Tbilisi: Pamětihodnosti, jídlo a kultura

Gruzie. Země na pomezí Evropy, Asie a prostoru bývalého Sovětského svazu. Jedna z nejstarších křesťanských kultur světa, země svébytné kultury a tradic. Většina lidí toho o Gruzii moc neslyšela. Snad jen ti starší z nás si pamatují zprávy o revoluci občanské válce v 90. letech, další krátká válka s Osetií v roce 2008 a pak se na Gruzii tak nějak zapomnělo. Čas od času tam sice vyrazil nějaký odvážnější cestovatel, ale stále to není žádná zásadní turistická destinace. Původním cílem cesty byl Irán, ale vzhledem k jistým časovým a finančním omezením padla volba na zemi na půl cesty.

Do Tbilisi jsme dorazili velmi brzo ráno, protože z Istanbulu jsme odlétali lehce po půlnoci. Možná už trochu stárnu, ale dovedu si představit i pohodlněji strávenou noc než v sedadle Airbusu. Autobusy z letiště naštěstí jezdí už od velmi brzkého rána, a tak jsme se dostali do poněkud vylidněného města bez větších problémů. Překvapením bylo to, že ve směnárně na letišti jsme dostali za naše eura celkem férový kurz. Největší výzvou celého letiště bylo prokličkovat davy taxikářů hledajících nějaké zákazníky. Jak jsem již psal, centrum města bylo poněkud vylidněné. Ono se také není co divit v neděli v 6 hodin ráno. Naštěstí i do Tbilisi prosákly jisté vymoženosti východu (Ruska) jako například podniky otevřené 24/7. Není nad to si v 6 ráno zajít do restaurace, objednat si jídlo, pití a sníst si ho mezi uklízečkami a hosty z předešlé noci, kteří spí na stolech. Cesta na ubytování pak proběhla místním metrem (které má 2 linky) a vypadá tak nějak, jak by asi vypadalo metro v Brně. Malé, tmavé, s vydýchaným vzduchem a trochu rozpadlé. Následovalo stoupání do kopce mezi domy, které vypadaly trochu jako z pokračování Borata. Naštěstí ubytování jsme měli v jednom z mála opravených domů v celé čtvrti. Apartmán byl nový, čistý a s vlastní koupelnou a za 2100kč na 8 dní, co víc chtít?

Samotné Tbilisi (dříve Tiflis) je město založené v pátém století a rozkládá se v údolí řeky Kura. V současnosti je zvláštním mixem středověké, neo-klasicistní, art noveau, stalinistické a moderní architektury. Nad městem se tyčí stará citadela Narikala (hrad) a socha Matky Gruzínů s mečem v ruce. Buď tam dojdete pěšky přes tureckou čtvrť nebo dojedete lanovkou z Náměstí Evropy. Na různých místech města najdete i pár kousků podivné moderní architekturu. Dílo prezidenta Sakašviliho, který chtěl ukázat, že Gruzie je moderní země, která se chce přiblížit Evropě a západnímu světu. Na jednu stranu byla Gruzie vždy (i za sovětských časů) vyhlášená. Na druhou stranu tyto moderní budovy v centru nejsou dílem gruzínských architektů. Více o budovách, které zmiňuji vám poví Gebrian na Streamu, ačkoliv je video 2 roky staré, nic se nezměnilo.

Turisté do Tbilisi sice jezdí, ale není jich mnoho. V poslední době se tam vrátili především turisté z Ruska, sem tam potkáte i Poláky, Němce a někdy i Čechy. I v Tbilisi samozřejmě narazíme na nějaké ty turistické pasti. Není jich příliš mnoho a většina z nich se vyskytuje na 2 až 3 ulicích starého města a v rozpoznáte je většinou hned na první pohled. Přímo v centru také najdete dva zajímavé kostely. Basiliku Anchiskhati, což je nejstarší kostel ve městě (vybudována na počátku 6. století) a katedrálu Sioni. V prvním jmenovaném se nesmí fotografovat, ale místní pop je člověk otevřený a když s ním prohodíte pár slov Gruzínsky či Rusky a hodíte nějaké ty drobné do kasičky, dá se zařídit leccos. V katedrále Sioni se fotografovat může, samozřejmě v mezích běžné lidské slušnosti. Fotografovat ve svatostánku jakékoliv víry je vždy poněkud citlivější záležitost. Naproti starému městu se na kopci tyčí nově vystavená katedrála Nejsvětější Trojice. Stavba probíhala v letech 1995 – 2004. Určitě taky stojí za návštěvu, ačkoliv starší kostely mají podle mě lepší atmosféru.

Gruzie, to není jen Kavkaz, pravoslaví a občasná občanská válka. Gruzie znamená i dobré jídlo. Poprvé jsem s ním přišel do styku v Rusku, kde je velmi populární a rozšířené. Dalo by se říct, že touha ochutnat pravé gruzínské jídlo byla jednou z motivací celého výletu. Osobně jsem nejvíc znal šašlik, který jsem paradoxně měl v Gruzii snad jen 2x a dozvěděl jsem se, že je spíše Arménskou záležitostí. Jednou ze stálic jídelníčku bylo chačapuri po adžarski, což je pečená těstová placka s bílým sýrem a syrovým vejcem, které se smíchá se sýrem. Výsledek je velmi chutný a zasytí. Samotné smíchání vejce se sýrem není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, ale místní jsou k cizincům shovívaví a správnou techniku vám rádi ukáží. Druhou zásadní položkou byly chinkali, což jsou taštičky plněné kořeněným mletým masem a uvařené ve vodě, podobně jako třeba pelmeně. Od pelmeňů se však liší tvarem a velikostí. Jsou mnohem větší a jeden vás vyjde od 0.60 do 0.80 Lari, přičemž jedno Lari je 8 korun. Chytněte taštičku za stopku, lehce opepřete, nakousněte, vypijte vývar uvnitř (slabší jedince může silná masová chuť poslat pod stůl) a pak snězte zbytek. Nikdy nejezte chinkali příborem a nikdy nejezte stopku, za kterou se taštička chytá. Bylo by to stejné faux-pax jako když Američan v Praze jí houskový knedlík rukou v domnění, že je to chleba na vytření omáčky. Co se týče nápojů, tak pít cokoliv, než vyhlášené Gruzínské suché červené víno by se rovnalo svatokrádeži. Nealko volby zahrnují snad jen minerálku Borjomi (vyslovujeme Boržomi) a Tarchun, limonáda pronikavě zelené barvy a chuti ne nepodobné absinthu. Můj tajný tip, kam zajít na večeři, je Cafe Nikolozi na ulici Anton Katalikosi. Menu napsané rukou na papíře (v ruštině nebo gruzínštině) a OPRAVDU domácí jídlo za skvělou cenu. Vlastně i interiér vypadá jako byste byli u někoho doma. A mluví tam i německy, když mluvíte pomalu a zřetelně – jak udává cedule u vchodu.

Co se týče kultury, rozhodně se nemá Tbilisi za co stydět. Ve městě najdete mnoho muzeí, galerií a divadel. Zvláště opera a balet jsou zde vyhlášené a sehnat lístky je třeba víc než půl roku dopředu – nám se to nepovedlo. Další možností je navštívit loutkové divadlo Gabriaze poblíž baziliky Anchiskhati. I zde platí, že lístky je radno pořídit s předstihem, představení mají anglické titulky a jsou velmi zajímavá. Povedlo se mi navštívit výstavu fotografií Henri Cartier – Bressona a vernisáž výstavy Jana Grarupa v pobočce Gruzínského národního muze poblíž katedrály Sioni. Kdy jste naposledy viděli Bressona v Praze?

Zážitků z Tbilisi mám tolik, že to nepopíše ani více než tisíc slov, která má tento článek. Proto ho prosím berte jen jako takový úvod a zmínku některých míst, která stojí za pozornost. Hlouběji do kultury města a jeho života se pustím v článku který bude uveřejněn v polovině příštího měsíce. Hned po rozhovoru s legendou české dokumentární fotografie Danou Kyndrovou, který zveřejním první červnový týden. Máte se tedy na co těšit!