Tradice jsou od toho aby se dodržovaly. A třetí výstup na Sněžku během tří let, to už je tak trochu tradice. Letos to trvalo trochu déle, než jsme se s kamarádkou Šárkou domluvili na datumu a vyrazili. Tentokrát až na počátku září. Ráno bylo počasí již chladné, ale stále slunečné. Cesta proběhla bez větších zádrhelů, snad jen že na parkovišti u Horní Malé Úpě, jsem ulovil poslední místo. Osud tomu chtěl, že to bylo místo nejblíže parkovacímu automatu, který už třetí rok v kuse nebere ani karty, ani bankovky a člověk musí mít připraveno 100 Kč v mincích. Ovšem znalý místních poměrů jsem byl připraven.
Pro cestu nahoru jsme tentokrát zvolili modrou turistickou značku, kterou jsme obvykle používali pro cestu dolů. Cesta by to byla dobrá, snad jen kdyby ji naši polští sousedé nezpoplatnili. Celkem rozladěn jsem zaplatil mobilem za dva vstupy do Krkonošského národního parku a nepřetržitý proud nadávek na naše severní sousedy mi vydržel cca kilometr. První fáze cesty byla klidná, až příliš klidná. Vesmír má ale rád rovnováhu. Více lidí jsme začali potkávat až cca v polovině cesty. Včetně jednoho podnikavce, který na hřebeni národního parku česal borůvky hřebenem.
Čím blíže jsme byli vrcholku hory, tím více jsme potkávali lidí. Mnohé z nich v oblečení naprosto nevhodném pro pohyb v přírodě. Příčina se ukázala záhy. Poláci si postavili lanovku na nedalekou Kopu a tak nějak je nezajímal nějaký limit, kolik by měla za den vyvézt lidí. Následkem je tedy to, že na vrcholu Sněžky bylo tolik lidí, že se tam téměř nebylo možné pohybovat. Obvykle jsme tam vždy chvíli poseděli, snědli svačinu a pak teprve vyrazili dolů. Tentokrát jsme vyklizení prostoru na vrcholku hory značně urychlili. Zase jsem si zanadával na bezohlednost našich severních sousedů, kteří si dělají z naší nejvyšší hory lunapark. Ne, že bychom byli o tolik lepší, ale někdo se alespoň zamyslel nad kapacitou lanovky na Sněžku.
Výlet tedy nepřinesl mystické prozření, které si od něj obvykle slibuji. Rozvířil ale diskusi na téma, že bychom možná mohli zkusit nějakou novou tradici. Fotografické hledisko výletu bylo poněkud omezené tím, že jsem si v autě zapomněl oranžový filtr který jsem chtěl použít. Místo své věrné Yashicy jsem se vláčel s Hasselbladem. V jedné kazetě jsem měl barevný a v druhé černobílý film. Barevnou fotografii jsem nakonec pořídil jen jednu, která navíc ani nebyla dobrá. S černobílým filmem se mi dařilo o něco lépe a s potěšením musím konstatovat, že i práce s Hasselbladem mě baví víc a víc.
