Fotograf na plech: Rozhovor 1. část

Mí pravidelní čtenáři jistě vědí, že mé fotografické aktivity jsou koncentrovány zejména v oblasti Malé Strany v Praze. I proto mi nemohlo uniknout, když si na malé straně zřídil portrétní studio Honza Sakař, který si říká "Fotograf na plech". Jeho portréty, které fotí historickou fotografickou technikou mokrého kolodiového procesu jsou něco docela jiného, než obvykle uvidíte. Proto, když jsem šel kolem jeho ateliéru, tak jsem zašel na kus řeči. Slovo dalo slovo a tak mohl vzniknout tento dvoudílný rozhovor, jehož první díl Vám přináším právě dnes:

Můžeš ve stručnosti popsat mokrý kolodiový proces?

Jedná se o historickou fotografickou techniku starou již téměř 170 let a druhou fotografickou techniku, která se ujala v masovějším měřítku. Její princip je v tom, že kolodium obohacené o patřičné soli se nalije na kovovou nebo skleněnou desku, která se dále zcitliví roztokem dusičnanu stříbrného, poté se exponuje, vyvolává a dále zpracovává. Hlavní je to, že deska musí po celou dobu expozice i zpracování zůstat stále mokrá. Ve chvíli, když se z ní odpaří ether s lihem, je konec. Proto se této technice říká mokrý kolodiový proces.

Na jaké překážky si narazil za dobu, co se tomuto procesu věnuješ?

Je to neustálý soubor menších překážek, když začínáš, nemáš nic. Nemáš fotoaparát, nemáš kazety a chemikálie. Problémy řešíš postupně: jak sehnat potřebné věci, jak ve 120 let starém foťáku používat modernější kazety. Velký problém je světlo, celá emulze má citlivost cca 0.25 ISO, takže adekvátně tomu musíš svítit nebo používat blesky, protože někdy by expozice mohly jít až do desítek sekund. Další překážku představují objektivy, protože sehnat světelné objektivy pro velký formát sice lze, ale není to nejlevnější záležitost.

Jak bys charakterizoval místo analogové fotografie v současném digitálním světě?

Zajímavá otázka. Shodou okolností na toto téma budu teď psát bakalářskou práci. Osobně si myslím, že to smysl má. Beru to jako takový protipól digitální „jednoduchosti“, i když v uvozovkách, protože to také není jednoduché naučit se dělat digitální fotku dobře. V analogovém procesu najednou můžeš dělat fotku rukama, nejsou to jen nějaké pixely, které pak sice můžeš dostat na papír, ale fotka, která od začátku existuje. Pro mě jsou ty desky cenným artefaktem. Je to pro mě alchymie o to víc, že chemie mi vždycky byla vzdálená. Místo analogová fotografie má, pokud je pro tebe důležitý i proces vzniku, nejenom samotný výsledek. V mém případě je výsledek výrazně podmíněn technikou, kterou používám. Pro mě jiná cesta není, protože jinou technikou těchto výsledků nedosáhnu.

V čem je focení u tebe v ateliéru jiné?

Kromě toho, že výsledek vypadá  jinak než řekněme fotky z digitálu, tak po příchodu trvá asi tak 20 minut, než si vyjasníme klientovu představu o tom, jak má fotka vypadat. Pak si musím vše připravit a udělá se jeden záběr. To jsme cca na 30-40 minutách od příchodu. Ve většině případů po vyvolání a ustálení fotky se s klientem shodneme na tom, že je to „ono“. Musím to zaklepat, ale většinou se to povede na první pokus. Občas se sice stane, že se objeví nějaké chyby na desce, nebo mi portrétovaný zavře oči a pak se to musí překotit, ale většinou se vydaří první pokus. Když se půjdeš nechat vyfotit digitálem, tak tě někdo bude ocvakávat ze všech možných úhlů, pak ti vybere pár fotek nebo ti v horším případě pošle všech 1000 které nafotil. Druhá velká část toho zážitku je, že většina lidí nikdy nebyla v temné komoře, lidi najednou vidí to červené světlo a zažívají to, co nikdy předtím neviděl - když se fotka začne po ustálení na desce objevovat. V tom je velký kus té magie a toho zážitku.

Proč sis pro ateliér zvolil Malou stranu?

Jednak jsme měli kousek odtud ateliér i dřív, asi o sto metrů výš, velký malostranský ateliér. takže jsem do Vlašské ulice jezdil pravidelně a kamarád má vedle analogový obchod, takže když jsem začal zvažovat, že bych se fotografii začal věnovat na plno, tak mi to logicky přišlo jako první místo, kde se ptát po nějakém prostoru. Měl jsem obrovské štěstí v tom, že velice záhy poté, co jsem začal hledat, tak se mi sami ozvali majitelé domu a mi nabídli tento prostor.

Co by bylo impulsem k tomu, že ses rozhodl fotografií živit?

Dlouho jsem koketoval s myšlenkou, že bych po 8 letech opustil kancelář, počítače a pokusy o programování Ale vždycky to došlo k tomu, že bych asi začal fotit nějaké svatby, produktovou a tak. Všechny tyhle věci jsem si vyzkoušel a vždycky jsem zjistil, že pokud bych je měl dělat dlouhodobě jako práci, tak by mě začaly záhy nebavit. Pořád jsem tedy ve fotografii hledal něco, co by nemělo tahle negativa. Ve chvíli, kdy jsem začal dělat mokrý kolodiový proces, tak mi to tak vykrystalizovalo, že jsem našel, co hledám. A to se mi teď potvrzuje.

Dokázal bys popsat typického zákazníka, který si k tobě přijde udělat portrét?

Nemůžu říct, že by existovalo něco jako úplně typický zákazník. Chodí mi sem opravdu různorodé typy lidí. Chodí například i velmi stydliví lidé, kteří říkají, že by se nikdy nenechali od nikoho fotit, ale moje fotografie jim přijdou tak zajímavé a jiné, že to chtějí zkusit. Je na nich sice vidět nervozita, ale nakonec to zvládneme. Zajímavé jsou i takové rodinné sekvence, či jak to nazvat. Poprvé se přijde nechat vyfotit zamilovaný pár, pak přijdou a žena má již těhotenské bříško a poté následuje fotka s dítětem. Takže fotím často rodiny, páry, měl jsem tu i osm Němců, co zde byli na rozlučce se svobodou, ale i modelky, které chtěly vyzkoušet něco jiného. Pokud bych měl jmenovat nějaký jeden průsečík, který tito lidé mají, tak je to touha mít něco odlišného, než klasickou vyžehlenou digitální fotku na cédéčku. A to jim právě mohou kolodiové portréty na plechových deskách dát. Samotného mě ale překvapilo, kolik lidí si kupuje reprodukce vytištěných na velkoformátové tiskárně, pro kterou si sám míchám barevné inkousty, abych zajistil co nejlepší výsledky.

2. část rozhovoru

Portréty vyfocené na mokré kolodium najdete ve druhé části tohoto rozhovoru nebo také na webu http://www.saki.cz/!