Experimenty pozdního léta: Bergger Pancro 400 a Ferrania P30

Osobně jsem spíš typ člověka, který má rád to své jisté. Na experimenty mě příliš neužije. Proto už dva roky fotím převážně na jeden film a používám k jeho vyvolání tu samou chemii. Podobně postupuji i co se týče pozitivního procesu, kde zatím největší změnou byla výměna papírů FOMA za Ilford. Letos jsem se však nechal strhnout přívalem novinek na trhu z filmy a objednal si filmy od dvou (staro)nových hráčů na trhu. Jedná se o filmy Ferrania P30 a Bergger Pancro 400. První je z Itálie a druhý původem z Francie. Tedy ze dvou míst, odkud bych nové filmy zrovna nečekal!

Bergger Pancro 400/120

Bergger je na trhu ne úplně neznámé jméno. Ačkoliv firma je známá spíše pro chemii a fotografické papíry. Bergger Pancro 400 nedávno (no relativně vzato) objevil na trhu ve formátech 35mm, 120 a i jako planfilm pro velkoformátové fotoaparáty. Cena byla nastavena poměrně konkurenceschopně lehce pod 5 euro za kazetu 35mm a svitek 120. Film mě zajímal hlavně ve svitku, protože toho nenafotím tolik a jsem trošku otevřenější experimentům s formátem, který nepoužívám ne běžné denní focení. Objednal jsem proto 5 kusů od každého formátu. Podle recenzí a referenčních fotografií to nevypadalo jako vůbec špatný film. Hlavní devizou filmu Bergger Pancro 400 je to, že má dvě emulze, každou na maličko jiném základu, které by měly zajišťovat bohatou tonalitu a skvělý dynamický rozsah.

Bergger Pancro 400/35mm

Expozici jsem měřil jako vždy, na stíny. Film jsem vyvolal přesně podle návodu výrobce, ale něco se pokazilo. Negativy byly podexponované, velmi kontrastní a velmi zrnité. Prodloužení vyvolávacího času příliš nepomohlo a jediné štěstí jsem měl až se svitkovým filmem. Ten jsem exponoval jako ISO 200 a vyvolal za použití času pro ISO 400. Tehdy jsem z filmu dostal solidní tonalitu, která se mi vlastně docela líbila, ale zrno bylo pořád trošku větší, než jsem předpokládal. Původně jsem myslel, že zbytek svitků dofotím v Petrohradu. Nakonec jsem ale usoudil, že je to příliš důležité focení, než bych experimentoval. Je možné, že si prostě jen Bergger Pancro 400 nesedl s Rodinalem, který používám jako vývojku. Ačkoliv jsem viděl spoustu fotek z této kombinace a rozhodně vypadaly lépe než ty moje. Mám ještě 5 svitků, takže předpokládám, že je ještě zpracuji a třeba jinou vývojkou.

Bergger Pancro 400/35mm

Film Ferrania P30 je výsledkem tvrdé práce týmu nadšenců, který před několika lety díky Kickstarterové kampani, koupil od Italské vlády zavřenou továrnu na film. Trvalo jim to nějakou dobu všechno pořádně oprášit a dát zpět do provozu alespoň malou část produkční kapacity. Původně chtěli vyprodukovat barevný diapozitiv jako odměnu pro ty, kteří je podpořili na Kickstarteru. Jenomže pak se v továrně našel azbest a než se s ním vypořádali, tak se jim zkazila chemie, kterou měli pro ten účel v zásobě. Naštěstí však při prohledávání obrovského areálu továrnu našli poznámkový blok, ve kterém byla receptura právě na film Ferrania P30. Jedná se o kinematografický černobílý pachromatický film, který se hodně používal pro Italské filmy z 60. let. Často na něj své filmy natáčel například Federico Fellini. To bylo samozřejmě velké lákadlo a tak, když se Ferrania P30 objevila k předobjednávce, tak jsem si 5 kazet nechal poslat. Pár měsíců jsem se sice načekal, ale nakonec film dorazil. Pravda, léto už končilo a využití pro film s ISO 80 ubývalo, ale nakonec jsem neodolal a jednu kazetu vyzkoušel v Praze na ulici a druhou jsem nafotil v Prachovských skalách.

Ferrania P30/35mm

Opět jsem narazil na jisté problémy se zpracováním filmu v Rodinalu. Fotky byly přeexponované ve světlech, ale zároveň nedostatečně vyvolané ve stínech. Trochu pomohlo snížit koncentraci Rodinalu 1:100 a vyvolat 45 minut téměř bez agitace. Pořád to ale nebylo úplně ono. Kontrast byl stále příliš velký, speciálně pro fotografie krajinek. Na druhou stranu zrno je takřka neznatelné a ostrost je celkově velmi dobrá. Zůstaly mi ještě 3 kazety, pro které snad najdu nějaké důstojné využití, ale určitě vyzkouším jinou vývojku. Zatím se mi nejvíc líbily výsledky s Tetenalem Ultrafin či případně vývojkou Kodak T-Max. Nákupy exotických vývojek si však asi nechám na jindy.

Ferrania P30/35mm

Shrnuto podtrženo mi moje krátká sezona experimentů příliš nevyšla. K Berggeru Pancro 400 se nejspíš vracet nebudu ani s jinými vývojkami. Nepřijde mi, že by měl nabídnout něco na víc než HP5 nebo Kodak Tri-X, které používám doteď. Co se Ferranie týče, tak uvidím, jaké budu mít úspěchy s jiným typem vývojky, ale myslím si, že pro určité aplikace by to mohl být použitelný film. Například pro portréty nebo ještě lépe pro akty, je to Italský film, takže je to logická aplikace. Další pokusy budou ale muset chvíli počkat, protože teď musím zpracovat hromadu filmů. A vy, mí čtenáři se můžete těšit na hromadu fotek a několik článků o mém pobytu v Petrohradu!

Směrem na východ

Člověk občas potřebuje trochu kultury. Pokud už nestačí pustit si doma čas od času pěkný film nebo přečíst poučnou knihu, tak musíte chtě nechtě vyrazit za kulturou ven. Třeba na fotografickou výstavu. Štěstí tomu chtělo, že v Galerii Zahradník zrovna probíhá výstava s názvem „Na Vostok“. Pro neruštináře to znamená „Na východ“. Jedná se o fotografie především z Ruska, Ukrajiny a dalších bývalých sovětských republik. Mí věrní čtenáři samozřejmě vědí, že jsem na území Ruska s fotoaparátem také zavítal a můj článek Příručka přežití v Rusku se do dneška těší značné popularitě. Osud tomu chtěl, že za pár dní také odlétám do Ruska, a tak byla výstava vítanou inspirací.

Vítr a Ural Airlines mě zavanou na týden do Petrohradu, druhého největšího města Ruska. Města tří revolucí a vlastně i prvního místa, které jsem v Rusku před lety navštívil. Tenkrát bohužel ještě bez fotoaparátu. Tentokrát jsem připraven. Leica s objektivy 21/2.8, 35/2.8 a 50/1.4, Nikon FM2 s objektivem 35/2 jako tělo pro barevné filmy, Yashica Mat pro formát 6x6 a do výbavy se kvalifikoval na poslední chvíli i Polaroid SX-70. Celkově beru 45 kazet černobílého kinofilmu Ilfordu HP5, 4 kazety barevného diapozitivu Kodak Ektachrome a 2 kazety filmu Cinestill 800T pro umělé světlo. Ve svitku je to jednodušší, tam sázím na 5 svitků Kodak Tri-X. Polaroid bude mít jen jednu kazetu s 8 snímky, což při 60kč za fotku musí stačit. Jestli jsem se něco na svých cestách naučil, tak to, že filmu nemá jeden nikdy dost. Musíte ho mít s sebou dost na to, abyste nemusel přemýšlet, jestli si můžete dovolit zmáčknout spoušť nebo ne. Prostě jí zmáčknete. Alespoň tedy i kinofilmu na který většinou fotím, se středoformátem (6x6) dávám přednost trochu jinému typu scén, které nejsou tak dynamické a nefotí se v takové rychlosti, takže tam mi většinou stačí mnohem méně snímků.

V Petrohradu se budu pohybovat týden. Celý týden nebudu mít na práci nic jiného, než se proházet po městě a fotografovat. Samozřejmě, že také strávím notnou porci času povalováním se v kavárnách kavkazského typu a pokuřováním vodní dýmky, což se prostě musí. V Rusku občas uvidíte a zažijete věci, které ve střední nebo dokonce západní Evropě neuvidíte nebo nezažijete. Nesmí vás to zaskočit a musíte být připraveni s prstem na spoušti fotoaparátu. Nefotografuje se tam o nic lépe nebo hůř než v Praze nebo kdekoliv jinde. Výhoda je spíš v tom, že na dovolené se nemusíte většinou zabývat starostmi všedních dní a máte víc času se soustředit na fotografování. Mění se pouze kulisy.

Pokud chcete sledovat moje dobrodružství v zemi, kde zítra znamená včera, v reálném čase, v tom případě bych doporučil svůj Instagram, kam se budu snažit přidávat na kanál příběhů aktuální fotografie. Zároveň dám po návratu dohromady „Week of Life“, který jsem dlouho plánoval, ale vždy tak nějak odložil. Až se vrátím, bude mi samozřejmě nějakou dobu trvat, než zpracuji nafocené filmy, samozřejmě podle množství, které se teď neodvažuji ani odhadovat. Rozhodně se máte na co těšit!

Krátce z Kutné Hory

Občas máme pěkné věci skutečně na dosah ruky. Já mám třeba takhle na dosah ruky například Kutnou Horu, která je od mého bydliště nějakou půl hodinu cesty autem. Člověk má občas tendenci trochu přehlížet, co má poblíž a dívat se víc do dálky. Občas s tím také bojuji, ale to není případ Kutné Hory, tam fotím vždy rád. Ovšem málokdy se tam dostanu v nějakém rozumném čase. Tentokrát se mi to ale povedlo, shodou okolností jsem měl celé úterý volno a shodou okolností jsem měl hned ráno nějaké jednání v Kutné Hoře. No a zcela úmyslně jsem si s sebou zabalil fotoaparát.

Pokud bych byl zkušenějším krajinkářem nebo fotografem architektury, tak bych si samozřejmě ještě přivstal, tak na pátou, abych mohl fotit v tom největším světle těsně po východu slunce. Jenomže jsem trošku líný a když mám volno, tak si rád přispím a poté zkrátka pracuji se světlem, které mám. A tak se taky stalo. Použil jsem pro mě trochu neobvyklý film Ilford FP4, který jsem nedávno zkoušel v Itálii. Celkově se mi líbí jeho tonalita a jemné zrno, bohužel nemám příliš často využití pro film s nízkým iso (125 v případě FP4). Ale předpokládám, že do budoucna ho budu používat například pro portréty či krajinkaření, protože na ulici preferuji ISO 400 a výš.

Pokud se vám zdají rovné linie ve fotografiích ne tak úplně rovné, bude to tím, že momentálně používám Elmarit 21/2.8, který zkrátka tohle dělá. Prostě nemá rád rovné linie. Zkrátka jsem se při focení svatby Nikkorem 20/2.8 namlsal super širokého ohniska a chtěl jsem něco takového i na Leicu. Ano, je to ten samý objektiv, který jsem měl půjčený už před rokem, jenomže tehdy jsem ho měl na dva dny. Teď u mě zůstane asi o něco déle.

Nikon FM2n: Všechno a nic víc

Ačkoliv jsem zapřisáhlým zastáncem dálkoměrných fotoaparátů, tak se v mém vlastnictví ocitla kinofilmová zrcadlovka Nikon FM2n. Vlastně zvláštní shodou náhod. Pravda, nějaký čas jsem zvažoval, že bych si Nikkon FM2 nebo FM2n pořídil, protože občas se může zrcadlovka hodit, pro mě tedy zejména když potřebuji zaostřit hodně na blízko, protože dálkoměry končí nejlépe na 0.7m. Bohužel ceny šly hodně nahoru a tak jsem na nákup nějak netlačil. Jednoho dne se objevil černý Nikon FM2n za přijatelnou cenu, který jsem si odnesl domů a začal objevovat prapodivný svět říše za zrcadlem. Sehnal jsem si i objektiv Nikkor 35/2 z 60. let, který byl zkonvertován pro použití s modernějšími těly. Ohnisko 35mm jsem zvolil záměrně, protože i na Leice ho používám nejčastěji a přijde mi celkem univerzální.

Nikon FM2(n) je kinofilmová jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy vyráběná v letech 1982-2001. Patřil do řady poloprofesionálních přístrojů a od těch profesionálních se lišil tím, že tělo měl z lehčí slitiny místo mosazi a neměl například výměnné hranoly jako např. starší Nikon F2 nebo modernější F3. Naproti tomu byly fotoaparáty FM lehčí a kompaktnější a podobně odolné a stejně spolehlivé jako profesionální přístroje. Jako malý příklad odolnosti a spolehlivosti přístroje bych uvedl to, že spolehlivě pracuje v rozsahu teplot -40°C až +50°C. Závěrka pracuje v rozsahu časů 1s – 1/4000s + B, nejvyšší rychlost závěrky je úctyhodná i na dnešní poměry. Synchronizační rychlost blesku je 1/250s (u modelu FM2n), takže pokud fotíte s bleskem, tohle je jedna z nejrychlejších synchronizačních rychlostí u fotoaparátů se štěrbinovou závěrkou. Rychlejší synchronizaci mají už jen fotoaparáty s centrální závěrkou. Kromě sáněk se středovým kontaktem je tahle zrcadlovka FM2n vybavena i PC konektorem.

Velkou předností Nikonu FM2n je to, že je to plně mechanický fotoaparát. Může fungovat i bez baterií, které napájí pouze expozimetr. Jedná se o dvě snadno dostupné baterie S76. Výstup expozimetru můžeme vidět při pravém okraji hledáčku, kde jsou symboly -, + a 0. Nula značí správnou expozici, minus podexpozici a plus přeexpozici. Měření se aktivuje lehkým namáčknutím spouště. Expozimetr snímá oblast ve středu hledáčku, jako u mnoha zrcadlovek této doby. Přesnost expozimetru je dobrá a rozsah měření je možný nastavit pro filmy o citlivosti IS0 12 – ISO 6400, což by mělo uspokojit většinu filmových fotografů. V hledáčku dále najdeme na levém okraji ukazatel zvoleného času závěrky a nahoře malé okénko, kde se ukazuje clonové číslo nastavené na objektivu. Osobně to nepoužívám, protože jsem zvyklý vše kontrolovat pohledem na celý fotoaparát.

Ovládací prvky jsou jasnou ukázkou toho, jak důležité bylo pro japonské inženýry to, aby forma následovala funkci. Všechno je dobře dostupné a naprosto jednoduché. Ovládání časů závěrky je přesně tam, kde byste ho hledali, stejně jako spoušť a páčka pro převíjení filmu. Zajímavou možností je vícenásobná expozice, stačí přidržet páčku u páky nátahu při opětovném natažení závěrky. Při přidržení malé páčky při natažení se neposune film, ale pouze znovu natáhne závěrka. Teoreticky můžete provést neomezený počet expozic na jedno políčku filmu. Na pravé přední straně fotoaparátu nalezneme samospoušť a vedle ní páčku náhledu hloubky ostrosti. Co se týče samotného hledáčku ten je standardně vybaven matnicí s mikroprismatem a děleným dálkoměrem, bez kterého bych já osobně nikdy nic nezaostřil, protože to se zrcadlovkou zkrátka „nevidím“.

Mezi nemnoho nevýhod, které má Nikon FM2 by se dala jmenovat nekompatibilita se starší generací objektivů Nikkor pro F bajonet, které ještě nemají takzvaný „auto indexing“. Tyto objektivy je však možné zkonvertovat, aby fungovaly i na tomto těle, což je i případ mého Nikkoru 35/2. Někomu bude možná chybět možnost manuálně aretovat zrcátko ve vyklopené poloze a omezit tak vibrace fotoaparátu při expozici ze stativu například při krajinářské fotografii. Tuto funkci trochu nahrazuje samospoušť, která při uvedení do chodu nejprve vyklopí zrcátko nahoru a až poté po dokončení odpočtu provede expozici. Osobně, jako pouliční/dokumentární fotograf jako velkou nevýhodu (a to u všech zrcadlovek) vnímám v hluk závěrky a zrcátka při expozici. To je velká bolest všech zrcadlovek a jeden z důvodů, proč se jim také obvykle vyhýbám.

K čemu tedy vlastně svůj Nikon FM2n používám, když preferuji dálkoměrné přístroje Leica? Je to spolehlivý dříč od jedné z nejlepších značek. Objektivy Nikkor jsou skvělé a dostupné (ve srovnání s objektivy pro Leicu). Většinou nosím Nikona jako druhé tělo, ve kterém mám barevný film, když cestuju. Ukázalo se totiž, že objektiv z 60. let, který na Nikonu používám si s barvou skvěle rozumí. Coby druhé tělo není Nikon v mých rukách tak vytížený, ale například nedávno jsem ho povýšil na primární fotoaparát, když jsem s ním a půjčeným Nikkorem 20/2.8 nafotil svatbu na Moravě. Podle mě se jedná o výborný fotoaparát vhodný pro začátečníky, kteří se chtějí naučit s plně manuálním fotoaparátem na film a zároveň nechtějí podstupovat martyrium jménem Praktica nebo Zenit. Zaujme ale i pokročilejší fotografy především svojí solidní konstrukcí a spolehlivostí.

Marek Meško: Kriegsberichter

V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:

Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).

Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).

V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.

Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila.  Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.

Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).

Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.

Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji.  Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.

Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu. 

Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:

http://www.moeschke.estranky.sk/

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.

Cinestill 50D: Itálie v barvě

Lidé, kteří občas sledují stories na mém instagramu jistě postřehli, že občas jsem ověšený fotoaparáty doslova jako vánoční stromeček. Většinou je to kvůli tomu, že v Leice fotím černobílý film, v dalším mám barevný film a pak mám pro jistot třeba ještě středoformát. Barvu si většinou beru jen na dovolenou nebo jen na nějak velmi specifický projekt. Letní dovolená v Itálii tedy spadala do kategorie situací, na které si beru barvu. Do role barevného těla jsem jako obvykle odsoudil Nikon FM2 s objektivem 35/2 z 60. let. Poslední dobou jsem byl okolnostmi donucen prozkoumat podivný koncept zrcadlovek a musím říct, že Nikon FM2 je celkem solidní záležitost, ale o tom někdy jindy.

Rozhodl jsem se (po roce znovu) vyzkoušet film Cinestill 50D. Filmy Cinestill jsou speciální v tom, že se jedná kinematografické emulze od firmy Kodak. Tedy o filmy, na které se natáčí různé Hollywoodské spektákly (ano, spousta filmů se stále točí na film!). Je k dostání ve dvou provedeních, 50D pro denní světlo s ISO 50 a 800T pro umělé světlo a ISO 800. Jde koupit jak svitkový film tak kinofilm. Filmy slibují velký dynamický rozsah a jemné zrno. Zejména tedy 50D, ale 800T má prý cca poloviční zrno než jiné filmy srovnatelné citlivosti a zejména pak ve svitkové variantě.

Jediné, co brání širšímu používání barevných kinematografického materiálu je jejich speciální antihalační vrstva zvaná „rem jet“. Ta nejenom že brání vzniku světelných kruhů, ale také chrání film před poškrábáním a vznikem výbojů statické elektřiny, když filmy prolétá kamerou rychlostí 24 snímků za sekundu. Problém je v tom, že tato vrstva by zničila standardní chemii, která se používá při procesu C-41. Kinematografické filmy se vyvolávaní procesem ECN-2, jehož součástí je právě prvotní odstranění vrstvy „rem jet“. V Americe se ale našli dva nadšenci, kteří přišli s řešením, jak „rem jet“ odstranit i u neexponovaného filmu bez poškození emulze. Takový film lze vyvolat i v normální C-41 chemii.

Někomu možná přijde ISO 50 trochu málo, ale na letní dovolené to stačí. Barvy stejně nejlépe vypadají v silném a jasném světle. Při zatažené obloze a plochém světle barva nikdy nevypadá dobře. Neohroženě jsem tedy nastavil měření na Nikonu na ISO 50 a dal jsem se do práce. Měl jsem s sebou pouze dvě kazety, protože Cinestill je poměrně drahý a taky proto, že mě tolik na barvu neužije. Na druhou stranu, když je to léto a člověk jede do Itálie, tak proč si trochu nedopřát? Od barvy si většinou moc neslibuji, takže mi docela trvalo, než jsem odnesl filmy vyvolat. Jak jsem tedy nakonec spokojený s filmem Cinestiil 50D?

Podání barev je dobré, stačily jen drobné korekce. Dynamický rozsah je výborný. Scény s kontrastním světlem mají dobře prokreslená světla i stíny. Osobně si myslím, že tenhle film má asi nejlepší dynamický rozsah na trhu. Stojí ten film za ty peníze? Podle mě ne. Pro běžné použití si vystačíte třeba s Kodakem Ektar 100 nebo Portra 160, ano barevné podání může být jiné, ale to se lehce vyladí postprocesem. Co ovšem poznáte je cena, která je o polovinu nižší. Jiný příběh to samozřejmě může být s filmem Cinestill 800T, který je poměrně unikátní svou citlivostí a vyvážením bílé pro umělé světlo. Ten ale vyzkouším až někdy jindy.