pondělí 26. června 2017

Jaro v Prachovských skalách

Krajinkářství, jak by vám potvrdil předseda spolku ostravských krajinkářů, je mnohdy bolestivý úděl. Vstáváte brzo ráno, abyste chytili to nejlepší světlo nebo naopak spěcháte, aby vám neuteklo večerní světlo. Navíc s sebou ještě musíte tahat plnou tašku objektivů a různých filtrů. Do toho ještě nejspíš táhnete stativ s panoramatickou hlavou, abyste si mohli udělat nějaké populární skládané panorama, nebo dlouhou expozici kterou rozpatláte mraky nebo vodu do jakési šedé hmoty.

Pak je ještě jeden přístup. Prostě jdete a fotíte to, co je zrovna před vámi a kolem vás ve světle, které je dostupné v ten daný okamžik. Já jsem spíš příznivce toho druhého přístupu. Navíc většinu svého krajinkářství provozuji na svitkový film ve formátu 6x6. Z nějakého důvodu mi čtverec do krajiny pasuje tak nějak líp než obdélník. Na přelomu jara a léta jsem vyrazil na malý výlet do Prachovských skal (opět) a jako vždy jsem měl přes rameno fotoaparát. Posledně jsem měl s sebou barevný film, ale tentokrát jsem vsadil na černobílou klasiku Kodak Tri-X.

Předpověď slibovala slunečno, ale letos předpovědi nějak nevycházejí, a tak bylo samozřejmě pod mrakem. To mě však nemohlo odradit. Neohroženě jsem šplhal po skalách v honbě za snímky. Nakonec to odnesl jen můj mobil, který jsem používal místo expozimetru. Tak trochu spadl z asi 15m vysoké skály a zapíchl se do lesní hrabanky, avšak přežil. Zvolil jsem nejnáročnější okruh, který mě zavedl na spoustu míst, kde jsem už dlouhá léta nebyl. Měl jsem 12 snímků, ale nakonec jsem jich udělal jen 5. A tady jsou:







čtvrtek 22. června 2017

Temné umění temné komory

Po návratu ze své meditativní výpravy do končin známých jako severní Německo jsem měl pár dní času na skutečně důležité věci. Důležitými věcmi myslím tedy především to zavřít se do temné komory a začít konečně zvětšovat něco z té kupy negativů, která se mi nahromadila. Zejména jsem chtěl konečně dostat na papír nějaké fotky ze zápasů a tréningů MMA, jejichž zachycení jsem se věnoval značnou část zimy.

Exponovat a následně doma zpracovat černobílé negativy je značně jednoduchá záležitost. Pokud při vyvolání postupujete podlé návodů, které lehce najdete na internetu, nepopletete teplotu nebo ředění vývojky a nezapomenete negativ ustálit, tak máte velkou šanci, že výsledek bude dobrý. Pozitivní proces je o dost náročnější, ale plody této práce jsou o to sladší. Hodiny strávené při červeném světle v temné komoře inhalujíc jedovaté výpary jsou nakonec odměněny fotkami, které můžete držet v ruce, chlubit se jimi (pokud jste chlubivý typ) a třeba je i rozdávat, což je jedna z hlavních výhod. Fotografie, kterou někomu dáte do ruky na papíře má určitě větší hodnotu než elektronický soubor zaslaný na počítač. Zvláště v dnešní, převážně elektronické, době.

To, jak se člověku bude dobře nebo špatně zvětšovat určuje především kvalita negativů. Pokud fotografujeme za normálních světelných podmínek a máme správnou expozici, tak je pak práce lehká. Negativ je dobře krytý a kresba je jak ve světlech, tak ve stínech. Obyčejně má černobílý negativ velmi široký dynamický rozsah. Bohužel, při focení ve tmě jsem musel své filmy pro zvýšení citlivosti podrobit push procesu, jehož vedlejším efektem je kromě nárůstu kontrastu a zrnitosti i ztráta dynamického rozsahu. Navíc každá nepřesnost v expozici, hlavně pak podexpozice, se velmi negativně projeví na kvalitě snímku.

V této várce jsem se rozhodl nazvětšovat výběr 16 fotografií z finálového zápasu v Ostravě. Ostrá světla, téměř bílá podlaha klece a velmi tmavé pozadí. Nic z toho nepřispívalo k tomu, abych získal snadno zpracovatelné negativy. 

Většina fotografií vyžadovala dlouhé nadržování ve světlech. Například u zde přiložené fotografie byl základní čas osvitu 12 sekund při cloně F8 a použití 2 purpurových filtrů pro zvýšení kontrastu. Ve světlech jsem ale musel přidat 25 sekund navíc, abych dostal kresbu i z míst, která by byla jinak zůstala bílá a splývala s okrajem fotky. Musel jsem si tedy z jedné nepovedené zvětšeniny vystřihnout šablonu, kterou jsem zakrýval části snímku, které jsem nechtěl dále exponovat. Na úplném vršku lampy jsem musel k těmto 25 sekundám přidat ještě 10 dalších. Fotografie, kterou zde vidíte je sken mého pracovního pozitivu. Tyto vybírám z fotek, které mají nějakou drobnou vadu a poté si na ně poznačím typ papíru, expoziční čas, použité kontrastní filtry, clonu, film a číslu snímku na pásu. K této a jiným fotkám také patří různé šablony pro vykrývání a nadržování.  Díky tomuto systému mohu ke kterékoliv fotografii z této série snadno zhotovit kopii, za předpokladu, že budu pracovat na svém zvětšovacím přístroji a na své obvyklé papíry.


Záznamy jsou, jak už jsem se naučil, jsou velmi důležité, pokud se chcete ke svým snímkům vracet.

neděle 11. června 2017

Krystalická nicota severního Německa

Mé pracovní povinnosti mě před časem zavály až na sever Německa. Jak daleko na sever? Tak daleko na sever, že jsem nevěděl, jestli jsem v Německu nebo v Dánsku. Můj vztah s touto zemí je lehce komplikovaný, ostatně asi tak, jako se všemi zeměmi se kterými Česká republika sousedí. Můj pobyt byl ještě o to složitější, že Německy jsem se učil naposledy na gymnáziu a tak je občas komunikace s domorodci poněkud složitá. Na druhou stranu jsem se tam nejel s nikým vybavovat.

Po pravdě řečeno, severoněmecký venkov je velmi nudné místo. Krajina je placatá a plná luk, kde se pasou krávy. Neměl jsem na focení moc času, protože práce mi začínala v 6:30 a končila kolem 19:00. Kromě práce tam opravdu nebylo co dělat, protože i připojení na internet bylo velmi chabé. Čas jsem tak mohl trávit v nekonečných filosofických úvahách. Nakonec se ukázalo, že trávit takto čas není vůbec marné, protože kolik má v dnešní roztěkané době člověk času na to, aby byl sám se svými myšlenkami? Nebyl jsem ani tak pasivní, protože jsem spoustu času věnoval psaní a revizím svých starších textů.

Nakonec jsem se ale nechal vylákat ven ze své skromné ubikace. Být pár set kilometrů směrem na sever a poblíž moře má své výhody. Zvláště tu, že večerní světlo je zde mnohem příjemnější než v našich končinách a člověk pak lépe pochopí význam pojmu „zlatá hodinka“. Rána zde byla v květnu stále nepříjemně studená a často mlhavá, ale večery byly krásné. Musel jsem se tedy překonat a vyrazit něco vyfotografovat. Bohužel se nedostávalo krásných žen, abych mohl venkovského prostředí a dokonalého světla použít k tvorbě něčeho tak pěkného jako jsou akty, tudíž jsem si musel vystačit s místní krajinou. Chvíli jsem se pokoušel v ní objevit alespoň stádo krav, kteréžto se mi osvědčily již v Anglii a Skotsku, ale ani krávy nebyly v severním Německu k nalezení.

Rozhodl jsem se proto vyfotografovat tu nicotu, která mě na německém venkově obklopovala.