Adox Silvermax 100: Více stříbra a méně zrna

Jistě jste si možná všimli, že fotografuji téměř výhradně na černobílý negativ Ilford HP5. Používám ho v rozsahu od ISO 200 do ISO 3200. Stačí změna expozice a vyvolání. Vzhledem k žánru fotografie, kterému se věnuji, používám spíše vyšší ISO. Umožňuje mi to fotit s velkou hloubkou ostrosti a udržet krátké závěrkové časy. Zároveň to také znamená, že můžu fotografovat v interiérech, či k večeru a v noci. Mám tedy obecně pouze malou potřebu používat film s malou citlivostí. Filmy s nižší citlivostí mají většinou výhodu v tom, že jsou méně zrnité, ostřejší a mají lepší tonální a dynamický rozsah, než jejich citlivější protějšky. Vhodné jsou tedy zejména ke krajinářské fotografii, portrétům či makro-fotografii. Nic z toho není příliš mým oborem. Čas od času ale udělám výjimku.

Poprvé jsem se potřebou použití jemnozrnného filmu začal zabývat před svým prvním výletem do Gruzie. Chtěl jsem fotografovat na panoramatický fotoaparát Horizont a říkal jsem si, že velká plocha panoramatické fotografie vyžaduje kvalitnější a jemnozrnný film. Dříve jsem pro tyto účely používal Kodak T-MAX 100, který mě ale přestal bavit, ačkoliv se jedná o velmi kvalitní film. Měl jsem omezené zkušenosti s Ilfordem FP4, ale chtěl jsem vyzkoušet něco nového. Chvíli jsem pátral, až jsem objevil Adox Silvermax 100. Materiály výrobce a referenční fotografie slibovaly velmi jemnozrnný černobílý film s dobrou tonalitou a vysokým obsahem stříbra. Jednu kazetu jsem si tedy zakoupil za účelem testů.

Chvíli jsem meditoval nad tím, co jít fotit, ale nakonec padla volba na sraz automobilů značky Jaguar, který se konal v Chateau Kotěra, což je mě důvěrně známá lokalita, nepříliš daleko od mého domova. Počasí bylo pěkné, s dostatkem slunečního světla, takže nízká citlivost filmu nebyla překážkou. Naopak mi umožňovala lépe pracovat s hloubkou ostrosti, protože jsem nemusel mít pořád přicloněný objektiv. Při fotografování s Adoxem jsem postupoval jako s každým jiným černobílým negativem. Při měření jsem preferoval spíše stíny, či střední tóny, než světla. Jisté specifikum představuje speciální Silvermax vývojka, která je doporučená pro optimální výkon filmu. Jedná se o tekutý koncentrát, který se ředí v poměru 1:29. Výhodou je, že vývojka je téměř bez zápachu.

S výsledky jsem byl velmi spokojen. Film poskytuje v kombinaci se speciální vývojkou velmi jemnou zrnitost a vysoké rozlišení. To vše je umocněno tím, že film má perfektně čirou podložku, což ho mimo jiné činí způsobilým pro zpracování jako černobílý diapozitiv (což ovšem není úplně jednoduchý proces). Film se velmi snadno skenoval a výsledné soubory vyžadovaly jen velmi malé úpravy. Ještě jsem se nedostal k jeho zvětšování, ale dovedu si představit, že to bude taktéž velmi snadné. Spokojen s tímto testem jsem nakoupil filmu větší zásobu pro použití v Gruzii, kde se mi taktéž velmi osvědčil. Adox Silvermax 100 se tak stal spolu s Ilfordem FP4 mým nejoblíbenějším filmem s citlivostí ISO 100.

Barokní Horizont

Ti z vás, kteří pravidelně sledují můj instagram možná postřehli, že se v mých rukách opět ocitl panaromatický přístroj Horizont. Tentokrát ne pouze zapůjčený, tentokrát je už můj. Hned jsem využil prvních jarních víkendů, abych si práci s přístrojem opět dostal do ruky a abych zvykl oči na kompozici v nezvykle širokém formátu. Horizont exponuje políčko o velikosti 24x58 (oproti 24x36 u standardních přístrojů), využívá k tomu otočný objektiv 28/2.8 a zakřivenou dráhu filmu, stejný princip využívá i japonský přístroj Widelux. Je to neobvyklé? Možná!

Tyto přístroje nesou se svým použitím jistá úskalí. Například to, že pokud neudržíte přístroj perfektně rovně v horizontální i vertikální rovině, dochází pak na filmu k zakřivení prostoru (a možná i času), které může slabší povahy pořádně vyděsit. Naštěstí soudruzi z SSSR neudělali chybu a do hledáčku zabudovali vodováhu. Často se pak ale přistihnete, že sledujete spíše vodováhu než kompozici. Stativ možná nebude od věci, pokud budu chtít přístroj používat trochu seriózněji.

Dalším úskalím horizontu je zakládání filmu. Jakoukoliv nepřesnost Horizont tvrdě trestá. Je třeba, aby byl film naprosto rovně ve své dráze a perfektně napnutý, ještě než zavřete zadní dvířka. Jinak jsou síly působící na jeho perforaci při převíjení příliš velké a dojde k jeho přetržení. Na jednu kazetu filmu nafotíte 21 snímků, ale pokud třeba při 18 snímku ucítíte zvýšení odpor natahovací páky, radši to vzdejte, obětujte poslední 3 políčka a film převiňte zpět do kazety. Jinak riskujete jeho přetržení. Samozřejmě pak můžete filmy vyprostit v temné komoře a nafocení snímky zachránit, ale pokud nemáte s sebou temný rukáv, tak si už nezafotíte, dokud film bezpečně nevyjmete. To se mi také stalo tento víkend, naštěstí až u třetího filmu.

Jako místo pro své pokusy jsem si vybral Kuks. Jak jste už možná postřehli, jezdím tam poměrně často. Navíc jsem si říkal, že údolí Labe, barokní architektura a místo, které docela dobře znám, bude vhodným místem pro moje pokusy. Světlo nebylo ideální, ve vzduchu se vznášel lehký opar snižující dohled. Použil jsem Ilford HP5 a zelenožlutý filtr. A teď už dost řečí, užijte si fotky:

Jarní toulky krajinou

Je tady jaro. Ráno je sice pořád zima, ale dny se prodlužují a občas je vidět i slunce. Dokonce jsem viděl snad i první náznaky květů na sakurách v Praze. Mám pár svých jarních tradic. Začíná to tím, že musím odzimovat svůj roadster, protože jezdit v autě se střechou je nepatřičné, když je venku hezké počasí. Krátce na to následuje první jarní výlet, často do Prachovských skal. Pravidelní čtenáři mého blogu si jistě již všimli, že mám víc než jeden příspěvek s fotkami z těchto míst. I letos jsem této tradici zůstal věrný, ale přidám i něco málo navíc.

Co bych k Prachovským skalám měl ještě dodat? Je to příjemná procházka pro slunečný jarní víkend. Speciálně před startem hlavní sezony, kdy nemusíte platit 80kč za parkování a dalších 80kč za vstup. Nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Vybaven fotoaparáty, filmy a jídlem jsem vyrazil na delší z prohlídkových okruhů. Ačkoliv jsou skály poměrně kompaktní areál, je snadné ztratit cestu. Letos se mi poštěstilo navštívit pár míst, která jsem dlouho neviděl. Potěšila i velmi dobrá viditelnost, takřka bez oparu.

Další víkend jsem vyrazil do Zásmuk. Na první pohled by nezasvěcený člověk řekl, že Zásmuky jsou vesnice. Pravdou je však to, že se jedná o město. Před pár lety byla doba, kdy jsem se v okolí Zásmuk vyskytoval prakticky denně. Proto jsem si k nim a jejich okolí vytvořil jistý vztah a oblíbil jsem si tamní krajinu. Přišla mi jako příjemné zpestření  oproti nudné a placaté Polabské nížině. Nedávno jsem zjistil, že nedaleko města jsou ukryté dva barokní mosty přes Vavřinecký potok. Dříve na cestě mezi Zásmuky a Toušicemi, nyní na cestě odnikud nikam.

Z náměstí je značená žlutá turistická značka. Procházka je poměrně krátká (2.6km od náměstí k prvnímu mostu) a vede přes bývalou zámeckou bažantnici. Krásný porost dubů a buků je obehnán místy děravou kamennou zdí, ale je vidět že se v poslední době o areál někdo stará. Dokonce byl obnoven i rybník a několik tůní, což byla jistě nemalá investice. Most se na cestě přede mnou zjevil náhle. Vede přes něj cesta zarostlá travou a je v kupodivu solidním stavu. Moderní malta mezi některými kameny svědčí o opravě, která proběhla po roce 2000. Udělal jsem několik fotografií ve světle zapadajícího slunce a zjistil, že k druhému mostu za světla už nedojdu. Nechal jsem si ho na příště.

 

Barbican: Brutalismus vrací úder

Nedávno jsem se rozepsal o brutalismu a jeho významu, alespoň tedy významu pro mě osobně. Překvapilo mě, jak silnou odezvu článek měl. Brutalismus je zkrátka in. O vánocích jsem měl možnost napít se přímo z pramene. Povedlo se mi v Londýně konečně navštívit legendární komplex budov známý pod jménem „Barbican“.  Budovy vyrostly mezi 60. – 80. lety na proluce, která vznikla po bombardování během 2. Světové války. Navzdory své velikosti jsou betonové věže Barbicanu velmi dobře skryty. Kvůli výšce okolních staveb je nespatříte, dokud nejste přímo pod nimi. Pak se náhle ocitnete v království betonu, vody a trochy zeleně.

Kromě obytných budov tam najdeme i Barbican Centre, kulturní centrum, které hostí kino, koncertní síň, konferenční sály, knihovnu, bary a restaurace. Centrum je volně přístupné, je v něm wifi zdarma a nikdo vás nebude vyhánět, když si tam budete chtít jen tak posedět a dát odpočinout bolavým nohám. Některá venkovní prostranství obytných budov jsou za plotem, takže se tam dostanou pouze rezidenti. Ačkoliv proto mám pochopení z hlediska bezpečnosti, tak jako fotografa mě to mrzí. Na spoustu zajímavých míst jsem se tak nemohl dostat a vyfotit si je zblízka.

Brutalismus charakterizuje použití hrubého neomítnutého betonu, skla a oceli. Všeho najdete v centru Barbican požehnaně. Najdete tam ale i vodu, spousty vody. Přímo mezi věžemi je několik vodních prvků, které tak nějak vyvažují ty masy betonu. Sem tam najdeme i kousek zeleně, květinu, strom čí popínavé rostliny. Očekával jsem nepříjemnou betonovou džungli a místo toho mi Barbican přišel jako fajn místo k životu. Život je už takový – plný překvapení.

Všechny budovy i jejich detaily byly v lepším stavu, než na jaký jsem zvyklý z České republiky. Z části to bude zřejmě tím, že v Anglii byly v 60. – 80. letech k dispozici lepší materiály a z části tím, že se tam o budovy zkrátka starají lépe než my. Něco mi říká, že Barbican bude stát ještě potom, co v Čechách padne poslední brutalistní stavba k zemi. A to z mnoha důvodů.

17. listopad 2018: sluníčko, svařák a pohoda?

Narodil jsem se necelý rok před událostmi 17. listopadu 1989. Moje životní pouť je tudíž od samého počátku velmi těsně spjata s porevolučním děním v naší zemi. Upřímně řečeno mě nějaké oslavy 17. listopadu nikdy moc nezajímaly. Ano, bral jsem to jako významnou událost našich dějin, dokonce mám snad i pocit, že v roce 1999 jsem se šel podívat na lampionový průvod k 10. výročí revoluce, ale to bylo tak všechno. Celé paradigma mého vnímání oslav se trochu změnilo, když jsem vzal do ruky foťák. Jeden den volna, kdy mám v jinak tmavém a šedivém podzimu čas fotit i za denního světla. Navíc se „něco“ děje na ulici. Ovšem 17. listopadu 2018 to mělo být všechno jinak.

Nikdy jsem na tomto blogu moc neventiloval svoje politické názory a postoje. Na fotky to nemá vliv, a tak nějak jsem si vždycky říkal, že citlivé umělecké duše by někdy nemusely unést mé poněkud radikální postoje v některých otázkách (například můj kladný vztah k volnému trhu). Jenomže za posledních pár let se toho hodně změnilo. Pokud jste posledních 5 let nežili někde na jiné planetě, tak asi víte, kdo je náš premiér a kdo zrovna sedí na Pražském hradě. Jedna strana mince je „kdo to je“ a druhá strana, „co provádí“. Nebudu zabíhat do jemných nuancí politiky, rozpočtových priorit a ideologií, ale omezím se na jednoduché: každý asi vidí, že posledních 5 let jde všechno úplně do prdele!

Nejenomže je náš premiér usvědčený estébák, ve střetu zájmů kamkoliv se pohne, jeho firmy ničí pole ostatním zemědělcům, dováží zkažené maso, ale je podezřelý i z dotačních podvodů a únosu. Právě poslední dvě jmenované věci tak nějak vygradovaly právě ve dnech předcházejících 17. listopadu 2018. Logicky jsem si tedy říkal, že by atmosféra tohoto svátku mohla být trochu jiná, vyhrocenější, naštvanější. Nebyla. Vrcholem trapnosti bylo, když se pan premiér plížil pod rouškou tmy, aby položil květiny k památníku ve 4 ráno, aby ho lidé nevypískali. Trapně se pak vymlouval, že následně pospíchal za svým nemocným synem (určitě neměl v úmyslu ovlivňovat poškozeného v jednom a spoluobviněného v druhém případě). Takhle si tady teď žijeme. Na poměry středoasijských diktatur v zásadě dobře, ale v poměrech civilizovaného světa dost podivně. Říkal jsem si, že přeci nemůžu být jediný, kdo to tak cítí. Proto jsem doufal, že bude 17. listopad jiný.

Moje zklamání bylo velké. Příjemné slunečné počasí zajistilo slušnou účast lidí, kteří vyšli na ulici. Jenomže to nevypadalo, že by šli protestovat proti estébáckému premiérovi, vypadalo to spíš na pěknou nedělní procházku. Sluníčko, svařák a selfíčko u památníku na Národní třídě. Sem tam nějaký transparent to už nevytrhl. Přesunul jsem se na Klárov, kde měli sraz příznivci ANO. Tady bych se rád zmínil o jisté etice dokumentární fotografie. Můžu si o těch lidech myslet co chci, ale pokud někde fotografuji, musím zůstat nestranný. Nesmím schválně fotit tak, abych z lidí dělal idioty, i když je nemám rád. Chce to jistou morální sílu, ale pokud jí člověk nemá, tak by v těchto případech měl zvážit, zda se vůbec takových akcí účastnit s foťákem v ruce.

Nebudu se rozepisovat o tom, co jsem tam mezi voliči ANO viděl a slyšel. Nechci tady někoho dehonestovat, řeknu jen tolik, že to bylo fakt strašné. Naplnilo mě to skutečnými obavami o osud naší země, když přihlédneme k tomu, jaké má náš pan premiér a jeho partaj preference. Stále lehce v šoku jsem vyběhl (ano vyběhl!) na Hradčanské náměstí, kde měl konečně začít nějaký pořádný protest proti současné vládě a premiérovi. Účast byla solidní, ale atmosféra opět taková chcíplá. Řečníci nemastní neslaní a dav poněkud rezignovaný. Následoval pochod na Staroměstské náměstí, kde večer celá akce vrcholila. Ač nepotěšen atmosférou, stále jsem měl film ve foťácích, a tak jsem se rozhodl to dofotit, tudíž jsem zůstal na místě až do tmy. Nakonec z toho vzniklo pár zajímavých fotografií, které se trochu vymykají mé obvyklé estetice.

Filmy jsem vyvolal hned, oskenoval o několik týdnů později, ale pořádně jsem se k těmto fotkám dostal až tak před týdnem. Odkaz 17. listopadu není závislý na tom, že bych dal fotky ven hned 18., je to něco dlouhodobějšího (resp. mělo by být!). Letos oslavíme 30. výročí Sametové revoluce. Podle všeho to zatím vypadá, že budeme mít stejného pana premiéra i pana prezidenta a že eroze svobody a demokracie se spíše urychlí, než zpomalí. Budu optimista a budu doufat, že ke 30. výročí bude atmosféra na ulici odpovídat tomu, za co se před 30 lety na ulici protestovalo a tomu, co se tady teď děje. Doufám, že to nebude jen další příležitost v poklidu si v džísce po tátovi korzovat po národní s plackou s Havlem na klopě. Někdy je potřeba se taky trošku naštvat.

Brutalismus: Krátké zamyšlení

Od doby, co jsem se pustil do fotografování, musel jsem se chtě nechtě dovzdělat ve spoustě oborů, které jsem znal spíš jen tak nějak latentně. Výtvarné umění, kinematografie a dále pak i architektura, která je pro pouličního fotografa velmi zásadní. Proč? Architektura nám udává rámec a kulisy, ve kterých fotografujeme. Architektura a urbanismus nám dále určují, jak se lidé pohybují v prostoru a z jakého důvodu. U divadla potkáte jiné lidi než například u nemocnice nebo na dětském hřišti. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, že čas od času žehrám nad Prahou, že se mi vlastně moc nelíbí. Turisté k nám jezdí obdivovat gotické a barokní kostely, secesní kavárny a domy a pořád říkáme Praze „Stověžatá“. Jenomže v Praze tady máme i jinou architekturu. Modernější. Lze jí jen těžko přehlédnout, protože do veřejného prostoru vstupuje dost často s neočekávanou razancí. Ano, dnes si budeme povídat i o brutalismu.

„Fuj, to jsou takový ty hnusný komunistický baráky?“ zeptají se možná mnozí z vás. Ano, ne? Ne. Brutalismus nemá s komunismem opravdu nic společného. Tedy až na to, že tento architektonický styl vznikl ve Francii, která byla vždy bolševizmem poměrně solidně prolezlá. Francouzské „betón brut“, znamená hrubý neomítnutý beton a naznačuje, jaký materiál v těchto stavbách převažuje. Mnoho staveb naleznete ve Francii či v Anglii, ale i u nás. Souvztažnost s komunistickým režimem je dána jednak dobou vzniku a druhak tím, že si mnozí myslí, že jsme tu před rokem 89 žili v jakémsi vakuu a žádné vlivy ze západu se sem nemohly dostat. To druhé ovšem není pravda, čeští umělci a architekti měli i v době nesvobody velmi dobrý přehled o tom, co se děje ve světě a jaké jsou nové trendy.

A tak se u nás začalo stavět. Budova Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla, obchodní dům Kotkva, Transgas, komplex hotelu Thermal (v Karlových Varech), hotel InterContinental a mnohé další. Některé jsme už nenávratně ztratily, například hotel Praha a teď i Transgas do kterého se bagry zakously před pár dny. Byl to právě dlouho se blížící zkáza Transgasu, která mě přiměla se nad celou materií více zamyslet a k tématu se i vyjádřit. Brutalismus měl do mého srdce dlouhou a těžkou cestu. Přiznám se bez mučení, že nejvíce esteticky uspokojivá mi přišla secese a později snad i art-deco a funkcionalismus. A ačkoliv se to může zdát jako velmi prohnutá parabola, tak od art-deco (například některé mrakodrapy v USA) a funkcionalismu je pro mé estetické cítění již jen krátká cesta k brutalismu. 

V čem pro mě tkví „krása“ těchto staveb? Líbí se mi, jak doslova plýtvají prostorem. Proč? Protože můžou! A to jak v interiérech, tak v exteriérech. Tato velkorysost dnešní době chybí. Dnes jen počítáme, kolik korporátních kójí nacpeme na jeden metr čtverečních a podobně. Čas od času má někdo nápad a pak to dopadá snad ještě hůř. Jsem si jist, že až se zbourá Transgas, vyroste místo něj další unifikovaná skleněná kostka jakých je plný Pankrác. Nemluvě o zrůdnosti, kterou se chystají postavit nad Hlavním nádražím, ale to je už jen tak bokem. Líbí se mi provázanost exteriérů a interiérů brutalistních budov. Použití materiálů jako mramor, kámen, sklo či chromovaná ocel. Vše promyšlené do nejmenších detailů, žádný unifikovaný nábytek z krabice, ale vše navržené na míru jako jeden celek. Žel bohu, interiérů se nám zachovalo snad ještě méně než exteriérů.

Samozřejmě nejsem slepý k tomu, že tyto budovy mají své problémy. Materiály, stavební postupy a později i údržba často nebyly na potřebné úrovni. Náklady na provoz těchto budov jsou v dnešní zelené době naprosto nepředstavitelné a tak dále. Ale já říkám, no a co? Zateplíme Pražský hrad skelnou vatou, aby neutíkalo teplo? Zbouráme chrám Sv. Víta, protože neodpovídá nejnovějším trendům v sakrální architektuře? Možná se dopouštím argumentace ad absurdum, ale i brutalistní budovy jsou svědky jisté doby. Stejně tak jako budovy z jiných epoch naší civilizace. Zachovávání staveb jenom proto, že jsou staré, je stejně tak absurdní, to bychom nemohli nikdy postavit nic nového. Rád bych jen upozornil na to, že mnohé významné budovy jsou zcela neprávem stigmatizovány a souzeny jen pro dobu, ve které vznikly. Spousta jich již dávno šla k zemi, spousta se k zemi teprve chystá a spousta jich ještě stojí. Myslím, že nastal okamžik, abychom se zamysleli nad tím, že alespoň některé z nich zachováme pro budoucí generace.

Pokaždé když mi ve fotoaparátu zbývá pár posledních snímků, snažil jsem se projít okolo Transgasu a udělat pár záběrů, než se do něj zakousnou bagry. Teď už nám zůstanou jen videa, fotografie a oči pro pláč. Následně pak na uvolněném místě vyroste nějaká unifikovaná odpornost a developeři začnou hledat další místo. Co padne příště? InterContinental, Federální shromáždění nebo Nová scéna? Jistí si můžeme být jen tím, že tažení developerů napříč Prahou nekončí.


A jak to vidí architekt? Krátký názor od Genevieve Tok:

Brutalismus charakterizují tyčící se struktury „bétonu brut“, opakující se prvky a masivní konstrukce z oceli a betonu. Tento styl se nejvíce rozvíjel v období po 2. Světové válce, tedy 50. – 70. letech. V jistém směru tvořil protiváhu lehkosti a jisté svévolnosti architektury dřívějších dekád. Brutalismus nezakrýval konstrukční prvky budov, ba naopak zdůrazňoval jejich funkci.

Filosofická forma brutalismu a formální kompozice jeho architektonických prvků se v minulosti stala spojovanou s myšlenkami socialistické utopie. V Československu bylo tomuto stylu souzeno, aby prezentoval moderní socialismus a stal se z něj takřka národní architektonický sloh. Těžkopádné konstrukce kontrastovaly s lehčími mezinárodními styly. Brutalistní budovy se měly stát proklamací nové éry.

Ve stejném duchu byl tento architektonický styl využit i pro budovu Federálního shromáždění, v příkrém kontrastu s novorenesanční budovou Národního muzea. Tvarem připomíná velký stůl z oceli a skla na vrcholu mohutných podpůrných pilířů. V budově najdeme dva protiatomové kryty a je také místem jednání z dob Sametové revoluce.  Dnes je budova součástí národního budova a stojí jako jistý pomník své vlastní historie.

Dalším příkladem brutalismu v Praze je, v současnosti demolovaná, budova Transgasu. Obsahuje prvky stylu high-tech. Rozlehlé skleněné fasády jsou na vysoké věži podepřené ocelí a menší krychlovitá budova má fasádu z tmavých dlažebních kostek. Obě budovy jsou spojeny trubicemi, které mají jak praktický tak symbolický význam.

Brutalismus je na povrch hrubý a s mnoha těžkopádnými prvky, není ale jen dílem nutnosti a praktičnosti, ale vědomou volbou. Absence omítek a povrchových úprav by neměla být zaměňována za syrovost betonu brut, jak ukazují jemné detaily budov Unité d'habitation.

Šumava: Den čtvrtý

Poslední den na Šumavě jsem si opět naplánoval spíše volnější program, který se nakonec proměnil v poměrně dlouhou procházku. Někdo v goretexových spodkách by možná použil slovo „trek“, ale to já z ideologických důvodů odmítám. Po snídani skládající se ze štrůdlu a překapávané kávy jsem vyklidil pokoj a vyrazil směrem na Tříjezerní slať. Auto jsem nechal v Modravě na prázdném parkovišti, kde jsem stejně musel zaplatit 70kč. Mimo sezonu. Čechy jako národ nezahubí nájezdy migrantů ani diktatura z Bruselu. Zahubí nás naše vlastní hamižnost. Modrava budiž toho příkladem.

Pozitivum bylo v tom, že jsem se konečně vyhrabal z ubytování o něco dřív než obvykle a tak jsem měl na začátku trasy slunce nízko nad horizontem a krajinu halil ještě lehký mlžný opar, který lámal a rozptyloval sluneční paprsky procházející mezi korunami stromů. Většina trasy vede víceméně v rovině podél potoka a až v blízkosti slatě musíte překonat jedno táhlé stoupání. U Tříjezerní slati mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě jakéhosi produkčního štábu, který nejspíš natáčel reklamu na sportovní oblečení. Věnoval jsem jim opovržlivý pohled, protože moje sportovní oblečení se na Šumavě skládalo z košile z indické bavlny, svetru z irské vlny, plátěných kalhot a děravých polobotek. Na půl dne někde vlese nepotřebuji goretex a boty vyvinuté pro NASA. Jako by to nestačilo, tak po chvíli vytáhli ještě dron, aby jeho otravným bzučením rušili lesní ticho. Chvíli jsem zvažoval menší cvičení zahrnující likvidaci nízko letícího cíle, ale překonal jsem se. K samotné slati toho není moc co říct. Je tam rašelina, chodíte po můstcích a tak to prostě je.

Esteticky uspokojivější mi přišla následná cesta zpět do Modravy. Ta vedla prve lesem a poté širokým údolím Javořího a Roklanského potoka. Po cestě byste mohli vidět spoustu zajímavostí, jako bývalou Javoří pilu nebo tábořiště lovců a sběračů z doby kamenné, ale neuvidíte. Na tato místa je stup zapovězen a vy se musíte držet na vyasfaltované cestě a občas uskočit před projíždějícím cyklistou, či bláznem na elektrické koloběžce. Chce to být na pozoru, abyste zavčasu uslyšeli zvuk blížícího se cyklisty. Na kolech se pohybuje i lesní stráž. Pokud byste se tedy náhodou ocitli někde, kde nemáte co dělat a uslyšeli v dálce cyklistu, přikrčte se někam za pařez. Jako král Šumavy, když zaslechl kroky pohraničníků. Pokud ale nosíte oranžovou větrovku z Hudysportu, tak vám tahle taktika moc nepomůže, ale to jen tak bokem.

Při chůzi údolím potoka jsem měl spoustu času na to v klidu přemýšlet nad tím, jak krásná může být i krajinářská fotografie. Zvlášť když je podzim, vše je barevné a slunce je nízko nad horizontem. V jistých okamžicích mi bylo i trochu líto, že mám jen omezenou zásobu barevného filmu. Stejně tak jsem meditoval nad tím, že kdybych to někdy s krajinkařením myslel vážně, jedinou cestou vpřed by byl velkoformátový aparát. Stačil by docela „malý“, alespoň 13x18cm. Výlet na Šumavu jsem podnikal s poměrně minimalistickou výbavou. V minulosti se mi kombinování různých formátů spíše nevyplatilo. Proto jsem si s sebou nebral ani přistroj formátu 6x6 nebo jsem si nevypůjčil panoramatický Horizont. Vše jsem fotografoval pouze v poměru stran 3:2 a volil jsem pouze mezi objektivy s ohniskem 35 a 20mm (plus 32mm pro barevné snímky). Celý pobyt jsem také fotografoval na jediné ISO a to 800, které jsem zvolil jako kompromis pro dobré i špatné světlo, protože ve stínu v lese není ani přes den světla nazbyt.

Mé dřívější představy o Šumavě utvářel zejména film „Král Šumavy“, ve kterém je naše západní pohraničí prezentováno jako divoká krajina zahalená mlhou. Dost možná je to v určitých měsících v roce pravda, ale já měl zatím vždy štěstí na slunečné počasí a málo lidí. Jenomže při průjezdu kolem Lipna, Kvildy a Modravy člověk vidí, jak všude rostou nevkusné chaty turistů. Člověku pak dojde, kolik se tam pohybuje lidí v plné sezoně. Říkal jsem si, jestli nebyla Šumava krásnější, když tam nebylo moc lidí. Němci byli odsunuti a kolem čáry se pohybovali jen převaděči, agenti a pohraničníci. Noc osvětlovaly jen hvězdy, měsíc a světlice, které vzlétaly k obloze jako komety, aby pomohly vypátrat narušitele. Následně pak noční ticho prořízlo staccato dávky ze samopalu. Možná se Šumava změnila. Dnes už nebezpečí nepředstavují bojůvky Freikorpsu, pohraniční stráž nebo neoznačené močály. Vystřídala je nebezpečí nová, moderní. Elektrické koloběžky, blázni v upnutých trikotech, který se řítí na kole z kopce či devadesátkoví kapitalisté, kteří si účtují přemrštěné ceny za podprůměrné služby.

Přes všechny nedostatky, které jsem jmenoval, šílené cyklisty, developery a divoké kapitalisty, se mi Šumava stále líbí. Pokud vhodně zvolím čas pro svojí návštěvu, dokáže být skutečným místem klidu a odpočinku, který mám tak rád. Je jisté, že se tam v budoucnosti určitě ještě vypravím. A možná vezmu to focení zase z trochu jiného úhlu než teď. Kdo ví, třeba až v průběhu let nashromáždím větší množství materiálu ze Šumavy, možná z toho dám dohromady nějaký projekt. Snad jen bych měl vykročit ze své komfortní zóny a vyrazit tam i v jiném, než slunečném počasí! Kdo ví, třeba se pak z deště a mlhy vynoří i Král Šumavy.