Jestli mě něco naučila fotografie
a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím
se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem
Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách
se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se
mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori,
které jsem také využil.
Cesta z Tbilisi do Gori není
nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné
i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské
autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají
maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte
cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.
Samotné město Gori nebylo příliš
zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost.
Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem
Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí
kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si
pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po
cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a
několik litrů vína.
Na místě nás již čekalo
připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce
se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo
připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a
přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“,
tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak
určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat
i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud,
který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.