sobota 21. března 2020

Souboj titánů: Contax II vs. Leica IIIc

Znáte to... Je rok 1940 a vy si potřebujete koupit fotoaparát, kterým zachytíte všechny ty úžasné okamžiky svého života. Obsazení Francie, Bitvu o Británii či Operaci Barbarossa. Jenomže za co utratíte své Říšské marky? Koupíte Leicu nebo Contax? Sám jsem si nebyl jistý a proto jsem požádal Marka Meška, který je v této oblasti mnohem zkušenější, o krátké srovnání těchto legendárních fotoaparátů z uživatelského hlediska. 

Všichni, kteří se alespoň trochu zajímají o filmové fotoaparáty, znají dlouhodobý spor rozdělující příznivce našeho hobby na dva nepřátelské tábory; přívrženců fotoaparátů Leica a ty, kteří preferují přístroje Contax. Je to spor zasahující poměrně hluboko do minulosti, a na tohle téma už bylo popsáno hodně papíru. Dnes bych chtěl přispět se svou troškou do mlýna i já. Předem však upozorňuji, že těchto pár řádků zmiňovaný spor asi nevyřeší, takže nemějte, prosím, příliš vysoká očekávání. Porovnávat budeme fotoaparáty Leica IIIc a Contax II při focení s 50mm objektivem, což byla kdysi nejběžnější ohnisková vzdálenost.

Každé fotografování začíná zakládáním filmu. Co se Leicy týče, všichni se shodují, že je v tomto směru komplikovaná. Před vložením filmu je třeba nastřihnout dlouhý „jazýček“, aby se pak nezasekl. Dále přístup do vnitřku fotoaparátu je jen zespodu, což je strašně nepraktické atd. Abychom byli spravedliví, ve 40. letech minulého století měly všechny filmy prodávané na trhu dlouze zastřižený konec, takže tato často opakovaná námitka ztrácí tak trochu své opodstatnění. Přístup jen odspodu je zase daní za neobyčejnou odolnost a pevnost těla Leicy. Moje zkušenost je ale taková, že po naučení přesného postupu jde o velmi jednoduchou záležitost a založení filmu jsem schopen provést prakticky kdykoliv a kdekoliv.

Contax v tomto směru zdánlivě vyhrává, protože má odnímatelnou zadní a spodní stranu v jednom velkém krytu. Vnitřek přístroje je tak výborně přístupný, ale... Za prvé, navíjecí cívka je umístěna volně, takže má stále tendenci vypadávat. Když se do ní snažíte zasunout konec filmu, zjistíte, že v prakticky vypadajícím zářezu nedrží tak spolehlivě, jako v Leice. Za druhé, cívku nic pevně nedrží ve správné pozici, takže nedokážete zcela správně napnout film ještě před zavřením vrchního krytu. Jinými slovy, nemáte jistotu, že je film správně založen a později nenastanou problémy s jeho převíjením - jako na truc vždy právě uprostřed focení.

Když je film konečně na svém místě a fotoaparát připraven k focení, zjistíte, že Leica je menší, skladnější a lépe Vám sedne do ruky (zvládnou to i ti, co nemají dlouhé prsty). Rychleji si ji dokážete otočit v ruce (jde o častý pohyb při focení se staršími fotoaparáty, abyste si mohli svrchu zkontrolovat nastavení před focením), a když máte prst na spoušti, nikde jinde Vám nepřekáží. Je pravda, že nastavení časů je trochu komplikovanější rozdělením na pomalé a rychlé časy se oddělenými ovládacími prvky, ale jelikož pomalé časy se v praxi používají jen málokdy, až tak moc to nevadí.


Naproti tomu Contax je prostě obludně velký. Nejenže je vyšší, ale i hrubší, a když ho chcete správně uchopit do pravé ruky, většinou si při tom nevědomky zakryjete prstem okénko dálkoměru. Pokud máte kratší prsty, sotva dosáhnete na spoušť, která je skryta uprostřed širokého „talíře“ selektoru rychlostí závěrky. Na dovršení všeho, spoušť u Contaxu není hladkým knoflíkem, ale jakási divná „věc“ s profilovaným povrchem. Celkový úchop je trochu nejistý, neboť méně tuhé tělo a odnímací zadní kryt způsobují, že se při pevnějším stisknutí přehýbá a má „vůli“, což nevzbuzuje přílišnou důvěru (hlavně, když nechcete, aby Vám při focení přístroj vypadl z ruky). Navíc při odečítání hodnot hloubky ostrosti nestačí Contax obrátit v ruce o 90 stupňů (pro pohled shora), ale je třeba otočit ho o plných 180 stupňů (pohled zepředu).

Při samotném focení s fotoaparátem Leica jsou často kritizována oddělená okénka hledáčku a dálkoměru. V podstatě s tím taky souhlasím a uznávám, že mít dálkoměr a hledáček v jednom okénku je nesporná výhoda. V tomto má Contax navrch. Avšak Leica verze IIIc má už obě okénka umístněná blízko u sebe, takže ztráta času při přesouvání pohledu z jednoho do druhého je opravdu minimální. To, co zas v mém pojetí favorizuje Leicu, je skutečnost, že v okénku dálkoměru je obraz zvětšený 1,5násobně. To umožňuje velice solidní zaostření objektivu, ačkoli Leica má zabudovaný méně přesný optický dálkoměr, než Contax. Když se podíváte do hledáčku v Contaxu, vidíte celkový obrázek s malinkou obdélníkovou skvrnou dálkoměru, pomocí které se ale podstatně hůře zaostřuje jako v případě Leicy.

Na závěr se ještě podíváme na proces samotného ostření. Leica ho má stejný pro všechny 50mm objektivy. Uvolníte aretaci nekonečna na páčce v pozici na 7. hodině a posouváním této páčky levou rukou pohodlně objektiv zaostříte. U Contaxu musíte ukazováček pravé ruky natáhnout úplně dopředu k ozubenému kolečku ostření, uvolnit stiskem kovový jazýček (pojistku) nekonečna a trochu nešikovně ostřit jemnými pohyby doprava, nebo doleva. Při tomto pohybu si s železnou pravidelností zakryjete okénko dálkoměru, takže se chvíli divíte, kde Vám zmizel zdvojený obraz dálkoměru v hledáčku...
Ještě bych mohl v obdobném duchu pokračovat dál, avšak dnes jsem se rozhodl zaměřit pouze na ty nejdůležitější prvky, které určují, jak se nám s daným fotoaparátem fotí. Podle mého skromného názoru se mnohem příjemněji fotí s fotoaparáty Leica, než s přístroji Contax a za tímto svým tvrzením si stojím. Někdo by mohl namítnout, že jsem ještě vůbec neporovnal optické vlastnosti objektivů firem Leitz a Carl Zeiss. Ale o tom bude řeč možná až někdy příště.

Autor: Marek Meško





sobota 14. března 2020

Nejasná zpráva o konci světa

Všechno nasvědčovalo tomu, že letošní březen bude poněkud krizový. Stěhuju se a v práci začala hlavní sezona. To jsem ale ještě netušil, že u nás v Čechách vypukne taková panika kolem nové nemoc, která jako vždy přišla ze země, kde si myslí, že syrový netopýr je ideální svačinka. Na FB sleduji, jak mým kamarádům fotografům lidé odříkají zakázky a čtu si zprávy o tom, jak se bojuje o desítky kilogramů mouky a stovky rolí toaletního papíru. Musím říct, že něco takového nepamatuju. I povodně, které byly skutečnou kalamitou, která postihla desetitisíce, možná statisíce lidí, jsme zvládali tak nějak víc v klidu. Značnou morální oporou je mi alespoň můj kocour, kterému je celá situace úplně buřt. Minimálně dokud má plnou misku.

Většinu věcí týkajících se mé fotografické činnosti jsem již přestěhoval. Bylo toho zatím jen cca 8 krabic. Chvíli ještě bude trvat, než se úplně usadím a například dostatečně zatemním koupelnu, abych jí mohl používat jako nouzovou temnou komoru. Jednou z výhod mého nového sídla je obrovský sklep, kam půjde při troše snahy dovést voda a zřídit odpad. To znamená jedno – opravdovou temnou komoru, kde půjde pořádně pracovat! Mohl bych tak po téměř roční pauze něco zvětšit na papír a třeba konečně zkusit baryty! Inu, škoda že už nejsem zařízen, při práci v temné komoře člověka virus jen tak nedožene!

Dnes máme už za okny jaro a vy se možná ptáte, jaké jsou mé letošní fotografické plány? Během pár měsíců bych měl dokončit svůj dlouhodobý projekt na kterém pracuji už od loňského léta. Na letošek neplánuji žádné velké zahraniční cesty, ne snad kvůli virové panice, ale prostě mi to nějak nevychází časově. Na podzim bych se rád vypravil na Šumavu, což jsem měl v plánu už na minulý rok, ale nějak to nevyšlo. Tentokrát bych tam rád fotografoval na střední formát a v barvě. Mám na to vyhrazených pár velmi speciálních filmů. Rád bych se také věnoval Polaroidu, který jsem celý rok 2019 úplně zanedbával. A právě s Polaroidem bych rád prozkoumal žánry fotografie, které jsem doposud nevyzkoušel.

Není to samozřejmě úplně vyčerpávající výčet všech mých plánů. Rád bych uskutečnil i něco dalšího. Kdo ví, třeba budee další výstava či nová várka zinů. Doufám ale, že zbytek letošního roku bude poklidnější než poněkud krizový březen.