Lisabon

Lisabon! Dříve hlavní město impéria, které se rozprostíralo od Brazílie přes Angolu a Mozambik až do Číny. Dnes hlavní město státu, který se ocitl na ekonomické periferii Evropy. Přesto, že je Portugalsko těžce postiženo direktivě řízenou ekonomickou politikou evropské unie, tak si stále zvládlo zachovat jisté kouzlo. Na Lisabon jsem se připravil trošku lépe než na Madrid a do svého poznámkového bloku jsem si poznamenal pár míst, kde se zastavit na jídlo, pití a kam jít fotit. Po 6 hodinách v nočním autobuse jsme ale nebyli natolik čerství, abychom mohli ihned vyrazit objevovat město. Architektura Lisabonu je poměrně moderní, protože středověkého se tam zachovalo jen velmi málo. Většina města byla totiž zničena během zemětřesení roku 1755. Obnova Lisabonu však poté proběhla ve velkém stylu, Portugalské baroko a následně secese se vyznačují velkou zdobností. Některé části města, především Mouraria a Alfama si zachovaly kouzelné úzké uličky.

Lisabon je oproti Madridu poměrně kopcovité město. Radím kvalitní boty, které vás nezradí na kočičích hlavách. S kopci si Portugalci poradili tak, že v centru města najdete například krásně zdobený pouliční výtah Santa Justa, který je dílem jednoho z učedníků Gustava Eiffela. Výtah vás z ulice vyleze o 45m k ruinám karmelitánského kláštera. Osobně mi 5 euro za jízdu (nahoru i dolů) přišlo celkem hodně a tak jsem si vyšlápl kopec. Klíč k objevování krás každého města přeci spočívá v tom, chodit co nejvíc pěšky a prozkoumávat i zapadlé uličky, kam obyčejný turista nezabloudí. Pokud ale chcete vyzkoušet nějaký místní kolorit a zároveň se přesunout z bodu A do bodu B, tak můžete nasednout do historické tramvaje linky 28E nebo 25E. Tedy pokud se do ní vejdete, stojí se fronta a tramvaj je nacpaná k prasknutí. Linka protíná kopcovité staré čtvrti města a šplhá do kopců u kterých byste nevěřily, že nějaké kolejové vozidlo dokáže vyšplhat. Zastávky jsou na poměrně neobvyklých místech, například u popelnic nebo u čínského krejčího (tahle zastávka teda docela dává smysl, když se nad tím tak zamyslím). Nejde jenom o to, že jedete starou tramvají, ale i o to, že jedete zajímavými částmi města. Někdy jsou ulice tak úzké, že se tam tramvaj sotva vejde a chodec, který by se jí musel vyhnout by se musel připlácnout ke zdi a doslova zatáhnout břicho. Docela by mě zajímalo kolik tlustých amerických turistů zemře proto, že se v úzké uličce nedokážou vyhnout tramvaji. Jízdné se dá zaplatit obyčejnou kartičkou na metro, která stojí 10 euro na 24h, případně lze nabít i jednotlivými jízdenkami.

Portugalci jsou někdy popisováni jako lidé, kteří jsou stiženi jakousi dědičnou melancholií a pocitem nostalgie po kdysi slavné minulosti, kdy nad jejich impériem slunce nezapadalo. Dost možná proto se Portugalci rozhodli svůj žal nad současným stavem věcí utopit nejenom v Portském víně, ale také se z něj projíst. Říkejte si co chcete o Italské nebo Španělské kuchyni, ale teprve v Portugalsku jsem měl pocit, že moje tělo dostává přesně to, co potřebuje. Portugalci se nebojí smažení a mají rádi hodně různých chutí. Osobně jsem nejradši chodil do podniku Casa das Bifanas, malé bistro navštěvované převážně místními, kteří si objednávají oblíbený sendvič bifana. Velký kus vepřového masa uvařeného v chutné omáčce se spoustou různého koření. Vše v měkké bulce potřené pořádným kusem másla. Na vrch si můžete dát trochu hořčice a pálivé omáčky a vše je jak má být. Za celou tuhle nádheru zaplatíte asi 2 eura za sendvič, možná dokonce méně. Za oběd skládající se ze smažené tresky, dvou polévek, sendviče, koláčku plněného kuřecím masem, piva a dvou kousků sladkého pečiva jsme zaplatili 10 euro. Nejlepší je jíst ve stoje přímo u pultu, tak jako místní. Rychleji upoutáte pozornost obsluhy a navíc nevypadáte tolik jako turista. Podobných podnikl najdete v Lisabonu plno a kvalita jídla je v poměru k ceně téměř vždy naprosto skvělá. Škoda, že v Praze a v Čechách nemáme něco podobného. Pokud patříte k náročnějším jedlíkům a máte rádi mořské plody tak nemůže vaší pozornosti podnik jménem Cervejeria Ramiro. Slovo „legendární“ asi nejlépe vystihuje podstatu tohoto místa. Cervejeria většinou znamená pivnici, případně podnik kam se chodí převážně za dobrým pitím a jednoduchým jídlem. Cervejeria Ramiro se specializuje na mořské plody, kterými je Portugalsko proslavené. Podnik otvírá ve 12 a zavírá až po půlnoci. V čase večeře je před ním fronta přes celou ulici a personál má co dělat, aby jakž tak zkrotil dav, který ve své touze po ústřicích a krabím mase může vyvolat nepokoje. Možná to bylo štěstí a možná mé precizní plánování, ale dorazili jsme v dobrý čas a čekali jsme na stůl jenom asi 10 minut na předzahrádce, kde vám čas ukrátí automat na točené pivo. Skvělý vynález, který by se měl již brzy objevit v české republice (doufám!). Uvnitř vás čeká záplava krevet, krabů, ústřic, humrů a škeblí, jakou jste ještě nezažili. Ceny jsou v poměru ke kvalitě produktů velmi příjemné, ale doporučuji si připravit alespoň 100 euro. Rozhodně nebudete litovat, jinde takové mořské plody těžko ochutnáte. Přejedení se je v Lisabonu konstantní hrozbou.

Z fotografického hlediska je Lisabon jedno z nejzajímavějších měst, která jsem zatím navštívil. Líbily se mi zejména úzké ulice, které často vedou do kopce a staré omšelé domy, které tvoří zajímavé pozadí pro různé místní figurky. A když už je řeč o místních figurkách, tak jich mnoho najdete poblíž malého baru, tedy spíše díry ve zdi, jménem A Ginjinha, kde prodávají třešňový likér stejného jména. Za 1.40 euro dostanete panáka, od 9 ráno do 10 do noci. Proč si nedat panáka k snídani, když je dovolená? Pomůže vám to rozproudit krev a lépe se vám pak bude šlapat do kopce. Lisabon je také město mnoha barev, proto jsem neodolal a měl jsem s sebou i druhý foťák (Nikon FM2) nabitý barevným filmem. Jestli je nějaké město, kam bych se potřeboval kvůli focení vrátit, je to za poslední dva roky právě Lisabon. Cítím, že se toho tam dá vyfotit skutečně hodně, když má člověk trochu trpělivosti a času. Dva a půl dne rozhodně není dost na to, aby člověk dokázal proniknout byť je trochu pod povrch.