Opět jsem v tomto roce
sednul na letadlo a vyrazil. Na tom, že naše generace hodně cestuje, asi přece jenom
něco bude. Tentokrát jsem s manželkou vyrazil do slunné Barcelony,
hlavního města Katalánska. Kdybych napsal, že jsem vyrazil do Barcelony ve
Španělsku, tak by mě nejspíš při nejbližší příležitosti nějaký Katalánec
pobodal. Ke Španělsku se tam nikdo moc nehlásí, zato jsou všude na domech i
v oknech katalánské vlajky, všechny nápisy jsou v katalánštině a až
pak ve španělštině a tak podobně. Ve zbytku pevninského Španělska jsem ještě
nebyl, tak to nemůžu moc srovnávat, každopádně Katalánci dělají vše proto, aby
se odlišili.
V rámci přípravy na výsadek
do cizí země jsem se dočetl, že se v Barceloně hodně krade. Mám tím tedy
na mysli kapsáře, a to zejména v centru města, na plážích a u turistických
atrakcí. Něco na tom asi bude, protože to celkem důrazně zmiňovali
v každém průvodci. Nás sice nikdo neokradl, ale pár okradených jsme na
ulici viděli. Inu, člověk si tam musí dávat pozor na věci, naštěstí Leica M2
není tak nápadná, jako poslední digitální zázrak od Canonu nebo Nikonu, takže
jsme cestu přečkali v zásadě bez úhony. Důležité je také to, že se člověk
stále učí. Já se například naučil to, že čekat na pláži na východ slunce je
docela náročné. Písek je tvrdší než vypadá a ležet/sedět se na něm nedá věčně,
i když se to nezdá, tak 20°C není tolik, aby člověk mohl jen tak
v kraťasech a košili několik hodin ležet, prostě vám bude zima. Na druhou
stranu těch pár desítek minut fakt pěkného světla je super. Kdyby teda na téměř
liduprázdné pláži bylo co fotit. Možná, kdybych byl větší romantik nebo
krajinkář, tak by mě to dostalo, ale protože jsem, kdo jsem, tak bych upřímně
řečeno radši chrněl v hotelu.
Celkem štěstí bylo, že zrovna
v čase naší návštěvy byly v Barceloně dvě krásné fotografické
výstavy, respektive jich asi bylo víc, ale já našel dvě. Jako první jsem
navštívil výstavu fotografií, dnes již celkem známé, Vivian Maier. Dozvěděl
jsem se o ní docela jednoduše z plakátu na ulici. Vystavováno bylo, pokud
mě paměť neklame, kolem 80 fotografií. Kromě pár barevných ze 70. let, to byly
všechno pěkné černobílé zvětšeniny na barytovém papíře, žádný digitální tisk,
který by to celé degradoval. Byly tam zastoupeny jak známé fotografie, které
vyšly v knížce (cca 1/3), tak i fotografie dosud nepublikované. Rozhodně
to stálo za návštěvu. Vstupné bylo 3 eura, ale v sobotu bylo zdarma. Na
této výstavě jsem se dal do řeči s jedním Angličanem žijícím
v Barceloně a ten mě upozornil na výstavu fotografií Bruce Davidsona. Na
tuto výstavu jsem se vypravil v pondělí a opět bylo vstupné zadarmo (jinak
3.50 euro). Bruce Davidson je americký dokumentární fotograf, pracující pro
agenturu MAGNUM, mezi jehož nejznámější díla patří dokumentace gangů v New
Yorku 50. let 20. století, cyklus fotografií zachycující newyorské metro konce
na konci 70. let 20. století a mnohé
další. Výstava obsahuje přes 200 fotografií rozdělených do 16 souborů. Údajně
se jedná o první takto rozsáhlou výstavu jeho díla na světě. Vystaveny jsou i
originální dobové magazíny, ve kterých jeho fotografické reportáže vycházely.
Součástí budovy s výstavními síněmi je i obchod, který je dobře zásoben
různou fotografickou literaturou. Bohužel jsem si nic nemohl koupit, protože do
zavazadel už se mi nevešla ani kazeta filmu navíc, natož nějaká tlustá kniha.
Každopádně narazit na dvě takovéhle výstavy v jednom městě to chce opravdu
kus štěstí. Obě budou ještě nějakou dobu otevřené, takže pokud plánujete výlet
do Barcelony, stálo by za zvážení je zařadit do programu.

Velkým tahákem Barcelony je
samozřejmě Gaudí a jeho architektonické skvosty. Od Sagrada Familia jsme
bydleli doslova pár kroků, stavba je to pěkná, byť z části obehnaná
lešením a jeřáby. Vstupné 15 euro mi přišlo docela dost, už i proto, že mi přijde
celkem zvrhlé platit vstupné v kostele jinak, než dobrovolným příspěvkem
do kasičky. Ve Francii to problém není, ale Katalánci jsou asi krapet
hamižnější. Jak se ale v zápětí ukázalo, 15 euro nebylo ještě tolik v porovnání se vstupným do Casa Battló,
Casa Güell nebo Casa Milá, kde zaplatíte kolem 25 euro. Protože jsme neměli
vyhrazených 100 euro na hlavu jenom pro vstupné, rozhodli jsme se obdivovat
krásu Gaudího architektury pouze venku a
zajít si do parku Güell, kde je vstupné přeci jenom lidovějších 8 euro. Na druhou
stranu toho tam taky za těch 8 euro moc neuvidíte, ale můžete si připlatit za
návštěvu muzea v Gaudího domě. Zkrátka kdekoliv zanechal Gaudí nějaký svůj
otisk, počítejte se vstupným v rozmezí 8 – 25 euro. Ještěže žil asketickým
životem a nechodil třeba do hospod, jako čeští umělci. Nedovedu si představit
nával a ceny na takovém místě. Do Barcelony se určitě plánuji vrátit,
takže příště si sebou vezmu i dostatečnou finanční rezervu na návštěvu alespoň
některých jeho domů.

Ďakujem, za článok a fotky. Aj vďaka vašej stránke som za znovu vrátil k analogu. Flexaret, ale teraz pokukujem po nejakom viewfinderi. Teším sa na ďalšie blogy.
OdpovědětVymazatDíky za pochvalu. Vždycky potěší, když se dozvím, že jsem někoho inspiroval. Hledáčkových přístrojů a dálkoměrných přístrojů je na výběr hromada. Poslední dobou mě zaujal například Canon P, ke kterému je i výborný výběr objektivů.
Vymazat