Let Airbusem Tureckých aerolinií byl příjemný. Smutné bylo snad jen to, že v letadle dostanete k obědu kvalitnější zeleninu, než kterou v ČR koupíte v obchodě. Z toho je však velmi těžké vinit Turky, i když jsem si jistý, že by se určitě našel nějaký schopný konspirátor, který by zvládl i to. Překvapením bylo, že Turci dokázali to, o čem se lidem v Praze může leda tak zdát - metro na letiště! Tedy pokud přilétáte na Atatürkovo letiště. Fronty u pasové kontroly se mohou zdát dlouhé, ale osmanští úředníci pracují překvapivě rychle. Inu, ne všechno je v orientu tak zlé, jak by se mohlo zdát. Potěší wi-fi zadarmo, která se jinde v Istanbulu nehledá tak snadno. Rozhodně se nenechte zlákat radami Google Maps, že byste do centra starého města (čtvrť Fatih) měli jet metrem a pak přestoupit na tramvaj. Ano, tramvaj vás sice doveze asi o 500m blíž některým památkám, ale jede v divoké istanbulské dopravě poměrně dlouho a je celkem nacpaná. Jeďte radši metrem až na konečnou, nebo dvě stanice od konečné a pak dojděte pěšky. To platí, pokud zvládnete koupit lístky na metro. Automaty se odmítají podřídit běžné lidské logice a berou pouze drobné bankovky či mince, tak pozor na to.
Samotné centrum Istanbulu (nikam jinam jsem se nedostal) mě příjemně překvapilo. Sice je tam místy trošku bordel, ale nic kritického a rozhodně ne převyšujícího úroveň například Itálie nebo Španělska. Lidé jsou v zásadě příjemní a byl jsem velmi překvapen úrovní angličtiny, snad jen jednou se mi stalo, že jsem s angličtinou nepochodil. Tehdy mě zachránilo to, že čaj se Turecky řekne "čaj" a počet kostek cukru jsem ukázal na prstech. Složitější může být objednávka kebabu, protože v Istanbulu zaprvé není tolik kebabu, kolik by jeden spravedlivě očekával a za druhé proto, že když už kebab najdete, rozhodně není příliš podobný tomu, který si dáváte ve 4 ráno při návratu domů z hospody. O to větší je pak uspokojení, když si konečně dáte přesně ten, který jste chtěli. Osobně mě spíš bavil turecký čaj, který mi skutečně chutná. Posedávání a popíjení čaje je naprosto nedílnou součástí turecké kultury, zejména tehdy, pokud jste muž. Přijde mi to jako celkem solidní program.
Z časových důvodů jsme nestihli navštívit příliš památek. Slavná Modrá mešita byla zavřená kvůli rekonstrukci, tudíž jsme viděli pouze nádvoří, které lemují plakáty vzdělávající kolemjdoucí o islámu a nabízí každodenní bezplatná sezení, na kterých vám imám vysvětlí, co a jak. Zaujalo mě zejména to, že je na těchto sezeních podáváno občerstvení. Časově bych to býval stihl, protože kvůli jídlu zdarma udělám leccos, ale manželka byla proti. Inu, ženy. Prošli jsme tedy jen nádvoří, kde jsme se naučili, že v zásadě vše, co známe, je dílem dávných muslimských učenců (i když samozřejmě některé zásluhy v astronomii, matematice a medicíně nelze popřít!). Chápu, že slovo boží je třeba šířit, do Istanbulu to bezpochyby patří a plakát, byť trošku legrační a nadsazený, je asi lepší než náklaďák s trhavinou. Každopádně promarněné občerstvení zdarma mě bude ještě dlouho mrzet. Co mě nemrzelo byla návštěva největšího podzemního rezervoáru vody z byzantských časů. Takzvaná "Basilica Cistern" se nachází 150m od Hagia Sofia a je to skutečně úchvatná podívaná. Tedy hned po tom, co si vaše oči zvyknou na tmu. Tma je tam taková, že pokoušet se fotografovat, byť na velmi citlivý film, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Omluvte tudíž nedostatek dokumentace. Buď musíte věřit mému slovu nebo si to zajet prohlédnout sami. Doporučuji to druhé.
Nešlo vynechat Grand Bazaar, který je tedy spíš lehce turistický, ale také stojí za návštěvu. Čísla jsou víc než zajímavá - 61 zastřešených ulic, přes 4000 obchodů a přes 91 milionů návštěvníků ročně! Bazaar jsme navštívili, stejně jako Istanbul, celkem dvakrát. Na cestě do i z Gruzie. První návštěva odpoledne byla poněkud hektická, právě kvůli davům turistů. Druhá proběhla hned po otevření Grand Bazaaru v 8:30. Není potřeba asi příliš vysvětlovat, že ta druhá byla o poznání příjemnější. Vždy je zajímavé pozorovat probouzející se město. To jsem poznal už před lety, kdy jsem vyrazil do Paříže. Lidé spěchají do práce, zastavují se v obchodech nebo kavárních pro snídani, obchodníci otvírají svoje obchody, vybalují zboží. Do toho bazarem křižují kurýři s podnosy čaje či jídlem, které si prodavači snědí na stoličce před krámkem. Takže zatímco manželka nakupovala a snažila se Turky usmlouvat na co nejlepší cenu za šály a talíře, já fotil. Nikomu na Grand Bazaaru to příliš nevadilo, asi jsou zvyklí.
Dá se z těch dvou návštěv Istanbulu, z nichž žádná nepřesáhla 24 hodin, něco vyvodit? Nejspíš nic zásadního, snad jen že se jedná o zajímavé město, které rozhodně stojí za návštěvu. V některých aspektech je až překvapivě moderní a v jiných příjemně staromódní. Nepotěší malá četnost wi-fi hotspotů, což možná vyváží větší počet (nezřídkakdy tureckých) veřejných záchodků. Trochu nepříjemné je, že se často nedá platit kartou, takže vzít si sebou dostatek hotovosti (koruny vyměníte těžko), je rozumné. Samozřejmě je možné a více než pravděpodobné, že narazíte na nějaké turistické pasti, ale ty se většinou dají snadno identifikovat. Samozřejmě jsou ve městě vidět jisté odrazy zhoršené bezpečností situace na středním východě, ale počty automatickými zbraněmi vybavených policistů jsou jen o málo vyšší než v západoevropských metropolích. Stačí se chovat s běžnou dávkou zdravého rozumu, tak jako všude, a zjistíte, že Istanbul je vlastně docela fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat