Příslib věcí budoucích

Léto je mnohdy nazývané okurkovou sezonou. Lidi jsou na dovolených u moře, na chatách a pražáci jsou v jižních čechách. Nic moc se neděje a všechno upadá do lehké letargie. To samozřejmě ale nebyl případ mého blogu. Snažím se maximálně využít toho, že je venku světlo a fotit, jak jen to jde. Času na vyvolávání je poněkud méně a tak se mi negativy začaly trochu hromadit ve frontě ke zpracování. Momentálně mám tři kusy, které už nestihnu zpracovat před odletem na svou velkou výpravu na do vzdálených krajin hluboku v asijské části Sovětského svazu – tedy prý se teď říká Ruska, ale nějak nevím, jestli o tom tamní populace už ví. Proto jsem se rozhodl sepsat tento příspěvek, aby mí čtenáři věděli, na co se mohou těšit po mém návratu v půlce srpna.

Předcházející víkend jsem si udělal výlet do Olomouce a do Ostravy. Modří vědí, že mám hanáckou metropoli ve zvláštní oblibě, protože jsem tam pomocí alkoholu a pokleslé zábavy formoval svou osobnost během let na univerzitě. Rád se tam vracím a cítím se tam tak nějak správně. Plus centrum je úžasně fotogenické. Ostrava pro mě byla a asi stále ještě je relativně neznámým místem. Pochází odtamtud hromada mých spolužáků, kamarádů a známých, včetně dnes již legendárního předsedy spolku ostravkých krajinkářů. Při této návštěvě Ostravy jsme kormě lovu pokemonů navštívili i oblast Dolních Vítkovic, které jsou unikátní technickou památkou. Doufám, že fotky vyjdou. Drsné industriální kouzlo Ostravy není pro každého, ale když si sežene schopné domorodé průvodce, tak to může být krásný a poučný výlet. Ještě uvidím, kolik z tohoto víkendu vyberu fotek a podle toho se rozhodnu, zda to rozdělím na dva příspěvky nebo napíšu jeden delší. Všiml jsem si, že kratší příspěvky (do 500 slov) jsou lehce populárnější. Takže to zvážím.

Být jiný se občas vyplatí! To jsem zjistil, když jsem byl osloven, abych otestoval 3 objektivy pro fotoaparáty vybavené Leica M bajonetem. Jiný jsem byl v tom, že fotím Leicou a na film a byl jsem po ruce. Nebudu zatím prozrazovat detaily, snad jen to, že se jedná o velmi světelný 50mm objektiv, kompaktní 32mm objektiv a super-širokoúhlý 20mm objektiv. Na internetu jsou mraky různých testů, které se předhání v porovnávání exatkních údajů, měření různých křivek a charakteristik, jenomže já na tohle nejsem stavěný. Leda, že bych do týmu přibral nějakého opticko/fyzikálně nadanéhočlověka. Nehlaste se všichni. Zkrátka ty objektivy plánuji otestovat v reálném provozu na ulici, v přírodě a bůh ví kde jinde a poté prezentovat fotky, své dojmy a to, jestli byla má očekávání naplněna. První ze série tří článků můžete očekávat nejspíš už v srpnu a o rozestupu těch dalších ještě rozhodnu, abych neměl jeden celý měsíc zahlcen jen jedním typem příspěvku.

Největší oznámení nakonec, sice jsem to nakousl už na začátku, ale fámy, které jste mohli slyšet v pražských ulicích, kavárnách a fotobazarech byly pravdivé. Skutečně teď na přelomu července a srpna odlétám na dva týdny do Ruska. Konkrétně do Moskvy a poté dál (o hodně dál) na Sibiř do města Tomsk. Najděte si to na mapě, je to opravdu daleko. Moskvu netřeba představovat. Každopádně Tomsk je město s nejstarší univerzitou na sibiři a taktéž rodiště mé manželky (kterou můžete často vidět namých fotografiích). Letíme tam na návštěvu za příbuznými a na svatbu její sestry. V rusku jsem navštívil zatím pouze Petrohrad, který je asi nejvíce „evropský“, jenomže to bylo ještě v době, kdy jsem fotil tak maximálně mobilem (pár fotek najdete na mém instagramu). Moskva, ale hlavně odlehlé město na Sibiři představují úplně novou fotografickou výzvu. Mám jistou výhodu ve znalosti jazyka a místních poměrů, tudíž bych měl bez větších potíží splynout s místními a rád bych přinesl ucelený obraz, dokument chcete-li, mé vyženěné rodiny daleko za pohořím Ural.  Bude to také moje první příležitost vyzkouše si svatebení fotografii, vlastně druhá příležitost, ale tu první jsem prošvihl.

Těžko říct, co mě tam čeká. Od manželky mám jisté informace, ale ty beru tak nějak s rezervou, protože její rodné město jí, na rozdíl od kosmopolitního Petrohradu, k srdci moc nepřirostlo.  Horší než Bratislava to snad nebude. Nakoupil jsem si nějaké zásoby filmů a tentokrát plánuji fotit výhradně v černobíle. Sice s sebou mám dvě kazety barevného materiálu, ale ty jsou opravdu jen pro vyjímečný případ – bohatě zdobené pravoslavné chrámy a podobně. Mám v plánu vybrané fotografie rovnou nazvětšovat, tedy dřív než na to zapomenu nebo budu prostě moc líný. Určitě ale o Rusku napíšu!

Jak vidíte, nemám toho v plánu zrovna málo a nemusíte se bát, ačkoliv budu na začátku srpna pryč, články na blog už jsou napsané do zásoby a jejich publikace poběží!

Jak jsem si usnadnil práci

Dělat si věci zbytečně složité není žádné umění. Někdo by mohl namítat, že focením na film si to vlastně dělám složité, když je k dispozici digitál. Chtěl bych psát o něčem trochu jiném. Když jsem začal fotit, používal jsem docela dlouho pouze ohnisko 50mm. Je to základní ohnisko pro kinofilm, většinu těl koupíte právě s tímhle objektivem, a tak jsem si říkal, že to je asi správně. Plus tohle ohnisko používal Henri Cartier-Bresson, a kdo by nechtěl být jako on, že? Byl jsem na to ohnisko zvyklý, měl jsem docela odhad, co se mi do něj vejde a co ne, jak blízko nebo daleko musím jít od toho, co fotografuji. Jenomže pak jsem zjistil, že to není ono, protože spousta věcí se vám do 50mm ohniska nevejde. Třeba nějaká větší architektura, když si chcete udělat nějaké dovolenkové fotky. Pořídil jsem si tedy, tenkrát ještě pro Zorki, objektiv s ohniskem 35mm.

Na dovolené ve Skotsku jsem pak s sebou nosil oba objektivy a často jsem přemýšlel, co kterým ohniskem vyfotit a jestli by to třeba nebylo lepší padesátkou než pětatřicítkou.  Celkově jsem nebyl s fotkami ze Skotska moc spokojený. Důvod svojí nespokojenosti jsem si uvědomil až zpětně. Udělal jsem si to zbytečně složité. Musel jsem přemýšlet , které ohnisko použít. Občas to u některých fotek vedlo k jisté nerozhodnosti a nespokojenosti, kterou jsem předtím neznal, protože jsem měl prostě jen jeden objektiv.

Občas někde vidím, jak někdo s sebou tahá třeba pět objektivů a tvrdí, že každý potřebuje a že bez něj nemůže být. Já bych teda na ulici měnit skla nestíhal, i když chápu, že třeba takový svatební fotograf potřebuje aspoň jedno širokohúhlé sklo a něco delšího na portréty. Na konci dne jde o to, mít správné nářadí na to, co fotím. Taky nepotřebujete doma 6 druhů hlubokých talířů na polévku. Osobně jsem poslední dobou velmi ovlivněn filosofií svého známého, který už asi deset let fotí jenom ohniskem 28mm. Všechno. Posledního půl roku fotím všechno Leicuou s objektivem 35mm. Všechno. Street, dovolenou, krajinu a i portréty. Ano, má to své limity a úskalí, ale ty se neprojeví tak často, jak by někdo mohl očekávat. Opravdu jen výjimečně se mi stane, že by mi přišlo jiné ohnisko vhod. Vlastně si ani teď nevzpomenu na nějaký konkrétní okamžik.  I když po zkušenosti s 21mm ohniskem si říkám, že spíš bych užil něco širšího. Nejspíš právě jednadvacítku, protože 28 je pořád blízko 35 a nebyl by to takový posun.

To, že mám jen jedno ohnisko vůbec nevnímám jako nějaké omezení nebo diktát. Naopak, cítím úžasnou svobodu. Protože má mysl je svobodná. Nepřemýšlím jak a co vyfotit třeba padesátkou nebo devadesátkou. Akceptuju svojí realitu 35mm ohniska a snažím se jí přizpůsobit a pokud možno naplno zužitkovat. Různé možnosti a omezení si většinou děláme jen sami ve své hlavě. Prostě si to děláme zbytečně složité, tak proč si to nezjednodušit. Třeba tím, že budete používat jen jedno ohnisko, pokud to jen trochu jde.

Barcelona

Opět jsem v tomto roce sednul na letadlo a vyrazil. Na tom, že naše generace hodně cestuje, asi přece jenom něco bude. Tentokrát jsem s manželkou vyrazil do slunné Barcelony, hlavního města Katalánska. Kdybych napsal, že jsem vyrazil do Barcelony ve Španělsku, tak by mě nejspíš při nejbližší příležitosti nějaký Katalánec pobodal. Ke Španělsku se tam nikdo moc nehlásí, zato jsou všude na domech i v oknech katalánské vlajky, všechny nápisy jsou v katalánštině a až pak ve španělštině a tak podobně. Ve zbytku pevninského Španělska jsem ještě nebyl, tak to nemůžu moc srovnávat, každopádně Katalánci dělají vše proto, aby se odlišili.

V rámci přípravy na výsadek do cizí země jsem se dočetl, že se v Barceloně hodně krade. Mám tím tedy na mysli kapsáře, a to zejména v centru města, na plážích a u turistických atrakcí. Něco na tom asi bude, protože to celkem důrazně zmiňovali v každém průvodci. Nás sice nikdo neokradl, ale pár okradených jsme na ulici viděli. Inu, člověk si tam musí dávat pozor na věci, naštěstí Leica M2 není tak nápadná, jako poslední digitální zázrak od Canonu nebo Nikonu, takže jsme cestu přečkali v zásadě bez úhony. Důležité je také to, že se člověk stále učí. Já se například naučil to, že čekat na pláži na východ slunce je docela náročné. Písek je tvrdší než vypadá a ležet/sedět se na něm nedá věčně, i když se to nezdá, tak 20°C není tolik, aby člověk mohl jen tak v kraťasech a košili několik hodin ležet, prostě vám bude zima. Na druhou stranu těch pár desítek minut fakt pěkného světla je super. Kdyby teda na téměř liduprázdné pláži bylo co fotit. Možná, kdybych byl větší romantik nebo krajinkář, tak by mě to dostalo, ale protože jsem, kdo jsem, tak bych upřímně řečeno radši chrněl v hotelu.

Celkem štěstí bylo, že zrovna v čase naší návštěvy byly v Barceloně dvě krásné fotografické výstavy, respektive jich asi bylo víc, ale já našel dvě. Jako první jsem navštívil výstavu fotografií, dnes již celkem známé, Vivian Maier. Dozvěděl jsem se o ní docela jednoduše z plakátu na ulici. Vystavováno bylo, pokud mě paměť neklame, kolem 80 fotografií. Kromě pár barevných ze 70. let, to byly všechno pěkné černobílé zvětšeniny na barytovém papíře, žádný digitální tisk, který by to celé degradoval. Byly tam zastoupeny jak známé fotografie, které vyšly v knížce (cca 1/3), tak i fotografie dosud nepublikované. Rozhodně to stálo za návštěvu. Vstupné bylo 3 eura, ale v sobotu bylo zdarma. Na této výstavě jsem se dal do řeči s jedním Angličanem žijícím v Barceloně a ten mě upozornil na výstavu fotografií Bruce Davidsona. Na tuto výstavu jsem se vypravil v pondělí a opět bylo vstupné zadarmo (jinak 3.50 euro). Bruce Davidson je americký dokumentární fotograf, pracující pro agenturu MAGNUM, mezi jehož nejznámější díla patří dokumentace gangů v New Yorku 50. let 20. století, cyklus fotografií zachycující newyorské metro konce na konci  70. let 20. století a mnohé další. Výstava obsahuje přes 200 fotografií rozdělených do 16 souborů. Údajně se jedná o první takto rozsáhlou výstavu jeho díla na světě. Vystaveny jsou i originální dobové magazíny, ve kterých jeho fotografické reportáže vycházely. Součástí budovy s výstavními síněmi je i obchod, který je dobře zásoben různou fotografickou literaturou. Bohužel jsem si nic nemohl koupit, protože do zavazadel už se mi nevešla ani kazeta filmu navíc, natož nějaká tlustá kniha. Každopádně narazit na dvě takovéhle výstavy v jednom městě to chce opravdu kus štěstí. Obě budou ještě nějakou dobu otevřené, takže pokud plánujete výlet do Barcelony, stálo by za zvážení je zařadit do programu.

Zbytek města mě také rozhodně nezklamal. Nejvíc se mi líbila asi gotická čtvrť, která si stále zachovává svůj původní půdorys, ačkoliv některé budovy jsou asi novější.  Úzké a křivé uličky tvoří naprosto neopakovatelnou atmosféru. Domy jsou docela vysoké, takže nikdy nevidíte moc daleko, a tak se může stát, že třeba za rohem narazíte na pozůstatky opevnění z doba starověkého Říma, či na katedrálu, která neleží na žádném velkém náměstí, ale je ze tří stran těsně obemknutá okolními domy. Ke katedrále se rozhodně vyplatí zajít, protože večer se u ní konají vystoupení pouličních operních pěvců. Má to dost co do sebe sednou si na schody a poslouchat operní melodie jen tak na ulici. Navíc, kromě ustáleného souboru pouličních umělců se čas od času přidá někdo, kdo prochází kolem. Nikdy bych nevěřil, že je na světě tolik celkem dobrých operních pěvců, kteří se jen tak náhodou prochází po ulici. Jsou to okamžiky jako tyhle, které mi občas navrací důvěru v lidstvo a já si říkám, že to není tak úplně v hajzlu, jak si většinou myslím.

Velkým tahákem Barcelony je samozřejmě Gaudí a jeho architektonické skvosty. Od Sagrada Familia jsme bydleli doslova pár kroků, stavba je to pěkná, byť z části obehnaná lešením a jeřáby. Vstupné 15 euro mi přišlo docela dost, už i proto, že mi přijde celkem zvrhlé platit vstupné v kostele jinak, než dobrovolným příspěvkem do kasičky. Ve Francii to problém není, ale Katalánci jsou asi krapet hamižnější. Jak se ale v zápětí ukázalo, 15 euro nebylo ještě tolik  v porovnání se vstupným do Casa Battló, Casa Güell nebo Casa Milá, kde zaplatíte kolem 25 euro. Protože jsme neměli vyhrazených 100 euro na hlavu jenom pro vstupné, rozhodli jsme se obdivovat krásu Gaudího architektury pouze  venku a zajít si do parku Güell, kde je vstupné přeci jenom lidovějších 8 euro. Na druhou stranu toho tam taky za těch 8 euro moc neuvidíte, ale můžete si připlatit za návštěvu muzea v Gaudího domě. Zkrátka kdekoliv zanechal Gaudí nějaký svůj otisk, počítejte se vstupným v rozmezí 8 – 25 euro. Ještěže žil asketickým životem a nechodil třeba do hospod, jako čeští umělci. Nedovedu si představit nával a ceny na takovém místě. Do Barcelony se určitě plánuji vrátit, takže příště si sebou vezmu i dostatečnou finanční rezervu na návštěvu alespoň některých jeho domů.

Celkově můžu za sebe Barcelony jenom doporučit. Pokud se chystáte na kratší výlet nebo i na delší dovolenou, protože město nabízí opravdu hodně. Od historie, přes moderní architekturu, dobré jídlo, zábavu v ulicích po pěkné pláže a teplé moře. Manželka by dodala, že se tam i dobře nakupuje, což já naštěstí nemusel příliš pocítit na vlastní kůži, protože jsem vždycky prchnul někam fotit. Samotná atmosféra města je příjemná, pořád na ulicích potkáte místní lidi, kteří jen tak posedávají na lavičce nebo před kavárnou a klábosí. Samozřejmě, že město má i své stinné stránky, například ulice La Rambla, je to takový václavák vynásobený deseti. Desetkrát víc lidí, hospod, dealerů drog a asi stokrát víc prostitutek. I to ale patří k autentické zkušenosti z Barcelony.  Za sebe mám jasno, že do Barcelony rád znova vyrazím a to klidně i na delší dobru než přes svátky prodloužený víkend!

Album všech fotografií na flickru

Leica M2 vs. Zorki 4K

Už nějakou dobu kromě své fejkolejky Zorki 4K používám i Leicu M2 a tak jsem si řekl, že je možná čas na nějaké srovnání. Možná se to někomu bude zdát dost podivné, srovnávat dva přístroje, které se od sebe liší cenou až dvacetinásobně, ale takový už je dnešní svět. Takže v dnešním článku se utká východ se západem a to Sovětský svaz se Západním Německem. KMZ Kranogorsk vs. Ernst Leitz Wetzlar. Bude to souboj do posledního políčka filmu!

Zorki 4K byla jedním z posledních evolučních kroků dálkoměrných fotoaparátů vyráběných v tehdejším SSSR. První kopie fotoaparátů Leica se v SSSR začaly vyrábět již někdy ve 30. letech pod značkou FED na území dnešní Ukrajiny. Fotoaparáty pod značkou Zorki se v Krasnogorsku začaly vyrábět až po 2. světové válce a zpočátku se také jednalo o kopie Leicy III. Jak šel čas, tak se do výroby dostaly modely Zorki 3 a 3M, které  přinesly výrazné zlepšení co se týče hledáčku a zakládání filmu. U Leicy III byl hledáček a dálkoměr oddělen, takže nejdříve jste zaostřili přes dálkoměr a poté jste museli přenést oko k druhému hledáčku a komponovat. Zorki 3 a 3M už měli hledáček sdružený s dálkoměrem v podobě v jaké ho známe z modelu Leica III a moderních Leica M, samozřejmě hovořím o principu a ne kvalitě obrazu. Dále bylo vylepšeno zakládání filmu - u Zorki 3 se poprvé objevila odnímatelná zadní stěna fotoaparátu pro snadné založení filmu. Je to rychlé a pohodlné.

Zorki 4K přišla na trh v roce 1972 jako náhrada hned dvou modelů. Modelu Zorki 4, ze kterého vychází, a modelu Zorki 6, který se ukázal příliš nákladný pro větší produkci.  Model 4K se od 4 liší zejména tím, že je vybaven natahovací páčkou a nemusíte tak několikrát otočit knoflíkem pro převinutí filmu. Plus se údajně liší hledáček s tím, že ten u modelu 4K by měl být jednodušší. To ale nemohu potvrdit ani vyvrátit na základě svých pozorování. Přijdou mi shodné. Fotoaparát je vybaven horizontální závěrkou ze dvou pogumovaných plátýnek, která umožňuje expoziční časy od 1s do 1/1000s + B, tedy stejný rozsah jako kterákoliv filmová Leica M od M3 po M7. Jediným zádrhelem je to, že čas je možné měnit pouze při natažené závěrce, jinak hrozí poškození mechanismu. Samotné kolečko nastavení časů závěrky je nutné nejdříve povytáhnout a poté otočit na správný čas. Rozestupy mezi jednotlivými časy jsou nerovnoměrné, odpor celkem velký a hrany ostré. Nic o čem by člověk psal domů, zvláště pak v zimě máte docela rychle velmi bolavé prsty. V praxi jsem pak většinou raději měnil clonu a čas nechával plus mínus fixní. Zorki 4K má celkem slušný hledáček, který má zvětšení 1:1. Jeho nevýhodou však je, že nemá linky přesně vymezující okraje snímku a lze použít jen pro ohnisko 50mm. Obraz dálkoměru je v porovnání s Leicou celkem slabý, oblast kterou v hledáčku dálkoměr používá je poměrně nejasně definovaná. Při troše cviku ale zaostříte bez problémů, tedy ve standardních světelných podmínkách. O korekci paralaxy netřeba hovořit – není.

Zorki 4K má výměnné objektivy, pomocí závitu M39, takže máte na výběr celkem slušnou škálu původních ruských, ale i německých či japonských objektivů. Jsou tu jen dva malé háčky. Ten první je již zmiňovaný hledáček, který je použitelný pouze pro 50mm ohnisko. Řešením je revolverový hledáček  KMZ, který jsem již v některém z předchozích příspěvků zmiňoval. Ten umožňuje komponovat ohniskové vzdálenosti 28-35-50-85-135mm. Samozřejmě do sáněk pro blesk lze umístit jakýkoliv standardní hledáček, takže pokud například seženete 20mm objektiv Russar, tak můžete použít hledáček i pro tento. Druhý háček je trošku závažnější povahy, než nutnost ostřit a komponovat zvlášť. Je všeobecně známo, že ruské objektivy pro dálkoměrné (a nejenom ty) fotoaparáty vycházení převážně z konstrukcí firmy Zeiss. Zkrátka Rusové po válce celou továrnu Zeiss rozmontovali a včetně inženýrů si jí dovezli do Ruska. Problém je v tom, že Zeiss vyráběl původně objektivy pro dálkoměrný fotoaparát Contax (Rusové ho kopírovali jako Kiev) a tyto objektivy měly konkrétně u 50mm ohniska skutečnou ohniskovou délku 52.3mm, pro kterou byl zkalibrován helikoid ostření i mechanismus dálkoměru. Objektivy Leica pro M39 montáž mají ohnisko/helikoid/dálkoměr s předpokladem 51.6mm u 50mm ohniska. Rusové ale u svých M39 objektivů ponechali původní specifikace firmy Zeiss. U kratších ohnisek nic nepoznáte, hloubka ostrosti se o to postará, ale u objektivů 50/2, 50/1.5 a delších ohnisek už se může stát, že snímky budou při otevřené cloně neostré. Já například na Leice používal jak Jupiter 12 35/2.8, tak Jupiter 8 50/2, ale musel jsem na ně mít seřízený dálkoměr. Pak byly i snímky na F2 vždy zaostřené, kde měly být. S přechodem na moderní Zeiss Biogon 35/2.8 jsem musel nechat dát dálkoměr překalibrovat a s Jupiterem 8 na clonu 2 a vzdálenost 1m už mám snímky neostré, stačí ale přiclonit na F2.8 a je po problému. Kompatibilita Leica/Fejkolejka tedy jistá je, ale není stoprocentní.

Leica M2 přišla na trh v roce 1957 jako varianta dřívějšího modelu M3. Mezi hlavní rozdíly patří to, že Leica M2 má počítadlo snímků, které se musí ručně resetovat, jiný systém osvětlení linek v dálkoměru a menší zvětšení hledáčku x0.72 oproti x0.91 u modelu M3. Toto menší zvětšení hledáčku umožnilo použití linek pro ohnisko 35mm (dále jsou k dispozici linky pro 50 a 90mm). Hledáček je velký, jasný a má korekci paralaxy. Práce s ním je o mnoho pohodlnější a rychlejší než u Zorki 4K. Logicky. Linky v hledáčku se ukážou podle příslušného ohniska samy, ale lze je přepnout  manuálně pomocí páčky na přední straně fotoaparátu, například za účelem náhledu kompozice s jiným ohniskem. Objektivy jsou uchyceny pomocí M bajonetu, který Leica od roku 1954 doteď nezměnila, takže můžete použít jakýkoliv moderní nebo starý objektiv, plus přes adaptéry můžete využívat i objektivy s M39 (či LTM) závitem, Contax/Kiev bajonetem nebo například velmi zajímavé objektivy s bajonetem Nikon-S.

Závěrka je horizontální štěrbinová se dvěma pogumovanými plátýnky. Umožňuje stejné nastavení expozičních časů jako Zorki, ale je neporovnatelně tišší. Tichý chod plátýnkových závěrek Leica si pochvalovaly celé generace fotografů. Je to opravdu rozdíl. Když zmáčknete spoušť u Zorki, máte pocit, že vás musela slyšet celá ulice. Závěrka Leicy snadno zanikne v běžném šumu. Časy se nastavují kolečkem na horní straně fotoaparátu, bez nutnosti mít nataženou závěrku. Prostě jen otočíte na vámi požadovaný čas. Jde to udělat i palcem pravé ruky bez nutnosti nějak zvlášť přehmatávat z běžného úchopu. Leica je vyrobená o poznání kvalitněji než Zorki (logicky), a tak je z ní v ruce prostě jiný pocit, například když jí natahujete, či chod spouště. Jediným ergonomickým zádrhelem je zakládání filmu. Leica kvůli tuhosti a odolnosti fotoaparátu nemá odnímatelná záda nebo vyklápěcí zadní dvířka. Pro založení filmu musíte odejmout spodní díl fotoaparátu, vyjmout navíjecí cívku, do té vsunout konec filmu, pak film povytáhnout z kazety na šířku fotoaparátu a cívku a kazetu do fotoaparátu vložit tak, aby se prostřední část filmu vešla do poměrně tenké škvírky. U řady M si můžete otevřít v zadní stěně jakási dvířka, která vám pomůžou snad jen v tom, že vidíte, jestli je film založen správně nebo ne, plus odstraní tlak přítlačného plátu. Správně by se měl film do Leicy zastřihovat podle speciální šablony, ale pro řadu M to není nutné. Při troše cviku zvládnete založit film i celkem rychle. Vylepšení přišlo až s modelem M4, kde nemusíte z fotoaparátu vyjmout navíjecí cívku, pouze prostrčíte film dovnitř a zaháknete ho do jakéhosi trojzubce.

Co říci na závěr? Ano, Leica je v mnoha ohledech lepší fotoaparát. Nabízí výborný hledáček, skvělou ergonomii  (až na zakládání filmu), tichou závěrku a výbornou odolnost.  Byla vyprodukována národem, který když přijde na techniku, nezná slovo kompromis. Tato kvalita má svojí cenu. Zorki 4K byla produkována s ohledem na jednoduchou masovou výrobu a dobrý poměr cena výkon. Dělá to, co od ní většina lidí očekává v plus minus přijatelné kvalitě, která se může kus od kusu celkem výrazně odlišovat. Se Zorki 4K jsem začínal, doteď se k ní občas vracím. Z posledních dvou filmů se mi opět povedlo pár pěkných fotek. Pro někoho, kdo si chce zkusit focení dálkoměrným aparátem to nemusí být špatná volba, pokud seženete funkční kus tak do 800Kč. Jinak pak máte ve vyšší cenové hladině na výběr dálkoměrné přístroje s pevným objektivem jako jsou Canon Canonet, Yashica a další, které už umí nabídnout i měření expozice a jednoduchou automatiku. Leica je samozřejmě legenda zcela zaslouženě. Focení s ní je snadné, většinu času vůbec nemusíte myslet na nic jiného, než na to, co byste chtěli zachytit. Proto byla kdysi tak oblíbená. Nemá nic víc a nic míň než to, co fotograf skutečně potřebuje.

Snad jen úplně na závěr bych dodal, že fotky dělá fotograf a ne fotoaparát. Je úplně jedno, čím je jaká fotka vyfocená, protože dobrá fotka je prostě dobrá.

P.S.: Pokud jste to dočetli až dokonce gratuluji. Jo a kdyby někdo chtěl, mám doma jedno Leica M2 tělo po servisu, které hledá nový domov .

Budapešť: Paříž ve slevě

Budapešť, druhé hlavní město bývalé Rakousko-Uherské monarchie. Vídeň jsme spolu se ženou navštívili už loni a popravdě to za moc nestálo. Vídeň sice ještě má jistý Geist, ale už to není ono. Budapešť pro mě osobně byla velká neznámá. K návštěvě hlavního města Maďarska jsem se nenechal zlákat ani na Erasmu v Linzi. Nakonec až teď v červnu 2016 nadešel čas se vypravit od Uher a zjistit, jak se tam věci vlastně mají. Musím přiznat, že to byla celkem zajímavá zkušenost.

S manželkou jsme se rozhodli tentokrát cestovat vlakem, protože jsme se stále nevzpamatovali z poslední 14 hodin dlouhé jízdy autobusem do Paříže (a to bylo před více než rokem).  Koupit si něco online od Českých drah byl docela zápas, ale nakonec jsme uspěli. Bohužel se nám nepovedlo objednat místenky a tak jsme si během cesty museli asi 3x přesednout. Samotných cca 6h 30minut cesty vlakem uběhlo docela v pohodě. Snad jen jediný šok jsem utrpěl, když jsem se probudil a myslel jsem si, že jsem v centru Grozného v roce 1995. Zahlédl jsem ale ceduli, která vše vysvětlovala. Byl na ní nápis „Brno“. Pak už bylo vše v pořádku a dorazili jsme relativně včas, tedy v rozpětí 20 minut, protože větší preciznost není možné od Českých drah čekat.  Z nádraží následovala bezproblémová cesta metrem. Naštěstí jsou po celé Budapešti automaty na lístky, kde si je možno vybrat z několika jazyků a platit kartou (uč se Praho). Ubytování jsme sehnali přes AirBnB, domluva s majitelem rychlá, poradil nám kde co jak vidět a jak se tam nejlépe dostat.

První den jsme strávili převážně procházkou po městě. Prošli jsme se přes Řetězový most, kolem Parlamentu k Bazilice Sv. Štěpána, zkrátka asi takový obvyklý okruh. Všechno bylo fajn. Budapešť leží z větší části v rovině, takže se nezapotíte při nějakém stoupání do kopců. Pokud by člověka přece jenom bolely nohy, tak může vždy použít metro nebo tramvaj. Co se týče metra, tak zde najdeme druhé nejstarší (!) metro na světě.  První linka metra byla v Budapešti otevřena roku 1896. Téměř celá trasa 1 je tvořena krásnými malými secesními stanicemi, které jsou obložené bílými a hnědými keramickými kachličkami a strop podpírají nýtované litinové sloupy. Já bych snad byl jen pro nasazení nějakých stylovějších souprav, než těch ze 70. let. Určitě se linkou 1 projeďte, když budete v Budapešti. Je to zážitek, navíc stanice jsou položené jen těsně pod povrchem, takže do nich přes schodiště proniká docela dost denního světla a určitě tam půjde udělat nějaké zajímavé fotky.

Zajímavým fenoménem, na který jsme narazili v oblasti poblíž starého židovské čtvrti, jsou takzvané „Ruin Bars“. Jedná se o opuštěné budovy, často v pochybném technickém stavu, ve kterých vznikají různé bary, kavárny či čajovny. My zavítali do snad nejlegendárnějšího z nich, proslulého baru „Szimpla“ v ulici Kazinczy. Slovy se to dá jen těžko popsat, musí se to zažít. Hlavní prostor se nachází ve dvoře jakéhosi zvenku opravdu polorozpadle vyhlížejícího pavlačového domu. Najdete tam různé bary, koutek s vodními dýmkami, grill, kde vám připraví chutné hamburgery či jiné pochutiny, kterými můžete zaplnit žaludek po náročném, kulturou prosyceném dni, a mnoho dalšího. Dekorace jsou poměrně svérázné a pravděpodobně vznikaly zcela živelně a celkově tak přidávají úžasnému geniu loci na síle. Často se tam pořádají různé koncerty a další kulturní akce. Zkrátka fajn místo. Obecně se dá říct, že po celém městě je hromada různých malých kaváren, či restaurací s nejrůznějším sortimentem. Zřejmě se v Maďarsku malému byznysu celkem daří.

Druhý den jsme vyrazili do lázní Széchenyi, kam se pohodlně dostane již zmiňovanou linkou metra 1. V okolí lázní se nachází též celkem rozsáhlý a pěkný park s jezerem a pohádkovým zámkem (ve kterém poněkud překvapivě sídlí muzeum zemědělství). Vstupné vyjde cca na 500,- Kč na celý den a rozhodně to stojí za to. Lázně jsou z počátku 20. století, atmosféra je velmi autentická a úžasná. Co může být lepšího, než se po celém dni chození po městě natáhnout do teplé vody z termálních pramenů, kterých je ve městě několik. Pokud budete v Budapešti, určitě si na návštěvu lázní vyhraďte pár hodin času. Je to skutečně zážitek. Lázeňských komplexů je ve městě několik, takže je na výběr.

Návštěva by samozřejmě nebyla kompletní bez výstupu na kopec k Budínskému hradu. Zvolili jsme lanovku, která sice překvapila nepříjemně vysokou cenou (přes 100Kč za jednoho, za jednosměrnou jízdenku), na druhou stranu ten kopec vypadal fakt vysoký a mě už bolely nohy. Výhled je samozřejmě úplně geniální. Zvláště pak při západu slunce a v noci. Turistů tam bylo tak nějak přiměřeně, člověk se necítil ani sám, ale ani si s ostatními lidmi zvlášť nepřekážel.  Já jsem si konečně také vyzkoušel udělat pár nočních fotek. Navštívili jsme samozřejmě i Rybářskou baštu, ze které je výhled snad ještě lepší, a navíc večer zde nemusíte platit vstupné na ochoz, což jistě potěší. Poté už jen stačilo sejít parčíkem ve stráni dolů a byli jsme zpět na našem ubytování.

Byl jsem skutečně příjemně překvapen, protože když jsem do Budapešti vyrážel, tak jsem neměl skoro žádné tušení, co od města očekávat. Samozřejmě jsem si něco sem tam přečetl, viděl nějaké fotky, ale tak nějak mě to nepřipravilo na to, jaké to tam ve skutečnosti bylo. V duchu jsem se nemohl ubránit srovnání s Paříží. Bude to nejspíš tím, že centrum Budapešti je plné secesní architektury, stejně tak jako již několikrát zmíněné metro, plus téměř všudypřítomné malé kavárny a restaurace. Co zde naopak spatříte jen málo, jsou záplavy obchodů s nevkusným turistickým šmejdem (jako to vidíme v centru Prahy), různí náhončí do barů, hospod a nevěstinců a podobně. Je krásně vidět, kolik času a peněz se v Praze za poslední roky promrhalo s prakticky nulovým efektem na kvalitu života obyvatel města, ale i turistů. Přitom jsou to vlastně jen drobnosti, jako jsou přehledně značené cyklostezky, automaty na lístky, které berou karty a jdou přepnout do cizího jazyka, signál mobilu v metru a podobně. V součtu to pak dává výsledek, díky kterému já osobně budu Budapešť řadit spíše k městům jako je Paříž a ne do množiny ostatních post-komunistických měst jako je Praha.

ALBUM VŠECH FOTOGRAFIÍ Z BUDAPEŠTI

Leica Elmarit-M 21/2.8: Praha v širokém úhlu

Když si vzpomenu na své fotografické začátky, musím říct, že se dost změnilo. Začínal jsem fotografovat téměř výhradně s ohniskem 50mm. Z legrace jsem občas říkal, že širokáče jsou jen taková móda, která přejde stejně tak jako neúroda či nájezdy loupeživých barbarů. Pak přišel výlet do Říma a já byl konečně schopen ocenit možnosti, které mi širší ohnisko (35mm) dávalo při možnostech zachycení tohoto velkolepého města. S příchodem Leicy M2 jsem se ustálil právě na širším ohnisku. Pětatřicítka je fajn. Povede se vám do hledáčku nacpat i nějaké ty větší celky, které si chcete vyfotit třeba na dovolené, anebo zachytit víc kontextu a prostředí, když fotíte street. Díky zaostřovací vzdálenosti 0.7m dostanete na tuto vzdálenost docela podobný výřez jako když s padesátkou fotíte na 1m, takže jsem zkusil i nějaké portréty manželky. Možná tomu prd rozumím, ale neviděl jsem na nich nic, proč by pětatřicítka nešla použít i na to. Kromě toho, že díky nejnižší cloně 2.8 a vyšší hloubce ostrosti prostě nerozmatláte pozadí. Chvíli jsem zvažoval i ohnisko 28mm, ale to už mi oproti 35mm nepřišlo jak velký rozdíl.

Nedávno se mi ale naskytla možnost vyzkoušet si objektiv Elmarit 21/2.8., verzí vyráběnou mezi lety 1980 – 1997 v Kanadě. Pro ty z vás, pro které to je překvapení, je potřeba podotknout, že Leica toho v Kanadě vyráběla skutečně hodně, a to včetně fotoaparátů (zejména model M4  a jeho verze). Kvalita není o nic horší než u německých výrobků, ba naopak u některých objektivů je prý vyšší. Samotná kvalita objektivu je zhruba taková, jakou bych od Leicy čekal – perfektní. Příjemná je i jakási velká páčka na objektivu, kterou si pomáháte k rychlejšímu ostření. Vyhovuje mi to. K objektivu jsem měl půjčený i hledáček, který je u tak širokého ohniska skutečně potřeba. Standardní zorné pole hledáčku Leica M2 stačí na 35mm, či s trochou fantazie na 28mm, jenomže 21mm to je úplně jiná liga! Nutno říct, že přídavný hledáček měl překvapivě kvalitní a čistý obraz, i když nepatrně zkreslený, čemuž se člověk vzhledem k šířce zorného úhlu nevyhne. 

Teorie je jedna věc, praxe je věc druhá. Jednadvacítky jsem se trošku bál, protože občas je problém se srovnat se všemi prvky kompozice u pětatřicítky a co teprve, když se vám toho zorného pole vejde mnohem víc. Kupodivu mi to nějak zvláštní nepřišlo, ta nově získaná šíře záběru. Prostě jsem si musel dojít blíž. Nestačilo udělat příslovečný jeden krok, ale spíš dva nebo tři. A ani to občas nestačilo. Teoreticky by člověk měl k ostření použít standardní hledáček a pak přídavný hledáček použít ke kompozici. V praxi jsem fotil s využitím hyperfokální vzdálenosti, která je už od clony 8 dostačující pro většinu situací a na cloně 16 už máte ostré objekty od cca 40cm až do nekonečna, což skýtá skutečně zajímavé možnosti. S takhle širokým sklem jen málokdy narazíte na to, že by se vám něco nevešlo do záběru. Líbí se vám chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně? Není problém, nemusíte couvat zvlášť daleko.  Rychle jsem poznal, že takhle široký objektiv mě nutí dívat se na prostor docela jinýma očima a volit trošku jiné úhly záběru než obvykle. Kdybych ho měl půjčený trošku déle, než jedno odpoledne (stihl jsem nafotit jednu kazetu filmu), tak by to bylo na fotkách určitě vidět trošku víc.

Široké objektivy jsou přítelem zejména krajinkářů a lidí, co rádi fotí architekturu. Svoje využití ale najdou určitě i na ulici, či v reportážní a dokumentární fotografii. V nějakých stísněných prostorech vám bude i 35mm dlouhých. Pokud si dobře pamatuju, tak Josef Koudelka svůj soubor „Cikáni“ fotil hlavně pomocí objektivu Flektogon s ohniskem 20 či 25mm právě proto, že domky v cikánských osadách neoplývaly bůhvíjak velkorysými prostory. K tomu by šel samozřejmě docela dobře použít i Elmarit. Světelnost 2.8 je při ohnisku 21mm víc než slušná, a pokud by si člověk trošku pushnul film nebo zvýšil iso na digitálu (fuj!), tak si poradí i s horšími světelnými podmínkami třeba někde večer v kavárně. Samozřejmě, pokud nemáte hluboko do kapsy jako já, můžete si vzít nejnovější Leica Summilux-M 21/1.4 Asph., který má o dvě clony lepší světelnost, ale vyjde vás na 183.490,- Kč.

Co jsem se tedy tímto poněkud neexaktním a netechnickým povídáním o jednom objektivu snažil říct? Asi jen to, že jsem konečně začal alespoň trochu chápat, jaké možnosti člověku dává skutečně široké ohnisko. Zkrátka vám to pomůže dívat se na svět docela jinýma očima.

Jak se fotí Week of Life

Než jsem nafotil svůj první Week of Life, tak mi to docela trvalo. Jedna moje kamarádka o tom pořád mluvila, že to fotí, že je to super a že bych to měl taky vyzkoušet. Tak jsem si řekl pro ne, vždyť jak těžké to může být udělat 9 fotek za den? Dost. Jak se hned vzápětí ukázalo. Ono když je člověk 8 hodin denně připoután ke stolu v kanceláři, tak moc příležitostí k vytvoření zajímavých fotek nenajde. Život úředníka není příliš vzrušující. Svůj život dělím mezi postel, ranní vlak, kancelář, ulici a večerní vlak domů. Někdo v tom možná může vidět sebe a svůj život zaměstnance státu, ale jen málokdo v tom může vidět nějakou inspiraci pro fotografickou tvorbu.

Velkou změnou proti mému obvyklému modu operandi, bylo i to, že pro Week of Life jsem se rozhodl nepoužít svůj analogový foťák, ať už Leicu nebo Fejkolejku. Nejspíš bych skončil tak, že bych foťáky nosil dva, jeden pro Week a druhý na své obvyklé focení streetu a to se mi prostě nechtělo. Tak jsem se rozhodl ověřit si v praxi jednu svoji teorii. Fotím nějaký rok a půl, ale i tak si mě pár lidí zafixovalo jako „toho co fotí“ a občas se mě zeptají, jaký foťák by si měli koupit. Většinou se ptám, co s tím chtějí fotit a odpověď je: „Tak na výletě, přítelkyni…“. Já na to většinou odpovídám, že stačí mobil. Zvláště, pokud mají nějaký pěkný mobil s celkem slušným foťákem.  Odpovědí jsou mi většinou šokované a nechápavé pohledy. Inu Canon, Nikon, Fuji a ostatní investují své peníze do marketingu dobře. Lidé mají tak nějak zafixováno, že se fotí foťákem a to ideálně digitální zrcadlovkou a ideálně se zoomovým objektivem (tedy seťákem). Ve své dobrotě se lidem snažím ušetřit nezřídka kdy velké peníze za nákup něčeho, co opravdu nepotřebují. Skutečně. Na většinu fotek, co dáváte na FB nepotřebujete digitální zrcadlovku. Mobil s dobrým foťákem stačí! Takže jsem se rozhodl nafotit svůj Week of life na mobil.

Člověk se musí smířit s pár technickými limity. Mobil má malý snímač a krátké ohnisko. Hloubka ostrosti je velká, takže nejspíš nevytvoříte záběry s „umělecky“ rozpatlaným pozadím. Dynamický rozsah je mizerný a výkon při špatném světle ještě horší. No, limity jsou celkem jasné. Jenomže pak jsou tu i výhody. Nízká hmotnost, mobil mám pořád v kapse, můžu fotky krásně a rychle zkazit různými filtry z Instagramu. Nádhera! Byla to výzva. První Week proběhl jakžtakž hladce, ale druhý už byl těžší. Docházely mi nápady jak a co fotit a bylo to dost vidět. Jenomže když jsem se začal trošku soustředit, tak jsem dokázal ocenit možnosti, které mi focení mobilem poskytlo. Třeba pohodlnější experimenty s focením v protisvětle, které jinak nemám rád, protože se bojím, abych nepropálil plátěnou závěrku, nebo možnost přepínat si černobílý a barevný režim dle potřeby. Ne, nemusíte se bát, mí věrní čtenáři, že bych se dal na digitální dráhu, ale umím ocenit ty malé praktické věci.

Takže i tento týden jsem se snažil každý den vytvořit 9 fotografií, které budou zachycovat můj den po celý týden. Je to stejně náročné jako první týden. Leda bych si snad do kanceláře donesl loutkové divadlo a začal tam dělat divadelní fotky v „mini“ formátu. Inu, jak celý můj poslední Week dopadl uvidíte po kliknutí na TENTO ODKAZ.