Olomouc

Olomouc. Hanácká metropole a město, kde mám už 7 let schovanou záložní sklenici utopenců pro případ apokalypsy, alespoň tedy doufám, že jí nikdo ze správy kolejí nenašel a nevyhodil. Je to město, kde jsem poprvé nastoupil na studium univerzity, dávno. Zkrátka mám na Olomouc spoustu skvělých vzpomínek a možná i proto jsem trochu otálel s návštěvou, protože jsem si je nechtěl pokazit konfrontací s novou realitou, která by mohla být až příliš krutá. Doufal jsem, že se ve městě za dobu mé nepřítomnosti moc nezměnilo, ale přesto jsem si opatřil domorodého průvodce.

Posilněni tatarákem od Drápala (jediná slušná hospoda ve městě s tímto jediným poživatelným jídlem) jsme se vydali do ulic historického centra města. Město bylo docela prázdné, protože byl svátek a studenti, kteří obvykle zalidňují ulice, asi vyspávali kocovinu. Ulice jsou docela široké, takže i já se svým 50mm objektivem jsem byl schopný najít si rozumnou vzdálenost.

Až teď po mnoha letech a pár návštěvách Itálie všiml, jak moc je Olomouc podobná italským městům. Široké hlavní ulice, ale i úzké a klikaté boční uličky. Jsou to ale i domy, které jsou mnohdy celkem úzké a vysoké a mnoho z nich má benátské žaluzie na oknech ve vyšších patrech – toho jsem si všiml až teď, po více jak 7 letech. Jak my bylo vysvětleno, mým moudrým a ve věcech kultury a umění vzdělaným průvodcem, má to co dočinění s církevními hodnostáři, kteří měli v Olomouci své sídlo. Umění, architektura, ale i další dobré věci se pak pohybovali po přímé lince Itálie-Vídeň-Olomouc. Prý na té cestě bylo i Brno, ale tomu já nevěřím – neviděl jsem tam jediný důkaz podporující tuto teorii, ať už architektonický, tak kulturní, ale mohu se samozřejmě mýlit.

 

Nejde jen o architekturu, ale i celkovou atmosféru města. Bylo to tu a stále je, takové uvolněné lidé. Možná za to může víno, které se pije a pěstuje jak na Hané, tak v Itálii. Mojí nejoblíbenější památkou je asi Dóm Sv. Václava, který jednak ohromí svou architekturou a i tím, jak nenuceně sousedí s celkem obyčejnou ulicí, na které najdeme second hand s oblečením a mototechnu. Co se týče sakrálních staveb, Olomouc si rozhodně nemůže stěžovat na jejich kvantitu ani kvalitu. Co se týče zbytku města, nějakým drobným změnám se nevyhnulo. Vyrostlo pár nových kaváren, jedna či dvě veganské restaurace. Objevili se také hipsteři, mnozí z nich ze Slovenska. Snad jen přestavba Prioru fakt naštvala, měl jsem rád tu výspu komunistického brutalismu, i když to tam divně smrdělo.

Pořád bych v Olomouci asi dokázal, chtěl žít. Praha je trochu moc uspěchaná, neosobní a velká. V Olomouci není místo, kam bych do 40 minut nedošel pěšky a tatarák u Drápala chutná pořád stejně. Moje vzpomínky se tedy celkem dobře protínají s běžnou denní realitou života. Škoda, že jsem tam nefotil, když jsem měl za dob svého studia víc volného času, mohlo to k něčemu vypadat.

P.S.: Všechny fotky jsou z mého Polaroidu SX-70. Chtěl jsem tenhle blog maličko ozvláštnit a taky jsem kvůli své lenosti nevyvolal zbytek ostatní filmy, což napravím v neděli!