Jarní návrat

První slunečný víkend tohoto jara, který se ukázal být na dlouhou dobu poslední, byl neodolatelnou příležitostí zahájit letošní fotografickou sezonu. Vyrazil jsem do Jestřebích hor na místa, která jsem již jednou fotografoval a do notýsku jsem si je zapsal s poznámkou "navštívit mimo vegetační sezonu". Z toho mimo jiné můžete seznat, že jsem začal být ve svých fotografických aktivitách o něco organizovanější. Dříve bych spoléhal na svou paměť a nejspíš bych na to zapomněl. Stejně tak jako každý rok zapomenu na to, jak se zima vždy podepíše na mé kondici. I když se snažím chodit i přes zimu na pravidelné procházky, tak jsou první výšlapy kopců vždy nelehké.

Chvíli mi to trvalo, než jsem se rozhýbal, ale druhý výstup už byl o trochu méně náročný než ten první. Takový je zkrátka přirozený řád věcí. V Sudetech však platí i jiné řády věcí. Přijde mi, že jejich současní obyvatelé někde v hloubi duše cítí, že tam nepatří. Z tohoto pocitu se pak rodí o to větší snaha oplotit si své pozemky a dívat se podezřívavě na každého, kdo prochází okolo. K některým objektům se tak dostávám jen s jistými obtížemi. Někdy si říkám, že bych se snad mohl místního obyvatele zeptat, zda by si bylo možné zkrátit cestu přes kus hlíny, který si tak žárlivě střeží, ale mám strach, že odmítnutí takové drobné úsluhy, by mi mohlo sebrat tu malou špetku důvěry, v jistou minimální dobrotu lidí. Vlastně si docela užívám to, že kolikrát za celý den nikoho nepotkám.

Zdá se, že se tedy vracím do svého obvyklého rytmu cest do pohraničí, procházek po kopcích a hledání mechem zarostlých pozůstatků naší minulosti. 

Rok se s rokem sešel

A je to tady. Konec roku! A jaký to byl vlastně rok? Mnoho z nás na něj asi nebude vzpomínat moc v dobrém. Při procházení svých poznámek a deníků jsem našel jen málo pozitivního. Na druhou stranu z historie všichni víme, že nic netrvá věčně a že i třeba Třicetiletá válka jednou skončila.

Na druhou stranu jsem si prošel notýsky, kam si poznamenávám nafocené filmy a byl jsem příjemně překvapen. Nepoznamenal jsem si konkrétní číslo, které ostatně není důležité. Co je důležité je fakt, že letos bylo víc dní, kdy jsem měl v ruce foťák, než minulý rok. Fakt je ale ten, že většina fotografií z letoška je zatím v šuplíku. Jejich čas teprve přijde. 

Vše, co má přijít, přijde. Takže šťastný nový rok 2022!

Králické pastorále

Vzpomínám si, jak jsem vždycky nerad jezdil na chalupu. Trvalo to pár let a jednu pandemii a já zjistil, že na tom přece jenom něco je. Vyrazit z města na venkov, kde člověk nemá vše své obvyklé pohodlí a různá elektronická lákadla, která odvádí jeho pozornost od skutečného světa. Letos se mi dvakrát naskytla příležitost vyrazit ke kamarádce na chalupu do Králík. Tajemného místa hluboko v Sudetech, kde se za každou mezí schovává betonový bunkr a za každým druhým smrkem polský pašerák tabáku. Už samotná cesta pátečním večerem, bez použití dálnic a po tmě byla takřka mystickým zážitkem. Měsíc nad hedečským klášterem byl takřka v úplňku a já tak trochu litoval, že nemám stativ abych se pokusil o nějaké noční fotky. 

Neměl jsem žádný pevný plán. Ráno snídaně a káva na lavičce na zápraží, nechat se vyhřát paprsky pozdního srpnového slunce a pomalu plánoval, kam jít fotit. Hustota opevnění je v tomto regionu skutečně velká a přivezl jsem si opravdu hodně exponovaných filmů. Mechem obrostlý beton není ale středobodem tohoto vyprávění. Hodně času jsem také strávil tím, že jsem si jen tak četl. Dlouho jsem odkládal "Quo Vadis", na které člověk prostě potřebuje klid a tu správnou náladu. Spoustu času jsem také trávil tím, že jsem se pokoušel nasát atmosféru starého domu v pohraničí, kde ještě zůstalo pár artefaktů po jeho původním německém obyvatelstvu. Čím pohnutější historie, tím trvalejší stopy zanechává. 

Dlouho jsem se necítil tak odpočatý, jako když jsem po celém víkendu seděl s čerstvou kávou na lavičce a dával si snídani. Říkal jsem si, jak by bylo fajn se do Králík ještě vrátit. Někdy je od přání k činům blízko a jindy to zkrátka trvá. V mém případě to trvalo od konce října. Druhý výlet byl pouze jednodenní a navíc poznamenaný závadou na mém fotografickém vybavení, ale odhodlání si odpočinout bylo větší než frustrace. Opět jsem si přivezl větší množství exponovaných kinofilmů, které zatím čekají na vyvolání. Babí léto je moje nejoblíbenější část roku. Vegetace je už řidší než na vrcholu léta, světlo je měkčí a příjemnější. Jedinou zásadní nevýhodou je to, že světla již ubývá o mnoho rychleji. Musím tak jedna s větším rozmyslet, kam vyrazím a co vyfotím. Na jednu stranu nemám rád ten tlak ubývajícího světla, na druhou stranu mám rád tu pomíjivost.

A tak teď, na konci listopadu jsem se konečně dostal k tomu, abych zpracoval fotky a dojmy z těch dvou víkendů. Dvou víkendů, kdy jsem si opravdu odpočinul od běžného denního shonu.

Sněžka: Milion milionů

Tradice jsou od toho aby se dodržovaly. A třetí výstup na Sněžku během tří let, to už je tak trochu tradice. Letos to trvalo trochu déle, než jsme se s kamarádkou Šárkou domluvili na datumu a vyrazili. Tentokrát až na počátku září. Ráno bylo počasí již chladné, ale stále slunečné. Cesta proběhla bez větších zádrhelů, snad jen že na parkovišti u Horní Malé Úpě, jsem ulovil poslední místo. Osud tomu chtěl, že to bylo místo nejblíže parkovacímu automatu, který už třetí rok v kuse nebere ani karty, ani bankovky a člověk musí mít připraveno 100 Kč v mincích. Ovšem znalý místních poměrů jsem byl připraven.

Pro cestu nahoru jsme tentokrát zvolili modrou turistickou značku, kterou jsme obvykle používali pro cestu dolů. Cesta by to byla dobrá, snad jen kdyby ji naši polští sousedé nezpoplatnili. Celkem rozladěn jsem zaplatil mobilem za dva vstupy do Krkonošského národního parku a nepřetržitý proud nadávek na naše severní sousedy mi vydržel cca kilometr. První fáze cesty byla klidná, až příliš klidná. Vesmír má ale rád rovnováhu. Více lidí jsme začali potkávat až cca v polovině cesty. Včetně jednoho podnikavce, který na hřebeni národního parku česal borůvky hřebenem. 

Čím blíže jsme byli vrcholku hory, tím více jsme potkávali lidí. Mnohé z nich v oblečení naprosto nevhodném pro pohyb v přírodě. Příčina se ukázala záhy. Poláci si postavili lanovku na nedalekou Kopu a tak nějak je nezajímal nějaký limit, kolik by měla za den vyvézt lidí. Následkem je tedy to, že na vrcholu Sněžky bylo tolik lidí, že se tam téměř nebylo možné pohybovat. Obvykle jsme tam vždy chvíli poseděli, snědli svačinu a pak teprve vyrazili dolů. Tentokrát jsme vyklizení prostoru na vrcholku hory značně urychlili. Zase jsem si zanadával na bezohlednost našich severních sousedů, kteří si dělají z naší nejvyšší hory lunapark. Ne, že bychom byli o tolik lepší, ale někdo se alespoň zamyslel nad kapacitou lanovky na Sněžku.

Výlet tedy nepřinesl mystické prozření, které si od něj obvykle slibuji. Rozvířil ale diskusi na téma, že bychom možná mohli zkusit nějakou novou tradici. Fotografické hledisko výletu bylo poněkud omezené tím, že jsem si v autě zapomněl oranžový filtr který jsem chtěl použít. Místo své věrné Yashicy jsem se vláčel s Hasselbladem. V jedné kazetě jsem měl barevný a v druhé černobílý film. Barevnou fotografii jsem nakonec pořídil jen jednu, která navíc ani nebyla dobrá. S černobílým filmem se mi dařilo o něco lépe a s potěšením musím konstatovat, že i práce s Hasselbladem mě baví víc a víc. 

Trstěnice: Jak jsem hlídal grunt

Zdá se mi, jakoby letošní léto kolem nás proběhlo rychleji než je obvyklé. Sotva jsem vytáhl paty z domu na pár výletů, tak je tu podzim. Ne že by mi to vadilo, letní slunce je na můj vkus stejně příliš ostré a příroda na začátku podzimu je mi svou estetikou tak nějak bližší. K létu v mysli většiny lidí neoddělitelně patří dovolená. Tu jsem letos, stejně jako loni tak nějak nestihl. Tentokrát za to nemohl ani tak přetrvávající čínský mor, spíše jako fakt, že jsem téměř po 4 letech měnil práci. Odjet někam byť jen na týden, zatímco obíhám pohovory a čekám na odpovědi od nepříliš pracovitých personalistů, mi nepřišlo jako úplně ideální. 

Většinu dní jsem tak prodléval doma. Jedno z větších dobrodružství přišlo, když mě kamarádka požádala, jestli bych jí na jeden den mohl pohlídat grunt, aby liška nesežrala slepice. Taková nabídka se nedá odmítnout a tak jsem vyrazil do Trstěnice. Tajemného území poblíž zemské hranice mezi Čechy a Moravou. Tato malebná obec se nachází v pěkném údolí a v některých ohledech působí, jako by se zde zastavil čas. V dobrém slova smyslu. 

Celý den probíhal naprosto poklidně, liška měla na práci asi jiné, lepší věci. Mohl jsem tak v klidu prozkoumávat starou zemědělskou usedlost. Měl jsem s sebou svůj Hasselblad, který si rád beru na takovéto poklidné focení. Nafotil jsem jen jeden film, úplně mi to stačilo a domů jsem odjížděl odpočatý a po dlouhé době naprosto spokojený.

A pokud jste to dočetli až sem, vážení čtenáři, rád bych Vás požádal o zvážení příspěvku na vznikající knihu PHOTO ESSAYS od našeho spolku VERUM PHOTO. Odkaz na kampaň na Donio zde:

                   https://www.donio.cz/fotograficka-kniha-verum-photo-photo-essays

Údolím řeky Doubravy

Tradičně se většina mých fotografických aktivit odehrává na jaře a na podzim. Počasí je méně horké a světlo je měkčí a příjemnější. Letos jsem jaro nějak vynechal a tak doháním resty v létě. Zvláště proto, že mám prakticky celý srpen volno z práce. Můžu se tak v klidu soustředit na opravdu důležité věci. To jest výlety a focení. Většina mých tuzemských cest zpravidla vede do pohraničí. Tentokrát jsem ale učinili výjimku. Do oka mi padla oblast na hranici Železných hor. Konkrétně údolí řeky Doubravy. 

Fotografie, které jsem našel na internetu vypadaly velmi lákavě. A vlastně mě dost zajímalo, jak se budou lišit od reality se kterou se na místě potkám. Cesta proběhla v pořádku, i když to vypadalo, že se celá republika dala do pohybu a že se do destinace snad nikdy nedostanu. Výchozí bod jsem zvolil ve vesnici Bílek. Zajímavostí této obce je kamenný most, který se datuje do stejného období jako Karlův most v Praze. Škoda je snad jen to, že tento most není příliš dobře označen a navíc je dost zoufale zarostlý plevelem. 

Samotné údolí řeky protéká docela hlubokým skalním kaňonem, kde se v minulosti navíc těžil kámen. Hodně stromů bylo pokáceno kvůli kůrovci, mnoho dalších padlo za oběť silnému větru. Informační cedulky poukazovaly na to, že kmeny budou ponechány na místě, kde svým rozkladem podpoří místní ekosystém. Místy byla cesty podél řeky tak úzká, že se člověk musí přidržovat řetězu jako někde na ferátě. Ideální podmínky pro mé boty do města. Na řece se nachází i několik vodopádů, díky letošním dešťům bylo dost vody a tak byly vodopády na české poměry vlastně docela pěkné. 

Měl jsem s sebou Hasselblad a Horizont. Světelné podmínky byly mírně řečeno komplikované. V hlubokém údolí byla ve stínech opravdu tma. Zkoušel jsem si měření dopadajícího světla svým Sekonicem 308, ale po vyvolání jsem zjistil, že většina negativů je hodně kontrastních. Je to kombinací objektivu, metody měření světla, kontrastního filmu, vývojky a push procesu. S trochou kreativního skenování a postprocesu se mi povedlo z fotografií nakonec něco dostat. Jak to už tak často v životě bývá - dobrého pomálu. Začínám zvažovat, že pro filmy z Hasselbladu budu používat méně kontrastní vývojku. 

Je to vlastně docela vítané vybočení z normálu. Byl jsem možná až příliš zajetý do svých kolejí. Ilford HP5+, měřit odražené světlo ve stínech, Rodinal a hotovo. Měl jsem relativně dobrou jistotu konzistentních výsledků. Občas je ale potřeba vystoupit z komfortní zóny, aby se člověk mohl posunout vpřed. 

Cestou necestou aneb archiv promlouvá

Je tu druhé morové léto. To první jsem si docela užil. Cestování do zahraničí mi moc nechybělo a věnoval jsem se domácím destinacím a tématům. Teď mi ale nějak došel elán. Není to tím, že bych si myslel, že za dobrými fotografiemi musím do Paříže nebo New Yorku. Praha nebo Sudety také nabízí solidní možnosti. Klíč k problematice spočívá v tom, že čas od času je dobré změnit prostředí. Osobně jsem tomu vždy říkal, že si čas od času musím „Vyčistit oči“. Vystavení se novým vizuálním a kulturním vjemům mi vždy dalo nový vhled na věci, které mě obklopují v běžném životě.

Zanedlouho to budou celé dva roky, co jsem naposledy vytáhl paty z České republiky. Pokud si dobře pamatuju, tak to bylo do Gruzie, odkud jsem si přivezl spoustu nafocených negativů a zážitků. Jak se teď prodlužuje doba, co jsem nebyl nikde "venku" tak si začínám víc a uvědomovat, jak moc mi vlastně cestování chybí. Nejsou to jen výšce zmíněné vizuální dojmy, ale celý proces. Plánování cesty, přesun na místo, aklimatizace a přizpůsobení se místním zvykům a stravě. Potom návrat domů, vyvolání negativů a rekapitulace všech zážitků při prohlížení skenů a postprocesu Ze všeho nejvíc mi chybí právě ten proces. 

Obecně vzato mám teď období jisté fotografické stagnace. Jediný projekt na kterém pracuji je dost pomalý a nikam nepospíchá, proto mám občas problémy najít motivaci, abych vzal foťák a vyrazil do pohraničí. Focení na ulici je pro mě něco už úplně abstraktního a vzdáleného. Po téměř roce a půl prázdných ulic, roušek a celkově blbé nálady ve společnosti nemám tak nějak náladu na obvyklou "pouliční fotografii".  Nelákají mě už ani experimenty se zátišími či různými formáty negativů. Tím jsem si prošel minulý rok na jaře a ukázalo se to jako slepá cesta.

Naštěstí je tu pořád můj archiv. Vždy když si říkám, že je to s tím focením nějaké těžké, tak si projdu pár složek v archivu. Mohu tak s jistou nostalgií zavzpomínat na časy, kdy si člověk jen tak koupil letenku, sbalil foťák, pár filmů a vyrazil na pár dní třeba do Říma. I proto jsem se rozhodl dnešní vydání blogu věnovat pár záběrům z archivu, které jsem posbíral na svých cestách po Evropě a Rusku mezi lety 2016-2019. Fotografie nejsou řazeny chronologicky a nechávám je bez popisku zcela záměrně.