neděle 24. února 2019

17. listopad 2018: sluníčko, svařák a pohoda?

Narodil jsem se necelý rok před událostmi 17. listopadu 1989. Moje životní pouť je tudíž od samého počátku velmi těsně spjata s porevolučním děním v naší zemi. Upřímně řečeno mě nějaké oslavy 17. listopadu nikdy moc nezajímaly. Ano, bral jsem to jako významnou událost našich dějin, dokonce mám snad i pocit, že v roce 1999 jsem se šel podívat na lampionový průvod k 10. výročí revoluce, ale to bylo tak všechno. Celé paradigma mého vnímání oslav se trochu změnilo, když jsem vzal do ruky foťák. Jeden den volna, kdy mám v jinak tmavém a šedivém podzimu čas fotit i za denního světla. Navíc se „něco“ děje na ulici. Ovšem 17. listopadu 2018 to mělo být všechno jinak.

Nikdy jsem na tomto blogu moc neventiloval svoje politické názory a postoje. Na fotky to nemá vliv, a tak nějak jsem si vždycky říkal, že citlivé umělecké duše by někdy nemusely unést mé poněkud radikální postoje v některých otázkách (například můj kladný vztah k volnému trhu). Jenomže za posledních pár let se toho hodně změnilo. Pokud jste posledních 5 let nežili někde na jiné planetě, tak asi víte, kdo je náš premiér a kdo zrovna sedí na Pražském hradě. Jedna strana mince je „kdo to je“ a druhá strana, „co provádí“. Nebudu zabíhat do jemných nuancí politiky, rozpočtových priorit a ideologií, ale omezím se na jednoduché: každý asi vidí, že posledních 5 let jde všechno úplně do prdele!

Nejenomže je náš premiér usvědčený estébák, ve střetu zájmů kamkoliv se pohne, jeho firmy ničí pole ostatním zemědělcům, dováží zkažené maso, ale je podezřelý i z dotačních podvodů a únosu. Právě poslední dvě jmenované věci tak nějak vygradovaly právě ve dnech předcházejících 17. listopadu 2018. Logicky jsem si tedy říkal, že by atmosféra tohoto svátku mohla být trochu jiná, vyhrocenější, naštvanější. Nebyla. Vrcholem trapnosti bylo, když se pan premiér plížil pod rouškou tmy, aby položil květiny k památníku ve 4 ráno, aby ho lidé nevypískali. Trapně se pak vymlouval, že následně pospíchal za svým nemocným synem (určitě neměl v úmyslu ovlivňovat poškozeného v jednom a spoluobviněného v druhém případě). Takhle si tady teď žijeme. Na poměry středoasijských diktatur v zásadě dobře, ale v poměrech civilizovaného světa dost podivně. Říkal jsem si, že přeci nemůžu být jediný, kdo to tak cítí. Proto jsem doufal, že bude 17. listopad jiný.

Moje zklamání bylo velké. Příjemné slunečné počasí zajistilo slušnou účast lidí, kteří vyšli na ulici. Jenomže to nevypadalo, že by šli protestovat proti estébáckému premiérovi, vypadalo to spíš na pěknou nedělní procházku. Sluníčko, svařák a selfíčko u památníku na Národní třídě. Sem tam nějaký transparent to už nevytrhl. Přesunul jsem se na Klárov, kde měli sraz příznivci ANO. Tady bych se rád zmínil o jisté etice dokumentární fotografie. Můžu si o těch lidech myslet co chci, ale pokud někde fotografuji, musím zůstat nestranný. Nesmím schválně fotit tak, abych z lidí dělal idioty, i když je nemám rád. Chce to jistou morální sílu, ale pokud jí člověk nemá, tak by v těchto případech měl zvážit, zda se vůbec takových akcí účastnit s foťákem v ruce.

Nebudu se rozepisovat o tom, co jsem tam mezi voliči ANO viděl a slyšel. Nechci tady někoho dehonestovat, řeknu jen tolik, že to bylo fakt strašné. Naplnilo mě to skutečnými obavami o osud naší země, když přihlédneme k tomu, jaké má náš pan premiér a jeho partaj preference. Stále lehce v šoku jsem vyběhl (ano vyběhl!) na Hradčanské náměstí, kde měl konečně začít nějaký pořádný protest proti současné vládě a premiérovi. Účast byla solidní, ale atmosféra opět taková chcíplá. Řečníci nemastní neslaní a dav poněkud rezignovaný. Následoval pochod na Staroměstské náměstí, kde večer celá akce vrcholila. Ač nepotěšen atmosférou, stále jsem měl film ve foťácích, a tak jsem se rozhodl to dofotit, tudíž jsem zůstal na místě až do tmy. Nakonec z toho vzniklo pár zajímavých fotografií, které se trochu vymykají mé obvyklé estetice.

Filmy jsem vyvolal hned, oskenoval o několik týdnů později, ale pořádně jsem se k těmto fotkám dostal až tak před týdnem. Odkaz 17. listopadu není závislý na tom, že bych dal fotky ven hned 18., je to něco dlouhodobějšího (resp. mělo by být!). Letos oslavíme 30. výročí Sametové revoluce. Podle všeho to zatím vypadá, že budeme mít stejného pana premiéra i pana prezidenta a že eroze svobody a demokracie se spíše urychlí, než zpomalí. Budu optimista a budu doufat, že ke 30. výročí bude atmosféra na ulici odpovídat tomu, za co se před 30 lety na ulici protestovalo a tomu, co se tady teď děje. Doufám, že to nebude jen další příležitost v poklidu si v džísce po tátovi korzovat po národní s plackou s Havlem na klopě. Někdy je potřeba se taky trošku naštvat.






















neděle 17. února 2019

Brutalismus: Krátké zamyšlení

Od doby, co jsem se pustil do fotografování, musel jsem se chtě nechtě dovzdělat ve spoustě oborů, které jsem znal spíš jen tak nějak latentně. Výtvarné umění, kinematografie a dále pak i architektura, která je pro pouličního fotografa velmi zásadní. Proč? Architektura nám udává rámec a kulisy, ve kterých fotografujeme. Architektura a urbanismus nám dále určují, jak se lidé pohybují v prostoru a z jakého důvodu. U divadla potkáte jiné lidi než například u nemocnice nebo na dětském hřišti. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, že čas od času žehrám nad Prahou, že se mi vlastně moc nelíbí. Turisté k nám jezdí obdivovat gotické a barokní kostely, secesní kavárny a domy a pořád říkáme Praze „Stověžatá“. Jenomže v Praze tady máme i jinou architekturu. Modernější. Lze jí jen těžko přehlédnout, protože do veřejného prostoru vstupuje dost často s neočekávanou razancí. Ano, dnes si budeme povídat i o brutalismu.




„Fuj, to jsou takový ty hnusný komunistický baráky?“ zeptají se možná mnozí z vás. Ano, ne? Ne. Brutalismus nemá s komunismem opravdu nic společného. Tedy až na to, že tento architektonický styl vznikl ve Francii, která byla vždy bolševizmem poměrně solidně prolezlá. Francouzské „betón brut“, znamená hrubý neomítnutý beton a naznačuje, jaký materiál v těchto stavbách převažuje. Mnoho staveb naleznete ve Francii či v Anglii, ale i u nás. Souvztažnost s komunistickým režimem je dána jednak dobou vzniku a druhak tím, že si mnozí myslí, že jsme tu před rokem 89 žili v jakémsi vakuu a žádné vlivy ze západu se sem nemohly dostat. To druhé ovšem není pravda, čeští umělci a architekti měli i v době nesvobody velmi dobrý přehled o tom, co se děje ve světě a jaké jsou nové trendy.


A tak se u nás začalo stavět. Budova Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla, obchodní dům Kotkva, Transgas, komplex hotelu Thermal (v Karlových Varech), hotel InterContinental a mnohé další. Některé jsme už nenávratně ztratily, například hotel Praha a teď i Transgas do kterého se bagry zakously před pár dny. Byl to právě dlouho se blížící zkáza Transgasu, která mě přiměla se nad celou materií více zamyslet a k tématu se i vyjádřit. Brutalismus měl do mého srdce dlouhou a těžkou cestu. Přiznám se bez mučení, že nejvíce esteticky uspokojivá mi přišla secese a později snad i art-deco a funkcionalismus. A ačkoliv se to může zdát jako velmi prohnutá parabola, tak od art-deco (například některé mrakodrapy v USA) a funkcionalismu je pro mé estetické cítění již jen krátká cesta k brutalismu. 


V čem pro mě tkví „krása“ těchto staveb? Líbí se mi, jak doslova plýtvají prostorem. Proč? Protože můžou! A to jak v interiérech, tak v exteriérech. Tato velkorysost dnešní době chybí. Dnes jen počítáme, kolik korporátních kójí nacpeme na jeden metr čtverečních a podobně. Čas od času má někdo nápad a pak to dopadá snad ještě hůř. Jsem si jist, že až se zbourá Transgas, vyroste místo něj další unifikovaná skleněná kostka jakých je plný Pankrác. Nemluvě o zrůdnosti, kterou se chystají postavit nad Hlavním nádražím, ale to je už jen tak bokem. Líbí se mi provázanost exteriérů a interiérů brutalistních budov. Použití materiálů jako mramor, kámen, sklo či chromovaná ocel. Vše promyšlené do nejmenších detailů, žádný unifikovaný nábytek z krabice, ale vše navržené na míru jako jeden celek. Žel bohu, interiérů se nám zachovalo snad ještě méně než exteriérů.


Samozřejmě nejsem slepý k tomu, že tyto budovy mají své problémy. Materiály, stavební postupy a později i údržba často nebyly na potřebné úrovni. Náklady na provoz těchto budov jsou v dnešní zelené době naprosto nepředstavitelné a tak dále. Ale já říkám, no a co? Zateplíme Pražský hrad skelnou vatou, aby neutíkalo teplo? Zbouráme chrám Sv. Víta, protože neodpovídá nejnovějším trendům v sakrální architektuře? Možná se dopouštím argumentace ad absurdum, ale i brutalistní budovy jsou svědky jisté doby. Stejně tak jako budovy z jiných epoch naší civilizace. Zachovávání staveb jenom proto, že jsou staré, je stejně tak absurdní, to bychom nemohli nikdy postavit nic nového. Rád bych jen upozornil na to, že mnohé významné budovy jsou zcela neprávem stigmatizovány a souzeny jen pro dobu, ve které vznikly. Spousta jich již dávno šla k zemi, spousta se k zemi teprve chystá a spousta jich ještě stojí. Myslím, že nastal okamžik, abychom se zamysleli nad tím, že alespoň některé z nich zachováme pro budoucí generace.


Pokaždé když mi ve fotoaparátu zbývá pár posledních snímků, snažil jsem se projít okolo Transgasu a udělat pár záběrů, než se do něj zakousnou bagry. Teď už nám zůstanou jen videa, fotografie a oči pro pláč. Následně pak na uvolněném místě vyroste nějaká unifikovaná odpornost a developeři začnou hledat další místo. Co padne příště? InterContinental, Federální shromáždění nebo Nová scéna? Jistí si můžeme být jen tím, že tažení developerů napříč Prahou nekončí.


A jak to vidí architekt? Krátký názor od Genevieve Tok:


Brutalismus charakterizují tyčící se struktury „bétonu brut“, opakující se prvky a masivní konstrukce z oceli a betonu. Tento styl se nejvíce rozvíjel v období po 2. Světové válce, tedy 50. – 70. letech. V jistém směru tvořil protiváhu lehkosti a jisté svévolnosti architektury dřívějších dekád. Brutalismus nezakrýval konstrukční prvky budov, ba naopak zdůrazňoval jejich funkci.

Filosofická forma brutalismu a formální kompozice jeho architektonických prvků se v minulosti stala spojovanou s myšlenkami socialistické utopie. V Československu bylo tomuto stylu souzeno, aby prezentoval moderní socialismus a stal se z něj takřka národní architektonický sloh. Těžkopádné konstrukce kontrastovaly s lehčími mezinárodními styly. Brutalistní budovy se měly stát proklamací nové éry.

Ve stejném duchu byl tento architektonický styl využit i pro budovu Federálního shromáždění, v příkrém kontrastu s novorenesanční budovou Národního muzea. Tvarem připomíná velký stůl z oceli a skla na vrcholu mohutných podpůrných pilířů. V budově najdeme dva protiatomové kryty a je také místem jednání z dob Sametové revoluce.  Dnes je budova součástí národního budova a stojí jako jistý pomník své vlastní historie.

Dalším příkladem brutalismu v Praze je, v současnosti demolovaná, budova Transgasu. Obsahuje prvky stylu high-tech. Rozlehlé skleněné fasády jsou na vysoké věži podepřené ocelí a menší krychlovitá budova má fasádu z tmavých dlažebních kostek. Obě budovy jsou spojeny trubicemi, které mají jak praktický tak symbolický význam.


Brutalismus je na povrch hrubý a s mnoha těžkopádnými prvky, není ale jen dílem nutnosti a praktičnosti, ale vědomou volbou. Absence omítek a povrchových úprav by neměla být zaměňována za syrovost betonu brut, jak ukazují jemné detaily budov Unité d'habitation.