Jak jsem nechtěl fotit fashion

Mám pocit, že jsem někdy říkal, že si radši prostřelím hlavu než fotit cosi jako glamour nebo fashion. Navzdory svému silnému přesvědčení, zvědavost byla silnější. Zkrátka, když mi Lukáš napsal, že bude fotit fashion v Malostranském ateliéru, zrovna když já půjdu kolem na cestě z práce po své obvyklé fototrase, tak jsem neodolal, abych se nezastavil a nepodíval se, jak takové focení probíhá. A protože jsem měl u sebe foťák, tak jsem se rozhodl, že kromě nošení světel, foťáků a přenášení nábytku, také něco vyfotím. Spíš takový „backstage“ dokument.

Malostranský ateliér se skrývá ve dvoře krásného (tedy krásně zašlého) pavlačového domu. Je docela velký a celkem slušně vybavený blesky, světly, sem tam se najde i kus nábytku a já při jedné výzkumné výpravě narazil i na bar. Přirozeného světla tam navečer není moc, přichází v zásadě jen světlíky ve střeše, takže jsme museli svítit. Tomu naštěstí Lukáš rozumí, já ne. Doteď jsem vždy fotil jen venku v přirozeném světle. Jednou z výhod černobílé fotografie je to, že se nemusíte tolik starat o teplotu světla a vyvážení bílé. Prostě se vám nestane, že by modelka byla v umělém světle oranžová. Naštěstí ale mají v každém pořádném ateliéru i světla o stejné teplotě jako je denní světlo.

Lukáš ses rozhodl, že použije jen jedno světlo, protože jak říká Robert Vano: „Sluníčko je taky jenom jedno!“  Něco na tom bude, taky mám rád jednoduchá řešení a tohle je jednoduché řešení. Stačí najít správnou pozici světla, aby člověk neměl stíny tam, kde je nechce mít a může se fotit. Dynamika focení na film je (alespoň pro nás ten den) úplně jiná, než když se fotí na digitál. Žádné dlouhé ocvakávání, kontrola displeje (logicky). Nastavit světlo, postavit modelku na místo, změřit expozici. Modelka zaujme pózu: „Ne. Loket trošku výš, tak. Dívej se támhle. To je ono.“. Cvak. Občas se pro jistotu udělala ještě jedna fotka a mohlo se jít na další pózu nebo se modelka mohla jít převléct. Lukáš převážně fotil na Mamiyu RB67, kde má 10 fotek formátu 6x7, občas sáhl po kinofilmovém Canonu, když potřeboval v nějakém outfitu nebo póze víc fotografií.

Hlavní věc co mě zaujala, bylo to, jak je důležité mít jasnou představu, co chci na fotografii zachytit. Když fotím street, tak prostě zachycuji život, tak jak se přirozeně odvíjí před mým objektivem. Člověk samozřejmě občas do děje nevědomky zasáhne už svojí přítomností na nějakém místě, lidé vidí fotoaparát a začnou se chovat jinak. Jenomže tohle je úplně jiné. Umět modelce říct, jak přesně se má nalíčit, jak se má obléct. Zkrátka vize v čisté formě. U tohoto typu focení je to samozřejmě možné a dokonce snad i nezbytné. Když já nedonesu žádné fotky ze své procházky po ulicích, dohromady se nic neděje. Když ale selžu při focení s modelkami v ateliéru, vyhodil jsem do kanálu peníze za ateliér, za filmy, dost často i za modelky a hlavně čas. Z tohoto pohledu mám skutečný respekt k lidem, kteří mají nějakou vizi, jdou si za ní a dokážou jí uskutečnit přesně tak, jak chtěli. Samozřejmě se mohou vyskytnout drobné zádrhele, jakože například nemůžete v centru Prahy sehnat Coca-Colu ve skle, což jsem byl schopen elegantně vyřešit, načež mě Lukáš povýšil z asistenta na producenta.

Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, kterou si rád zopakuji. Tuším, že jsem se v některém z minulých příspěvků zmiňoval, že bych rád zkusil něco podobného vyfotit. Nechat si to ukázat od někoho, kdo víc, co dělá, je asi nejrychlejší cesta jak se něco naučit. Pravda, chodí mi pozvánky na různé workshopy, ale ty tak nějak nepočítají s tím, že by někdo fotil na film, takže smůla. Takže nejspíš setrvám ve své nové funkci „producenta“ a uvidím, kam to povede.

P.S.: Pokud se někdo chystáte fotit glamour, či budoir určitě si přečtěte TENTO článek!

Yashica Mat: cesta do hlubin středního formátu

Už tu máme skoro léto a já vycítil, že je čas na změnu.  Takže jsem z poličky vzal Yashicu Mat, kterou jsem si koupil někdy po novém roce, abych mohl zachytit svou oblíbenou Malou Stranu tentokrát na čtvercový formát 6x6. Vybaven touhou vyzkoušet si nový foťák, Kodakem Tri-X a Yashicou, vyrazil jsem do ulic. Počasí mi celkem přálo a 12 snímků se mi povedlo nafotit celkem rychle. Ono to jde vždycky rychle, když člověk experimentuje s novým formátem a zkouší vyfotit kde co. Výsledky tomu v zásadě odpovídají.

Fotit dvouokou zrcadlovkou, to je doslova „cesta do pravěku“ fotografie. Pro mě osobně je focení zrcadlovkou něco úplně cizího.  Ostření mi trvá dlouho, pořád si říkám „Je to ostré? Není to ostré?“, některé zrcadlovky mají alespoň klínový dálkoměr, který celkem pomáhá, ale ne Yashica Mat. Správné zaostření se středním formátem je poměrně zásadní, protože hloubka ostrosti je v porovnání s kinofilmem velmi malá. Naštěstí bylo ve čtvrtek slunečno a já měl film s ISO 400, takže jsem mohl (i musel) téměř pořád zacloněno na f16 a tak se mi povedlo většinu fotek zaostřit správně. Vtip je v tom, že hledáčkový objektiv má fixní clonu f3.5 a náhled hloubky ostrosti neumožňuje, takže vidíte zaostřenou skutečně jen velmi úzkou rovinu obrazu. Chce to cvik, zvláštěpak zaostřit rychle nebo něco/někoho v pohybu.

Samotný formát 6x6 a další jsem již rozebral ve svém poměrně úspěšném článku „S velkým formátem přichází velká odpovědnost“.Rozlišení je oproti kinofilmu samozřejmě obrovské, zrno velmi jemné a vůbec – samá pozitiva a jistoty. Pokud by někoho popadla nenadálá touha obraz ořezávat, tak právě formát 6x6 vám dává alespoň nějakou rezervu. Kompozice do čtverce je tématem sama o sobě, sotva jsem si zvykl na základní kompoziční pravidla pro kinofilm, který má poměr stran 3:2. Inspirace se mezi současnými fotografy hledá jen celkem těžko, protože na formát 6x6 fotí jen málokdo, člověk musí sáhnout hlouběji do historie. Přesnému zarámování toho, co chcete fotografovat, nepomáhá ani stranové převrácení obrazu, který vidíte na matnici.

Jinak vzato kolem a kolem se s Yashicou Mat fotografuje celkem příjemně. Převíjení filmu pomocí výklopné kličky na pravém boku je rychlé, plus to skvěle vypadá. Čas závěrky i clonu nastavujete pomocí dvou koleček mezi snímacím a hledáčkovým objektivem, jejich hodnotu vidíte přímo na horní hraně hledáčkového objektivu, při pohledu na fotoaparát shora. Velké zlepšení oproti Flexaretě, kde je vše kolem objektivu a musíte fotoaparát otočit objektivem k sobě. Centrální závěrka je velmi tichá a na ulici jí neuslyšíte nejspíš ani vy, natož někdo stojící vedle. Každopádně dvouoká zrcadlovka není úplně nenápadný fotoaparát. Možná někdy v padesátých letech, kdy se ještě hojně používaly. Dnes naopak přitahuje překvapivě hodně pozornosti. Zvláště pak japonští turisté bývají spatřením Yashicy Mat přímo nadšeni.

Každopádně mám nakoupenou zásobu svitkových filmů a uvidíme, kam se to dál vyvine.

Fotograf na plech: Rozhovor 2. část

Pokračování rozhovoru s Honzou Sakařem, jehož první část jsem zveřejnil minulou sobotu. Tentokrát o skotské krajině, budoucnosti a dalších věcech. Vše doprovázené tentokrát již fotkami na plech:

Co ti dalo studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě?

Dost mi to rozšířilo obzory, a to jak fotografické tak co do sociálních vazeb. V té škole potkáš spoustu zajímavých lidí, ať už kantorů, tak spolužáků, kteří člověka dokážou nakopnout a inspirovat. Člověk samozřejmě musí makat hlavně sám, nikdo jiný za vás práci neudělá, ale podle mě ten sociální aspekt té školy je na tom nejlepší. Představ si, že jezdíš do školy, kde je s tebou hromada dalších lidí a celý ten prodloužený víkend řešíte jenom focení.

Pracuješ v současnosti na nějakém dalším projektu?

Oslovili mě z Rock Café, že by chtěli výstavu mých fotek. Takže teď dáváme dohromady koncepci a vybíráme lidi, kteří na těch portrétech budou. Na konci května budu mít výstavu krajin ze Skotska v Českých Budějovicích. Do té doby bych se do Skotska ale rád ještě dostal, abych stihl udělat další část toho souboru a mohl použít i nějaké nové fotky.

Proč zrovna Skotská krajina?

Na jedné straně to bylo podmíněné mým studiem. Nikdy předtím jsem krajiny nefotil, ale v prváku jsem musel odevzdat cvičení a tak jsem přemýšlel, kam vyrazit, aby to bylo zajímavé. Nakonec jsme vyrazili na takový roadtrip do Skotska, kde mám rodinu, takže jsem tam měl jisté zázemí. Je to určitě jedna z věcí, která mě fotograficky posunula dál, protože sám od sebe bych se do krajin nikdy nepustil, a v mých očích z toho stalo něco víc. Ta příroda ve Skotsku je docela mocná, musíš tam najít takovou náladu, kterou do těch fotek chceš dostat. Paradoxně jsem narazil na to, že ačkoliv jsem do fotek chtěl dostat pošmournou náladu, tak bylo úplně slunečné počasí. Nejsem typický krajinář, přijdu a fotím se světlem, které je. Skoro by se dalo říct, že když fotím krajinu, tak jí fotím podobně jako portrét, hledám v ní člověka, či jeho stopy.

Máš nějakou radu, pro ty, kteří by zvažovali, že se budou živit fotografií?

Nemyslím si, že bych zrovna já byl ten správný člověk, který by měl někomu radit… Pokud to ale někdo zvažuje, že to chce, tak má smysl za tím jít. Sám věřím tomu, že když to děláš dostatečně dlouho a dostatečně poctivě, tak si nějaké místo na slunci najdeš. Jsem taky na začátku, trvalo mi to 8 let, než jsem spolkl tu hořkou pilulku a šel dát výpověď. Není to jednoduché, když si zvyklý na stálý příjem a když jsi pak na volné noze, kdy může přijít nějaký propad sezony a podobně. Jsou věci, se kterými musíš počítat.

 

Jaké máš plány do nejbližší budoucnosti?

Mám ještě pár předpřipravených projektů. Nejvíc chci ale pracovat tady ve studiu, aby mě to co nejvíc bavilo a aby to bavilo i lidi, kteří se sem chodí nechat portrétovat. Plus, aby z toho bylo nějaké udržitelné živobytí. Jsem teď ve fázi, že jsem skočil a teď se učím plavat. Dřív, když jsem si vzal dovolenou a jel na prodloužený víkend do školy, tak se vlastně nic nedělo. Ale když to udělám teď, tak mi hlavou běží, kolik fotek jsem tady v ateliéru za tu dobu mohl udělat. Má to svoje pro a proti. Takováhle one-man show má svoje pravidla. Takže můj plán je co nejvíc se této one-man show účastnit. A one-dog show samozřejmě, abychom nezapomněli na kolegu Tri-xe (Honzův pes), kterému říkám „Fotograf na pelech“.

 

Dodal bys ještě rád něco na závěr?

Zaprvé jsem rád, že jsme se celou dobu nebavili jen o technickém aspektu mokrého koloidového procesu, který sám o sobě není tak složitý. Pokud to někoho opravdu zajímá, nemá smysl o tom číst nebo se dívat na videa, ale nejjednodušší je přijít a nechat si ten portrét udělat. Znám to i z pozice člověka, který o tom půl roku nejdřív četl, než to začal sám dělat. Pak zjistíš, že věci, kterých jsi se nejvíc bál, se řeší samy od sebe. Objeví se i spousta jiných problémů, kteréj si nepředpokládal, ale i ty vyřešíš. Já tomu říkám metoda „omývání pokusů“.

1. část rozhovoru

Navšivte: http://www.saki.cz/

Fotograf na plech: Rozhovor 1. část

Mí pravidelní čtenáři jistě vědí, že mé fotografické aktivity jsou koncentrovány zejména v oblasti Malé Strany v Praze. I proto mi nemohlo uniknout, když si na malé straně zřídil portrétní studio Honza Sakař, který si říká "Fotograf na plech". Jeho portréty, které fotí historickou fotografickou technikou mokrého kolodiového procesu jsou něco docela jiného, než obvykle uvidíte. Proto, když jsem šel kolem jeho ateliéru, tak jsem zašel na kus řeči. Slovo dalo slovo a tak mohl vzniknout tento dvoudílný rozhovor, jehož první díl Vám přináším právě dnes:

Můžeš ve stručnosti popsat mokrý kolodiový proces?

Jedná se o historickou fotografickou techniku starou již téměř 170 let a druhou fotografickou techniku, která se ujala v masovějším měřítku. Její princip je v tom, že kolodium obohacené o patřičné soli se nalije na kovovou nebo skleněnou desku, která se dále zcitliví roztokem dusičnanu stříbrného, poté se exponuje, vyvolává a dále zpracovává. Hlavní je to, že deska musí po celou dobu expozice i zpracování zůstat stále mokrá. Ve chvíli, když se z ní odpaří ether s lihem, je konec. Proto se této technice říká mokrý kolodiový proces.

Na jaké překážky si narazil za dobu, co se tomuto procesu věnuješ?

Je to neustálý soubor menších překážek, když začínáš, nemáš nic. Nemáš fotoaparát, nemáš kazety a chemikálie. Problémy řešíš postupně: jak sehnat potřebné věci, jak ve 120 let starém foťáku používat modernější kazety. Velký problém je světlo, celá emulze má citlivost cca 0.25 ISO, takže adekvátně tomu musíš svítit nebo používat blesky, protože někdy by expozice mohly jít až do desítek sekund. Další překážku představují objektivy, protože sehnat světelné objektivy pro velký formát sice lze, ale není to nejlevnější záležitost.

Jak bys charakterizoval místo analogové fotografie v současném digitálním světě?

Zajímavá otázka. Shodou okolností na toto téma budu teď psát bakalářskou práci. Osobně si myslím, že to smysl má. Beru to jako takový protipól digitální „jednoduchosti“, i když v uvozovkách, protože to také není jednoduché naučit se dělat digitální fotku dobře. V analogovém procesu najednou můžeš dělat fotku rukama, nejsou to jen nějaké pixely, které pak sice můžeš dostat na papír, ale fotka, která od začátku existuje. Pro mě jsou ty desky cenným artefaktem. Je to pro mě alchymie o to víc, že chemie mi vždycky byla vzdálená. Místo analogová fotografie má, pokud je pro tebe důležitý i proces vzniku, nejenom samotný výsledek. V mém případě je výsledek výrazně podmíněn technikou, kterou používám. Pro mě jiná cesta není, protože jinou technikou těchto výsledků nedosáhnu.

V čem je focení u tebe v ateliéru jiné?

Kromě toho, že výsledek vypadá  jinak než řekněme fotky z digitálu, tak po příchodu trvá asi tak 20 minut, než si vyjasníme klientovu představu o tom, jak má fotka vypadat. Pak si musím vše připravit a udělá se jeden záběr. To jsme cca na 30-40 minutách od příchodu. Ve většině případů po vyvolání a ustálení fotky se s klientem shodneme na tom, že je to „ono“. Musím to zaklepat, ale většinou se to povede na první pokus. Občas se sice stane, že se objeví nějaké chyby na desce, nebo mi portrétovaný zavře oči a pak se to musí překotit, ale většinou se vydaří první pokus. Když se půjdeš nechat vyfotit digitálem, tak tě někdo bude ocvakávat ze všech možných úhlů, pak ti vybere pár fotek nebo ti v horším případě pošle všech 1000 které nafotil. Druhá velká část toho zážitku je, že většina lidí nikdy nebyla v temné komoře, lidi najednou vidí to červené světlo a zažívají to, co nikdy předtím neviděl - když se fotka začne po ustálení na desce objevovat. V tom je velký kus té magie a toho zážitku.

Proč sis pro ateliér zvolil Malou stranu?

Jednak jsme měli kousek odtud ateliér i dřív, asi o sto metrů výš, velký malostranský ateliér. takže jsem do Vlašské ulice jezdil pravidelně a kamarád má vedle analogový obchod, takže když jsem začal zvažovat, že bych se fotografii začal věnovat na plno, tak mi to logicky přišlo jako první místo, kde se ptát po nějakém prostoru. Měl jsem obrovské štěstí v tom, že velice záhy poté, co jsem začal hledat, tak se mi sami ozvali majitelé domu a mi nabídli tento prostor.

Co by bylo impulsem k tomu, že ses rozhodl fotografií živit?

Dlouho jsem koketoval s myšlenkou, že bych po 8 letech opustil kancelář, počítače a pokusy o programování Ale vždycky to došlo k tomu, že bych asi začal fotit nějaké svatby, produktovou a tak. Všechny tyhle věci jsem si vyzkoušel a vždycky jsem zjistil, že pokud bych je měl dělat dlouhodobě jako práci, tak by mě začaly záhy nebavit. Pořád jsem tedy ve fotografii hledal něco, co by nemělo tahle negativa. Ve chvíli, kdy jsem začal dělat mokrý kolodiový proces, tak mi to tak vykrystalizovalo, že jsem našel, co hledám. A to se mi teď potvrzuje.

Dokázal bys popsat typického zákazníka, který si k tobě přijde udělat portrét?

Nemůžu říct, že by existovalo něco jako úplně typický zákazník. Chodí mi sem opravdu různorodé typy lidí. Chodí například i velmi stydliví lidé, kteří říkají, že by se nikdy nenechali od nikoho fotit, ale moje fotografie jim přijdou tak zajímavé a jiné, že to chtějí zkusit. Je na nich sice vidět nervozita, ale nakonec to zvládneme. Zajímavé jsou i takové rodinné sekvence, či jak to nazvat. Poprvé se přijde nechat vyfotit zamilovaný pár, pak přijdou a žena má již těhotenské bříško a poté následuje fotka s dítětem. Takže fotím často rodiny, páry, měl jsem tu i osm Němců, co zde byli na rozlučce se svobodou, ale i modelky, které chtěly vyzkoušet něco jiného. Pokud bych měl jmenovat nějaký jeden průsečík, který tito lidé mají, tak je to touha mít něco odlišného, než klasickou vyžehlenou digitální fotku na cédéčku. A to jim právě mohou kolodiové portréty na plechových deskách dát. Samotného mě ale překvapilo, kolik lidí si kupuje reprodukce vytištěných na velkoformátové tiskárně, pro kterou si sám míchám barevné inkousty, abych zajistil co nejlepší výsledky.

2. část rozhovoru

Portréty vyfocené na mokré kolodium najdete ve druhé části tohoto rozhovoru nebo také na webu http://www.saki.cz/!

Fuerteventura: Polaroidový speciál

Každý občas potřebuje dovolenou. Většinou svoje volno trávím poměrně aktivně a s foťákem na krku. Z rozhodnutí manželky jsme ale letěli na týdenní all-inclusive na Kanárských ostrovech. Hurá. Sbalil jsem Polaroid SX-70 s jednou kazetou (8 snímků) a Leicu s barevným filmem Cinestill 50. Barevné filmy Cinestill jsou velmi zajímavé v tom, že se jedná o derivát kinematografického (to, na co se točí filmy do kina) filmu od Kodaku. Tudíž je to nejnovější dostupná technologie v oblasti barevných emulzí. Zatím se prodává pouze ve formátu 35mm (svitek přijde brzy!) a ve dvou verzích. Verze s ISO 50 má vyvážení bílé pro denní světlo a ISO 800 má vyvážení bílé pro umělé světlo. Mezi hlavní přednosti filmu by měla patřit velká expoziční pružnost, jemné zrno a zajímavé podání barev. Logicky jsem si tedy na dovolenou do slunečných krajin vzal verzi s ISO 50. A mohlo se jet.

Být zavřený pět hodin v letadle a obklopený řvoucími dětmi (vážně nechápu, proč někdo bere novorozeně na dovolenou k moři), byl celkem krutý a nezasloužený trest, navzdory protivenství progresivního rodičovství jsme s manželkou přežili a dorazili do destinace na ostrov Fuerteventura. Z letadla působila krajina ostrova poměrně dramaticky. Pláže, poušť, polopoušť a kopce.  Předseda spolku ostravských krajinkářů by byl nadšen. Já byl nadšen poněkud méně, protože tam fakt chcípl pes. V dubnu se klině můžete procházet celé hodiny po promenádě v Puerto del Rosario (hlavní město ostrova) a nepotkat živou duši, toulavé kočky a psy nevyjímaje. Své fotografické naděje jsem tedy upínal k výletu půjčeným autem do vnitrozemí.

Půjčený Volkswagen Polo TSI pro mě představoval velkou výzvu. Ti, co mě znají déle a lépe vědí, že vyznávám filosofii silničního násilí, hrotu a sparty (ne, nejde ani o staré řeky nebo fotbal). Plus každý ví, že nejrychlejší auto na světě je auto půjčené nebo auto služební. Budiž malému VW ke cti, že nezačal v horách Fuerteventury hořet, jako tolik jiných aut před ním, když se jim dalo trošku za uši. Suma sumárum jsme objeli celý ostrov. Hlavním cílem bylo starobylé město Betancuria, což bylo dříve hlavní město ostrova. Dnes je tam suma sumárům starý kostel, pár restaurací (jedna s českým šéfkuchařem a druhá s českou servírkou) a turistické informační centrum. Možná že v sezoně se tam děje něco zajímavého, kdo ví? Poněkud více se mi líbilo v Los Molinos a Ajuy, kde je krásně divoké pobřeží a opravdu pěkná scenérie malých rybářských vesniček. Bohužel nebylo bůh-ví jak dobré světlo a tak jsem fotil spíše méně, protože jsem fotil v barvě, která je na pěkné světlo poněkud citlivější. Kousek od Ajuy je pláž, kde byl vyplavený vrak amerického linkového parníku SS America, použijte google, byl to vskutku impozantní pohled. Tedy do roku 2012, než oceán zvítězil a loď úplně zmizela pod hladinou. Velká škoda.

Obecně bych tedy dovolenou označil za fotograficky poměrně chudou. Inu, Kanáry nejsou Paříž nebo Řím. Barevný film z Leicy mám teprve v labu na vyvolání a tak tento článek bude opět čistě Polaroidový! Hurá! Album nejlepších fotek z Leicy pak nahraju na Flickr a dám odkaz na FB stránku blogu.

P.S.: Podívejte se na můj instagram, kde najdete pár dalších fotek z ostrova Fuerteventura.

Umění si vybrat

Pořád říkám, že člověk na sebe musí být přísný. Ve fotografii to platí obzvlášť. Pokaždé, když oskenuju negativ, tak pak většinu fotografií smažu a do výběru mi většinou zůstává 4-6 fotografií z 36. I to je většinou moc a párkrát se mi stalo, že jsem prostě smazal všechno, protože to nestálo za nic. Výhodou analogu je to, že negativy mám pořád v archivu, takže je můžu kdykoliv znova prohlédnout a znovu digitalizovat, případně nazvětšovat.

Proč se tím vlastně teď zabývám v samostatném příspěvku? Protože jsem se rozhodl udělat sérii několika snímků zachycujících Malou Stranu v Praze. Říkal jsem si, že deset, maximálně patnáct, nazvětšovaných fotografií na pěkném papíře by bylo fajn. Jelikož na Malé Straně fotím prakticky neustále, tak jsem si říkal, že bude z čeho vybírat. Omyl! Už na začátku jsem se rozhodl, že nebudu výběr omezovat pouze na pouliční fotografii, ale že vezmu v potaz i jiné fotky – architekturu, panorámata a tak podobně. Prošel jsem asi 20 negativů z Leicy a výsledkem bylo 9 fotek, z toho jedna podmínečně. Prošel jsem 20 negativů ze Zorki 4K a výsledkem byla 1 (slovy jedna!) fotka.

Nejspíš za to můžou dva faktory:

1. Jsem prostě minulý rok fotil hůř
2. Můj vkus, co se týče mých vlastních fotografií, prošel jistým vývojem
3. Leica fotí 9x líp než Zorki

Vtip je v tom, že když fotky zvětšuji na papír, tak mi zabere docela dost času, než jsem s výsledkem spokojen. Strávit tenhle čas s fotkou, která za to nestojí, nebo si s ní nejsem na 100% jistý, se mi prostě nechce. Proto jsem při jejich výběru o to přísnější. Nasypat fotky na Facebook nebo Flickr to je raz dva. Protáhnete je fotošopem, zonerem nebo lightroome, případně jste pankáč a napíšete „fotka je bez úprav“ a už to tam sypete. Jsem vinen, kolikrát to taky tak dělám, většinou je to tak 4 – 6 fotek z jednoho filmu. Nazvětšoval bych všech 6? Pochybuji. Jestli jednu fotku z každých dvou filmů, tak by to bylo asi moc. Možná bych měl příště i elektronicky sdílet jen fotky, o kterých si myslím, že by stálo za to je nazvětšovat. Ne nadarmo se říká, že fotograf je jen tak dobrý, jako jeho poslední (uveřejněná) fotografie.

Svůj výběr 9 fotografií jsem rozeslal několika známým a přátelům, aby mi řekli, co si myslí. Zajímavé je, že každému se nejvíce líbila úplně jiná fotografie. Neměl jsem snad u žádné shodu. To může znamenat dvě věci – buď to, že v mém výběru je pro každého něco, nebo to, že je to nepovedený výběr, protože fotky netvoří žádný příliš logický celek. Druhá možnost je samozřejmě horší varianta a špatné je i to, že obě teze mohou platit zároveň. Krutá realita je v tom, že nezáleží až tolik na tom, jaký je člověk fotograf, ale spíš na tom, jaký je člověk editor. Když máte alespoň základní znalosti fotografické techniky (expozice, kompozice) a fotíte často a hodně a budete nekompromisně filtrovat nepovedené fotky a pouštět ven jen ty opravdu dobré, tak budete dobrý fotograf, protože od vás nikdo nikdy neuvidí špatnou fotku. Tak to prostě je. Samozřejmě, když fotíte na film (ať už z důvodu, že jste hipster nebo jiného), tak to poleze celkem slušně do peněz. Proto většina hipsterů nosí analogový foťák jen jako módní doplněk. Po nákupu vinylů a obědě ve veganské restauraci už prostě nezbylo na film. Dost ale dělání si legrace ze zranitelných menšin.

Někdo by byl možná otrávený, že ze 40 filmů (cca 1400 fotek) vybere jen 10 fotek, které dost možná nebudou ani pohromadě fungovat, ale já ne. Projít si hezky nazpátek všechny negativy bylo velmi poučné. Mohl jsem si vyhodnotit, jaké jsem v minulosti dělal nejčastěji chyby a co fotkám chybělo k tomu, aby byly lepší. Chyba je fotku neudělat. Když jí uděláte a je špatná, můžete se z ní alespoň poučit, ukazovat jí nikomu nemusíte. Závěr je tedy jasný – lépe fotit a lépe editovat. Předsevzetí na zbytek letošního roku.

P.S.: Do článku jsem přihodil oněch 9 fotek, o kterých uvažuji do cyklu o Malé Straně. Co na ně říkáte, mi můžete napsat do komentářů.

Dejvické zmrtvýchvstání

Dejvice. Místo, kde jsem se poprvé intimněji seznámil s fenoménem pražáctví a už mi to tak nějak zůstalo. Proto, když jsem na FB našel možnost jít na komentovanou procházku po Dejvických hospodách, tak jsem nemohl odolat. Procházky spoluorganizuje ikona všech hipsterů a kavárník Ondřej Kobza. Minulou po Malé straně jsem díky souhře zlých náhod nestihl, ale Dejvice jsem si nemohl nechat ujít. Provázal nás (nejspíš Mgr. nebo dokonce JUDr.) Josef Moník. Upřímně řečeno nikdy předtím jsem o něm neslyšel, což je tedy dost škoda, protože umí zajímavě vyprávět a jeho knížky budou asi docela vtipné.

Vyrazili jsme od Písecké brány. Na krk jsem si pověsil svojí Zorki 4K, využívaje tak poprvé v praxi svůj nově zavedený institut nouzového foťáku. Institut nouzového foťáku jsem zavedl po incidentu, kdy jsme byli z práce vypuštěni už ve 14:00 (netekla voda) a já neměl foťák, protože v 16:15 už byla tma. Takže jsem sice měl poprvé po měsíci čas jít fotit, ale nebylo čím. Potom, co jsem si koupil Leicu, jsem uložil Zorki 4K, dva objektivy, přídavný hledáček a jednu kazetu filmu do šuplíku u sebe v kanceláři, abych mohl fotit i když náhodou zapomenu hlavní nástroj doma. Samozřejmě jsem ve středu 6. 4. Leicu doma zapomněl. Zaspal jsem a pospíchal a ještě ráno pršelo, takže motivace k focení nebyla veliká. Jenomže pak se udělalo hezky a já v kalendáři zjistil, že se má konat procházka po Dejvicích. Zorki 4K vstala z mrtvých. Celkem příznačně vzhledem k tomu, že nedávno byly Velikonoce!

První zastávka byla na Dejvickém nádraží. Tamní nádražka má naprosto kultovní status a já se musím přiznat, že jsem se do ní nikdy předtím neodvážil. Do Brusky a Sokolovny ještě, ale do nádražky v Dejvicích nikdy. Tehdy jsem trochu narazil na limity toho, že jsem ve foťáku měl film s citlivostí 400, což bylo venku v pohodě, ale v temné nádražce sotva. Vzhledem k tomu, že příspěvek píšu v době, kdy jsem ještě nevyvolal film, tak opravdu netuším, jak to dopadne. Každopádně místní štamgasti, dost často feťáci, bezdomáči a podobné existence, se dívali na naší takřka stohlavou skupinu poněkud nedůvěřivě. Jenomže v jednotě a počtech je síla, a tak nebyl nikdo pobodán ani okraden a my jsme si mohli poslechnout poutavé vyprávění o tom, jak to chodilo v Dejvicích, kdo komu dal před 50 lety přes držku a že stará Emerová byla Škvoreckému předlohou pro Lizetku. Šlo se dál.

 Před divadlem Semafor jsme se dozvěděli, že než tam byl Semafor, tak tam byla vinárna, která ale nebyla vinárna nýbrž bordel, ale jen pro vojáky a komoušské papaláše. Zlatý časy. Taky jsme se dozvěděli, že do jedné hospody (název jsem zapomněl) je nechtěli pouštět, ale že Sejkora znal cestu kanálem a vždycky se tam nějak dostal. Jenomže Sejkora byl taky kamarád, ale svině, protože se o svou podzemní trasu s nikým nepodělil. Důležitým faktem bylo také to, že v nedalekém kině se promítal film „Akce Kalimantan“, což byl, dle slov pana Moníka, první barevný a širokoúhlý film z české produkce. Nejsem filmový historik a ověřovat si pravdivost tohoto tvrzení by pro mě bylo příliš náročné, a tak jsem se rozhodl tomu věřit. Každopádně premisa toho filmu je natolik zajímavá, že se na něj budu muset v nejbližší době podívat. Boj indonéských výsadkářů vybavených českými zbraněmi proti koloniálním utlačovatelům slibuje v širokoúhlém barevném podání skvělou zábavu!

Poslední naší štací byla hospoda Na Slamníku nedaleko kostela Sv. Gotharda v Bubenči. Cestou jsme se ale ještě dozvěděli něco o písničce „U kiosku“ od Vládi Mišíka a o tom, jak Rosák verboval po roce 68 do Leninského svazu mládeže (kdo by to byl do té milé tváře z videostopu řekl?). Hospoda Na Slamníku mimochodem byla dřív taky bordel, to jen tak na okraj. Ten, kdo neví, co to je bordel (jako ten hipster, co seděl v koutě u kamen) si nafackuje a zkusí Google.

Hospoda Na Slamníku je místo, které jako by se zrodilo z mých nejniternějších představ a snů o tom, jak má vypadat správná hospoda. Trošku zašlá, trošku špinavá, trošku mastná a hodně zakouřená, ale přesto krásná. Vpravo od vchodu je sál, kde se pořádají bigbítové koncerty a v zádveří je dřevo do kamen. Málem jsem se rozplakal, protože tak krásnou hospodu jsem dlouho neviděl! Pravda, naše stádečko sestávající se převážně z různých hipsterů a podobných neukotvených existencí tam vypadalo poněkud nepatřičně, takže nás taky radši posadili do salonku, aby nám nějaké solvíny nerozbily huby. Každopádně já se tam cítil jako v ráji, protože na mě dýchly všechny ty vzpomínky na hospody v devadesátých letech – pravda, tenkrát jsem si tam u výčepu kupoval maximálně tak tatranku, ale to prostředí mi bylo důvěrně známé. Dal jsem si velké pivo, pytlík mastných brambůrek a vesmír byl v rovnováze.

Co říci závěrem? Snad jen to, že podobným akcím fandím. Podle dotazů některých účastníků akce bylo vidět, že o době před rokem 89 nemají ani mlhavé znalosti (já se sice narodil v roce 1988, ale to, že s bolševikama to nebyla sranda, do mě doma hustili horem dolem). Spousta lidí tam ani nezažila vyrůstání ve svobodných devadesátkách, kdy se smělo dělat a říkat skoro cokoliv beze strachu, že na vás nějaká holka z HateFree podá trestní oznámení. Jsem ale rád, že i v dnešním postmoderním marasmu jsou lidé jako pan Moník (potažmo tedy asi i Ondřej Kobza), kteří se snaží udělat něco pěkného pro ostatní. Navíc se ukázala stará česká pravda, že pivo spojuje českou společnost víc, než cokoliv jiného, protože na konci dne jsme si před půllitrem dvanáctky všichni rovni!