Jak jsem nechtěl fotit portréty

Fotím teprve chvíli, jenom něco přes rok, když jsem začínal, spousta lidí se mě ptala, co vlastně chci fotit nebo co vlastně fotím. Neuměl jsem moc odpovědět, protože v té době jsem nebyl příliš vyhraněný a chtěl jsem zkusit tak nějak všechno. Opatrně jsem ale dodával, že bych jen nerad fotil portréty, protože mi to přijde jako děsná nuda. Toho jsem se snažil tak nějak držet. Občas jsem tajně trénoval portréty na manželce, která je jednak moc pěkná a fotogenická a za druhé se ráda nechává fotit. Světe div se, docela se to dařilo a některé její portréty mi u pár lidí, kteří se focením trošku zabývají, pochválilo. Tak jsem se nad celou věcí musel znova zamyslet.

Přemýšlel jsem tak dlouho a usilovně, až mi to nedalo a kontaktoval jsem svého kamaráda, znalce umění, nápojů, automobilů, architektury a žen Filipa Turka, toho času zakladatele a prezidenta českého Jaguar Clubu, abych se s ním domluvil na nějakém focení. Jelikož se prezidentovy moje fotky líbily, tak s focením souhlasil a vyrazili jsme jedno pozdní letní odpoledne fotit na Strahov. Světlo nebylo úplně ideální a tak chvíli trvalo, než jsem si vymyslel, co a jak. Nakonec kvůli nemožnosti využít rozptýlené světlo například skrz listy stromů a nemaje profesionálních pomůcek jako je odrazná deska nebo blesk, tak jsem se rozhodl využít tvrdé světlo, velké kontrasty a stíny ve svůj prospěch. Doufal jsem, že to vyjde, jak jsem si představoval a že bude i prezident spokojen. Když jsem vyvolával negativ, byl jsem docela nervózní a nevěděl jsem, jak to dopadne. Vysvobodil jsem vypraný negativ z cívky a bylo vidět, že tam něco je. Poprvé jsem použil film Ilford Pan F50, který vyniká svým jemným zrnem a vysokou rozlišovací schopností, plus má po vyvolání v Rodinalu celkem pěkný kontrast.

Při zpracovávání oskenovaného negativu se ukázala jedna věc – bez vizážistky, která Vám lidi předem napudruje, se fotí blbě, protože se Vám budou na sluníčku lesknout a s tím pak už nic neuděláte. U manželky mi to nikdy nepřišlo, protože ta chodí permanentně nalíčená. Spoustu fotek jsem vyřadil kvůli přílišnému lesku. Nakonec jsem se z 36 snímků dostal na 6 finálních upravených fotek, které jsem poslal prezidentovi a čekal, jak se mu budou líbit. Fotky se líbily, což mě potěšilo, protože Filipa považuju za člověka s dobrým vkusem. Jenomže můj problém s tím, že nechci fotit portréty, tento počáteční „úspěch“ jenom zhoršil, protože jsem si začal říkat – co kdybych to zkusil?

U toho „co kdybych to zkusil?“ jsem prozatím zůstal. Léto i podzim utekly hrozně rychle a v zimě se venku fotí blbě, protože je málo světla. Teď už máme zase pomalu jaro a já si zase říkám, že bych to mohl zkusit. Jenomže, co dělá dobrý portrét? Občas se trochu děsím, když mi někdo ukáže portrétní fotky, které si nechal nafotit od „profesionála“. Dost často bývají hrozné, ale jejich majitelé jsou na ně hrozně hrdí, tak většinou jen přikývnu a řeknu „pěkný“. Hned pak přemýšlím, jak to udělat líp. Doteď jsem to měl snadné, protože vyfotit někoho, koho opravdu dobře znáte, není tak pracné. Takový člověk se s Vámi cítí v pohodě a umí se uvolnit. S cizím člověkem to musí být o dost těžší a to pak chápu, že kdekdo sáhne po knize „1000 nejlepších nápadů pro skvělé portréty s vaší digitální zrcadlovkou“ a řekne „teď se mi postavte tak a tak a tvařte se tak a tak. To bych asi neuměl, ale chápu, proč to tak někdo udělá.

Dobrý fotograf portrétů musí být trochu i psycholog. Musí lidem vidět do hlavy a poznat, co chtějí a jak jim pomoct jejich tužby dosáhnout. Když jsem si četl pár rozhovorů nebo článků od úspěšných fotografů, co fotí portréty, akty nebo třeba svatby, tohle říkali všichni.  Devadesát procent focení lidí je o komunikaci s fotografovaným, aby se cítil dobře a fotografování pro něj byla příjemná zkušenost. Věci technického rázu, jako samotná snímková technika, kompozice a podobně, jsou věci v zásadě jednoduché, které se dají někde vyčíst a pak v praxi ozkoušet celkem rychle. Mám štěstí v tom, že  jsem pevně rozhodnut fotit pouze venku, takže nemusím řešit věci, jako jsou blesky nebo ateliér, protože nemusím a nechci. Co se týče vybavení, zůstanu asi u své osvědčené Zorki 4K, protože k ní mám celkem solidní objektiv Jupiter 8 50/2, který se na focení lidí docela osvědčil. Má lehce měkčí kresbu a na plně otevřenou clonu dokáže celkem slušně odstřelit pozadí (BOKEH!). Sice ho můžu přes adaptér nasadit na Leicu, jenomže tam je trochu zádrhel s jemným nastavením dálkoměru vycházející z toho, že ruské objektivy mají jinou specifikaci chodu ostření. Na Zorki to ostří dobře, tak proč s ní nefotit? Případně ještě můžu využít středoformátovou Yashicu MAT, která má díky použitému filmu a slušnému objektivu bezprecedentní rozlišení a zajímavý čtvercový formát.

Zase se dostávám k tomu, že už je tady skoro jaro a začíná být pěkné světlo. Něco mi říká, že se na ty portréty letos dostane. Velká otázka je taky, zda černobílé nebo barevné, což je téma, které jsem řešil v minulém PŘÍSPĚVKU. Černobílé fotky jsou v současnosti dost populární, zejména asi díky určitému (většinou falešnému) pocitu nostalgie. Je jasné, že super ostrá a vyretušovaná černobílá fotka z digitálu bude vypadat vždycky trochu divně vedle klasické filmové fotografie, která na první pohled vypadá jinak. Na druhou stranu si představte, že máte fotit třeba opravdu pěknou zrzku s jasně zelenýma nebo modrýma očima, vzali byste si na to černobílý film? Já asi ne, protože některé věci je potřeba zachytit v barvě, když máte tu možnost. Nejspíš bych ale, kvůli své obsedantní povaze, udělal dvě sady fotek. Jednu na barevný film a druhou na černobílý film. Docela si užívám, že portréty fotit nemusím a když chci, tak si je nafotím tak, jak chci já. Za konečný výsledek odpovídám jen sám sobě. Nemusím řešit, že slečna by chtěla na fotce trošku menší nos a míň pih nebo lesklejší oči. Lidi chtějí vidět na svém portrétu něco jiného než skutečnost. Já bych tam rád viděl to, jací jsou lidé, jací jsou uvnitř (hrozné klišé, co?) Při troše snahy a dobré komunikaci to není tak těžké ukázat.

Uvidím, třeba se do toho letos pustím, pokud bude koho portrétovat. 

Černobílá nebo barevná fotograie?

Otázka jestli barevná černobílá fotografie, to je to oč tu běží. V dnešní době digitálu a editace fotografií v počítači není problém si vybrat ex-post. Když fotíte na film, jako já, tak je situace trošku jiná. Ačkoliv z barevného negativu můžu, pokud se tak rozhodnu, udělat i černobílé fotografie, jen budou vypadat trochu jinak, než kdybych použil přímo černobílý film. Já jsem vyrostl v době barvy. Na dovolenou i školní výlety jsem si bral kompakt od Minolty a v něm většinou barevný film Kodak. Černobílá fotografie bylo něco, co mi přišlo jako beznadějně zastaralé. Dnes fotím převážně na černobílý film, jenomže proč?

Jednoduchá odpověď je v tom, že černobílé filmy a fotografie si bez problému zpracuji i v domácích podmínkách. Ano, i barevné filmy lze zpracovat v domácích podmínkách, ale pro mě osobně to není nějak lákavé. Radši jednou za čas zaplatím těch pár korun za vyvolání a doma si film oskenuju. Některé důvody lidí, kteří fotí na digitál a pak své fotky konvertují do ČB, mi přijdou celkem směšné. Kolikrát jsem už slyšel hlášky typu: „… protože je to retro.“, „… chci dělat něco jinak!“, „… je to víc reportážní styl.“ a další. Jen pár, většinou těch lepších a v oblasti fotografie a umění obecně zběhlejších řekne, že černobílá fotografie je jistou formou ABSTRAKCE. Protože většina z nás vnímá svět barevně, tak černobílá fotografie znamená jistou změnu pro náš mozek a vnímání. Možná pak vidíme jiné věci, než kterých bychom si všimli v barvě.

Já osobně mám barvy rád, zvláště pak to, že žádné dva barevné filmy nejsou stejné. Kodak má jiné barvy než Fuji a podobně. Otevírá to pole novým experimentům. Dost často si sebou beru dva fotoaparáty – jeden s černobílým filmem, který si zpracuju doma a druhý s barevným filmem pro případy, když narazím na něco, co bych rád vyfotografoval v barvě. Přiznávám, že dost často fotím „barvu pro barvu“. Když vidím zářivě rozkvetlé květiny v parku, prostě si je v barvě pro sebe vyfotím, jen proto, abych si užil jak vypadají barvy v podání toho kterého filmu zrovna používám, ale málokdy takovou fotku pak prezentuju navenek. Barva je trochu blíže realitě a já rád barevně fotím například přírodu, protože třeba černobílý les (byť v bohaté tonální škále filmu Ilford) prostě něco postrádá. Když jsem teď znovu začínal fotit na film a občas pracoval s barvou, tak jsem preferoval hodně saturované teplé barvy, posunuté trošku za hranici toho, jak barvy ve skutečnosti vypadají. Někteří věrní čtenáři možná postřehly pár obrázku ze Skotska případně z Prachovských skal, kde jsou barvy ve spektru, které většinou zažijete jen po pozření zdravé dávky LSD a procházce po galerii impresionistů. Jenomže pak se to trochu zlomilo, když jsem se podíval na práci fotografů, jako byl Fred Herzog nebo Saul Leiter, kteří preferovali spíše studenější paletu barev s výraznou červenou. To ale může být z části dáno tím, že používali velmi specifický filmový materiál – většinou diapozitv od Kodaku myslím. Diapozitiv, to je úplně jiné téma, do kterého se nechci pouštět, protože se mi ještě nepovedlo nafotit žádný, se kterým bych byl spokojen. Na jaro a léto mám připravené nějaké věci, které chci plánovitě nafotit na barevný film. Trochu přírody, trochu lidí. Uvidím, co z toho bude a snad se do té doby naučím lépe barevné fotky zpracovávat, protože můj barevný post proces je, mírně řečeno, značně primitivní a výsledky značně psychedelické. Při focení barvy je důležité světlo. Když je ošklivě zataženo, barvy vypadají prostě špatně, i když černobílé fotky také – jsou méně kontrastní. Proto se na barvu chystám až v měsících, kdy bude větší šance chytit lepší počasí.

 

Takže abychom se dobrali nějaké výsledku… Fotit v dnešní době černobíle je naprosto legitimní věc, ale měli bychom vědět, proč to děláme a jaké jsou silné stránky černobílé fotografie a jak je využít. Nemělo by se to dělat jenom proto, že „to tak dělají všichni“ nebo „je to víc retro“. Já si počkám na jaro, abych si pro změnu užil nějaké barvy!

S velkým formátem přichází velká odpovědnost

Už během svých prvních fotografických krůčků (téměř přesně před rokem), jsem pokukoval po foťácích na svitkový film, kterému se také někdy říká „středoformát“. Nechci nikoho příliš nudit technickými detaily, ale pár faktů nezaškodí. Svitkové film formátu „120“ je známý už od konce 19. století, kdy s ním přišla firma Kodak pro své foťáky „Brownie“, které způsobily fotografickou revoluci a umožnili fotografovat i amatérům. Film byl velmi populární až do období někdy po druhé světové válce, kdy se kvalit kinofilmu natolik zlepšila, že umožnila dělat i celkem velké a kvalitní zvětšeniny z malého 36x24mm velkého políčka kinofilmu. Pro srovnání fotoaparáty na svitkový film fotily často ve formátu 6x9cm (také 6x4.5 a 6x6cm). Použití většího negativu představovalo výhodu především v podání zrna, protože tehdejší filmy nejde příliš srovnávat s dnešními a navíc z formátu 6x9 a 6x6 se často ani nedělaly zvětšeniny, stačil kontaktní otisk a vy jste měli pěkné malé pozitivy příslušné velikosti. Ušetřil se papír. Na návštěvě u tchánových rodičů v Anglii jsem našel plnou krabici negativů 6x9 a pozitivů odpovídající velikosti – bylo to populární.

Proč ale používat svitkový film dnes, když už máme kvalitní kinofilmy, na které nafotíme 36 snímků (na svitkový film se vejde 12 snímků formátu 6x6) a které se snáze zpracovávají? Pro mě je jedním z důvodů i čtvercový formát 6x6. Určitě znáte instagram, který fotí do čtverce – i když ten se spíš inspiroval u Polaroidu. Druhý důvod a ten hlavní, proč svitkový filmy stále používají někteří profesionální fotografové (móda, produkty, krajiny….), je jeho obrovské rozlišení v porovnání s kinofilmem či digitálními full-frame fotoaparáty. Jak obrovské? Máte k dispozici zhruba tak 3.5x větší plochu než na jednom políčku kinofilmu. Třetím poměrně příjemným faktorem je jemnější zrno i u rychlejších nebo pushovaných filmů. Zkrátka samá pozitiva a sociální jistoty. Na druhou stranu, abyste naplno využili výhody svitku, musíte dělat buď hodně kvalitní zvětšeniny na papír nebo mít opravdu, ale opravdu dobrý scanner – 70 megapixelů z jednoho políčka pak není problém. Můj scanner se zatím vzpírá scannovat svitek na víc než 2400dpi, ale i tak je rozdíl oproti kinofilmu markantní.

Jak jsem již zmínil v začátku, tak mě focení na svitkový film lákalo již během mých prvních analogových fotografických krůčků. Pořídil jsem si proto z druhé ruky „toy cameru“ Diana F+ od Lomography. Byl to trochu boj, protože občas se film špatně navíjel na cívku a osvítil se. Nakonec, po menším DIY vylepšení, jsem přestal ničit filmy a začal „fotit“ – uvozovky proto, abych někoho nepohoršil tím, že bych fotky z Lomo foťáku nazýval opravdovými fotkami. V kombinaci s barevným filmem (Kodak Portra) z toho občas vylezla i něco zajímavého a já se rozhodl se svitkem pokračovat. Dalším logickým krokem byl legendární český foťák Flexaret, který byl velkým zklamáním a málem mě od celé svitkové anabáze odradil. Zkrátka jsme se s Flexaretou nemohli nějak dohodnout a tak je na poličce, kde čeká, až jí pustím do světa. Začal jsem pokukovat po dvouokých zrcadlovkách Yashica, které představují na trhu s foťáky z druhé ruky, poměrně dobrý poměr cena výkon. Nakonec se mi povedlo sehnat Yashicu Mat s objektivem Yashinon 80/3.5, který má celkem dobrou pověst. Má sice nějaké drobné šrámy, ale objektiv, závěrka, ostření i matnice jsou v pořádku a zkušební film vyšel dobře. Je to docela jiné než s Flexaretou. Najednou nemám pocit, že si fotku musím tak vybojovat, ale foťák semnou spolupracuje. Chce to trošku zvyku koukat shora na matnici, na které je obraz navíc zrcadlově převrácený. Občas se z toho může zamotat hlava. Většinou jsou dvouoké zrcadlovky považované za přístroje vhodné spíš pro statickou fotografii, ale mnoho fotografů je ovládalo vskutku mistrně a byli schopní zachytit i dynamické scény. Například donedávna do nedávna neznámá Vivian Maier, která fotila přístrojem značky Rolleiflex. Vivian naplno využívala toho, že s Rolleiflexem se fotilo od pasu a foťák se nezvedla k oku – neupozorňovala svoje okolí na to, že je fotografuje.

Zatím ještě nevím, na co přesně budu Yashicu používat. Chce to nějakou novou čtvercovou vizi. Zatím jsem na svitky fotil především barvu, abych měl protipól k ČB  filmu, který jsem měl v kinofilmovém foťáku. Na druhou stranu si i ČB svitky zvládnu doma sám vyvolat, naskenovat a nazvětšovat. Vyvolávání barevného filmu by časem lezlo do peněz. Budu muset nalézt nějakou rovnováhu. Peníze nakonec nejsou tak důležité, jako dělat, co vás baví.

A nezapomínejte na to, že s velkým s formátem přichází velká odpovědnost!

Pravidla ranního vlaku

Byla doba, vzdálená a šťastnější doba, kdy jsem vlakem jel tak maximálně jednou dvakrát do roka. S nástupem na univerzitu pak dvakrát do týdne, což se pořád dá zvládnout – většinou jsem volil večerní či odpolední spoje, které nebyly příliš plné. Jenomže pak se něco pokazilo a já teď jezdím vlakem – každý všední den ráno do práce. Jako stovky a tisíce jiných vstávám za tmy, abych prošel prázdným městem k nádraží a chytil ranní spoj do Prahy. Krutá realita pracujícího člověka. Ranní vlak je celkem svérázný mikrokosmos. Většinou tam potkáváte pořád ty stejné lidi v tom stejném vagonu. Každý má svoje místo, svůj účel či poslání. Najdete tu všechny možné typy. Dělníky z nymburského vlakového depa, kvůli kterým vlak speciálně staví přímo v depu (protože by je zabilo popojít 500m z normálního nádraží), úřednice neurčitého věku někde mezi 30 až 60, nejspíš z pracáku nebo finančáku, které jsou i kolem šesté ráno velmi čilé, pár studentíků středních škol, kteří dojíždí do Nymburanova nebo Prahy, ti naštěstí většinou civí do smartphounů, takže na rozdíl od úřednic, nenadělají moc hluku.

Jsou to právě zvukové projevy některých pasažérů, které z ranního vlaku dělají skutečné peklo na kolejích. Jedna moje bývala spolužačka z gymnázia sice tvrdí, že je to zajímavé poslouchat cizí rozhovory, ale mně to tak zajímavé nepřijde. Ne, když už čtvrt roku poslouchám dva několikrát propadlé adepty na automechanika rozebírat úpadek vesnických diskoték ve zlatém trojúhelníku pokleslé zábavy Poděbrady – Sokoleč – Křečkov. To je ovšem slabý odvar proti diskusi několika dam v letech (rozumějte přes 60), které v 6:30 mezi Nymburkem a Lysou nad Labem probírají jaké útrapy a kolik návštěv u lékaře si vyžádaly venerické choroby, které si dovezly z pobytu v lázních. Inu, láska kvete v každém věku, ale o bezpečném sexu se v 50. letech asi moc neučilo. 

Takže pravidlo ranního vlaku č. 1 – DRŽTE HUBU!

Samostatnou kapitolu tvoří mladí městští profesionálové, kteří mají ale do amerických YUPIES docela daleko. Většinou to jsou ženy mezi 20 a 30, nezřídka kdy pracující jako sekretářky, kadeřnice nebo kosmetičky. Jenomže protože překonaly hranice své rodné vsi a pracují v PRAZE, tak se cítí mnohem důležitější, až nejdůležitější na světě. Nejprve jsem si myslel, že jsou otravné pouze, pokud se vyskytují ve skupinách. Ale byl jsem krutě vyveden z omylu. Ve skupině většinou kvokají o tom, kdo, kde, koho, co – zkrátka klasické drby. Například dnes ráno jsem se dozvěděl, kdo si na vesnici pořídil tetování a která teta si pořídila křečové žíly. Pokud se tento dopravní jev vyskytuje jednotlivě, dost často v depresi z oddělení od hejna sáhne po telefonu a spojí se s hejnem na dálku, a o to hlasitěji. Případně pilná sekretářka začíná řídit firmu už v 6:41… 

Což mě přivádí k pravidlu ranního vlaku č. 2 – ŽÁDNÉ TELEFONOVÁNÍ!

Pamatuji si, že když jsem byl malý, tak se muzika pouštěla doma a z gramodesek, případně se vyrazilo někam ven do sokolovny na tancovačku. Fenomén přenosné hudby byl symbolizován tu a tam na stavbě vyhrávajícím tranzistorákem na děsivě drahé baterie. Jenomže pak se i k nám dostaly walkmany, na chvíli i discmany, ale jen proto, aby byly rychle nahrazeny zhoubou dnešní doby – MP3 přehrávači. Nechápejte mě špatně, nemám nic proti hudbě, i když nechápu, proč bych si jí měl hrnout do uší 24/7. Ve vlaku to docela smysl dává, odstínit si mozek od, venerickými chorobami prolezlých, důchodkyň a kosmetiček z nákupáků, ale musí to hrát kurva tak nahlas? 

Pravidlo č. 3 – VOLUME DOLEVA!

Lidi se musí naučit chápat, že ranní vlak (prakticky každý vlak, kromě vlaku s výčepem) je nutné zlo a tak k tomu i přistupovat. V tichosti se ve svém nitru pokusit vypořádat s krutým a bezohledným prostředím, které České dráhy stvořily a které na nás z vnějšku útočí. Samotné České dráhy cestu příliš neulehčují. Jízda bez zpoždění, odklonů nebo výluky je spíše výjimkou a málokdy dojedete včas. Zkušení cestující se s tím už tak nějak vyrovnali a nemají potřebu komentovat každou minutu zpoždění vlaku. Ovšem najdou se i tací, kteří si to neodpustí, a ne vždy se jedná o sváteční cestující. Zpoždění zkrátka nikoho nezajímá. Ne České dráhy, ne cestující, zkrátka nikoho. 

Pravidlo č. 4 – ZPOŽDĚNÍ SE NEKOMENTUJE!

Za ty měsíce jsem si, stejně jako mnoho jiných, našel ve vlaku svoje optimální místo, kde je minimum výše popsaných negativních jevů. Na takovém místě můžu zaujmout svou klidovou polohu, pustit si nějaký vhodný ranní film (Terminátor, Zombieland, …) a pokusit se vyresetovat mozek, který je stále v šoku z brzkého vstávání. Abych mohl zaujmout svou klidovou pozici, ve které je tělo vystaveno pokud možno co nejmenšímu utrpení ze strany tvrdých sedaček, tak potřebuji kolem sebe prostor a to zejména na nohy. Nic mě proto nedokáže rozzuřit víc, než když někoho nenapadne ve stanici nic lepšího, než mě probudit a drze požádat, jestli je u mě volno, načež si sedne naproti mě a já musím skrčit nohy. Vrcholem drzosti pak je, když tento člověk usne – aby mi ukázal, že i s nenataženýma nohama to jde. Nevyspat se aspoň deset minut ve vlaku mi pak úplně rozhodí celý biorytmus. 

Pravidlo č. 5 – SPÁNEK JE POSVÁTNÝ!

Po zralé úvaze seznávám, že těchto 5 pravidel je naprosto nejzásadnějších. Těžko říct, jestli mají celorepublikovou platnost anebo platí jen v mém vlaku na trati Kolín – Praha. Dovedu si představit jisté regionální modifikace jako například: slepice se vozí v kleci nebo koza se do vlaku nebere. Doufám, že můj text nikoho nepohoršil a pokud ano, tak ať se zamyslí nad svým vlastním chováním mezi 6:17 a 7:20 ve vlaku. Zkrátka jsem si jen potřeboval utřídit myšlenky a trošku ulevit své, Českými drahami poničené, psychice.

Děkuji Českým drahám za prakticky nevyčerpatelný zdroj inspirace.

Po roce...

Facebook má teď novou funkci, že Vám ukazuje vzpomínky z toho kterého dne na několik den nazpět. Tedy ne vzpomínky, ale věci, které jste sdíleli na facebook. Začaly na mě vypadávat fotky, které jsem před rokem sdílel. Lépe řečeno první filmy, které jsem na film nafotil. Je to docela zábava a tak jsem si řekl, proč ne? Proč si neudělat rekapitulaci toho roku, co fotím.

„Velké věci mají leckdy neslavné začátky,“ tato věta by to vyjádřila asi nejlíp. Těžko však říct, jestli je to teď o něco slavnější. Začalo to vlastně nenápadně, jak jsem již tak trochu popsal ve svém PRVNÍM příspěvku. Manželka mi dala k vánocům skládačku foťáku a tak to všechno začalo. Hned po návratu z Anglie jsem si pořídil starý ruský dálkoměrný fotoaparát Zorki 4K, kterému jsem začal familiárně říkat „Fejkolejka“, odkud vzešel i název pro tenhle blog. Fotil jsem tak nějak všechno, co mi přišlo před objektiv, což nejspíš dělám asi i doteď. Začal jsem si sám vyvolávat filmy a skenovat je. Začínal jsem s ohniskem 50mm, později začal experimentovat s 35mm. Zkoušel sjem také fotit na svitkový film, ať už Dianou nebo na Flexaret.

Od začátku jsem tak trošku obdivně vzhlížel k fotoaparátům značky Leica. Velkým impulsem byla návštěva Leica butiku ve Vídni, kde jsem si poprvé osahal Leicu M2 a M3. Tehdy jsem věděl, že jsem ztracen a začalo půl roku trvající střádání korunky ke korunce, abych si mohl pořídit Leicu M2. Nakonec se povedlo a já mám teď Leicu s objektivem Zeiss Biogon 35/2.8. Lepší technika z nikoho lepšího fotografa neudělá. To je krutá realita. Správná technika a její umné využití, Vám pomůže naplnit určitou vizi. Dobrý foťák si už dneska může koupit skoro každý – jen pro ilustraci (ne že by to byl bůh-ví jak skvělý foťák) moje Zorki 4K s objektivem Jupiter 8 stála asi 500kč a nafotil jsem s ní asi 40 filmů ke své celkové spokojenosti. Ano, Leica má lepší hledáček, lepší ergonomii a pohodlnější ovládání, ale pořád je to jen nástroj k uskutečnění mé vize, která se od počátku snad ani příliš nezměnila.

Zima už pomalu končí. Zase začíná být dostatek světla, abych mohl chodit po práci fotit. Musím se přiznat, že teď po zimě, plné šedivých dnů bez světla, mi inspirace trochu chybí. Chybí mi dobré světlo, které dělá každou fotku mnohem zajímavější. S každým dnem se to zlepšuje a podle astronomických tabulek pro východ/západ slunce to už příštího týdne to už snad bude dobré. Doufám. Po pravdě řečeno zima byla těžká a moc jsem toho moc nevyfotil, což se projevuje i na frekvenci, kterou píšu i tenhle blog. Na jaře bych se rád vypravil na Šumavu, což jsem chtěl původně stihnout loni v létě. Je tam tolik zajímavých míst a doufám, že mi to možná pomůže najít trochu novou vizi – i když focení krajinek asi nikdy nebude úplně moje parketa. Navíc mám ve svém malém poznámkovém bloku rozepsaný jeden projekt, který by mě zanesl na Slovensko, což je země, ke které mám velmi ambivalentní vztah a kdyby se mi ho povedlo vyjádřit sérii fotografií, byl bych rád.

¨

Zachovejte mému blogu věrnost i v roce 2016 – jak bude přibývat světla, budou přibývat fotky i příspěvky na blogu!

Nový rok v Anglii a Skotsku

Čas sváteční, čas vánoční a čas rodinných návštěv. Loni jsme vánoce trávili v Anglii, letos v Čechách a tak jsme museli příbuzenstvo v cizině navštívit aspoň na silvestra a nový rok. Bylo to pěkně symbolické, protože to bylo před rokem v Anglii, kdy jsem dostal svůj Lomography Konstruktor a celé to šílenství kolem focení na film vypuklo.

V srpnu jsem byl, z fotografického hlediska, z výletu do Anglie a Skotska poněkud rozčarován, i když vlastně ani zpětně nevím proč. Tentokrát jsem se na výlet pokusil lépe připravit po psychické stránce a předem se smířit s tím, že času na focení nebude moc a že výběr témat se bude točit převážně okolo Anglického venkova a Skotských maloměst. S tímto vědomím jsem si zabalil LEicu M2, nový objektiv Zeiss Biogon 35/2.8 (dárek k vánocům, asi jsem byl hodný) a malou tašku filmů. Metráž filmu Ilford HP5, který obvykle používám, mi už došla, rozhodl jsem se nakoupit Kodak Tri-X. Lákal mě naprosto legendární status tohoto filmu a byl jsem zvědav, jak bude vypadat. Má trošku vyšší kontrast než Ilford a vypadá prostě jinak. Bohužel nejde v ČR sehnat v metráži a koupit ho v zahraničí se moc nevyplatí – škoda!

Londýn vypadá s 35mm objektivem docela jinak než s 50mm ohniskem. Máte najednou víc možností. První film jsem na svoje poměry nafotil celkem rychle, ono taky aby ne, když zbývaly asi jen dvě hodiny použitelného světla a navíc se blížil čas odjezdu našeho autobusu. Parlament, Big Ben, zdechlá veverka v parku, zapomenutá rukavice – prostě klasika, co tak v Londýně obyčejně vyfotíte. Cesta do Herefordu (čtyři hodiny autobusem) utekla celkem rychle, protože poučen z předchozího krizového vývoje minulé cesty, jsem si nabil baterie v tabletu a zásobil ho kvalitními filmy. Nakonec to vyhrál Lawrence z Arábie, který se svou čtyřhodinovou stopáží přesně vyplnil čas strávený v autobuse. Je to zajímavý film, už jen tím, že je natočen na zvláštní 70mm širokoúhlý filmy. Vizuálně je to paráda.

Venkovský život v Anglii se poněkud liší od toho v Čechách. Čím starší máte dům, tím víc jste in. Výjimkou nejsou ani hrázděné domy ze 17. Století. S nějakým zateplením, moderními materiály a úsporným topením si tu nikdo hlavu neláme. Kamna na dřevo, která ohřívají vodu na mytí, nejsou nic neobvyklého a domy se běžně vytápí na nějakých 16-18°C, což je málo i na mě a což teprve na manželku a tchýni, kterou jsou z Ruska zvyklé na teplotu v bytě kolem 25°C. Tady si maximálně zapnete elektrický přímotop, roztočíte hodiny na elektroměru, dáte si čaj a „Keep calm and freeze on“. Silnice, když prší (často), jsou občas zaplavené. V zemi, kde prší jako v Anglii, prostě nemají příkopy. Už jsem řídil leckde, přežil jsem Alpské průsmyky, kde jedete po šotolině místo asfaltu, přežil jsem dopravní špičku v centru Říma a Florenci, ale tady bych se bál vyjet.

Na druhou stranu je krásné se jen tak s foťákem v ruce projít po tradiční venkovské krajině s živými ploty mezi malými políčky. To u nás trošičku chybí, my máme širé lány bez mezí – bezpochyby zemědělsky efektivnější, ale ne tak hezké na pohled. Jeden den vyšlo slunko, vít rozehnal mraky a já celý jeden film nafotil na polích a kopcích za domem. Jen tak tak jsem přežil útok rozzuřeného stáda krav, které můj fotoaparát popudil víc, než ochranku americké ambasády v Praze. Pěkná jsou i různá malá městečka, jako třeba Ross on Wye, které je celkem nedaleko. Byli jsme tam v den anglické obdoby našich dní pracovního klidu (bank holiday). Ulice byly plné lidí, stejně tak jako kavárny a restaurace. Vůbec to bylo docela hezké, vidět, že i malá městečka mohou docela žít. Mám trošku obavy, že v ČR by většina lidí seděla doma u televize, než aby vyrazila do města nebo by radši vyrazili do nejbližšího nákupního centra

Na samotnou oslavu nového roku jsme vyrazili do Skotského Dumfries. Městečko kousek od moře, kdysi velmi významní, teď už míně. Zajímavější než celé Dumfries byla krajina lemující silnici na cestě tam, ale tchánova striktní politika jízdy bez zastávek mi znemožnila jí zachytit. Možná někdy příště, až překonám strach ze smrti na anglické silnici a budu pro změnu řídit já. K samotné oslavě nového roku můžu říct jen to, že společnosti skládající se v hotelové restauraci převážně ze skotských a anglických penzistů, pařila dost tvrdě a mě bylo na nový rok pořádně špatně. Už trochu cítím, že mi není dvacet a ty kocoviny se progresivně zhoršují. Cestou zpátky ze Skotska jsme měli zastávku (nechápu) v místě zvaném Gretna Greens, což je shluk turistických obchodů kolem bývalé kovárny, která sloužila a dosud slouží pro svatební obřady. Chvíli jsem pozoroval snažení jednoho čerstvě oddaného páru o pořízení fotografie pomocí selfie tyčky až jsem se jim nakonec nabídl, že je můžu vyfotit já a že jim oskenované snímky zašlu. Souhlasili a tak jsem se na pár minut stal (nepříliš dobrým) svatebním fotografem. Maličko jsem zalitoval, že jsem nechal 50mm objektiv v autě, protože na tohle by se hodil asi lépe než 35mm. Nakonec to jakž takž vyšlo a fotky jsem už poslal. Inu, občas mě popadne nečekaný záchvat altruismu.

Těsně před odletem jsem ještě v Londýně navštívil národní galerii (byla zima, pršelo a vstup byl zdarma – vítězná kombinace). Líbila se mi hlavně sbírka impresionistů za obrazů z raného 20. Století. Když jsem ještě maloval (z donucení), tak se mi impresionismus obzvláště zamlouval, protože jsem dost zápasil s věrným podáním reality, ale to je úplně jiný příběh. Vstup zdarma vykompenzovalo to, že jsem tam ztratil čepici a šálu (ze skotské vlny!). Příště musíme strávit s manželkou v Londýně víc času než jen pár hodin mezi přestupem z letadla na autobus. Je tu pořád pár muzeí, které jsme nenavštívili a pár částí města, kam by stálo za to se vypravit s foťákem. A jsem si jist, že se tam podíváme, protože jsme v Anglii určitě nebyli naposled.

 Celá galerie na Flickru

Jak vyvolat film

Když jsem začal fotit na film, přišel mi proces vyvolávání filmů (negativní proces) jako jakási černá magie. Složitá, neproniknutelná a vyžadující léta pilného studia. Zpočátku mě to úplně nelákalo, ale když jsem musel vytáhnout 1200kč, abych si nechal vyvolat všechny filmy z Paříže, tak jsem si spočítal, že vyvolávat si ČB negativy doma se jednoznačně vyplatí. Prvním krokem byl workshop v temné komoře, který pořádal obchod Analogue. Pro zvládnutí základů a jisté otrkání se pod dohledem někoho, kdo tomu rozumí, je to rozhodně dobrá volba a pomůže to k vyvarování se některým hloupým chybám, které Vás mohou stát Váš vzácný negativ.

Technické vybavení pro černobílý negativní proces není příliš náročné ani finančně. Potřebujete: vyvolávací tank s cívkou (standardně jsou taky na 2 cívky = 2 kinofilmy), 1L odměrku s dělením po 50ml, teploměr (dlouho jsem používal ten na víno), injekční stříkačku (20ml nebo větší) a nějaké prázdné 750ml lahve nebo speciální nádoby. Z chemie potřebujete: vývojku, přerušovač a ustalovač. Osobně používám chemii od české firmy FOMA, jmenovitě negativní vývojku Fomadon R09, která je „kopií“ Rodinalu od Agfy. Není to nejsofistikovanější vývojka. Je docela jedovatá, smrdí po ní ruce jako pečené maso, ale snadno se s ní pracuje a lze najít recepty pro její ředění 1:25 pod 1:200 s různě dlouhými časy, pro dosažení specifického vzhledu negativů – regulace zrnitosti a kontrastu apod.

Na svůj obvykle používaný Ilford HP5+ používám koncentraci vývojky (Foma R09) 1:25 v kombinaci s vyvolávacím časem 8 minut. Další kombinace vývojek, filmů a časů naleznete třeba ZDE.  Znamená to, že na 650ml vody (požadovaný objem vody v mém tanku pro 2 kinofilmy) použiju 26ml vývojky. 4asem se podívám po nějakém úspornějším ředění, které trochu pošetří mé zásoby vývojky i peněženku, ale teď mi tento recept vyhovuje pro svou rychlost. Kritickým bodem domácího vyvolávání negativů je podle mě dostat film na cívku a do tanku. Musíte zastříhnout konec filmu, aby byl rovný a zároveň zakulatit rohy, aby byly hladké. Malé nůžky na nehty se na kulacení rohů hodí velmi dobře. Pak už jen zalezete někam do tmy a můžete navinout film na cívku. Tma musí být opravdová, žádné prosvítající světlo škvírou pod dveřmi apod., neberte si raději ani mobil do kapsy a sundejte si i svítící hodinky, to vše by mohlo způsobit filmu újmu. Nejlepší je si koupit za pár korun nějaký prošlý film a na něm se navíjení na cívku naučit za světla.

Když máte film na cívce, v tanku a tank uzavřený, můžete si bez obav rozsvítit. Namíchat chemii zvládnete snadno. Na obalech máte ředění vývojky, přerušovače i ustalovače celkem jasně uvedené. Koncentraci vývojky a vyvolávací čas určuje typ filmu a nejlépe si to někde najdete někde online jako např. ZDE. Důležité je u vývojky udržet správnou teplotu – většinou 20°C, ale někdy se pro zrychlení procesu používá i teplejší voda – vedlejším efektem tohoto urychlení bývá zrnitější negativ. Uvidíte jak teplá/studená voda Vám teče z kohoutku, případně můžete lázeň v odměrce ohřát ve vodní lázni nebo vychladit v lednici či mrazáku. Někdo před vyvoláváním nalije do tanku čistou vodu, aby film namočil, někdo ne. Já jí tam liju. Poté už následuje roztok vývojky a zapínám stopky. Zavřu víčko tanku a první minutu s ním stále otáčím dnem vzhůru a zpět. Poté toto opakuji každých 30s po 4 otočeních zakončených několika klepnutími na tvrdou podložku (abych vyhnal bublinky vzduchu). Když uplyne stanovený čas (je potřeba ho dodržet) vyliju roztok vývojky do prázdného kanustru nebo lahve – vývojka je jedovatá a nebylo dobré ji lít do odpadu. Můžete jí nechat zlikvidovat ve sběrném dvoře. Poté dám do tanku opět vodu, vyliju a následuje přerušovač, který nechám pracovat asi 30s, ten můžete použít opakovaně a tak si ho liju zpět do lahve. Opět propláchnu vodou a naliju ustalovač. Ten nechávám pracovat od 3 do 5 minut, záleží na eho stáří a vyčerpanosti – také lze použít opakovaně.

Po ukončení ustalování film přestává být citlivý na světlo a je možné otevřít tank. Film několikrát propláchnu pod tekoucí vodou a pak nechám drobný pramínek vody z kohoutku téct do otevřeného tanku, odkud může voda volně odtékat. Stačí asi 15-30 minut, abych vypral negativ od zbytků chemie – dobře vypraný negativ Vás přežije! Takže praní nepodcenit. Většinou peru 20 minut a končím to ještě několikerým propláchnutím. Na konci praní můžete přidat smáčedlo nebo jar, které vám usnadní sušení filmu. Já mám lepší výsledky s jarem. Nechám ho v tanku s filmy a vodou trošku zapěnit a pak filmy na cívkách proudem vody opláchnu od pěny. Film sušte zavěšený, zatížený kolíčky, někde kde se nepráší – každé zrnko prachu se pracně retušuje. Já osobně po zavěšení z filmu mezi prsty setřu přebytečnou vodu – pozor na šperky, ať si film nepoškrábete. Film mi zpravidla uschne za 2- 3 hodiny, záleží na teplotě okolí. Nenechávejte film viset zbytečně dlouho – je to jen pozvánka pro další prach.

Co pak s negativem je na Vás. Já si svoje negativy skenuji na Canonu 9000F Mark II, který má celkem dobrý poměr cena výkon a kromě kinofilmu naskenujete i filmy svitkové. Nebo můžete zkusit pozitivní proces, který je velmi zajímavý a vidět svoje fotky jak se objevují na citlivém papíru je krásná zkušenost. Věci pro negativní i pozitivní proces si nemusíte za každou cenu kupovat nové. Jdou sehnat v bazaru, případně je můžete najít doma ve sklepě, pokud si někdo z rodiny vyvolával fotky. Jděte do toho!

 Video lepší než 1000 slov!