Už jsem to určitě tady na blogu
psal, že k Londýnu mám spíše negativní vztah. Tak nějak jsem z něj
vždy upadal do deprese, protože mi přišel jako názorná ukázka úpadku západní
společnosti. Centrum ekonomiky, i když se tam vlastně nic nevyrábí a jen se posouvají
imaginární čísla v počítačích. Osud tomu chtěl, že jsme zase jeli
navštívit příbuzné na anglický venkov, a tak jsme opět cestovali přes Londýn.
Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si zkusím Londýn užít. Hodil jsem za hlavu
svoje předchozí předsudky a psychicky jsem se připravil na dva dny focení.
Počasí mi docela přálo, a tak jsem pln optimismu vyrazil. Od našeho londýnského
hostitele jsem si nechal poradit čtvrť Stamford Hill, že prý je šabat a že bude
na ulicích živo, protože je to převážně židovská čtvrť, a že je to tam
zajímavé. Navzdory tomu, že mě poslal na úplně špatnou stanici hromadné
dopravy, jsem nějak dorazil do cíle.
Stamford Hill mi přišel jako
tuctová londýnská čtvrť plná řadových domků, jeden jako druhý. Jediným oživením
byla partička náboženský fanatiků skládající se z černého baptisty,
postarší židovské dámy a mladého pákistánského muslima, kteří rozdávali jakési
letáčky. Chvíli jsem se zapovídal a pokoušel se je obrátit k radikálnímu
husitství, jak je mým dobrý zvykem, ale nakonec jsem udělal jen pár fotek
jejich misionářské snahy a pokračoval hlouběji do židovské čtvrti. Tam už se mi
tolik nedařilo. Kdo by to byl řekl, ale ultraortodoxní židé (kterých je tam
plno) se neradi fotí. Jeden po mě dokonce hodil kamenem. Protože neznám nový
zákon a protože jsem neměl chléb, tak jsem po něm ten kámen hodil zpátky a
hledal útočiště v přilehlé arabské čtvrti, odkud mě pro změnu vyhnala
obsluha automyčky pod hrozbou bití klackem.
Inu, Londýn je multikulturní metropole a našinci je tam občas těžko. Nezraněn
na těle, jen trochu na duchu, jsem vyrazil do čtvrti Docklands, kterou jsem
chtěl navštívit už asi 15 let od doby, kdy jsem tam byl naposled se základní
školou.
Bohužel, to co mému
čtrnáctiletému já přišlo nadmíru zajímavé, mi teď už tak zajímavé nepřišlo, a
tak jsem po chvíli poflakování jel zase metrem domů. Přežít v londýnském
metru není tak jednoduché. Značení i samotná konstrukce jsou značně chaotické, vzduch
je absolutně vydýchaný, výpadky v provozu časté, a přestože jsem byl
vybaven celkem dobrou mapou metra, dostat se byť jen o několik stanic dál nebo
učinit jednoduchý přestup mi zabralo hodně času a úsilí. Příště půjdu pěšky. Londýn
se samozřejmě za posledních pár let změnil. Dřív bobíci nenosili pistole,
nenosí je ani teď, protože mají většinou samopaly Hecklech und Koch, případně
útočné pušky od stejného výrobce. Alespoň nějaký pokrok v jinak upadajícím
velkoměstě. Ale abych nebyl jen negativní, objevil jsem i pěkné věci. Japonské
papírnictví kousek od Picadilly Circus, hipsterskou čvrť mezi Picadilly a
Oxford Circus, parádní místo kde si dát anglickou snídani a k tomu Bloody
Mary. Prostě mělo to i svoje pozitiva, které nemohlo pokazit ani zmatené metro
a útoky dvou ze tří abrahámských náboženství.
Konečně jsem ale dospěl
k poznání, že nemá cenu se Londýnu bránit a upadat z něj do deprese.
Když svítí sluníčko, je tam docela zajímavé světlo a vlastně se tam i dá dobře
fotit. Vlastně se už docela těším, až se tam zase vypravím. I když mám už
vytipované další anglické město, které potřebuju znova navštívit a trošku víc
poznat, ale o tom zase jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat