Pohraničí není zahraničí!

Nedávno jsem poslouchal jeden americký podcast, kde diskutují dva krajinářští fotografové, padla tam velmi zajímavá myšlenka. Neuměle přeloženo by se dal jeden přístup popsat jako "reflektor" a druhý jako "lucerna". Reflektor značí přístup, kdy jdeme cíleně za jednou fotografií či tématem, stejně tak jako je zaměřeno světlo reflektoru. Naproti tomu lucerna osvětluje širší plochu a její světlo není tak cílené. Největší riziko spojené s prvním přístupem je to, že díky úzkému zacílení na své cestě leccos přehlédneme. Má fotografická práce nese znaky obou těchto přístupů. 

Občas se na svých výpravách za fotografiemi pohraničního opevnění přistihnu, že si nějakou scénu prohlédnu a říkám si: "To by byla pěkná fotka!". Spoušť ale nestisknu a jdu dál, protože jsem přece vyrazil fotit opevnění. Roli v tom možná hraje trochu i to, jak si své fotografie organizuji v archivu. Na filmu plném opevnění by se mi nějaká náhodná fotografie špatně hledala. Částečným řešením je to, že své osobní fotografie si pořizuji na střední formát. 

Stařičký Voigtlander Bessa II ve formátu 6x9 se tak stal mou lucernou, která mě provází pohraničím. 

Sicílie: Šest barevných zastavení

Když na mě přijde jaro, začnu občas dělat poněkud neobvyklé věci. Letos se to například projevilo tím, že jsem po velmi dlouhé době sáhl po barevném filmu. Na Sicílii tak semnou jel i Voigtländer Bessa a několik svitků filmu Lomography F². Tenhle film ležel dlouho v mé lednici a původně jsem si tyto filmy šetřil na výlet na Šumavu, kde jsem plánoval udělat sérii barevných fotografií ve formátu 6x6. To bylo někdy v roce 2019. Smířen s tím, že k tomuto plánu se již nejspíš nedostanu, hledal jsem pro tyto filmy jiné využití. Krátký výlet na Sicílii se tedy zdál jako dobré využití.

Na to málo barvy, které fotím, rád používám středoformát. Má to vlastně velmi prozaický důvod. S kinofilmem a jeho 36 snímky v barvě zkrátka nevím co dělat. Může se pak stát, že mám tendenci fotit kdejakou kravinu, jen protože je barevná nebo mi pak takový film zůstává ve fotoaparátu založený déle než je komfortní pro mé OCD tendence. Středoformát je se svými 12 nebo 8 snímky mnohem příjemnější.

Po vyvolání přišla má nejméně oblíbená část celého procesu - skenování a postproces. Dlouhou dobu se pak dívám do monitoru a přemýšlím, co udělat pro to, aby fotografie nevypadaly jak realita po požití nějakého halucinogenu. V tomto případě jsem to měl ještě o něco těžší, protože použitý film má sám o sobě velmi silný "charakter" a táhne všechny barvy do velmi teplých odstínů. Nakonec jsem vzdal velké ambice a snažil jsem se o to, aby fotografie vypadaly alespoň podobně. 

Barevná paleta jarní Sicílie byla velmi uspokojivá. Modrá obloha a moře, žluté citrony, oranžové pomeranče a více zelené než jsem očekával. Světlo bylo většinou docela ploché a ve vzduchu se vznášel opar. Ne úplně ideální podmínky. Nakonec z toho byly 4 filmy, tedy jeden film na každý den pobytu. Jak se tak zpětně na tyto fotografie dívám, zamýšlím se nad tím, jestli mi barevné fotografie evokují jarní Sicílii víc než ty černobílé. Pokud mám být upřímný, není v tom pro mě velký rozdíl. Tak moc jsem si zvykl na černobílé zobrazení světa. Na druhou stranu mě těší i barevné fotografie, protože to pro mě znamená velký krok ven z mé komfortní zóny. Je to zdravé pro duši i pro oči. 

ZIN? ZIN!

Fotky patří na papír! Tak nějak se to aspoň říká. Do temné komory se ovšem po hříchu nedostanu příliš často. Pokud ovšem pravidelně sledujete tento blog, případně můj Instagram, mohli jste postřehnout zmínky o něčem, čemu se říká "zin". Co to přesně je si rozebereme níže, ve větším detailu. Jen bych tady rád zmínil, že pokud si chcete nějaký z mých zinů pořídit, odkaz na e-shop najdete na konci každého popisu. 

Co je to zin?

Zin se dá definovat jako nízkonákladová, nezávislá publikace vydávaná fanoušky určitého "oboru", v našem případě fotografie. Ziny mohou mít různé podoby, od podomácku vyrobených koláží následně rozmnožených na černobílé kopírce, po relativně profesionálně vypadající produkty. Ty naše, publikované ve VERUM PHOTO, jsou - troufnu si říct - ten druhý případ. A to hlavně díky Kevinovi, který má lví podíl na vzniku a vzhledu každého vydání.

TITUL

První dokumentární projekt. První publikace. První můj zin publikovaný pod hlavičkou VERUM PHOTO. Začalo to jako focení k talentovým zkouškám na ITF, skončilo to nakonec úplně jinak. Inspirován ziny ze zahraničí jsem chtěl udělat něco podobného. Nakonec se mi to povedlo až v rámci našeho spolku. V 19 fotografiích jsem zachytil přípravu zápasníka MMA a jeho cestu k titulovému pásu šampiona. Odkaz.

TBILISI

Druhý zin a návrat k pouliční fotografii, od které jsem se v té době již trochu vzdaloval. Hlavní město Gruzie mě očarovalo hned při první návštěvě. Zin obsahuje 21 fotografii z prvních dvou návštěv. Tbilisi jsem navštívil celkem třikrát a mám v plánu se tam ještě vrátit. A kdo ví, třeba pak přijde čas na druhé rozšířené vydání. Odkaz.

ROMA

Zatím třetí a nejnovější samostatná publikace. Řím je moje srdeční záležitost od mé první návštěvy před mnoha lety. Před rokem jsem se tam vydal znovu a měl jsem jasný cíl. Co nejvíc fotit a dát dohromady nový zin. Nechtěl jsem recyklovat nic z předchozích návštěv. Nakonec bylo novinek víc. Nový papír, jiná technologie tisku, o pár stránek navíc a zas o kus blíž tomu, jak jsem si na začátku své ziny představoval.  Odkaz.

Co tedy říct závěrem? Dostat fotky z negativu na papír je důležité. Fakt, že se mi to podařilo způsobem, který umožňuje si mé fotografie užít širšímu publiku, mě velmi těší. Co se týče dalších zinů, mám již určitý plán, jak do budoucna pokračovat. Určitě se o tom tady na blogu dozvíte!

Sicílie: Něco nového

Mé cesty do Itálie se zatím vždy omezovaly na pevninu. Nabídka k cestě na Sicílii přišla dost nečekaně, ale povedlo se mi vyčarovat několik dní volna v práci a mohlo se jet. Celé to vlastně bylo jako před lety, kdy jsem s focením začínal, a každou chvíli jsem někam na pár dní cestoval. Některé věci se za ta léta změnily, jiné ne. Mé obvyklé zmatky na letišti, málo místa na nohy v letadle nízkonákladové společnosti a radost z toho, když člověk dorazí do cíle.

Naše cesty nás zavedly z Catanie do Syrakus, Nota, Scicli, Modici, Ragusy a následně zpět do Catanie. Lancie z půjčovny se zapotila. Na Sicílii neplatí tradiční pravidla silničního provozu, a tak jsem se zapotil i já jako řidič. Odpočinek nám každou noc skýtalo jiné agroturismo, tedy místní farma, která zároveň provozuje hostovské pokoje. Hned v tom prvním, poblíž Syrakus, nám majitel při prohlídce farmy ukázal pozůstatky starého řeckého osídlení z doby bronzové. Do skal vytesané prohlubně a kanálky sloužící k výrobě olivového oleje, studnu a hroby. Společnost nám dělal profesor z Basileje, který se přijel podívat na papyrus, který na pozemku farmy také roste. Podobné náhodné zážitky mám na svých cestách nejraději.

Poprvé jsem také vyzkoušel svůj nový objektiv pro Leicu - Voigtländer 35/1.5 Nokton, který jsem pořídil jako náhradu svého Zeiss Bigon 35/2.8. Byl čas na změnu. Zeiss mi dobře sloužil dlouhé roky, ale náročná služba se na něm už dost podepsala. Nový objektiv se zatím jeví jako dobrá volba. Nebyl jsem si úplně jistý, jak dobře bude fungovat s černobílým filmem. Žádný velký šok se ale nekonal. Kontrast je plus minus takový jako jsem zvyklý, ostrost je možná o trochu lepší a clona F1.5 je velmi příjemný bonus. Ergonomicky mě překvapil fakt, že o dvě clony "rychlejší" objektiv je dokonce menší, než můj původní. U Leicy je velikost objektivu dost důležitá kvůli blokování hledáčku.

Celý tenhle výlet byl plný nových zkušeností. Fotil jsem o něco méně než mám ve zvyku, ale nakonec jsem o to radši za každou fotografii, kterou jsem si přivezl. Teď se ještě dočkat vyvolání barevných negativů, které jsem fotil na 6x9 a které ukážu někdy příště.

Starý příběh v novém roce

Plány, plány které spřádáme... Původně jsem měl v plánu se k fotografiím z covidových let v Poděbradech vrátit nejdříve tak za dva roky. Před pár dny jsem se ale podíval do svých poznámek, co mám fotograficky v plánu na následující roky a zjistil jsem, že mi to tam vlastně vůbec nezapadá. Rozhodl jsem se proto, že se s tímto tématem vypořádám teď a tady. Doufejme, že jednou pro vždy.

Fotograficky jsem toto období zkoušel pojmout různě. Chvíli jsem zkoušel experimentovat i s fotografováním zátiší, když to vypadalo, že budeme ve svých bytech zavřeni na neurčito. Přestalo mě to bavit po jednom odpoledni. Musel jsem jít ven. Tak tedy začala moje nová tradice, které jsem se držel celou dobu trvající práce z domova. Obědové procházky. Začal jsem tak krok po kroku lépe poznávat město, kde jsem strávil v podstatě celý svůj život, ale které jsem nikdy příliš nefotografoval. 

Byly dny, kdy jsem se vracel bez snímku a byly dny, kdy jsem nafotil víc než jeden film. Odmítal jsem se ale zabývat focením prázdných ulic a smutných pohledů lidí v rouškách. Těch prázdných ulic jsem nakonec vyfotil vlastně docela dost. Tyhle mé polední procházky byly spíše mentální hygienou než fotografickou expedicí. Je to už pár let, co jsem si zvykl trávit své obědy sám se svými myšlenkami. Den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem. 

A teď, první měsíc tohoto roku, bych tuto kapitolu minulosti rád prohlásil za uzavřenou.

Šťastný nový rok: 3 odrazy minulosti

Letos se mi povedlo něco, co jsem chtěl udělat už opravdu dlouho. Prošel jsem si celý svůj fotografický archiv. Povedlo se mi to při příležitosti výběru fotografií na výstavu. Během tohoto procesu jsem si všiml jednoho svého zvyku, který mě provází od prvních dní, kdy jsem k oku přiložil hledáček. Čas od času, když jsem se blížil konci filmu a měl jsem po ruce vhodnou lesklou plochu, vyfotil jsem svůj odraz.

Bylo to zajímavých 8 let. Prožil jsem hodně změn ve svém osobním, pracovním a i tvůrčím životě. Nejsem asi úplně ten poetický typ, který by tady psal, že v každé fotografii svého odrazu přesně vidím životní události, které se mi otiskly do tváře. Snad jen občas se mi vybavila konkrétní situace a kontext, při které jsem snímek pořídil a s tím samozřejmě i vzpomínky na širší kontext doby a událostí. 

Na závěr roku jsem si proto připravil 3 svoje "selfíčka", která tvoří jistý průřez mou dosavadní fotografickou dráhou:

Paříž, 2015, vybaven fotoparátem Zorki a nezkaženým pohledem na svět jsem vyrazil do světa. V Pařízi jsem tehdy nafotil asi 4 filmy a přišlo mi to hodně!

Petrohrad, 2017, film číslo 192 v mé Leice M2. Mám už za sebou první dokumentární projekt a fotím tempem kolem 100+ negativů za rok. 

Řím, 2022, po více jak dvou letech covidového marasmu jsem vytáhl paty za hranice. Přísný výraz je důsledkem jisté podrážděnosti vyvolané velmi hlučnou skupinou čínských turistů.

Schrödingerovy negativy

Začínají se mi doma hromadit nevyvolané filmy. Poslední "velké" vyvolávácí maratony, kdy jsem každý den vyvolával a skenoval negativy jsem absolvoval v létě po návratu z Říma. Mám ale neblahé tušení, že v krabičkách od metráže do kterých ukládám kazety s exponovaným filmem, mi leží ještě pár filmů z letošního jara. Vím, že jejich obsah mi neuteče a tak si mohu dát na čas. 

Tato situace mě ovšem přivádí k otázce, jaká je vlastně podstata existence fotografií na nevyvolaném filmu. Z čistě technického hlediska by se dalo říct, že existují ve formě chemické reakce, která na filmu proběhla při expozici. Tato technická podstata by však přišla vniveč, pokud by nějakou nehodou došlo k osvícení negativů, či k chybě při vyvolání. Jedná se tedy o stav jisté křehké a nejisté existence. Navíc má znalost toho, co je na negativech zachyceno je dost omezená a můj poznámkový aparát je v tomto ohledu dost minimalistický a u nevyvolaných negativů mi dává jen velmi omezenou představu o tom, co se na nich ukrývá za fotografie.

Jisté odhalení nastává, až když pověsím vyprané negativy k uschnutí. Tehdy se poprvé můžu podívat na negativní odraz světla, které film zachytil. Mohu posoudit, jak jsou negativy kryté a kontrastní a mohu se pokoušet z 36x24mm políček vyčíst, co je na nich zachyceno. Negativ tehdy začíná existovat jako objekt, ale obraz na něm zachycený ještě ne.

Následuje pak už jen zvětšovák a papír, či skener a tisk (rouhačství!), tedy transformovaná existence obrazů na negativech v jejich finální formě. Jenomže já tady píšu, místo toho abych vyvolával. Některé mé negativy tedy zatím stále zůstávají ve stavu jisté kvantové nejistoty.