úterý 30. června 2020

Ztracené jaro 2020


Letošní jaro bylo poněkud zvláštní. Jakoby se rozplynulo v podivném bezčasí plném roušek, strachu z nákazy a homeofficu. Zatímco minulý rok jsem pilně fotografoval víkendové výlety na Yashicu Mat ve středním formátu, tak letos vlastně ani pořádně nevím, co jsem od března do konce května dělal. Jistou naději skýtá můj poznámkový aparát a pohled na negativy v archivu. Právě pohled na velký štos archivačních pergamenů za období od března do konce června a pohled na čísla v notesu, kam si poznamenávám nafocené filmy, dává dohromady docela jiný obraz o letošním jaru. Jakkoliv mi připadá, že to celé rychle uteklo a že jsem nic nedělal, opak je pravdou. V prvních dvou měsících jsem dokonce fotil 1-2 filmy denně. Je to vlastně až teď, když každým dnem očekávám návrat do běžné denní rutiny dojíždění za prací, kdy jsem posbíral sílu, abych se na všechny ty fotografie podíval.

Obraz letošního jara, který ve svých fotografiích nacházím toho má dost málo společného s tehdejším „aktuálním děním“. Nevyrazil jsem fotit prázdnou Prahu a Karlův most bez turistů, či náhodné kolemjdoucí v rouškách. Fotografoval jsem spíše věci a místa, které mi jsou nějakým způsobem blízké. Má to také dost co dělat s tím, že jsem se začátkem února stěhoval. Sice „jen“ v rámci města, ale stěhování je prostě událost, která je jistým životním předělem. Nutno podotknout, že navzdory tomu, kolik času jsem za poslední 3 měsíce strávil doma, tak jsem spoustu krabic ještě ani nevybalil.

Dnes stojím na prahu léta, které je pro mě fotograficky vždy trochu okurková sezona. V květnu jsem dokončil velký projekt, na kterém jsem pracoval rok a budu se snažit o jeho publikaci, což mi nejspíš zabere notnou dávku času. Takže nejspíš vás čeká na začátku podzimu článek, ve kterému budu hlásat, že: „léto je podivné bezčasí…“. Naproti tomu na podzim už mám docela konkrétní plán, čemu bych se chtěl fotograficky věnovat.











středa 10. června 2020

Diapozitivy z popelnice

Poslední dva týdny jsem v trošku podivném stavu, co se týče mé fotografické kreativity a motivace. Něco jsem dokončil, vyvolal a zpracoval všechny filmy, co mi ležely v krabičkách označených „k vyvolání“, ale nějak se nedokážu namotivovat k nové fotografické práci. Není to neznámý stav, vím že je to jen otázka času, než to zase přejde. Jak to tak často v životě bývá, co dělat se našlo tak nějak samo od sebe. Před nedávnem založil fotograf Martin Wágner FB skupinu „Negativy z popelnice“. Sám se totiž věnuje záchraně, digitalizaci a publikaci různých nalezených fotografií. Osud tomu chtěl, že i já mám krabici plnou nalezených diapozitivů, kterou mi věnoval můj kamarád Kiril. Několik měsíců jsem si té krabice vůbec nevšímal. Založení výše zmíněné FB skupiny bylo ale impulsem, který mě donutil jí vytáhnout ze zapomnění a podívat se, co v ní vlastně je.

Prvním úkolem bylo získat představu, co v krabici vlastně je a protřídit, co se bude skenovat. K tomu mi přišla vhod prohlížečka diapozitivů Diaspectar II. Stačilo jí trochu vyčistit, zapojit do zásuvky a mohl jsem rychle a pohodlně projít velké množství diapozitivů. Nechtěl jsem skenovat vše, to by bylo moc práce. Vyselektoval jsem pouze ta políčka filmu, která mě něčím zaujala. Postupně jsem se probral snímky z Japonska, Itálie, Tater a ze Šumavy. Vše nafoceno na barevné diapozitivy v rozmezí 2. pol. 60. let 20. stol. a počátku 70. let. Při prohlížení fotografií jsem měl zvláštní pocit, sám bych asi nikoho nenechával jen tak procházet mé negativy, bez toho abych si vybral, co ukážu a co ne. Jenomže „u fotek z popelnice“ nemá jejich autor tak nějak na výběr. Není to tedy jen technická věc, ale je v tom i jistá otázka etiky.

Vybrané diapozitivy jsem oprášil, naskenoval a uložil na suchém místě do nových krabiček. Při skenování jsem použil lehké korekce podsvícení, abych dal fotografiím neutrální tón a expozici, podobný tomu, který jsem viděl na prosvětlovací prohlížečce. Z každé krabičky jsem oskenoval jen cca 30%. Po pravdě řečeno jsem neobjevil asi nic, co by přepsalo historii fotografie 20. století… Inu, ne každý je Vivian Maier. Fotografie jsou podobné, jako by kdekdo vyfotil na dovolené mobilem. Někdo si myslí, že lidi na film fotili tak nějak líp, než dnes. Nemůžu říct, že by mi to tak přišlo. Rozdíl je jen v tom, že tenkrát to byly jednotky a desítky fotografií, dnes jsou to stovky a tisíce. Jako důkaz mám 5 krabiček diapozitivů z archivu jedné Polské rodiny, jsou na nich zachyceny města jako Budapešť, Paříž, Brno a u Baltu. Všechny jsem si pečlivě prošel a nebylo tam nic, co by stálo za sken. Stejně jako většina fotografií v naších mobilních telefonech.

Celkově byla digitalizace a částečná publikace těchto diapozitivů docela zajímavá zkušenost. Trvalo mi vlastně 14 dní, než se mi to celé rozleželo v hlavě a napsal jsem tento blog. Do budoucna bych rád čas od času něco naskenoval a „zachránil“, třeba ještě na nějaké filmy narazím. Zkuste to také!


















neděle 24. května 2020

Poděbradská panoramata

Až se jednou historie zeptá: „A co jsi ty dělal během korona krize?“, budu moct s čistým svědomím odpovědět: „Fotil!“. Nemám to sečtené úplně přesně, i když nebýt líný, tak bych to ze svých poznámek rychle vyčetl a sečetl. Většinu této nelehké doby jsem trávil doma v Poděbradech. Strávil jsem zde většinu svého života, ale pořídil jsem tu jen velmi málo fotografií. Proto jsem se tedy chopil příležitosti a snažil se jít skoro každý den po práci ven a pořídit pár fotografií. Zejména tedy panoramat, která mě poslední dobou baví.

Na domácí půdě má člověk jistou výhodu ve znalosti terénu, světla a v tom, že to je všude tak nějak blízko. A tak jsem den za dnem neúnavně vyrážel do terénu, tedy většinou tak maximálně 10 minut chůze od svého bydliště, abych pořídil pár snímků. Většinou to nakonec byl celý film, protože s Horizontem ubývají snímky rychle. Za prvé jich člověk na jednu kazetu filmu pořídí méně kvůli formátu a za druhé radši všechno fotím minimálně dvakrát, ale ještě raději třikrát. Člověk tak zvyšuje šanci, že snímek nebude nakloněný, poškrábaný nebo osvícený. Sovětská fotografická technika je mnohdy nevyzpytatelná. Na druhou stranu učitel národů a velký generalissimus J.V.S. nás učí, že kvantita má svou vlastní kvalitu.

Náměty pro panoramatické fotografie se v naší Polabské nížině hledají trochu obtížněji než třeba v Českém středohoří. Město však skýtá jisté možnosti, které na poli plném řepky nenajdete. Architektura dává snímkům trochu té vertikality. Jednou z největších Poděbradských dominant je zámek, který se tyčí nad řekou. Dřív jsem ho nedovedl zas až tak ocenit, ale za dobrého světla se mi vlastně líbí. Nedaleko se nachází vodní elektrárna, která byla prohlášena za technickou památku, na tu večerní slunce dopadá obzvláště krásně a dává vyniknout kubistickým stavebním prvkům. Na svých pochůzkách jsem se dostal až k železnému mostu, kterému se říká „Plynárenský“, ale jeho skutečný účel jsem nikdy příliš nezkoumal. Důležité je to, že jeho oblouk nad řekou tvoří jednu z dominant mého vnímání města, ve kterém žiji.

Chvíli mi to trvalo, než jsem vyvolal všechny negativy, prošel si fotografie a upravil ty vybrané. Není kam spěchat. Zvláště v tomto podivném morovém bezčasí (které se již asi chýlí ke konci). Snímků, které bych označil jako povedené bylo tak nějak průměrné množství. Někdy ale stačí i jen jeden snímek, který se mi líbí, abych měl dostatečnou motivace opět vyrazit ven a nafotit pár filmů.





středa 13. května 2020

Pražská koronarámata L.P. 2020


Není žádným tajemstvím, že jsem vlastníkem sovětského panoramatického fotoaparátu Horizont 202. Mám ho už nějakou dobu, ale pořádně jsem s ním začal fotit až v poslední dobou. Hned na úvod bych si rád postěžoval, že v roušce se mlží člověku hledáček a nefotí se vůbec snadno. Navzdory protivenstvím sem však poslední dobou nafotil Horizontem pár desítek filmů s jejichž výsledky jsem vlastně docela spokojen. Ačkoliv pár much by se našlo. Inu, do melounu a do sovětského foťáku nevidíš.

Kromě klasického krajinkaření, ke kterému je Horizont vlastně celkem vhodný, jsem zkoušel vyfotit i něco jiného. Proto jsem si ho s sebou vzal i do Prahy. Nepatřím úplně mezi ty fotografy, kteří by v posledních týdnech vyráželi do ulic fotit je prázdné, případně s lidmi v rouškách. Chtěl jsem ale využít toho, že je celkově méně lidí a člověk má tak trochu víc prostoru. Navíc je jaro, světlo je měkké a příjemné. Často se také po obloze honí dramatická mračna, která jsou esteticky velmi uspokojivá.

Prošel jsem si během pár dní několik mě důvěrně známých míst, která mi už začínala trochu chybět. Už je to vlastně docela dlouho, co jsem naposledy jen tak fotil na ulicích Prahy. Hodně času teď věnuji jednomu projektu spíše na venkově, pak byla zima a teď na jaře naše podivná karanténa. Vše by bylo takřka ideální, tedy pokud by se mi kvůli kusu hadru přes pusu a nos nekrátil dech a nemlžil hledáček. Výsledné fotografie mi ale za lehce zvýšené úsilí stály.


 


  


čtvrtek 23. dubna 2020

Graflex: Malé morové zátiší


Už je to pěkných pár týdnů, co nás naše vláda zavřela doma. Člověk má tak čas na věci, které by jinak nedělal nebo by je přinejlepším velmi dlouho odkládal. Před nedávnem jsem psal článek o tom, jak čas od času podlehnu touze vyfotit si nějaké pěkné zátiší. V drtivé většině ale takové, které vzniklo náhodným seskupením objektů bez mého zásahu. Nějakou dobu před karanténou mi už ale v hlavě kvasil nápad na sérii zátiší, lépe řečeno takový triptych, který bych si uměle nakomponoval a vyfotil v domácích podmínkách. Zejména proto, abych si vyzkoušel práci se světlem a sestavení předmětů do kompozice. A do toho jsem si ještě usmyslel, že to celé vyfotím na Polaroid.

Musím se přiznat, že to bylo o dost těžší, než jsem si myslel. Nakonec jsem se ale dobral k jedné použitelné fotografii, na další dvě do triptychu mi ale zatím chybí rekvizity. Osud tomu chtěl, že jsem ve stejné době měl půjčený od kamaráda fotoaparát Graflex, abych si vyzkoušel práci se velkoformátem – ačkoliv jsem k němu měl pouze záda na svitkový film, principy práce s tímto přístrojem zůstávají stejné. Takže když už jsem měl zátiší nakomponované a rozložený stativ. Neodolal jsem a vyfotil jsem to ještě Gaflexem.

S hanbou se musím přiznat, že ačkoliv jsem dostal dobré proškolení jak tento přístroj použít, tak jsem většiny fotek zapomněl vyndat šíbr z kazety a tak bylo 5 políček z 8 prostě prázdných. Spokojený jsem byl se 2 z těchto 3, ale na obou byla už z výroby poškozená emulze a pouze jeden se mi povedlo drobnou retuší zachránit. Musím říct, že to je poměrně příkrá křivka učení. Dlouho se mi něco takového nestalo, naposledy jsem takhle malou úspěšnost měl, když jsem začínal fotit panoramata s Horizontem. Inu, poučení pro příště. Napsal jsem si na lístečky takový malý checklist toho, jak focení s velkoformátem probíhá, abych pro příště věděl a ušetřil si film a drobnou frustraci.

Už ale první pohled na vyvolaný negativ (kromě díry v emulzi) mi ukázal, že na tom velkoformátu prostě něco bude. Ke Graflexu jsem měl půjčený objektiv Symmar 100/5.6, který jsem pro jistotu řádně přiclonil. Kresba tohoto objektivu je naprosto vynikající. Jako film jsem zvolil Ilford HP5, který jsem pushoval na 1600 ISO v Rodinalu. Pro tento push používám roztok 1:100 a film v něm nechávám 2 hodiny (agituji pouze první minutu). Výsledkem toho vyvolávání jsou světelně vyrovnané negativy s velmi dobrou hustotou. Na svitkovém Ilfordu tento postup nepoužívám příliš často, protože jsem doteď fotografoval převážně na Kodak Tri-X. Tento výsledek mě ale přesvědčil o tom, že to není vůbec špatná cesta.

Jestli budu dál pokračovat směrem k velkoformátu, či jestli nafotím více aranžovaných zátiší zatím nevím. Je to vlastně jen zlomek toho, co bych chtěl ve fotografii ještě vyzkoušet. Minimálně musím dokončit ten Polaroidový triptych a pak se prostě uvidí.



úterý 14. dubna 2020

Poděbradských 6x6


Tak jsme pořád zavření doma. Člověk má alespoň čas dohnat nějaké resty. Začínaly se mi už docela kupit filmy k vyvolání, a hlavně skeny ke zpracování. Kromě toho jsem zjistil, že ačkoliv venku řádí mor, tak fotím v celkem zdravém tempu cca 7–8 filmů týdně. Člověk se až diví, kolik se toho dá vyfotografovat při krátké zdravotní procházce (na nákup a do dalších destinací, které nám ve své moudrosti povolila naše vláda morových doktorů).

Protože mám home-office, ušetřím cca 3 hodiny denně, které bych strávil dojížděním, navíc už máme letní čas. Musím uznat, že focení během zlaté hodinky má své nesporné výhody. Měl jsem čase ale i na úklid a ten odhalil poslední svitek Kodaku Tri-X, který sem koupil ještě před letošním zdražením filmů od Kodaku. Chvíli jsem přemýšlel, co v téhle nelehké době nafotit, ale nakonec jsem se rozhodl pro pár jednoduchých obrázků z Poděbrad, mého domovského města, které jsem až doposud fotograficky dost zanedbával. Inu, kovářova kobyla chodí bosa, však víte jak to chodí.

Založil jsem film do Yashicy a nafotil první svitek tohoto nepříliš povedeného jara.








sobota 21. března 2020

Souboj titánů: Contax II vs. Leica IIIc

Znáte to... Je rok 1940 a vy si potřebujete koupit fotoaparát, kterým zachytíte všechny ty úžasné okamžiky svého života. Obsazení Francie, Bitvu o Británii či Operaci Barbarossa. Jenomže za co utratíte své Říšské marky? Koupíte Leicu nebo Contax? Sám jsem si nebyl jistý a proto jsem požádal Marka Meška, který je v této oblasti mnohem zkušenější, o krátké srovnání těchto legendárních fotoaparátů z uživatelského hlediska. 

Všichni, kteří se alespoň trochu zajímají o filmové fotoaparáty, znají dlouhodobý spor rozdělující příznivce našeho hobby na dva nepřátelské tábory; přívrženců fotoaparátů Leica a ty, kteří preferují přístroje Contax. Je to spor zasahující poměrně hluboko do minulosti, a na tohle téma už bylo popsáno hodně papíru. Dnes bych chtěl přispět se svou troškou do mlýna i já. Předem však upozorňuji, že těchto pár řádků zmiňovaný spor asi nevyřeší, takže nemějte, prosím, příliš vysoká očekávání. Porovnávat budeme fotoaparáty Leica IIIc a Contax II při focení s 50mm objektivem, což byla kdysi nejběžnější ohnisková vzdálenost.

Každé fotografování začíná zakládáním filmu. Co se Leicy týče, všichni se shodují, že je v tomto směru komplikovaná. Před vložením filmu je třeba nastřihnout dlouhý „jazýček“, aby se pak nezasekl. Dále přístup do vnitřku fotoaparátu je jen zespodu, což je strašně nepraktické atd. Abychom byli spravedliví, ve 40. letech minulého století měly všechny filmy prodávané na trhu dlouze zastřižený konec, takže tato často opakovaná námitka ztrácí tak trochu své opodstatnění. Přístup jen odspodu je zase daní za neobyčejnou odolnost a pevnost těla Leicy. Moje zkušenost je ale taková, že po naučení přesného postupu jde o velmi jednoduchou záležitost a založení filmu jsem schopen provést prakticky kdykoliv a kdekoliv.

Contax v tomto směru zdánlivě vyhrává, protože má odnímatelnou zadní a spodní stranu v jednom velkém krytu. Vnitřek přístroje je tak výborně přístupný, ale... Za prvé, navíjecí cívka je umístěna volně, takže má stále tendenci vypadávat. Když se do ní snažíte zasunout konec filmu, zjistíte, že v prakticky vypadajícím zářezu nedrží tak spolehlivě, jako v Leice. Za druhé, cívku nic pevně nedrží ve správné pozici, takže nedokážete zcela správně napnout film ještě před zavřením vrchního krytu. Jinými slovy, nemáte jistotu, že je film správně založen a později nenastanou problémy s jeho převíjením - jako na truc vždy právě uprostřed focení.

Když je film konečně na svém místě a fotoaparát připraven k focení, zjistíte, že Leica je menší, skladnější a lépe Vám sedne do ruky (zvládnou to i ti, co nemají dlouhé prsty). Rychleji si ji dokážete otočit v ruce (jde o častý pohyb při focení se staršími fotoaparáty, abyste si mohli svrchu zkontrolovat nastavení před focením), a když máte prst na spoušti, nikde jinde Vám nepřekáží. Je pravda, že nastavení časů je trochu komplikovanější rozdělením na pomalé a rychlé časy se oddělenými ovládacími prvky, ale jelikož pomalé časy se v praxi používají jen málokdy, až tak moc to nevadí.


Naproti tomu Contax je prostě obludně velký. Nejenže je vyšší, ale i hrubší, a když ho chcete správně uchopit do pravé ruky, většinou si při tom nevědomky zakryjete prstem okénko dálkoměru. Pokud máte kratší prsty, sotva dosáhnete na spoušť, která je skryta uprostřed širokého „talíře“ selektoru rychlostí závěrky. Na dovršení všeho, spoušť u Contaxu není hladkým knoflíkem, ale jakási divná „věc“ s profilovaným povrchem. Celkový úchop je trochu nejistý, neboť méně tuhé tělo a odnímací zadní kryt způsobují, že se při pevnějším stisknutí přehýbá a má „vůli“, což nevzbuzuje přílišnou důvěru (hlavně, když nechcete, aby Vám při focení přístroj vypadl z ruky). Navíc při odečítání hodnot hloubky ostrosti nestačí Contax obrátit v ruce o 90 stupňů (pro pohled shora), ale je třeba otočit ho o plných 180 stupňů (pohled zepředu).

Při samotném focení s fotoaparátem Leica jsou často kritizována oddělená okénka hledáčku a dálkoměru. V podstatě s tím taky souhlasím a uznávám, že mít dálkoměr a hledáček v jednom okénku je nesporná výhoda. V tomto má Contax navrch. Avšak Leica verze IIIc má už obě okénka umístněná blízko u sebe, takže ztráta času při přesouvání pohledu z jednoho do druhého je opravdu minimální. To, co zas v mém pojetí favorizuje Leicu, je skutečnost, že v okénku dálkoměru je obraz zvětšený 1,5násobně. To umožňuje velice solidní zaostření objektivu, ačkoli Leica má zabudovaný méně přesný optický dálkoměr, než Contax. Když se podíváte do hledáčku v Contaxu, vidíte celkový obrázek s malinkou obdélníkovou skvrnou dálkoměru, pomocí které se ale podstatně hůře zaostřuje jako v případě Leicy.

Na závěr se ještě podíváme na proces samotného ostření. Leica ho má stejný pro všechny 50mm objektivy. Uvolníte aretaci nekonečna na páčce v pozici na 7. hodině a posouváním této páčky levou rukou pohodlně objektiv zaostříte. U Contaxu musíte ukazováček pravé ruky natáhnout úplně dopředu k ozubenému kolečku ostření, uvolnit stiskem kovový jazýček (pojistku) nekonečna a trochu nešikovně ostřit jemnými pohyby doprava, nebo doleva. Při tomto pohybu si s železnou pravidelností zakryjete okénko dálkoměru, takže se chvíli divíte, kde Vám zmizel zdvojený obraz dálkoměru v hledáčku...
Ještě bych mohl v obdobném duchu pokračovat dál, avšak dnes jsem se rozhodl zaměřit pouze na ty nejdůležitější prvky, které určují, jak se nám s daným fotoaparátem fotí. Podle mého skromného názoru se mnohem příjemněji fotí s fotoaparáty Leica, než s přístroji Contax a za tímto svým tvrzením si stojím. Někdo by mohl namítnout, že jsem ještě vůbec neporovnal optické vlastnosti objektivů firem Leitz a Carl Zeiss. Ale o tom bude řeč možná až někdy příště.

Autor: Marek Meško





sobota 14. března 2020

Nejasná zpráva o konci světa

Všechno nasvědčovalo tomu, že letošní březen bude poněkud krizový. Stěhuju se a v práci začala hlavní sezona. To jsem ale ještě netušil, že u nás v Čechách vypukne taková panika kolem nové nemoc, která jako vždy přišla ze země, kde si myslí, že syrový netopýr je ideální svačinka. Na FB sleduji, jak mým kamarádům fotografům lidé odříkají zakázky a čtu si zprávy o tom, jak se bojuje o desítky kilogramů mouky a stovky rolí toaletního papíru. Musím říct, že něco takového nepamatuju. I povodně, které byly skutečnou kalamitou, která postihla desetitisíce, možná statisíce lidí, jsme zvládali tak nějak víc v klidu. Značnou morální oporou je mi alespoň můj kocour, kterému je celá situace úplně buřt. Minimálně dokud má plnou misku.

Většinu věcí týkajících se mé fotografické činnosti jsem již přestěhoval. Bylo toho zatím jen cca 8 krabic. Chvíli ještě bude trvat, než se úplně usadím a například dostatečně zatemním koupelnu, abych jí mohl používat jako nouzovou temnou komoru. Jednou z výhod mého nového sídla je obrovský sklep, kam půjde při troše snahy dovést voda a zřídit odpad. To znamená jedno – opravdovou temnou komoru, kde půjde pořádně pracovat! Mohl bych tak po téměř roční pauze něco zvětšit na papír a třeba konečně zkusit baryty! Inu, škoda že už nejsem zařízen, při práci v temné komoře člověka virus jen tak nedožene!

Dnes máme už za okny jaro a vy se možná ptáte, jaké jsou mé letošní fotografické plány? Během pár měsíců bych měl dokončit svůj dlouhodobý projekt na kterém pracuji už od loňského léta. Na letošek neplánuji žádné velké zahraniční cesty, ne snad kvůli virové panice, ale prostě mi to nějak nevychází časově. Na podzim bych se rád vypravil na Šumavu, což jsem měl v plánu už na minulý rok, ale nějak to nevyšlo. Tentokrát bych tam rád fotografoval na střední formát a v barvě. Mám na to vyhrazených pár velmi speciálních filmů. Rád bych se také věnoval Polaroidu, který jsem celý rok 2019 úplně zanedbával. A právě s Polaroidem bych rád prozkoumal žánry fotografie, které jsem doposud nevyzkoušel.

Není to samozřejmě úplně vyčerpávající výčet všech mých plánů. Rád bych uskutečnil i něco dalšího. Kdo ví, třeba budee další výstava či nová várka zinů. Doufám ale, že zbytek letošního roku bude poklidnější než poněkud krizový březen.








čtvrtek 27. února 2020

Meditace o takzvané volné tvorbě


Pokud nebydlíte na horách, tak letošní zima snad ani nevypadala jako zima. Zůstal tady tak snad jen jeden výrazný projev zimy – krátký den. Teď už se ale dny pomalu prodlužují, a tak stoupají i šance, že půjdu po práci fotit. Z nějakého důvodu mi přišlo, že jsem celý podzim a zimu vlastně vůbec nefotil. Krátký pohled do mých poznámek odhaluje, že jsem stejně fotil minimálně 15 filmů měsíčně i v tomto šedivém období.

Za normálních okolností bych řekl, že 15 filmů měsíčně je celkem solidní množství, které zajišťuje dost materiálu k publikaci zde na blogu, či na Instagramu. Problém je v tom, že drtivá většina těchto filmů je nafocena jako součást většího projektu, který zatím držím pod pokličkou. Problém mám s takzvanou „volnou tvorbou“. Té se mi v současnosti zkrátka vůbec nedostává.

Je to taková klasická zimní situace, kterou jsem si už zažil. V práci sedím od nevidím do nevidím a přes víkend se věnuji práci na „vážném“ tématu. A když mám zrovna volný víkend, tak vyvolávám filmy z toho předchozího, případně skenuji a zpracovávám fotografie. A takhle si žiju v podstatě celou zimu. Zlom přichází se změnou na letní čas.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že minimálně jaro budu mít velmi hektické. Na druhou stranu mám na letošní rok spoustu fotografických plánů. Nebudou to ale velké zahraniční cesty do exotických lokací. Člověk často pro stromy nevidí les. Spousta lidí si myslí, že pro dobrou/zajímavou fotku musí někam za hranice. Letošek bude tedy spíše ve znamení drobné fotografické práce, která snad vyústí ve větší celek.