Porto: Art deco, Eiffel a Fado

Pár hodin jízdy autobusem z Lisabonu (3 hodiny, pokud mám být úplně přesný) se nachází Porto. Druhé největší město Portugalska. Na program cesty jsem ho zařadil zejména proto, že jsem se chtěl setkat se svým přítelem a do jisté míry i fotografickým mentorem jménem Paulo Moreira, který žije právě v Portu a většina jeho krásných fotografií vzniká právě tam. Takže když už je člověk v Portugalsku, tak je prostě lepší navštívit jak Lisabon tak Porto. Obě města by však nemohla být odlišnější. Poznáte to už na architektuře. Vlastně hned, když dorazíte na autobusovou stanici Garagem Atlantico, která je postavena ve stylo art deco, který je v Portu velmi rozšířený.

Město samotné je pocitově trochu méně kompaktní než Lisabon a měl jsem pocit, že jsem se docela nachodil, než jsem se někam dostal, ale po chvíli jsem se už dokázal trochu zorientovat. Hlavní dominantou města je most „Ponte de D. Luís“ postavený podle návrhu Gustava Eiffela. Oba břehy řeky Douro jsou opravdu vysoké, takže most je dvoupatrový. Vyšplhat od spodní paty mostu nahoru je docela namáhavé. Ale můžete si zaplatit pár euro a jet lanovkou, nebo být lakomí a jít pěšky strmými, zanedbanými, ale za to velmi malebnými a autentickými uličkami. Na promenádě kolem řeky najdete spousto restaurací a barů, ale když se náhodou v Portu ocitnete, tak tohle nejsou ta místa, kam byste měli jít na jídlo. Jsou to obyčejné turistické pasti a na poměry Portugalsko i docela drahé. Obecně mi Porto přišlo ještě o kousek levnější než již dost levný Lisabon. Mezi další turistické pasti bych zařadil Café Majestic. Ano, má neskutečně krásný interiér. Ano, stojí se před ním dlouhá fronta. Stát ale hodinu ve frontě, abyste si zaplatili spolu s ostatními turisty 5 euro za kávu a 10 euro za zákusek, případně 30 euro za jídlo? V zemi, kde místní chodí na kávu za 80 centů a dobré místní hlavní jídlo pořídíte hravě za 8 euro? Nejde jen o peníze, ale i o princip, a proto jsme Café Majestic nenavštívili a pouze jsme si ho prohlédli zvenku. Paulo dokonce říkal, že kavárna byla před cca 10 lety na pokraji krachu a nový majitel se rozhodl zvednout ceny a orientovat se hlavně na turisty a tím zachránil alespoň ekonomickou stránku podniku. Dalším místem, kde se tvoří nekonečná fronta je knihkupectví  Lello & Irmão. Ano, interiér je neskutečný. Chcete se podívat dovnitř? Hodně štěstí ve frontě, a také zaplatíte 5 euro vstupné. Do obchodu. Vstupné vám odečtou, když si tam zakoupíte nějakou knihu. Interiér je lidmi tak přecpaný, že vlastně nemáte ani šanci vidět ten interiér. Raději se podívejte na fotky, nebo počkejte až 99% lidské populace vyhubí nějaká nákaza, pak bude možná naděje si obchod prohlédnout v klidu a vychutnat si jeho úžasný secesní interiér.

Na rozdíl od Lisabonu se Porto zdá být městem mladých lidí. Ta změna je poměrně výrazná. V Portu najdete i pár trochu módních a hipsterských podniků. Některé jsou i celkem dobré. Duch města je trošku modernější a méně nostalgický než v Lisabonu. Nic ale nevystihuje portugalskou posedlost nostalgií a minulostí než hudební styl Fado, který vznikl v první polovině 19. století v dělnických čtvrtích Lisabonu. V rodišti tohoto portugalského kulturního dědictví jsme bohužel neměli štěstí, abychom našli místo s kvalitní produkcí, tak jsme si to museli vynahradit v Portu. Kdo by to byl řekl, že v nenápadné restauraci/kavárně jménem „Linha 22“, budou mít kromě jídla a pití i hudební produkci. Ono, když to uvnitř uvidíte, tak pochopíte, místa tam skutečně není na rozdávání. V kostce se dá hudební styl fado charakterizovat větou „Portugalsko zpívá, když má chuť plakat,“ což mi přijde celkem výstižné. V písních je smutek po dobách, kdy Portugalsko kolonizovalo a objevovalo, jistá národní hrdost, ale i příběhy o nešťastné lásce a sociální nerovnosti. Pro spoustu Portugalců jsou tyto písně však soundtrackem doby, kdy zemi vládl Antonio Salazar, což pro mnohé nebyly nejšťastnější časy. Na druhou stranu teď, když Portugalsko drtí marxistické ekonomické experimenty vlády a křivení trhu eurodotacemi, které zničily místní rybolov a zemědělství, nelze s jistotou říct, že by Portugalsko zažívalo výrazně lepší časy. Od politických teorií ale zpět k hudbě. Byl to opravdu pěkný zážitek. Místní zpěvačka (ačkoliv rodačka z Lisabonu) v doprovodu dvou kytaristů zpívala skutečně krásně. Škoda jen, že moje portugalština nestačila, abych porozuměl slovům. Pokud vyrazíte do Portugalska, určitě si na Fado zajděte, jenom nepodceňte výzkum, abyste našli skutečně autentické místo a ne jen show pro turisty, která vás bude stát víc peněz a zážitek nebude také skvělý. Po vystoupení, když už jsme odcházeli, tak mi zpěvačka dala svojí mailovou adresu a požádala mě, jestli bych jí mohl poslat fotografie jejího vystoupení, což jsem s radostí udělal. Vyšly celkem dobře, vzhledem k tomu, že tma mě zastihla, když jsem měl ve fotoaparátu stále jen film s ISO 400. Musel jsem tedy použít objektiv Canon 50/1.4, který si díky velké světelnosti poradí s nedostatkem světla, ale na druhou stranu ohnisko 50mm není ve stísněných prostorech tou nejlepší volbou. Nakonec se na to ale dalo dívat.

V počátku tohoto blogu jsem byl možná až příliš negativní, když jsme jmenoval místa, kam by člověk neměl chodit. V Portu jsou podle mě dvě místa, kam rozhodně musíte zajít, pokud rádi fotografujete. Prvním je vlakové nádraží São Bento v centru města. Pozdě odpoledne je tam úžasné světlo a zdi jsou obloženy malovanými dlaždicemi s historickými výjevy. Nádraží je hojně navštěvované turisty, takže je tam občas těsno, ale když budete trpěliví, tak určitě ulovíte nějakou solidní fotografii. Druhým místem, které rozhodně stojí za návštěvu je Mercado do Bolhão Market. Jedná se o tradiční tržiště, které má úžasnou atmosféru. Ano, je trošku zašlé a místy se rozpadá, ale i to přispívá k jeho kouzlu, bohužel ne prý na dlouho, údajně se chystá rekonstrukce, která nahradí staré paní prodávající čerstvé ryby a zeleninu ve stáncích za Starbucks a KFC. Já měl ale štěstí, že jsem si to tam mohl užít ve vší kráse. Ačkoliv v Portugalsku také řádí marxistický nesmysl v podobě EET, tak trhovci z něj mají výjimku a jen proto, se mohlo něco takového zachovat. Je to prý jedno z míst, kam si zajít na levné a autentické jídlo. Já tam bohužel nejedl, protože hned první den v Portu jsem dostal otravu z jídla (proklínám tě mléčný koktejle s banány z jinak úžasné kavárny!) a tak jsem se 2 dny postil o sucharech a vodě, ale na trhu to úžasně vonělo a to je vždycky známka toho, že jídlo bude stát za to!

Původně jsem jel do Porta hlavně proto, abych se potkal s Paulem, ale ve výsledku se mi město opravdu líbilo, protože to byl úplně jiný zážitek než v Lisabonu, kam jsem už jel trošku připravený a s určitými představami o tom, jak bude město vypadat a jaká bude jeho atmosféra. Porto bylo trošku výstřel na slepo, ale rozhodně příjemná zkušenost (tedy až na tu nešťastnou otravu jídlem). Do Portugalska se rozhodně plánuji vrátit, jak už jsem zmiňoval v blogu o Lisabonu, a rozhodně se chci vrátit i do Porta, protože chci znova zažít atmosféru tak trošku jiného Portugalska, než které člověk pozná v hlavním městě, které je tak trochu jiné, než zbytek země.

P.S.: Zajděte si v Portu do McDonaldu na Praça da Liberdade, věřte mi, stojí to za to.