Hasselblad 501CM: Úplně něco nového

Čas od času si neodpustím to, abych si udělal nějakou drobnou radost. V souvislosti s fotografií to bylo naposled v loňském roce kolem mých narozenin. Po dlouhé meditaci a přešlapování jsem si koupil Hasselblad. Stejně tak jako Leica ve formátu 35mm, tak je pro mě Hasselblad pomyslným vrcholem techniky ve formátu středním. V loňském roce jsem také nafotil asi nejvíce svitkových filmů za dobu co fotím, logicky jsem si tedy říkal, že by možná dávalo smysl pořídit si o chlup kvalitnější techniku než je má stará Yashica Mat. A asi to byl trochu i osud, protože můj kamarád a kolega z Verum Photo Kevin V. Ton zrovna jeden Hasselblad prodával. 

Letošek pro mě zatím nebyl fotograficky moc zajímavý. Nafotil jsem sotva pár kinofilmů v Leica, Nikonu i Horizontu, o něco méně jsem jich vyvolal, ještě méně oskenoval a k tomu všemu jsem ještě přišel o notebook na kterém jsem fotky obvykle zpracovával. Zkrátka žádné velké štěstí. Hasseblad mezitím trpělivě čekal v poličce, třebaže jsem film do jeho kazety vložil téměř okamžitě po nákupu, což bylo ještě v roce 2020. Poslední dobou ten čas běží podivnou rychlostí.

Jeden květnový podvečer mi to ale nedalo a já se vydal do lužního lesa, který mám hned za domem. Poslední dobou tam pořizují hodně fotografií, které jsem vlastně ještě ani neviděl. Buď je ještě nemám vyvolané, oskenované nebo zpracované. Jedno z těchto tří a ve většině případů tři ze tří. Tentokrát jsem se ale do lesa vydal s Hassebladem. Chvíli mi trvalo než jsem se sžil s trošku specifickou ergonomií tohoto kusu kovu ze Švédska. Druhá věc na kterou jsem si musel zvyknout byly specifické a dost hlasité zvuky, které 501CM vydává, když pořizuje snímek. Je to trochu jiné než tichounká dvouoká zrcadlovka. Sotva mě přestal děsit zvuk závěrky a mé prsty si zvykly na rozložení ovládacích prvků, začalo se mi s 501CM fungovat docela dobře.  

O výhodách modulárního přístroje netřeba příliš debatovat. Výměnné objektivy vynikající kvality, velmi světlá a dobře čitelná matnice s možností použití hranolu a výměnné zásobníky na film. Poslední z jmenovaných výhod plánuji využít k tomu, abych zkusil trochu víc pracovat s barevnými filmy. Do jedné kazety si dám černobílý Kodak Tri-X, do druhé kazety si dám Ektrachrome a můžu vyrazit na výlet. Snad se mi povede toto předsevzetí dodržet. Zatím to semnou a s barvou není vůbec slavné. Ektachrom, který se mi chladí už dva roky v lednici by mohl vyprávět. Na letošek jsem si ale dal i další fotografické předsevzetí. Rád bych fotil víc portrétů. Je to celkem logické, že po více jak roce "sociálního distancování" mi začínají lidi zkrátka chybět. Bylo to právě při hledání fotografií pro minulý článek "Krásný ztráty" jsem se zamyslel nad tím, že mě portréty vlastně docela baví a vždy mě potěší, když na ně v archivu narazím. Doufám, že právě při focení portrétů objevím ono pověstné kouzlo Hasselbladu.