Ruská svatba: Žer nebo umři!

O Ruské svatbě jste toho možná hodně slyšeli a možná taky ne. Moje představa byla do jisté míry utvářena seriálem Brigáda a do jisté míry vyprávěním mé manželky o tom, jak to v Rusku chodí. Základní body se ale shodovaly – hodně jídla, hodně pití a to, že je to několikadenní záležitost. Pro jistotu jsem se začal chystat ještě před odletem a vždycky večer jsem si tak tréninkově vypil stakan vodky, aby mě to pak ve Svazu nesložilo. Ukázalo se, že příprava přinesla své ovoce, ale o tom až později. Teď se pojďme přesunout k ruské svatbě a tomu, co jí předcházelo.

Už i na Sibiř dorazily evropské tradice jako rozlučka ze svobodou, snad mi žádný kulturní antropolog nenapíše, že tento zvyk pochází právě ze Sibiře. Nevím, jak to probíhá v Čechách, já byl akorát zapíjet kamarádovo prvorozené dítě a blbě mi bylo ještě týden a vlastně ani nevím, jak jsem se dostal domů, plus jsme v Lokálu v Dlouhé při stále razantnějším přiťukávání rozbili asi 30 půllitrů. Každopádně ve Svazu jsme začali zvolna. Nejdřív jsme na zahradě ugrilovali trochu masa na způsob šašliku, k tomu si párkrát připili arménským koňakem. Pojedli jsme, popili trochu víc a vyrazili jsme do města na túru po různých zábavních podnicích. Mám-li být upřímný, tak paměť těch událostí není úplně nejostřejší, ale byli jsme v klubu na vodní dýmce,  pak jsme pokračovali do karaoke baru, kde padla lahev vodky, a skončili jsme v naprosto vizionářském podniku na výpadovce z města. Ten, kdo vymyslel kombinaci automyčka, hotel, restaurace, karaoke a sauna, vše pod jednou střechou, je podle mě naprostý génius. My jsme využili pouze karaoke a restauraci a jelo se domů. Druhý den jsem byl celkem v pohodě, protože jsme alkohol prokládali jídlem a když už jsme nemohli, vypili jsme konvici zeleného čaje, která nás opět vrátila na zem.

Před svatbou nás všechny nastávající tchyně nastávající nevěsty (manželčiny sestry) zapřáhla do přípravných prací. Jeden den před oficiálním datem svatby totiž byla jistá menší neformální oslava pro užší rodinný kruh a bylo potřeba připravit jídlo. Hromady jídla. Já předstíral nevolnost a neschopnost pracovat s nožem a zašíval se jak jen to šlo a občas jsem něco vyfotil. Nakonec mě ale vypátrali a já musel také přiložit ruku k dílu. Přežil jsem to, ale nebylo to nic moc. Oslava se dala přežít, můj anglický tchán byl lehce za outsidera, protože neumí rusky, ale bylo vtipné pozorovat jeho snahy komunikovat. Další den již byla samotná svatba. Novomanželé se nejdřív jeli pouze v doprovodu svědků nechat oficiálně oddat na radnici a poté se vrátili k falešnému obřadu doma na zahradě. Zkrátka ve Svazu za vámi matrikářka ven z úřadu nevyleze, musíte vy za ní. Občas se příliš nelišil od toho, co známe u nás, bílé šaty nevěsty, oblek, slib, půjčené dítě od sousedů rozhazující růžové plátky. Klasika. Následoval přesun do hotelu, kde bylo vše připravené k hostině a večerní zábavě.

Už jsem pár svateb zažil, ale tolik jídla a alkoholu jsem teda ještě neviděl. Co bylo také překvapivé a pro nás Evropany netradiční, byla postava zvaná „tamad“. Tahle funkce vychází z kavkazské tradice a jedná se podle překladu o „mistra přípitků“. V praxi je to takový svatební vůdce. Vyhlašuje přípitky, zahajuje různé zábavy a aktivity a podobně. Upřímně řečeno mi občas lezl trošku na nervy, protože jsem chtěl chvíli v klidu sedět a trošku pojíst a popít. Ale tak i to patřilo k zážitku. Snad jen chyběl tanec, jako na klasické evropské svatbě. Nevím jestli to bylo tradicí nebo tím, že se sešli líní lidé. Celé to proběhlo v poklidu a bez žádného skandálu. Inu kultura.  Sotva se člověk probral z druhé noci nebo třetí nebo už kolikáté noci nepřetržitého jídla a pití, byl jsem opět povolán do služby k přípravě pochutin pro další den oslav. Naštěstí se mi opět povedlo v zásadě se zašít a udělat pár fotek. Je pravda, že ten třetí den už toho na mě bylo docela hodně a já si pomalu říkal, že bych neměl tolik pít. I když díky tomu, že v současnosti vážím cca 100kg, mám větší výdrž než kdy předtím.  I tak ale mám pořád nějaké svoje limity.

Co tedy říct závěrem k ruské svatbě? Není to nakonec tak odlišné od té české, jenom to trvá o hodně déle a všeho je o hodně víc. Co taky čekat od největší země na světě? Snad jen trochu mě z fotografického hlediska mrzelo, že nebyla klasická pravoslavná církevní svatba. Ta by byla určitě mnohem zajímavější než prostý obřad na zahradě opulentní vily, který si můžete udělat v Čechách taky. Ale zkuste si tady sehnat pravého fousatého popa! Ještě že v Rusku zůstaly pořád ještě svobodné kamarádky mé ženy, takže šance na pozvání na další „pravou západosibiřskou“ pořád existují. Má játra pláčou.

V dalším díle mého cestopisu se podíváme na pravý sibiřský piknik!

Vice fotek nejenom ze svatby najdete v albu na Flickru!