lidí. Takovou Paříž jsem očekával, takovou jsem jí dostal a přesně tak jí mám rád.

Většinu svých dní jsem strávil přesně tak, jak jsem si to naplánoval - s foťákem v ruce na ulici. Výjimkou bylo posedávání v kavárně a návštěva Louvru a Orsay. Což jsou ostatně také velmi důležité činnosti. Datum mé cesty bylo vybráno v podstatě náhodně na průsečíku dostupnosti letek, ubytování a mé dovolené. Náhodou bylo i to, že zahrnovalo  1. 5., tedy "svátek práce", který Pařížané oslavili pouličními nepokoji. Důchodová reforma, klimatická krize, nespokojenost s establišmentem - každý kdo měl nějakou agendu byl na ulici a někdy i s kamenem v ruce. Demonstrace a protesty, co jsem fotil v Praze, mě na tuhle zkušenost nemohly připravit. Jak jsem s tím vypořádal se můžete podívat ve fotoeseji na VERUM PHOTO.

Prokousat se filmy, které jsem si přivezl mi chvíli trvalo. Nebylo kam spěchat, i když na pár záběrů jsem byl vlastně docela zvědavý. Radost mi udělalo už jen to, že cesta naplnila moje očekávání. Můj pocit, že na mě v Paříži něco čeká, se ukázal být pravdivým.

Zin z Paříže chystám na jaro 2024, takže se můžete těšit!

O hloubce ostrosti

Úvod

Čas od času od (nejenom) analogových fotografů zaslechnu stesky na to, že v nějaké situaci nestihli zaostřit, či že mají rozmazané něco, co mělo být ostré. Odpovědí na tyto problémy se často jmenuje "hloubka ostrosti", která se dá zjednodušeně definovat takto: 

"Hloubka ostrosti vyjadřuje rozdíl vzdáleností nejvzdálenějšího a nejbližšího objektu, který se na finální fotografii lidskému oku jeví ještě jako ostrý."

Knižní definice je samozřejmě jedna věc, ale jí používám v praxi?

Jak to dělám já

"Klasická metoda"

V drtivé většině svých fotografií se snažím o maximální hloubku ostrosti. Je to ze dvou důvodů. Za prvé mám rád, když jsou subjekty mé fotografie pevně zasazeny do svého prostředí. Za druhé tím eliminuji možné drobné nepřesnosti v ostření. Jedna metoda tedy spočívá v tom, že VĚTŠINOU používám clonu F8 a výš, což je při objektivu s ohniskem 35mm dostatečné pro to, aby hloubka ostrosti byla dostatečná. Pořád ale musím alespoň zhruba zaostřit. Při použití dalších dvou metod se o ostření vůbec starat nemusím.

Hyperfokální ostření

Pokud by někoho zajímala zjednodušená definice hyperfokální vzdálenosti, tady je:

"Hyperfokální vzdálenost je možné definovat jako ostřící vzdálenost, při níž je ostré jak popředí snímku, tak i nejvzdálenější objekty. Hloubka ostrosti v takovém případě sahá od několika metrů až po nekonečno – v závislosti na ohniskové vzdálenosti a cloně objektivu."

Jak to ale použít v praxi? Nejspíš jste si všimli, že na objektivu vašeho analogového přístroje jsou různá čísla. Zejména tedy clonová čísla a značky pro vzdálenost. A také ležatou osmičku značící nekonečno. V praxi pak tedy stačí posunout značku pro nekonečno na číslo odpovídající aktuálně nastavené cloně objektivu a máte zaostřeno. A podle protilehlé značky pro clonové číslo můžete odečíst také minimální vzdálenost na kterou bude obraz ostrý. V praxi na obrázcích níže:

Tato metoda má tu výhodu, že se z vašeho aparátu stane v podstatě point-and-shoot. Nemusíte vůbec sahat na ostření, jen zvednete foťák k oku, kompujete a zmáčknete spoušť. Tato metoda funguje nejlépe spíše se širokoúhlými objektivy a ne všechny světelné podmínky vám vždy dovolí fotit třeba na F16 s dostatečně rychlým časem závěrky. Jako u všeho, jsou tu plusy i minusy. 

Od 1.2m do nekonečna na F16

Od 2.9m do nekonečna na F8

Zónové ostření

S "magickými znaky" na objektivu pracuje i zónové ostření. Tentokrát nemáme ambici dosáhnout nekonečna, ale soustředíme se na mnohem menší zónu ostrosti. Opět si jako první zvolíme clonové číslo, které chceme použít a od kterého se bude odvíjet velikost (hloubka) ostrosti. S číslem vybrané clony zarovnáme číslo maximální vzdálenosti do které chceme mít obraz ostrý a na protější straně objektivu odečteme vzdálenost OD které bude obraz ostrý. Tato metoda, v kombinaci s dobrým odhadem vzdálenosti je velmi oblíbená u všech, kdo potřebují fotografovat rychle a nestarat se příliš o ostření. Několik ilustračních příkladů zónového ostření zde:

Zónové ostření používám o něco častěji, než ostření hyperfokální. Zvláštěpak varianty, kdy při cloně F8 mám zaostřeno od cca 1.8 do 5m u 35mm objektivu. Skoro bych se odvážil říct, že většina mých pouličních fotografií z poslední doby je pořízena právě tímto způsobem ostření. 

1.1m až 5m na F16

1.8m až 5m na F8

Několik slov závěrem

Pokud tedy aspirujete na to, že budete se svým fotoaparátem fotit dynamické scény, kde si nejste jistí tím, že budete schopní dostatečně rychle zaostřit, zónové a hyperfokální ostření může být právě pro vás. V některých žánrech je módní i malá hloubka ostrosti, tomu se budu možná také někdy věnovat. Obecně si myslím, že speciálně pro dokumentární, pouliční či krajinářkou fotografii by měla být ostrá co největší část scény. Ve starých fotografických knihách často najdeme poučku "popředí musí být vždy ostré" či "vše musí být ostré!". Druhou jmenovanou poučku si ve svých denících poznamenal i Josef Koudelka. 

V tomto článku jsem neměl ambici vysvětlovat fyzikální principy a optické jevy, které stojí za těmito způsoby ostření. Pokud vás zajímají, rychlé vyhledávání googlem je vám najde včetně krásných rovnic. 

Archivace bez legrace a poznámkový aparát

Úvod

Je to už nějakou dobu, co jsem napsal nějakou praktickou radu ve stylu Receptáře. Za prvé nejsem Přemek Podlaha a za druhé, necítím se často být povolán k tomu, abych někomu radil. Na druhou stranu, v poslední době jsem několikrát vedl debatu na téma organizace archivu a fotografických poznámek. Rozhodl jsem se, že se tedy podělím o metody, které používám a pokusím se nastínit motivace, které za tím stojí. Stejně tak jako slabá místa, která jsem ve svém systému během několika let odhalil. 

Organizace negativů

Vyvolané negativy skladuji v archivačních pergamenech popsaných v následujícím formátu: Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Fotoaparát/Datum/Číslo filmu. Například tedy Petrohrad/Leica M2/22.9. 2017/Film 185. Následně jdou desky s negativy do šanonů označených typem fotoaparátu, rokem (roky) za které v něm jsou negativy a čísly negativů od do (typicky například 1-150). 

Šanon s negativy

Folie s vyvolaným negativem

Skeny negativů třídím do složek podle toho, kterým fotoaparátem jsem ten který film nafotil a v chronologické řadě. Takže například Leica M2 má svou složku, ve které jsou podsložky pojmenované Film 1, Film 2... a stejně tak i Nikon FM2 má svou složku s podsložkami Film 1, Film 2 atd. Ve složce každého filmu jsou dvě podsložky - "vše" a "výběr". Složka "vše" obsahuje všechny snímky z naskenovaného negativu. Složka "výběr" začíná svůj život jako kopie složky "vše", kde smažu snímky, které nepovažuji za povedené. Zbylé snímky podrobím standardnímu postprocesu. 

Zápisníky na negativy

Počítač a šanony samozřejmě nenosím všude s sebou, takže musím mít způsob, jak si nafocené filmy zaznamenat ideálně hned jak je vyndám z foťáku. K tomu mi slouží malé papírové zápisníky Moleskine. Opět podle fotoaparátů, jeden typ fotoaparátu, jeden zápisník. Nikony FM2 mám třeba dva, ale oba sdílí jeden zápisník. Svého času to bylo stejné i pro Leicu M2, když jsem používal dvě těla. V zápisníku jsou pak filmy zapsány ve formátu Číslo filmu/Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Datum/Druh filmu/ISO/Vývojka. Například - 185. Petrohrad, 22.9. 2017, HP5@1600, Rodinal 1:100. Zápis do notýsku provádím ideálně hned po vyjmutí filmu z fotoaparátu, přičemž na samotnou filmovou kazetu poznamenám číslo filmu a ISO na které jsem ho fotil. 

Zápisník s exponovanými negativy pro Leica M2

V tomto svém systému vidím dvě slabiny, i když jsou to spíše dvě strany jedné mince. Pokud v rámci jednoho focení použiju více fotoaparátů, nemám vše pohromadě na jednom místě, ale ve více složkách pro jednotlivé fotoaparáty. Musím také dbát na to, abych měl ve své fotobrašně správný poznámkový blok pro ten který fotoaparát. Druhá slabina je, že se mi překrývají číselné řady a pokud fotím zrovna na dva fotoaparáty, kde jsou čísla negativů opravdu blízko, mohlo by to vést ke zmatkům. Přecházím tomu tím, že občas na etiketu na exponovaném filmu připíšu u typ fotoaparátu.

Kazeta s etiketou

Systém organizace negativů podle fotoaparátu pochází ze samého počátku mého fotografování, tehdy jsem si možná ještě myslel, že záleží na tom, čím je fotografie pořízena. Dával jsem tehdy ještě fotografie na Flickr, kde bylo tagování fotoaparátu, objektivu a filmu normou. Není to ideální systém, ale zatím nepřišla dostatečně silná motivace ho změnit.

Poznámková aparát 

Když pominu katalogizaci jednotlivých negativů, byl zbytek mého poznámkového aparátu poněkud roztříštěný. Vždycky u sebe nosím malý reportérský zápisník, už od dob studií na vysoké škole. Do něj jsem si také zapisoval i své poznámky k focení. Po pravdě řečeno jsem vždy spoléhal na svou paměť. Zážitky a dojmy z focení jsem také často ještě zčerstva zapsal na tento blog a příspěvky jsem pak mohl použít pro zpětnou referenci.

Specializovaný fotografický deník jsem si začal vést až v roce 2022. Mé poznámky nemají žádnou přesně danou formální strukturu, snad jen to, že ke každé poznámce píšu datum. Někdy to jsou abstraktní myšlenky obecně související s fotografií, jindy konkrétní poznámky související s fotografickými projekty, či zápisky z mých cest. Na cestách si do deníku často vlepuji letenky či lístky z výstav, které jsem navštívil.

Zpětně si říkám, že jsem s tímto fotografickým deníkem měl začít mnohem dřív. Nemusel bych teď tolik lovit v paměti, když se chci vrátit k nějakým starším fotografiím a okolnostem jejich pořízení. Začátečníkům bych doporučoval vést si poznámky k měření expozice a vyvolání filmů, umožní to rychleji odhalit chyby a dost často to odpoví na otázky typu: "Proč jsou mé fotografie úplně černé?" či "Proč jsou mé fotografie úplně bílé?"

Deník s poznámkami k focení

Deník se zápisem z Říma

Závěr

Co říct závěrem? Pokud tento článek čte někdo, kdo s focením teprve začíná, měl bych jedno doporučení - nastavte si vyhovující systém archivace co nejrychleji. Snažit se o to zpětně je spousta práce a času, který by člověk mohl strávit mnohem lépe.

Ostatní poznámkový aparát se nemusí týkat všech fotografů. Někdy to nevyžaduje žánr, jindy prostě jen někteří lidé nepotřebují ve svém hobby tolik systematičnosti. Za sebe bych to ale doporučil. Uvidíte, že to bude mít pozitivní dopad na vaši cestu fotografií a nikdy není pozdě na to začít. 

A jak archivujete vy? Vedete si deníky? Pokud máte nějakou zajímavou metodu, jak na archivaci a poznámkový aparát, rád o ní uslyším!             

Pohraničí není zahraničí!

Nedávno jsem poslouchal jeden americký podcast, kde diskutují dva krajinářští fotografové, padla tam velmi zajímavá myšlenka. Neuměle přeloženo by se dal jeden přístup popsat jako "reflektor" a druhý jako "lucerna". Reflektor značí přístup, kdy jdeme cíleně za jednou fotografií či tématem, stejně tak jako je zaměřeno světlo reflektoru. Naproti tomu lucerna osvětluje širší plochu a její světlo není tak cílené. Největší riziko spojené s prvním přístupem je to, že díky úzkému zacílení na své cestě leccos přehlédneme. Má fotografická práce nese znaky obou těchto přístupů. 

Občas se na svých výpravách za fotografiemi pohraničního opevnění přistihnu, že si nějakou scénu prohlédnu a říkám si: "To by byla pěkná fotka!". Spoušť ale nestisknu a jdu dál, protože jsem přece vyrazil fotit opevnění. Roli v tom možná hraje trochu i to, jak si své fotografie organizuji v archivu. Na filmu plném opevnění by se mi nějaká náhodná fotografie špatně hledala. Částečným řešením je to, že své osobní fotografie si pořizuji na střední formát. 

Stařičký Voigtlander Bessa II ve formátu 6x9 se tak stal mou lucernou, která mě provází pohraničím.