Gruzie: Venkov, zvyky a tradice

Jestli mě něco naučila fotografie a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori, které jsem také využil.

Cesta z Tbilisi do Gori není nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.

Samotné město Gori nebylo příliš zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost. Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a několik litrů vína.

Na místě nás již čekalo připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“, tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud, který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.

Anglický venkov: Opakování je matka moudrosti

Fakt, že se čas od času poflakuju po anglickém venkově, není pravidelným čtenářům žádným tajemstvím. Loňský rok nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou. Takže jsem zase sbalil fotoaparát, filmy a další nezbytnosti vyrazil na Britské ostrovy. Dokud nás Brexit nerozdělí. Zima bývá v těch krajích poměrně mírná, takže byla šance i na nějaké to slušné počasí, které by umožňovalo nafotit pár krajinek, tak jako vždy. Letos jsem nefotil tolik krajinek jako obvykle. Věnoval jsem se i interiéru domu svého tchána, protože počasí nebylo zrovna ideální. Když se vyčasilo, vyrazil jsem do kopců, pastvin a polí.

Vybaven Yashicou Mat, Nikonem FM2 a nezkaženým pohledem na svět jsem se mohl pustit do práce. I když prací to šlo nazvat asi jen těžko. Nejtěžší prací na anglickém venkově je nosit dřevo a udržovat oheň ve 3-4 kamnech zároveň. Jinak se prostě ani v domě nezahřejete. Focení je to, čím trávím čas mezi přikládáním. V Anglii jsem strávil i vánoce a štědrý den (a jeho Anglický ekvivalent). Užil jsem si tradičního jídla a všelijakých tradic. Musím se zamyslet nad tím, kde tady u nás koupím anglický vánoční puding.

K anglickým vánocům jsem dostal pravou anglickou fotobrašnu. Tu jsem už nutně potřeboval, protože plátěná taška přes rameno, kterou jsem doteď používal, už začínala dosluhovat. Chvíli mi trvalo, než jsem se do nové brašny naučil poskládat všechny věci, co potřebuji k životu. Objem je trochu menší, než jsem zvyklý. Na druhou stranu zpracování brašen Billingham je naprosto bezkonkurenční. Všechny stehy jsou naprosto přesné a použité materiály jsou velmi kvalitní. Doufám, že mi vydrží mnoho let.

Dost bylo řečí, užijte si fotografie:

Adox Silvermax 100: Více stříbra a méně zrna

Jistě jste si možná všimli, že fotografuji téměř výhradně na černobílý negativ Ilford HP5. Používám ho v rozsahu od ISO 200 do ISO 3200. Stačí změna expozice a vyvolání. Vzhledem k žánru fotografie, kterému se věnuji, používám spíše vyšší ISO. Umožňuje mi to fotit s velkou hloubkou ostrosti a udržet krátké závěrkové časy. Zároveň to také znamená, že můžu fotografovat v interiérech, či k večeru a v noci. Mám tedy obecně pouze malou potřebu používat film s malou citlivostí. Filmy s nižší citlivostí mají většinou výhodu v tom, že jsou méně zrnité, ostřejší a mají lepší tonální a dynamický rozsah, než jejich citlivější protějšky. Vhodné jsou tedy zejména ke krajinářské fotografii, portrétům či makro-fotografii. Nic z toho není příliš mým oborem. Čas od času ale udělám výjimku.

Poprvé jsem se potřebou použití jemnozrnného filmu začal zabývat před svým prvním výletem do Gruzie. Chtěl jsem fotografovat na panoramatický fotoaparát Horizont a říkal jsem si, že velká plocha panoramatické fotografie vyžaduje kvalitnější a jemnozrnný film. Dříve jsem pro tyto účely používal Kodak T-MAX 100, který mě ale přestal bavit, ačkoliv se jedná o velmi kvalitní film. Měl jsem omezené zkušenosti s Ilfordem FP4, ale chtěl jsem vyzkoušet něco nového. Chvíli jsem pátral, až jsem objevil Adox Silvermax 100. Materiály výrobce a referenční fotografie slibovaly velmi jemnozrnný černobílý film s dobrou tonalitou a vysokým obsahem stříbra. Jednu kazetu jsem si tedy zakoupil za účelem testů.

Chvíli jsem meditoval nad tím, co jít fotit, ale nakonec padla volba na sraz automobilů značky Jaguar, který se konal v Chateau Kotěra, což je mě důvěrně známá lokalita, nepříliš daleko od mého domova. Počasí bylo pěkné, s dostatkem slunečního světla, takže nízká citlivost filmu nebyla překážkou. Naopak mi umožňovala lépe pracovat s hloubkou ostrosti, protože jsem nemusel mít pořád přicloněný objektiv. Při fotografování s Adoxem jsem postupoval jako s každým jiným černobílým negativem. Při měření jsem preferoval spíše stíny, či střední tóny, než světla. Jisté specifikum představuje speciální Silvermax vývojka, která je doporučená pro optimální výkon filmu. Jedná se o tekutý koncentrát, který se ředí v poměru 1:29. Výhodou je, že vývojka je téměř bez zápachu.

S výsledky jsem byl velmi spokojen. Film poskytuje v kombinaci se speciální vývojkou velmi jemnou zrnitost a vysoké rozlišení. To vše je umocněno tím, že film má perfektně čirou podložku, což ho mimo jiné činí způsobilým pro zpracování jako černobílý diapozitiv (což ovšem není úplně jednoduchý proces). Film se velmi snadno skenoval a výsledné soubory vyžadovaly jen velmi malé úpravy. Ještě jsem se nedostal k jeho zvětšování, ale dovedu si představit, že to bude taktéž velmi snadné. Spokojen s tímto testem jsem nakoupil filmu větší zásobu pro použití v Gruzii, kde se mi taktéž velmi osvědčil. Adox Silvermax 100 se tak stal spolu s Ilfordem FP4 mým nejoblíbenějším filmem s citlivostí ISO 100.

Barokní Horizont

Ti z vás, kteří pravidelně sledují můj instagram možná postřehli, že se v mých rukách opět ocitl panaromatický přístroj Horizont. Tentokrát ne pouze zapůjčený, tentokrát je už můj. Hned jsem využil prvních jarních víkendů, abych si práci s přístrojem opět dostal do ruky a abych zvykl oči na kompozici v nezvykle širokém formátu. Horizont exponuje políčko o velikosti 24x58 (oproti 24x36 u standardních přístrojů), využívá k tomu otočný objektiv 28/2.8 a zakřivenou dráhu filmu, stejný princip využívá i japonský přístroj Widelux. Je to neobvyklé? Možná!

Tyto přístroje nesou se svým použitím jistá úskalí. Například to, že pokud neudržíte přístroj perfektně rovně v horizontální i vertikální rovině, dochází pak na filmu k zakřivení prostoru (a možná i času), které může slabší povahy pořádně vyděsit. Naštěstí soudruzi z SSSR neudělali chybu a do hledáčku zabudovali vodováhu. Často se pak ale přistihnete, že sledujete spíše vodováhu než kompozici. Stativ možná nebude od věci, pokud budu chtít přístroj používat trochu seriózněji.

Dalším úskalím horizontu je zakládání filmu. Jakoukoliv nepřesnost Horizont tvrdě trestá. Je třeba, aby byl film naprosto rovně ve své dráze a perfektně napnutý, ještě než zavřete zadní dvířka. Jinak jsou síly působící na jeho perforaci při převíjení příliš velké a dojde k jeho přetržení. Na jednu kazetu filmu nafotíte 21 snímků, ale pokud třeba při 18 snímku ucítíte zvýšení odpor natahovací páky, radši to vzdejte, obětujte poslední 3 políčka a film převiňte zpět do kazety. Jinak riskujete jeho přetržení. Samozřejmě pak můžete filmy vyprostit v temné komoře a nafocení snímky zachránit, ale pokud nemáte s sebou temný rukáv, tak si už nezafotíte, dokud film bezpečně nevyjmete. To se mi také stalo tento víkend, naštěstí až u třetího filmu.

Jako místo pro své pokusy jsem si vybral Kuks. Jak jste už možná postřehli, jezdím tam poměrně často. Navíc jsem si říkal, že údolí Labe, barokní architektura a místo, které docela dobře znám, bude vhodným místem pro moje pokusy. Světlo nebylo ideální, ve vzduchu se vznášel lehký opar snižující dohled. Použil jsem Ilford HP5 a zelenožlutý filtr. A teď už dost řečí, užijte si fotky:

Jarní toulky krajinou

Je tady jaro. Ráno je sice pořád zima, ale dny se prodlužují a občas je vidět i slunce. Dokonce jsem viděl snad i první náznaky květů na sakurách v Praze. Mám pár svých jarních tradic. Začíná to tím, že musím odzimovat svůj roadster, protože jezdit v autě se střechou je nepatřičné, když je venku hezké počasí. Krátce na to následuje první jarní výlet, často do Prachovských skal. Pravidelní čtenáři mého blogu si jistě již všimli, že mám víc než jeden příspěvek s fotkami z těchto míst. I letos jsem této tradici zůstal věrný, ale přidám i něco málo navíc.

Co bych k Prachovským skalám měl ještě dodat? Je to příjemná procházka pro slunečný jarní víkend. Speciálně před startem hlavní sezony, kdy nemusíte platit 80kč za parkování a dalších 80kč za vstup. Nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Vybaven fotoaparáty, filmy a jídlem jsem vyrazil na delší z prohlídkových okruhů. Ačkoliv jsou skály poměrně kompaktní areál, je snadné ztratit cestu. Letos se mi poštěstilo navštívit pár míst, která jsem dlouho neviděl. Potěšila i velmi dobrá viditelnost, takřka bez oparu.

Další víkend jsem vyrazil do Zásmuk. Na první pohled by nezasvěcený člověk řekl, že Zásmuky jsou vesnice. Pravdou je však to, že se jedná o město. Před pár lety byla doba, kdy jsem se v okolí Zásmuk vyskytoval prakticky denně. Proto jsem si k nim a jejich okolí vytvořil jistý vztah a oblíbil jsem si tamní krajinu. Přišla mi jako příjemné zpestření  oproti nudné a placaté Polabské nížině. Nedávno jsem zjistil, že nedaleko města jsou ukryté dva barokní mosty přes Vavřinecký potok. Dříve na cestě mezi Zásmuky a Toušicemi, nyní na cestě odnikud nikam.

Z náměstí je značená žlutá turistická značka. Procházka je poměrně krátká (2.6km od náměstí k prvnímu mostu) a vede přes bývalou zámeckou bažantnici. Krásný porost dubů a buků je obehnán místy děravou kamennou zdí, ale je vidět že se v poslední době o areál někdo stará. Dokonce byl obnoven i rybník a několik tůní, což byla jistě nemalá investice. Most se na cestě přede mnou zjevil náhle. Vede přes něj cesta zarostlá travou a je v kupodivu solidním stavu. Moderní malta mezi některými kameny svědčí o opravě, která proběhla po roce 2000. Udělal jsem několik fotografií ve světle zapadajícího slunce a zjistil, že k druhému mostu za světla už nedojdu. Nechal jsem si ho na příště.

 

Barbican: Brutalismus vrací úder

Nedávno jsem se rozepsal o brutalismu a jeho významu, alespoň tedy významu pro mě osobně. Překvapilo mě, jak silnou odezvu článek měl. Brutalismus je zkrátka in. O vánocích jsem měl možnost napít se přímo z pramene. Povedlo se mi v Londýně konečně navštívit legendární komplex budov známý pod jménem „Barbican“.  Budovy vyrostly mezi 60. – 80. lety na proluce, která vznikla po bombardování během 2. Světové války. Navzdory své velikosti jsou betonové věže Barbicanu velmi dobře skryty. Kvůli výšce okolních staveb je nespatříte, dokud nejste přímo pod nimi. Pak se náhle ocitnete v království betonu, vody a trochy zeleně.

Kromě obytných budov tam najdeme i Barbican Centre, kulturní centrum, které hostí kino, koncertní síň, konferenční sály, knihovnu, bary a restaurace. Centrum je volně přístupné, je v něm wifi zdarma a nikdo vás nebude vyhánět, když si tam budete chtít jen tak posedět a dát odpočinout bolavým nohám. Některá venkovní prostranství obytných budov jsou za plotem, takže se tam dostanou pouze rezidenti. Ačkoliv proto mám pochopení z hlediska bezpečnosti, tak jako fotografa mě to mrzí. Na spoustu zajímavých míst jsem se tak nemohl dostat a vyfotit si je zblízka.

Brutalismus charakterizuje použití hrubého neomítnutého betonu, skla a oceli. Všeho najdete v centru Barbican požehnaně. Najdete tam ale i vodu, spousty vody. Přímo mezi věžemi je několik vodních prvků, které tak nějak vyvažují ty masy betonu. Sem tam najdeme i kousek zeleně, květinu, strom čí popínavé rostliny. Očekával jsem nepříjemnou betonovou džungli a místo toho mi Barbican přišel jako fajn místo k životu. Život je už takový – plný překvapení.

Všechny budovy i jejich detaily byly v lepším stavu, než na jaký jsem zvyklý z České republiky. Z části to bude zřejmě tím, že v Anglii byly v 60. – 80. letech k dispozici lepší materiály a z části tím, že se tam o budovy zkrátka starají lépe než my. Něco mi říká, že Barbican bude stát ještě potom, co v Čechách padne poslední brutalistní stavba k zemi. A to z mnoha důvodů.

17. listopad 2018: sluníčko, svařák a pohoda?

Narodil jsem se necelý rok před událostmi 17. listopadu 1989. Moje životní pouť je tudíž od samého počátku velmi těsně spjata s porevolučním děním v naší zemi. Upřímně řečeno mě nějaké oslavy 17. listopadu nikdy moc nezajímaly. Ano, bral jsem to jako významnou událost našich dějin, dokonce mám snad i pocit, že v roce 1999 jsem se šel podívat na lampionový průvod k 10. výročí revoluce, ale to bylo tak všechno. Celé paradigma mého vnímání oslav se trochu změnilo, když jsem vzal do ruky foťák. Jeden den volna, kdy mám v jinak tmavém a šedivém podzimu čas fotit i za denního světla. Navíc se „něco“ děje na ulici. Ovšem 17. listopadu 2018 to mělo být všechno jinak.

Nikdy jsem na tomto blogu moc neventiloval svoje politické názory a postoje. Na fotky to nemá vliv, a tak nějak jsem si vždycky říkal, že citlivé umělecké duše by někdy nemusely unést mé poněkud radikální postoje v některých otázkách (například můj kladný vztah k volnému trhu). Jenomže za posledních pár let se toho hodně změnilo. Pokud jste posledních 5 let nežili někde na jiné planetě, tak asi víte, kdo je náš premiér a kdo zrovna sedí na Pražském hradě. Jedna strana mince je „kdo to je“ a druhá strana, „co provádí“. Nebudu zabíhat do jemných nuancí politiky, rozpočtových priorit a ideologií, ale omezím se na jednoduché: každý asi vidí, že posledních 5 let jde všechno úplně do prdele!

Nejenomže je náš premiér usvědčený estébák, ve střetu zájmů kamkoliv se pohne, jeho firmy ničí pole ostatním zemědělcům, dováží zkažené maso, ale je podezřelý i z dotačních podvodů a únosu. Právě poslední dvě jmenované věci tak nějak vygradovaly právě ve dnech předcházejících 17. listopadu 2018. Logicky jsem si tedy říkal, že by atmosféra tohoto svátku mohla být trochu jiná, vyhrocenější, naštvanější. Nebyla. Vrcholem trapnosti bylo, když se pan premiér plížil pod rouškou tmy, aby položil květiny k památníku ve 4 ráno, aby ho lidé nevypískali. Trapně se pak vymlouval, že následně pospíchal za svým nemocným synem (určitě neměl v úmyslu ovlivňovat poškozeného v jednom a spoluobviněného v druhém případě). Takhle si tady teď žijeme. Na poměry středoasijských diktatur v zásadě dobře, ale v poměrech civilizovaného světa dost podivně. Říkal jsem si, že přeci nemůžu být jediný, kdo to tak cítí. Proto jsem doufal, že bude 17. listopad jiný.

Moje zklamání bylo velké. Příjemné slunečné počasí zajistilo slušnou účast lidí, kteří vyšli na ulici. Jenomže to nevypadalo, že by šli protestovat proti estébáckému premiérovi, vypadalo to spíš na pěknou nedělní procházku. Sluníčko, svařák a selfíčko u památníku na Národní třídě. Sem tam nějaký transparent to už nevytrhl. Přesunul jsem se na Klárov, kde měli sraz příznivci ANO. Tady bych se rád zmínil o jisté etice dokumentární fotografie. Můžu si o těch lidech myslet co chci, ale pokud někde fotografuji, musím zůstat nestranný. Nesmím schválně fotit tak, abych z lidí dělal idioty, i když je nemám rád. Chce to jistou morální sílu, ale pokud jí člověk nemá, tak by v těchto případech měl zvážit, zda se vůbec takových akcí účastnit s foťákem v ruce.

Nebudu se rozepisovat o tom, co jsem tam mezi voliči ANO viděl a slyšel. Nechci tady někoho dehonestovat, řeknu jen tolik, že to bylo fakt strašné. Naplnilo mě to skutečnými obavami o osud naší země, když přihlédneme k tomu, jaké má náš pan premiér a jeho partaj preference. Stále lehce v šoku jsem vyběhl (ano vyběhl!) na Hradčanské náměstí, kde měl konečně začít nějaký pořádný protest proti současné vládě a premiérovi. Účast byla solidní, ale atmosféra opět taková chcíplá. Řečníci nemastní neslaní a dav poněkud rezignovaný. Následoval pochod na Staroměstské náměstí, kde večer celá akce vrcholila. Ač nepotěšen atmosférou, stále jsem měl film ve foťácích, a tak jsem se rozhodl to dofotit, tudíž jsem zůstal na místě až do tmy. Nakonec z toho vzniklo pár zajímavých fotografií, které se trochu vymykají mé obvyklé estetice.

Filmy jsem vyvolal hned, oskenoval o několik týdnů později, ale pořádně jsem se k těmto fotkám dostal až tak před týdnem. Odkaz 17. listopadu není závislý na tom, že bych dal fotky ven hned 18., je to něco dlouhodobějšího (resp. mělo by být!). Letos oslavíme 30. výročí Sametové revoluce. Podle všeho to zatím vypadá, že budeme mít stejného pana premiéra i pana prezidenta a že eroze svobody a demokracie se spíše urychlí, než zpomalí. Budu optimista a budu doufat, že ke 30. výročí bude atmosféra na ulici odpovídat tomu, za co se před 30 lety na ulici protestovalo a tomu, co se tady teď děje. Doufám, že to nebude jen další příležitost v poklidu si v džísce po tátovi korzovat po národní s plackou s Havlem na klopě. Někdy je potřeba se taky trošku naštvat.