Cesta z Poděbrad do Krkonoš
je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Znám každou vesnici, každý
obchod či pamětihodnost po cestě. Přesně vím, odkud je za dobrého počasí první
výhled na Krkonoše a kde po cestě koupit tu nejlepší zeleninu přímo od
pěstitele. Je v tom velký kus nostalgie, protože tuto cestu mám
zafixovanou už z doby, kdy jsem byl dítě a jezdil s tátou na chalupu.
Navíc po cestě může člověk pozorovat zajímavý fenomén – každých cca 25km směrem
na sever se člověk posouvá i o cca 15 let v čase směrem zpět… Jednou přijde
den a já i tento časoprostorový fenomén zachytím fotograficky.
Měl jsem trochu obavy o počet
turistů mířících na vrchol naší nejvyšší hory. Naši moudří vládci nám přeci
říkali, že máme trávit dovolenou v ČR. Parkoviště bylo dost plné, ale lidé
nikde. Při výstupu nahoru jsme jich potkali méně než minule. Také počasí bylo
mnohem příjemnější, ačkoliv jak se člověk při výstupu zahřívá a při přestávkách
chladne, tak musí i dobře zvládat odkládání a oblékání vrstev. Obával jsem se,
že 3 měsíce strávené doma bez větší aktivity se na mě výrazně podepsaly. Byl
jsem překvapen, že výstup mi připadal snazší ne minule, kdy jsem byl v lepší
formě.
Cestou na vrchol jsem si znova
vyfotografoval své oblíbené pohledy a musím říct, že s výsledky jsem
spokojenější než posledně. Když se správně sejde světlo a expozice Trixu, tak
není asi nic lepšího na světě. Člověk sice může naříkat na to, že po posledním
zdražení je cena Trixu až nekřesťanská, ale to je tak jediné, co s tím zmůže.
Ani nahoře na vrcholu Sněžky nebyl takový nával jako posledně, chvíli jsme
čekali na mystické prozření a když se nedostavilo byl čas na sestup, tentokrát
po jiné trase. Naskytly se mi tak další, dosud nepoznané výhledy. Zkoušet nové
věci se čas od času vyplatí.
Poslední fáze sestupu byla dost
náročná, protože se mi na noze udělal řádný puchýř a každý krok byl utrpením. Na
nohou mě držela vidina bohaté večeře v místním Pivovaru Trautenberk.
Krkonošské kyselo, trhané vepřové a lívance s borůvkami. Bylo to právě u
těch lívanců, kdy jsem dosáhl mystického prozření. Byly posypané moučkovým
cukrem se skořicí, tak jak to dělá moje babička. Zapadající slunce příjemně
svítilo skrz velké okno a vše jako by zapadlo na své místo a dávalo smysl. Na
cestu domů jsem zvolil druhou tradiční trasu, která skýtá lepší pohledy na zapadající
slunce. A i tehdy, na pár okamžiků, svět se zdál být zcela v pořádku.