Norimberk: Německé vánoce a Leica M2

Dosáhnout správného stupně vánočního nadšení, když venku leckdy ještě ani není sníh a vás pronásleduje vidina zbytečného utrácení za dárky, může být značně složité. Lidé proto přišli s báječným institutem vánočních trhů, kde se má vánoční nálada a atmosféra natolik zkoncentrovat v místě a čase, aby umožnila bezproblémový přechod do vánočního režimu každému. Proto jsem se i já se svou ženou rozhodl, že někam vyrazíme. Byli jsme už v Drážďanech, Vídni, Londýně i v Linci, ale nejlepší trhy jsou prý v Norimberku a tak byl cíl naší letošní cesty jasně daný. Cesta se nesla ve znamení několika poprvé. Moje žena poprvé řídila na takhle dlouhé trase (musím říct, že je to docela úleva mít teď možnost se na dlouhých cestách v řízení střídat) a já jsem poprvé vzal do terénu svojí novou Leicu M2 a ne, blog kvůli tomu přejmenovávat nebudu!

Možná jste postřehli, že se zřídkakdy rozepisuji o technice, kterou používám, ale pár slov k Leice M2 si neodpustím. Jméno „Leica“ asi slyšeli i ti z vás, kteří se o focení příliš nezajímáte. Pokud uděláte rychlé hledání googlem, asi najdete nové modely, které se cenově pohybují někde kolem 150tis Kč za samotné tělo fotoaparátu bez objektivu. Byla ale doba, kdy Leica především módním doplňkem, ale precizním nástrojem profesionálních i amatérských fotografů a cena tomu i odpovídala. Nebyla levná, ale nestála tolik, co nepříliš ojetá Fabie nebo byt v Havířově.

Leica M2 přišla na trh v roce 1957, tedy až po modelu M3 (1954) a vyráběla se do roku 1968. Chybně bývá model M2 někdy považován za jakýsi pokus vyprodukovat „levnější“ M3, ale to není tak docela pravda. Ano, má jednodušší systém dáloměru a osvětlení linek v hledáčku a počítadlo snímků se musí nastavit ručně, ale to je tak vše. Hlavní změnou, kterou přinesl model M2 je hledáček se zvětšením 0.72x oproti 0.92x u M3. 

Tento širší hledáček (předměty se zdají menší než ve skutečnosti) umožnil, aby se do něj vešly linky pro ohniska 35-50-90mm, což mnohým lidem přišlo praktičtější než 50-90-135 u modelu M3. To byl hlavní důvod, proč jsem si vybral model M2 – chtěl jsem začít trochu víc používat 35mm objektiv a to bez nutnosti otravovat se s přídavným hledáčkem, na který jsem si už několikrát stěžoval.

Samotný princip fungování fotoaparátu se příliš neliší od Zorki 4K, kterou jsem používal doteď. Ostří se pomocí dálkoměru, závěrka má časy od 1s do 1/1000s a tak dále. Leica má v zásadě (kromě neporovnatelně lepšího zpracování, materiálů a precize) jen 4 hlavní výhody: hledáček pro ohnisko 35mm (plus automatickou korekci paralaxy a světlé linky, které pomáhají komponovat), snazší manipulace s voličem expozičních časů, objektivy uchycené pomocí bajonetu a očka na upevnění popruhu jsou přímo na těle fotoaparátu (sbohem otřesná kožená brašno!). Focení s M2 se tedy v zásadě zvlášť neliší od focení se Zorki 4K, jen je to tak nějak snazší a plynulejší. Leica má o dost tišší závěrku (ačkoliv se konstrukčně od té ruské příliš neliší) a tak na ulici neupoutáte tolik pozornosti. Ruské závěrky někdy vydávají při focení zvuk, asi jako když natáhnete kalašnikov. Ale zpět k Norimberku!

Němci mají podobné akce velmi dobře zorganizované, to se jim musí nechat. Parkování nebyl ani v neděli problém, protože dopravní značení vás velmi dobře navede na parkoviště poblíž vaší destinace -  tohle v Praze as jen tak nebude. Město bylo krásně vyzdobené a na hlavním náměstí byla spousta stánků s bratwursty, sladkostmi a jinými věcmi, které patří k německým vánocům. Využil jsem toho, že jsme přijeli relativně brzo a začal jsem fotit. Tentokrát s 35mm objektivem jupiter 12, který jak se zdá, si s M2 rozumí celkem dobře (tedy až potom, co jsem musel podomácku upravit redukci, pomocí které se tento závitový objektiv nasazuje na M-bajonet). Centrum Norimberku je v celku pěkné a úhledné, krásná architektura, zachovalé hradby a nepříliš výrazné zamoření turistickým balastem.  Navíc se nám povedlo sehnat brzkou večeři v restauraci za 25 euro pro dva lidi! Nepamatuji si, že bych kdy v Německu nebo v Rakousku platil za dva lidi takhle málo, snad krom nějakého fastfoodu.

 

Samozřejmě hlavní „show“ začala, až když se setmělo a rozsvítily se různé dekorace. Na podiu se střídala různá hudební čísla od sboru koledníků po říznou bavorskou dechovku (té sem si za dob studia v Rakousku užil až dost a měl jsem chuť se před ní někam schovat) a všechno by se zdálo pěkné, jenomže pak mi došlo to, co jsem tak nějak tušil celý den. Lidé mi tam nepřišli příliš veselí či šťastní. Postávali u stánků, popíjeli svařák, baštili bratwürsty (nezřídka jejich BIO variantu), ale sotva spolu promluvili a za celý den jsem neslyšel nikoho se smát. Němce jsem sice nikdy nepovažoval za obzvláště veselý národ, ale tohle bylo trošku depresivní i na mě. Atmosféra vánoc na mě tedy ještě moc nesedla, ale snažím se! Už je prosinec a za chvíli to bude rok, co jsem znovu začal fotit na film. Uvidíme, co přinese příští rok, protože tenhle byl (alespoň fotograficky) opravdu dobrý!