Josef Koudelka: Obrázky z výstavy

Jméno Josef Koudelka musel někdy slyšet každý, kdo vzal do ruky fotoaparát. Rodák z Boskovic zanechal (a stále zanechává) svou nesmazatelnou stopu na mapě světové fotografie. Od fotografií divadla, přes ulice Prahy plné tanků armád Varšavské smlouvy po krajinu zničenou průmyslem. Jeho dílo je šířkou záběru, a hlavně kvalitou naprosto jedinečné. V současnosti můžeme v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze shlédnout velkou retrospektivní výstavu Josefa Koudelky, kterou jsem samozřejmě musel navštívit, a to ne jednou.

S fotografiemi Josefa Koudelky jsem se poprvé setkal poměrně záhy potom, co jsem před pár lety vzal znova do ruky fotoaparát a založil první film. Pokud mě paměť neklame byly to právě fotografie ze srpna 1968. Černobílé, kontrastní a zrnité fotografie nekompromisně zachycovaly jeden z přelomových okamžiků v dějinách naší země.  Od těchto snímků se pak odvíjela další kapitola v životě tohoto fotografa, po jejich propašování z okupovaného Československa byly distribuována agenturou Magnum a otištěny v zahraničím tisku (pod pseudonymem „PP“ tedy „Prague Photographer). Následovala emigrace a azyl ve Velké Británii, kde započala další část fotografické cesty Josefa Koudelky.

Jeho příběh je pro mě o to větší inspirací, že byl zhruba ve stejném věku jako já teď, když se rozhodl zanechat práce leteckého inženýra a naplno se věnovat fotografii. V té době měl za sebou již první výstavy, fotografoval divadlo a cikány v zemích východního bloku (kniha vyšla v roce 1975).  Už jeho rané práce nesou silný autorský rukopis, jedinečnou vizi a precizní technické zpracování. V současnosti probíhající výstava ukazuje jako první po velmi dlouhé době právě i tyto rané práce, které často zahrnovaly experimenty posouvající fotografii a její technické možnosti. Mimo jiné jsou k vidění i umělcovy poznámky k fotografiím, nákresy výstav a makety knih. To vše dává možnost nahlédnout do tvůrčího procesu o kterém Josef Koudelka nerad mluví, protože tvrdí, že vše potřebné by měla říct fotografie sama. S tím nelze než souhlasit, ale člověk se neubrání touze nahlédnout za oponu.

Ze starších prací mi pořád stále uniká cyklus Exily. Chápu, že se jedná jisté zrcadlení vnitřních pocitů autora, který odešel ze své rodné země a cestuje světem. Těžko říct, zda můžu něco takového pochopit, když mi chybí osobní zkušenost s dlouhodobým odchodem z vlasti. Fotografie z roku 1968 i Cikáni jsou. Oproti exilům, v zásadě přímočaré záležitosti, klasická dokumentární fotografie. Poslední dobou se mi začaly obzvlášť líbit panoramatické fotografie, kterými se Josef Koudelka zabírá již od roku 1986. Podle svých vlastních slov se snaží zachytit především působení člověka na krajinu. Fotografoval vápencové lomy, průmyslovou krajinu severních Čech, kterou zdevastovala povrchová těžba uhlí, ale i zeď oddělující palestinská území od Izraele. Panoramatický aparát jsem si už vyzkoušel a poznal jsem, že je to úplně nový pohled na svět a fotografii.

Fascinující je lehkost, s jakou Josef Koudelka používá panoramatický přístroj (často velmi velkou Fuji 617), fotí bez stativu z ruky, jako by to byla Leica nebo jiný přístroj na kinofilm. Vznikají tam mnohem zajímavější fotografie, než které podobnými přístroji produkují různí krajinkáři. Každopádně, okud jste výstavu ještě nenavštívili, rozhodně si na ní udělejte chvíli času.

Tomáš Mareček: Štětec a Polaroid

V dnešním rozhovoru opět maličko odbočíme od světa dokumentární fotografie. Mé pozvání přijal Tomáš Mareček, který vystřídal mnoho fotografických žánrů a technik, aby zakotvil u Polaroidu. Jeho Polaroidové transfery, které následně ručně koloruje jsou pozoruhodnými objekty, které mě zaujaly a proto jsem se rozhodl požádat Tomáše o rozhovor. Více fotografií najdete na jeho INSTAGRAMU a WEBu.

Jak si s focením začínal?

Vždycky jsem maloval, pak jsem měl úraz na kole a malovat jsem nemohl. Ležel jsem v nemocnici, ale měl jsem tam s sebou foťák, tak jsem tam začal fotit různá zátiší a podobně. Malování a fotka mají společné to, že se snažíš zaplnit plochu kterou máš danou vhodnou kompozicí. Dřív jsem cvakal jen tak od oka, přihlásil jsem se v Brně na dálkovou školu, ale to mě moc nebavilo. Pak tam přišel na jednu přednášku Štreit a to mě zaujalo hodně. Než jsem začal fotit dokument nebo pouliční fotografii, tak jsem hodně fotil architekturu, různé linie, dvojexpozice a podobně. Postupně jsem začal objevovat i pouliční fotografii a to kouzlo zachycení okamžiku.

Jaká byla tvoje cesta k fotografování na film?

Tak táta měl samozřejmě ještě fotoaparát na film. Na té škole, v roce 2006, jsme museli fotit na film. Tenkrát mi to přišlo jako úplná blbost, ale pak mě to úplně dostalo, když jsem poprvé vyvolával v temné komoře. Kromě výsledné fotografie mě hodně zajímá i samotný proces jejího vzniku.

Foto: Tomáš Mareček

Polaroid přišel později?

Pamatuju si, že nám tenkrát na té škole ukazovaly různé formáty a mezi nimi i Polaroid. Tenkrát jsem dělal na krajském úřadě a naproti byl obchod, kde byl výprodej Polaroidů, protože je už nikdo nechtěl. Líbil se mi ten formát a tak jsem si jeden i s filmy koupil.

Který fotografický žánr je ti nejbližší?

Určitě dokument a pouliční fotografie. Možná ještě architektura, kterou fotografuji právě Polaroidem.

 

Foto: Tomáš Mareček

Preferuješ barevnou nebo černobílou fotografii?

Černobílé. Mám teď sice takové barevné období.Hodně jsem dřív fotil na diapozitivy, které jsem si pak nechával zvětšovat Cibachromem, pak mě ale nebavilo to skenování, tak jsem začal kolorovat černobílé fotografie. Proto mě začal bavit Polaroid, protože z něj je fotka barevná a hotová.

Je ještě nějaký žánr nebo formát, který bys chtěl ještě vyzkoušet?

Určitě bych si chtěl vyzkoušet 8x10" Polaroid. Žánrově asi ne, už to nebudu mixovat, co jsem chtěl, to jsem si vyzkoušel.

Foto: Tomáš Mareček

 Kde čerpáš inspiraci?

Na začátku mě hodně bavily fotky z první republiky, třeba surealismus. Hodně mě baví Koudelka, ten asi na prvním místě, i jeho zvětšeniny. Bresson...

Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Určitě kompozice, děj, atmosféra a celé to musí být technicky dobře zpracované.

Foto: Tomáš Mareček

Chystáš nějakou výstavu nebo publikaci?

Letos bych rád udělal tenkou knížečku Polaroidových transferů, abych shrnul 10 let s Polaroidem. Bude to asi hodně malonákladové, ručně číslované. 

Máš nějaké doporučení pro lidi, kteří chtějí začít pracovat s filmem?

Nejdřív si zjistit nějaké základy jako je třeba expozice. Lidé jsou často zvyklí, že digitál udělá všechno za ně a nevědí, co to je třeba ISO. Přijde mi, že v poslední době je film taková póza lidí, kteří se chtějí za každou cenu odlišit, ale vlastně o tom nic nevědí.

Foto: Tomáš Mareček

Jakou používáš v současnosti techniku?

Mám Polaroid SX-70, Linhofku 13x18 a malého dálkoměrného Contaxe. Chtěl jsem si nechat Leicy, ale ty jsem nakonec prodal, abych mohl financovat svoje cestování. 

Které ze světových měst Tě nejvíc zaujalo a čím?

Určitě mě zaujal Berlín, tam se fotí dobře. Polsko je také fotogenické na dokument nebo Itálie. Nejvíc asi Řím, ten je dobrý na toulání a je tam spousta kaváren a podobně.

Foto: Tomáš Mareček

Přiblížil bys techniku "emulsion lift" kterou používáš?

Z vyfocené Polaroidové fotky odstřihneš její rámeček, dáš jí do horké vody asi na 4 minuty, odloupneš zadní stranu fotku, očistíš štětcem nečistoty a pak odloupneš i přední stranu a na vodě ti plave pouze emulze. Tu pak nabereš, na to používám desky z průhledného plastu, emulzi narovnám štetečkem a přenesu jí na ruční papír. Hotové fotky pak často koloruji a domalovávám, baví mě to spojení fotky a malby.

Nějaké tipy a triky na práci s Polaroidem?

Obecně ztmavit expozici, nefotit příliš kontrastní scény a držet fotoaparát i filmy v optimální teplotě.

Foto: Tomáš Mareček

Fotíš i na jiné formáty než Polaroid?

Kinofilmy i svitek stále používám, velkoformát už ne. Kinofilm je praktický, protože aparát se dá nosit snadno pořád u sebe.

Chystáš se na nějakou zahraniční cestu?

Dlouho se chystám někam na východ, třeba do Ruska a hodně mě láká Lisabon

Panoramatické pokusy

Čas od času na člověka přijdou takové divné chutě. Panoramatické chutě. Touha vybočit ze zavedeného poměru stran 1:1 u 6x6 aparátu nebo 3:2 u Leicy mě popadá jen jednou za čas. Jenomže jak na to? Samozřejmě tu je Hasselblad Xpan, který nabízí jednoduché ovládání Leicy spolu s úžasným formátem 24x65. Ceny Xpanu ovšem vystřelily někam k 50tis korun za solidní kus o Fuji 617 nebo Linhofu Technorama 617s III (používají svitkový film a negativ má 6x17cm) ani nemluvě. Je tu ale i jiná cesta, Ruská cesta - Horizont KMZ.

Tento bojovník fotografické studené války se na trhu objevil v 70. letech a koncepcí vychází z japonského přístroje Widelux. KMZ Horizont snímá políčko filmu o rozměrech 24x58mm pomocí otočného 28mm objektivu, který má clonu nastavitelnou od f2.8 do f16 a rozsah závěrkových časů je od 1/30 do 1/250s. Zaostření je pevné, takže při cloně f2.8 je hloubka ostrosti od 5m do nekonečna a na f16 od 1m do nekonečna, to je třeba mít na paměti. Zakládání filmu chce trochu cviku a zároveň to chce i trochu štěstí, aby se vám film neroztrhl třeba uprostřed focení, jako se to povedlo mě.

Samotná ergonomie fotoaparátu není vůbec špatná. Natahujete kolečkem vpravo, čas a clonu nastavujete po natažení závěrky na číselníku uprostřed. Hledáček je překvapivě velký a světlý. Samozřejmě má relativně velké zkreslení, ale tomu se při zorném úhlu 120° prostě nelze vyhnout. Příjemná je vodováha v hledáčku, protože jakýkoliv náklon může způsobit nepředvídatelné deformace obrazu na negativu. Občas je to celkem výzva skloubit kompozici s názory vodováhy.

Pro své první panoramatické pokusy jsem si vybral krajinu, kde hranice středních a východních Čech volně přechází v Podkrkonoší. Mám ta místa rád. Strávil jsem v nich poměrně dost času a v poslední době jsem začal tuto oblast naší republiky i fotografovat. Práce s panoramatickým aparátem vás donutí dívat se na věci trochu jinak, používat jiné kompoziční techniky a hledat obrazy, kterým dá tento formát vyniknout. Kupodivu mi kompozice přišly celkem přirozené, možná proto, že lidské oči také vidí v širším poměru stran, než je 3:2 kinofilmu.

Fotoaparát jsem jen nerad vracel a doufám, že se k panoramatické fotografii ještě vrátím. Pokud se chcete podívat na skutečně vynikající panoramatické fotky doporučuji vyrazit do Prahy na 2 právě probíhající výstavy Josefa Koudelky, který panoramatický aparát používá jako nikdo jiný na světě.

Za dokument bez přívlastků

V dnešní postmoderní a postfaktické době to nemá dokumentární fotografie vůbec lehké. Úpadek tištěných médií, která za kvalitní dokumentární fotografie platila a poté je publikovala, je jen špičkou ledovce. Zdaleka největší hrozbou představuje rozmělňování a relativizace významu samotného pojmu „dokumentární fotografie“ a jeho dělení na různé podkategorie. Osobně jsem ještě ochoten akceptovat škatulky pouliční, reportážní a dokumentární fotografie. Tyto tři se liší jen v drobných detailech a najdou se i tací, kteří nerozlišují ani tyto. Skutečně ale potřebujeme sociální dokument, expresivní dokument a subjektivní dokument? Chcete mi říct, že pokud fotím převážně bezdomovce nebo děti v dětských domovech, pak spadám do kategorie sociálního dokumentu? V čem se to liší od „běžného“ dokumentu? A teď si ještě představme, že k tomu přistoupím expresivně. Fotím potom sociální nebo expresivní dokument?

Pokud bychom si to chtěli trochu rozebrat, tak samozřejmě přídomek sociální ve spojitosti s dokumentem vyjadřuje jistou tematickou ukotvenost. Latinské „socialis“ znamená „společnost“, takže sociální dokument se zabývá společenskými tématy? Dokumentární fotografie vznikla právě proto, aby se zabývala společenskými tématy. Jejím účelem bylo vzít fotografii mezi lidi a ven ze studia. Stejně tak latinské „expressio“ znamená „vyjádření“. Takže v expresivním dokumentu se vyjadřujeme? Samotná dokumentární fotografie bez tohoto přívlastku nic nevyjadřuje? Hloupost. V praxi se za expresivní dokument označují fotografie, kde autor přistoupí až k extrémnímu zvýraznění formy. Vysoký kontrast, záměrně nakloněné horizonty či až nereálná barevnost. Pořád to jsou ovšem jen technické prostředky zachycení a zpracování obrazu. Každá fotografie je, ze své podstaty, výsledkem technického procesu za použití jisté sady nástrojů. Zakládají tyto volby použití dostupných nástrojů celý nový žánr? Je to asi stejná hloupost jako rozdělovat malíře podle tloušťky štětce. Ano, v malířství se vyskytují různé směry a žánry, které vyžadují jiné sady nástrojů, ale my se bavíme o dokumentární fotografii. V dokumentu by nikdy neměla forma převládnout nad obsahem.

Na dvou příkladech jsem se pokusil vysvětlit zbytečnost pojmové relativizace něčeho tak dostatečně definovaného jako je dokumentární fotografie. Chápu, že je to i v důsledku postmoderní relativizace a vyprázdněnosti pojmů. Říkejte si, že jsem formalista, což v tomhle ohledu asi trochu budu, ale věci by se měly nazývat pravými a přesnými jmény. Třetím v úvodu jmenovaným byl „subjektivní dokument“, který do české reality uvedl prof. Birgus někdy v 80. letech. A jak se zdá, v dnešní době se subjektivnímu dokumentu stále daří. Zejména díky pojmové a ideologické vyprázdněnosti postmoderny. Jednoznačná a univerzální definice subjektivního dokumentu neexistuje. Narazil jsem na názor, že se jedná o dokument, kde výrazové prostředky upřednostňují expresivitu před popisností nebo pokud autor jasně deklaruje, že dílo je jeho osobní výpovědí, přičemž poslední jmenované platí pro každý dokument. A právě tady narážíme na můj problém se subjektivním dokumentem.

Autor k dokumentární fotografii vždy přistupuje subjektivně. Každý máme svůj úhel pohledu v závislosti na komplexních společensko-kulturních faktorech, které nás ovlivňují a utvářejí náš pohled na svět. Tyto faktory si každý neseme v sobě a ovlivňují nás i když se díváme skrze hledáček fotoaparátu. Expresivitu jsme si rozebrali už výše a do jisté míry i forma exprese závisí na v tomto odstavci jmenovaných faktorech. Existuje nějaký čistě subjektivní dokument? Krátká odpověď. Ne. Pokud chceme tvrdit, že fotografujeme dokumentární fotografie, tak musíme zachovat jistou míru objektivity, která má však víc společného s etikou než s čímkoliv jiným. Podstata dokumentární fotografie je právě v její nedělitelné a neoddělitelné etice. Ta má samozřejmě jistou pružnost a nelze ji definovat absolutně. Rád bych tedy řekl, že dokumentární fotografie nepotřebuje žádné další přívlastky, bez ohledu na míru expresivity či společenská (sociální) témata. Stejně to platí i naopak. I velmi popisná fotografie bez špetky exprese nebude nikdy fotografií dokumentární, pokud nedodrží jisté etické zásady. Pokud chcete příklad vybočení z těchto zásad, mohl bych jmenovat Steva McCurryho a jeho aranžování a posléze i retušování lidí z fotografií. To je příklad jednání za hranicí mnou nastíněného etického rámce.

Co říci závěrem? Snad jen to, že dokumentární fotografie je široký žánr, který nabízí značnou flexibilitu v přístupu k tématům. Fotografův přístup a prostředky, které použije k zachycení dějů, či k výsledné prezentaci, jsou ovlivněny širokým spektrem faktorů. Některé jsou podvědomé, s jinými pracujeme vědomě. Souboj mezi formou a obsahem není v dokumentární fotografii veden na poli subjektivity, objektivy, exprese nebo popisnosti. V konečném důsledku je důležité, zda autor ukazuje (jakkoliv subjektivní či expresivní) obraz reality či se pokouší záměrně realitu křivit. Otázky vyváženosti formy a obsahu jsou záležitostí etiky, nikoliv umělých škatulek teoretiků umění.

Trudy Meyer: Obrazy doby minulé

Nejenom dokumentární fotografií živ je člověk. To je jeden z důvodů, proč jsem si pro tento rozhovor vybral fotografku, která pod jménem Trudy Meyer fotí módní a lifestylové fotografie převážně ve stylu 30. - 50. let 20. století. Její fotografie mne zaujaly pečlivou stylizací, kompozicí, citem pro přirozené světlo a samozřejmě tím, že všechny její fotografie jsou pořízeny na film. Slovo dalo slovo a já vám přináším tento zajímavý rozhovor.

Jaké byly Tvé fotografické začátky?

S fotkou jsem začala koketovat, když mi bylo tak čtrnáct, patnáct. V tu dobu jsem měla nějaký starý kompakt Olympus a tehdy jsem taky zjistila, že fotoaparát by nemusel nutně sloužit jen na rodinné oslavy a podobně, takže jsem si k osmnáctinám moc přála zrcadlovku, kterou jsem nakonec opravdu dostala. S tím ale skončila možnost vymlouvat se, že nemůžu dělat dobré fotky, a přišel strach z toho, že ve focení nebudu dost dobrá a jednoduše selžu, takže jsem s focením raději na pár let přestala. Vrátila jsem se k němu až s odchodem z vysoké, kdy jsem se snažila najít si něco, co mě bude opravdu zajímat. Dlouho jsem fotila nějaké hrůzy na digitál a až postupně jsem se dostala k focení na film, na který fotím zhruba poslední dva roky.

Proč film?

Filmová fotka se mi jednoduše víc líbí. A protože nesnáším postprodukci, vyhovuje mi, že fotku není nutné nijak velice dál upravovat, je dokonalá sama o sobě. Hlavním důvodem ale bude moje láska k první polovině minulého století, které jsem propadla už jako dítě, když jsem hrávala naši českou PC hru Mafia. Časem jsem se proto dopracovala k tomu, že bych chtěla fotit v duchu té doby, s čímž samozřejmě souvisí technika.

Foto: Trudy Meyer

Preferuješ barevné nebo černobílé fotografie?

To je různé. Černobílá fotka mě obecně baví víc, má své kouzlo. Na druhou stranu třeba v krajině, kde je příroda pestrá a barevná, mi přijde barva vhodnější. Interiéry a podobně tedy v černobílé, přírodu spíš barevně.

Jakou používáš techniku?

Začínala jsem s Exaktou. Předloni jsem si pořídila Pentax 67, teď taky fotím na Rolleiflex 2.8C a Yashicu, kterou si beru vesměs na cesty, protože z cenových důvodů o ni nemám na rozdíl od Rolleie takový strach.

Foto: Trudy Meyer

Fotíš jenom na střední formát?

Převážně ano. Od kinofilmu už jsem ustoupila. I proto, že na kinofilm nemám kvalitní fotoaparát.

Spousta lidí zápasí s měřením expozice, jak to řešíš ty?

Odhadem, od oka. Zásadně. Ne vždy se to samozřejmě povede, ale nějak jsem se ještě neskamarádila s expozimetrem.

Foto: Trudy Meyer

Máš radši čtvercový nebo obdélníkový formát?

Čtvercový, fotím převážně na středoformát. Ale i Pentax, který je 6x7, mám hrozně ráda. Když je dobré světlo, z Pentaxu vychází naprosto dokonalé fotografie, které není potřeba vůbec upravovat.

Fotíš jen v přirozeném světle nebo používáš i blesk případně stálá světla?

Přirozené světlo je nejlepší. Ráda bych se ale naučila pracovat se světly nebo s bleskem, protože podmínky jsou ne vždy ideální – jako třeba teď v zimě. Focení na film mě ale přinutilo světlo vnímat mnohem intenzivněji.

Foto: Trudy Meyer

Fotíš i jiné žánry než fashion/lifestyle?

Myslíš, že se to tak dá nazvat? To je zajímavé. Já bych spíš řekla, že vytvářím iluzi, zkreslenou představu o době minulé, takovou svou ideální vizi. Samozřejmě všichni víme, že ta doba jako taková nebyla nijak hezká, kdo ví, jakou výpověď by nejspíš podali lidé, kteří v dané době žili. Snažím se spíš vytvořit líbivou iluzi té doby. Ráda bych zkusila fotit i dokument, ale dnešní doba mě popravdě řečeno vizuálně moc nebaví, musela bych najít nějaké specifické téma.

Je ještě nějaká technika, kterou bys chtěla vyzkoušet?

Chtěla bych si pořídit Hasselblad, taky středoformát. Časem bych ale určitě ráda vyzkoušela i velkoformát.

Foto: Trudy Meyer

Vyvoláváš si filmy sama, případně zvětšuješ?

Dala jsem si předsevzetí, že s vyvoláváním letos začnu, tak se k tomu pomalu odhodlávám. Zvětšeniny ale zatím neplánuju, z toho mám tak nějak větší respekt. Výhledově bych se ale chtěla naučit to všechno dělat sama a poctivě, včetně retuší a podobně, tak jako tomu bylo dřív, aby byly fotky co nejvíce autentické.

Můžeš popsat, jak probíhá Tvoje běžné focení? Od hledání konceptu, lokace modelky atd.

Ženy, které fotím, jsou většinou mé známé, kamarádky nebo kamarádky kamarádek, párkrát už jsem ale oslovila slečnu i na ulici, ve vlaku, různě. Vždy mě ale žena musí něčím zaujmout, musí mě něčím oslovit. Nemusí být prvoplánově krásná, musí v sobě mít ale něco, co mi přijde atraktivní. Ne tedy v tom „mužském“ slova smyslu, jde spíš jednoduše o to přitáhnout mou pozornost. V případě pak, že se slečně mé fotky líbí a domluvíme se, přijede za mnou domů, já si ji obleču, učešu a nalíčím k obrazu svému. Lokaci vybírám předem, tak aby seděla k celkovému konceptu.

Foto: Trudy Meyer

Jak s filmy dál pracuješ?

Filmy si skenuji sama. Pak nějaká minimální retuš prachu, ale snažím se fotografie příliš neupravovat.

Máš nějaké oblíbené fotografy?

Zbožňuji Vivian Maier, doma na zdi mám nějaké její fotky. Stanley Kubrick mě hodně baví. Taky Diane Arbus. Což je ale dané právě dobou, ve které žili a ve které zároveň fotografovali. Nedávno jsem ještě objevila Sarah Moon, kterou jsem si zamilovala proto, že její fotky vyvolávají dojem dvacátých, třicátých let, a hlavně proto, že má naprosto nezaměnitelný rukopis. Ze současných fotografů miluju Jacka Davisona.

Foto: Trudy Meyer

Kde čerpáš inspiraci?

Převážně z dobových materiálů. Ať už to jsou dokumentární fotografie nebo módní časopisy. Hodně čerpám z fotografií filmových hvězd té doby, zejména kvůli účesům, make-upu a oblečení.

Máš nějaký fotografický úspěch, na který si hrdá?

Doufám, že mě hlavně ještě nějaké čekají. Potěší mě ale, když moje fotky na své stránce Film and Friends čas od času sdílí fotograf Jan Scholz, který je mi velkou inspirací. Vloni mi otiskli fotku v Marianne a Mojí psychologii, což mi udělalo opravdu radost. A jinak jsem měla jen menší výstavu ve svém rodném městě. V budoucnu bych ráda zase nějakou výstavu uspořádala, ale to až si budu svými fotkami tak nějak víc jistá, nechci to uspěchat. Jo a taky náš rozhovor, Tvůj zájem mě potěšil moc!

Foto: Trudy Meyer

Máš nějakou vysněnou lokaci na focení?

Tahle otázka mě trochu zaskočila, ale například Národní knihovna je nádherná nebo zámek v Kroměříži, tam bych chtěla fotit. Miluju nejrůznější staré prostory. Krásné jsou u nás Luhačovice, ze zahraničí třeba lázně v Budapešti. Často ale s takovými lokacemi souvisí spousta vyřizování, povolení, formulářů.

Máš nějakou radu pro lidi, co by chtěli začít fotit na film?

Asi aby se toho jednoduše nebáli, protože ty výsledky za to stojí. Filmová fotka je prostě kouzelná, není to o tom napráskat patnáct set fotek za focení, je nutné nad každou fotkou víc přemýšlet a víc vizuálně vnímat. Každá fotka je originál, na každé je jiné zrno, škrábance, je v tom to kouzlo neopakovatelného. Navíc digitální fotky jsou dnes již převážně pouze v počítači, na rozdíl od toho filmová fotka skutečně existuje.

Foto: Trudy Meyer

Kde si myslíš, že lidi při práci s filmem dělají nejčastější chyby?

Problém je trochu v tom, že výsledek není vidět hned a člověk tak nemůže v daný moment reagovat, pokud je něco nastaveno nesprávně. Lidé pak často chybují v tom, že špatně odhadnou světlo a nastaví chybně expozici. Chce to praxi a cit.

Máš oblíbené ohnisko objektivu?

Asi ne, na Rollei mám 80mm, na Pentax bych si ale ráda pořídila 105mm.

Foto: Trudy Meyer

Podle čeho si vybíráš modelky?

Slečna mě jednoduše musí něčím zaujmout. Občas se při výběru nevyhnu klišé „vysoká hubená“,
takové ženy na mě působí velmi elegantně, avšak slečny, se kterými pracuji, jsou z naprosté většiny
nemodelky, tudíž odpovídají běžné konfekční velikosti 36,38 a jakékoli míry jsou pro mě v tomto
ohledu nepodstatné. Pro mě osobně musí mít žena nějaké kouzlo, něco výjimečného, jiného. Když nad tím tak přemýšlím, nejzajímavější mi přijdou asi zrzky.  Na černobílé fotce jejich jinakost sice tak úplně nevynikne, ale právě svou výjimečností se mi líbí nejvíce.

Jaké používáš filmy?

Černobílé používám Ilford HP5, Kodak Tri-X a taky jsem teď zkoušela Kodak T-MAX.  V barvě používám hlavně Kodak Portra 400.

Motivace: 3 roky s foťákem

Budou to už 3 roky, co jsem po dlouhé pauze začal zase fotografovat. Z jakého důvodu jsem se tenkrát rozhodl zrovna pro pouliční fotografii už nevím. Možná jsem si myslel, že je to žánr fotografie, který může člověk praktikovat každý den cestou do práce a z práce. Hloubku svého omylu jsem si uvědomil až o dost později. Velká změna přišla až když jsem začal fotit první ucelený dokumentární projekt.  S focením MMA jsem původně začal, abych měl materiál pro talentové zkoušky na ITF. Líbilo se mi fotit s jasným záměrem, co s fotografiemi pak udělám. Zhruba v polovině celého procesu jsem zjistil, že mi už na nějaké přihlášce vůbec nezáleží. Moje vnitřní motivace byla dostatečná, abych projekt dokončil, z fotografií udělal výběr a nazvětšoval ho v temné komoře. A pak jsme šel prostě dál.

Od té doby pořád hledám další téma, kterému bych se mohl věnovat. Proč? Abych pak měl co dávat na Instagram a sdílet na facebooku? Ne. Moje motivace je nezávislá na vnějších faktorech, jako je například pochybná validace mé tvorby přes lajky na sociálních médiích. Stačí mi vědomí, že jsem ty fotografie pořídil a že jsou uloženy v deskách s ostatními negativy. Samozřejmě by šlo debatovat o tom, co zakládá „existenci“ fotografie. Vyvolaný negativ? Zvětšenina? Obrazová reprodukce digitálních dat? Než až to, když fotografii někomu ukážu? Kdybych měl zaujmout nějaké stanovisko, tak bych za „hotovou“ považoval fotografii v okamžiku, kdy je z negativu zvětšená na papír. V tu chvíli se o ní můžu nebo nemusím podělit. S hanbou se musím přiznat, že už je to nějaká doba, co jsem naposledy zvětšoval. Pořád mi přijde, že mám dost práce s focením někde tam venku.

Nevím, jestli bych dokázal popsat procesy, které mi proběhnout hlavou, když k oku zvedám fotoaparát. Tedy pokud pomineme věci jako je zhodnocení expozice a kompozice. Otázkou je, proč vůbec fotografii pořizuji. Abych něco zaznamenal? Proto, abych něco sdělil? Čím dál tím víc začínám zjišťovat, že si skrz fotografii nastavuji zrcadlo sám sobě a svému pohledu na svět. I proto fotografuji jen věci a témata, která mě osobně zajímají. Vždy se snažím dívat trochu opačným směrem než většina lidí. Snažím se, aby to nebyla taková ta manýristická jinakost za každou cenu. Setkal jsem se samozřejmě i s názory, že fotit na film je samoúčelná jinakost a manýra. To mohlo platit před pár lety, ale v dnešní době filmového obrození je to jen lichý pseudoargument. Je to koneckonců jen technický prostředek. Dřív jsem si také myslel, že mě fotografování jaksi izoluje od prožitků, teď vím, že je to naopak. Každou scénu, kterou fotografuji, vnímám mnohem intenzivněji.

Fotografickou motivací bude v mém případě nejspíš právě ta snaha dosáhnout intenzivnějšího vnímání světa. Zkoumat nové situace, lidi a děje pro mě pak získává úplně nový význam. Musím se na věci dívat z jiného úhlu pohledu, abych vše zachytil tak, jak to vidím v hlavě a aby ten obraz na políčku filmu dával smysl. Jistě, to co dává smysl mě, nemusí ještě dávat smysl někomu jinému, ale to je riziko jakékoliv tvůrčí činnosti, kterou čas od času sdílíme s okolím. V poslední době mě motivují hlavně rozhovory s fotografy. Skrze konfrontaci s jinými přístupy k fotografii si tříbím a vyjasňuji ten svůj a kdo ví, třeba se mi letos poštěstí začít fotit něco zajímavého.

Martin Wágner: Tajemný východ

Mé pozvání k rozhovoru tentokrát přijal dokumentární fotograf Martin Wágner, který se specializuje na mě velmi blízké téma Ruska (ale nejenom toho). S jeho fotografiemi jsem se poprvé setkal na výstavě "Na Vostok". Okamžitě mě zaujala jejich kompozice a velmi precizní černobílé zpracování. Povídali jsme si o cestách do Ruska, specifickém prostředí té obrovské země, ale i tom, proč se po letech vrátil zpět k fotografování na film.


Jak jste začínal s focením?

Od dvanácti let jsem chodil do skauta a tam se odehrávala různá dobrodružství, která mě fascinovala a já o nich chtěl vyprávět. Jenomže jsem si uvědomil, že mi je nikdo nevěří, a tak mě napadlo, že by bylo fajn, kdybych je fotografoval. Samozřejmě se mi to nedařilo úplně fotograficky zachytit, ale je fakt, že moje první fotografická výstava, v mých patnácti letech byla právě z prostředí skautingu.

Fotíte na film?

Teď jsem znovu začal. Dlouho jsem fotil na film, do roku 2006. V roce 2007 jsem si koupil první digitál, což byl Nikon D200. Jel jsem pak do Ruska, měl jsem sebou tu D200 a jako záložní jsem si vezl Nikon FE. Za celou dobu jsem nenafotil ani jeden film, takže jsem pak filmy v Kyjevě věnoval jedné kamarádce a od té doby jsem na film nefotil. Trošku jsem koketoval s formátem 6x6, to když jsem chtěl fotit nějaké krajiny. Dostal jsem také na dlouhodobou zápůjčku od kamaráda Michala Kratochvíla fotoaparáta Calumet 4x5 a od Tomáše Rasla jsem zase dostal nějaké filmy, ale ještě jsem to všechno nenafotil. No a teď jsem se přes Honzu Dobrovského zase vrátil ke kinofilmu. Jeden z důvodů toho fotografování na film je to, abych si nějaké věci připomněl a abych měl reflexi pro úpravu svých digitálních fotek u kterých se snažím, aby byly podobné těm na film. Zkrátka abych to moc nepřeháněl s úpravami a podobně.

Jekaterinburg 2002

Jaké vybavení momentálně používáte?

Na film mám Konicu Hexar AF a digitál používám Sony A7.

Proč fotíte černobíle?

Černobílá byla prostě dostupná, dřív jsem si kupoval černobílé filmy, metráže, chemii a platit 100kč za vyvolání barevného filmu, když mi bylo dvanáct třináct let bylo prostě moc. Nějakým způsobem se mi ta černobílá fotografie líbila, takže jsem v tom pokračoval. S příchodem digitálu člověk samozřejmě může zkoušet, černobílou i barevnou variantu. Zjistil jsem, že barevná fotografie je moc definující a nenechává člověku nějaký větší prostor pro fantazii.

Sachalin 2001

Vnímáte nějaký rozdíl při práci s digitálem a analogem?

Asi nijak. Snad jen v tom, že při práci v horším světle má ten analog zásadní nedostatky.

Jak jste se dostal k focení Ruska?

Nejdřív jsem se dostal k focení. To Rusko mě ale nějakým způsobem neustále fascinovalo. Jedním z důvodů bylo, že jsem začátkem 90. let viděl v televizi dokumenty, myslím že ten kameraman se jmenoval Milan Maryška a jeho dokumenty se mi moc líbily. Zároveň jsem měl rád dokumentární fotografii Karla Cudlína, Danu Kyndrovou a Koudelku. Chtěl jsem fotit jako oni a Rusko mě prostě fascinovalo a pro focení to je zkrátka dobrá lokace.

Iturup, Kurily 2001

Je v něčem focení v Rusku specifické?

To nevím, nemůžu moc porovnávat. Když někdo odjede do Ruska, nebo kamkoliv jinam a je v cizím prostředí, tak je z něj trošku jiný člověk. Setkáváte se novými lidmi a můžete trošičku hrát takové divadlo, že jste lepší, než ve skutečnosti nebo se o to snažit. Je to takový nový život, možná trochu schizofrení, ale baví mě to. Taky to je jeden z těch důvodů, proč tam jezdím, protože tam jsem trošku jiný člověk než tady.

Projel jste celou trasu Transsibiřské magistrály?

Transsibiřskou magistrálu jsem projel celou. V roce 98 nebo 99 jsem byl v Moskvě a chtěl jsem na Krym, ale lístek na Transibiřskou magistrálu stál 20 dolarů, tak jsem si ho koupil a projel jsem to tam i zpátky. Za tu dobu jsem se naučil tak nějak Rusky, protože jsem předtím uměl jen velice špatně. Už nikdy v životě bych to podruhé jet nechtěl. Tenkrát jsem se z Vladivostoku dostal do Japonska. Před cestou jsem prodal svůj zvětšovák Durst, měl jsem celkem 333 dolarů a 3 dolary jsem si nakonec přivezl zpátky. Lidi si často tu cestu magistrálou moc romantizují, i když tenkrát to nebylo zas tak špatné. Nebyly chytré telefony, tak si člověk ve vlaku povídal s lidmi a tak.

Brest Litevský 2006

Jsou nějaká místa, která byste ještě rád navštívil?

Třeba v Rusku je těch míst strašně moc. Nikdy jsem nebyl v Jakutsku, Magadanu a chtěl jsem jet i na poloostrov Tajmir. Ta vzdálená místa v tom Rusku mě samozřejmě přitahují, ale je to náročné samozřejmě finančně i časově. Je možné že i to, proč jsem tam jezdil, ta nějaká romantika hledání těch geologů a lovců, kteří v těchto místech žijí se částečně také trochu vytrácí. Rusové tahle místa začali taky objevovat, ti bohatší tam létají v helikoptérách a v těch velkých autech. Zároveň se tam hodně těží ropa a je to docela komplikované. Tyhle odlehlé konce světa mě zkrátka přitahují, pár jsem jich už navštívil, ale stále je jich víc, kde jsem nebyl.

Co podle vás dělá dobrou dokumentární fotku?

Úplně nevím, jestli to dokážu popsat. Můžu odpovědět na otázku, co se snažím dát do svých fotek, aby se mi líbily. Snažím se aby ta fotka v sobě měla nějaké napětí, tajemno, popřípadě, aby  fotka u lidí vyvolávala nějaké emoce. Je to moc složitá otázka.

Sachalin 2001

Může podle vás jedna samostatná fotka vyprávět příběh?

Ten smysl dokumentární fotky je především v tom, aby jednotlivá fotka vyprávěla příběh. Dokument není reportáž. S Adrejem Reiserem se často hádáme, že neexistuje žádná dokumentární fotka, on tvrdí, že existuje jen reportážní fotka a že dokument spadá pod reportáž. Samozřejmě já svoje focení dávám do jednoho pytle a mám snahu docílit toho, abych nafotil celou sérii fotografií, které jsou navázané jedna na druhou.

Jaká je podle vás úroveň současného českého dokumentu?

Asi bychom se museli zamyslet nad tím, jaké autory, kteří v současnosti tvoří vlastně známe. Mě teď napadá Michal Hanke se kterým spolupracují, ten dělá klasický černobílý dokument. Hodně lidí teď  dokument fotí, třeba barevně. Jsou to fotky založené trošku na nějakých grafických nebo designových prvcích. Líbí se mi fotky Milana Jaroše nebo Romana Vondrouše. Roman fotí i černobíle, dostihy. Klasického dokumentu jako Karla Cudlína nebo Dany Kyndrové už moc není. Vyvíjí se to. Doba je jiná a dokumentu po jakém tady byla poptávka třeba v 90. letech už moc není. Jsme zasycení zase jinými obrazy, ale opět se to někam posune. Dobrý fotograf je ten, který fotí dlouhodobě a vytvoří nějaký cyklus. Možná se časem dočká nějakého uznání za ten vytvořený cyklus, ale nikdy se to samozřejmě úplně nerentuje v porovnání s tím časem a úsilím, které do toho vložil.

Egvekinot, Cukotka 2004

Jak jsou pro vás důležité papírové fotky?

No, kromě toho, že s tím živím, tiskem papírových fotek pro ostatní fotografy... Je to složité, samozřejmě, že bych všem doporučil, aby si fotky tiskli. Ale i já sám mám spoustu fotek jen v digitální podobě. Před nějakou dobou jsem pracoval na maketě svojí knížky. Prošel jsem velkou část svého archivu a vybral jsem asi 270 fotek. Všechny jsem si vytisknul a pak jsem z toho dělal užší výběr. Zatím zůstalo jen u té makety, ale nedávno to na mě vypadlo, když tu byla nějaká návštěva a dojem z prezentace fotky na papíře je nesrovnatelný. Osobně mi to stačí na monitoru, když dělám nějaký si fotky vybírám, ale pokud ty fotky chci někomu ukázat, tak prostě musí být na papíře. Otázkou je jestli se dneska lidi schází, aby si kázali fotky, jestli už je nestačí dát jen na Facebook…

Co chystáte do budoucna, výstava, publikace?

Už mnoho let připravuji tu knížku, ale už jsem se v tom trochu zacyklil a čekám na nějaký impuls. Zároveň na to trochu šetřím, což se taky úplně nedaří, ale rád bych tu knížku udělal. I kdyby to mělo být v menším množství exemplářů. Samozřejmě bych chtěl pokračovat ve fotografování jako doposavad, protože mě to baví. Otázkou je jestli to baví i diváky, ačkoliv na vernisáže pořád chodí. Zároveň mě baví pracovat s negativy lidí, kteří už tady mezi námi nejsou. Mám archiv po fotografovi jménem František Beneš a z toho čas od času dělám nějakou výstavu. Negativy jsou datovány od roku 1908 do roku 1938 a archiv má asi 5tis negativů. Z toho jsem vybral asi 90 pěkných fotek se kterými pracuji. Před rokem mě oslovil kamarád Roman Bucháček a ten má pozůstalost po svém strýci Karlu Bucháčkovi a já s ním zpracovávám ty negativy z pozůstalosti, byl to vynikající dokumentární fotograf, co fotil hlavně Prahu. Na moje dlouhé cesty, i protože mám teď  malé dítě, není úplně vhodná doba, takže se teď věnuji i téhle kurátorské činnosti. Časem se třeba k tomu intenzivnějšímu cestování a focení vrátím.

Cukotka 2004

Dost lidí má z cestování do Ruska obavy, dostal jste se tam někdy do problémů?

Já mám hrozné obavy z cesty do Ruska. Vždycky se toho děsím a představuji si ty hororové scénáře toho, co mě tam může potkat. Jakmile v tom Rusku jsem, tak mě to přejde a cítím tam tu realitu tak nějak podobně jako tady. Nemám obavu, že mě někdo na ulici podřízne, ale mám obavu abych tam nepotkal nějakého šíleného řidiče. Loni jsem tam dva měsíce jezdil autem a když jezdíte po jedné ulici a za týden tam na stejné křižovatce vidíte šílené nehody s auty na střeše, tak si říkáte, že je to taková ruleta. Ta obava z cesty je, když jsem tady, ale tam už tu obavu nemám.

Irkutsk 2000

Fotíte někdy i v Čechách?

Mám cyklus českých krajin, který jsem už vystavoval. Letos to bylo v Blatné v rámci takové naší skupiny. Oslovil jsem pár kamarádů a snažíme se každý rok fotit na nějaké téma. První téma bylo Vltava, možná jsme jí ale měly fotit 3 – 4 roky a ne jen rok. Kamarádi z Brna z toho tématu neměli radost, protože to bylo dost vymezené lokálně. Trochu si uvědomuji, že to co fotím v Rusku by se dalo fotit i v Čechách. Můj soused je třeba včelař, je mu 87 let a to by se nafotit dalo. Jenomže já s ním mám sousedský vztah, učí mě včelařit. Najednou se přepnout a říct mu, že ho celý den budu fotografovat mi moc nejde. Když jedu do Ruska a mám jen svůj foťák a tu svojí roli že fotografuji, tak je to prostě snadnější.

Kde čerpáte inspiraci?

To bychom se museli zase vrátit k dokumentaristům ve věku mých rodičů. Hrozně se mi líbí ty jejich fotky a taky jsem si to chtěl vyfotit v tom Rusku, na Ukrajině nebo Rumunsku. Samozřejmě z toho vznikají trochu jiné fotky, protože ty situace jsou jiné. Člověk, co fotí dokument podle mě nemusí inspiraci nikde čerpat. Někam vyrazil a je před ním realita ve které se pohybuje a fotografuje jí.

Podkarpatská Rus 1998

Oblíbení fotografové

Cudlína a Kyndrovou jsem jmenoval několikrát. Určitě Koudelka, Kratochvíl i Jindřích Štreit má krásné fotky. Je jich mnoho a určitě jsem nějaké další zmínil v průběhu rozhovoru.

Co vám dalo studium v Opavě?

No musím odpovědět erudovaně, kdyby to náhodou četl pan profesor. Jsou to především ti spolužáci, je to takový klub podobně smýšlejících lidí, kteří mají podobné zájmy. I profesoři jsou zajímaví. Jednou větou by se to dalo shrnout jako: „Celoživotní přátelství s mnoha zajímavými lidmi


Pokud chcete vidět víc fotografií od Martina Wágnera, doporučuji návštěvu jeho Facebooku.