sobota 28. dubna 2018

Josef Koudelka: Obrázky z výstavy


Jméno Josef Koudelka musel někdy slyšet každý, kdo vzal do ruky fotoaparát. Rodák z Boskovic zanechal (a stále zanechává) svou nesmazatelnou stopu na mapě světové fotografie. Od fotografií divadla, přes ulice Prahy plné tanků armád Varšavské smlouvy po krajinu zničenou průmyslem. Jeho dílo je šířkou záběru, a hlavně kvalitou naprosto jedinečné. V současnosti můžeme v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze shlédnout velkou retrospektivní výstavu Josefa Koudelky, kterou jsem samozřejmě musel navštívit, a to ne jednou.


S fotografiemi Josefa Koudelky jsem se poprvé setkal poměrně záhy potom, co jsem před pár lety vzal znova do ruky fotoaparát a založil první film. Pokud mě paměť neklame byly to právě fotografie ze srpna 1968. Černobílé, kontrastní a zrnité fotografie nekompromisně zachycovaly jeden z přelomových okamžiků v dějinách naší země.  Od těchto snímků se pak odvíjela další kapitola v životě tohoto fotografa, po jejich propašování z okupovaného Československa byly distribuována agenturou Magnum a otištěny v zahraničím tisku (pod pseudonymem „PP“ tedy „Prague Photographer). Následovala emigrace a azyl ve Velké Británii, kde započala další část fotografické cesty Josefa Koudelky.


Jeho příběh je pro mě o to větší inspirací, že byl zhruba ve stejném věku jako já teď, když se rozhodl zanechat práce leteckého inženýra a naplno se věnovat fotografii. V té době měl za sebou již první výstavy, fotografoval divadlo a cikány v zemích východního bloku (kniha vyšla v roce 1975).  Už jeho rané práce nesou silný autorský rukopis, jedinečnou vizi a precizní technické zpracování. V současnosti probíhající výstava ukazuje jako první po velmi dlouhé době právě i tyto rané práce, které často zahrnovaly experimenty posouvající fotografii a její technické možnosti. Mimo jiné jsou k vidění i umělcovy poznámky k fotografiím, nákresy výstav a makety knih. To vše dává možnost nahlédnout do tvůrčího procesu o kterém Josef Koudelka nerad mluví, protože tvrdí, že vše potřebné by měla říct fotografie sama. S tím nelze než souhlasit, ale člověk se neubrání touze nahlédnout za oponu.


Ze starších prací mi pořád stále uniká cyklus Exily. Chápu, že se jedná jisté zrcadlení vnitřních pocitů autora, který odešel ze své rodné země a cestuje světem. Těžko říct, zda můžu něco takového pochopit, když mi chybí osobní zkušenost s dlouhodobým odchodem z vlasti. Fotografie z roku 1968 i Cikáni jsou. Oproti exilům, v zásadě přímočaré záležitosti, klasická dokumentární fotografie. Poslední dobou se mi začaly obzvlášť líbit panoramatické fotografie, kterými se Josef Koudelka zabírá již od roku 1986. Podle svých vlastních slov se snaží zachytit především působení člověka na krajinu. Fotografoval vápencové lomy, průmyslovou krajinu severních Čech, kterou zdevastovala povrchová těžba uhlí, ale i zeď oddělující palestinská území od Izraele. Panoramatický aparát jsem si už vyzkoušel a poznal jsem, že je to úplně nový pohled na svět a fotografii.


Fascinující je lehkost, s jakou Josef Koudelka používá panoramatický přístroj (často velmi velkou Fuji 617), fotí bez stativu z ruky, jako by to byla Leica nebo jiný přístroj na kinofilm. Vznikají tam mnohem zajímavější fotografie, než které podobnými přístroji produkují různí krajinkáři. Každopádně, okud jste výstavu ještě nenavštívili, rozhodně si na ní udělejte chvíli času.

úterý 10. dubna 2018

Tomáš Mareček: Štětec a Polaroid

V dnešním rozhovoru opět maličko odbočíme od světa dokumentární fotografie. Mé pozvání přijal Tomáš Mareček, který vystřídal mnoho fotografických žánrů a technik, aby zakotvil u Polaroidu. Jeho Polaroidové transfery, které následně ručně koloruje jsou pozoruhodnými objekty, které mě zaujaly a proto jsem se rozhodl požádat Tomáše o rozhovor. Více fotografií najdete na jeho INSTAGRAMU a WEBu.

Jak si s focením začínal?


Vždycky jsem maloval, pak jsem měl úraz na kole a malovat jsem nemohl. Ležel jsem v nemocnici, ale měl jsem tam s sebou foťák, tak jsem tam začal fotit různá zátiší a podobně. Malování a fotka mají společné to, že se snažíš zaplnit plochu kterou máš danou vhodnou kompozicí. Dřív jsem cvakal jen tak od oka, přihlásil jsem se v Brně na dálkovou školu, ale to mě moc nebavilo. Pak tam přišel na jednu přednášku Štreit a to mě zaujalo hodně. Než jsem začal fotit dokument nebo pouliční fotografii, tak jsem hodně fotil architekturu, různé linie, dvojexpozice a podobně. Postupně jsem začal objevovat i pouliční fotografii a to kouzlo zachycení okamžiku.


Jaká byla tvoje cesta k fotografování na film?

Tak táta měl samozřejmě ještě fotoaparát na film. Na té škole, v roce 2006, jsme museli fotit na film. Tenkrát mi to přišlo jako úplná blbost, ale pak mě to úplně dostalo, když jsem poprvé vyvolával v temné komoře. Kromě výsledné fotografie mě hodně zajímá i samotný proces jejího vzniku.


Foto: Tomáš Mareček


Polaroid přišel později?

Pamatuju si, že nám tenkrát na té škole ukazovaly různé formáty a mezi nimi i Polaroid. Tenkrát jsem dělal na krajském úřadě a naproti byl obchod, kde byl výprodej Polaroidů, protože je už nikdo nechtěl. Líbil se mi ten formát a tak jsem si jeden i s filmy koupil.


Který fotografický žánr je ti nejbližší?

Určitě dokument a pouliční fotografie. Možná ještě architektura, kterou fotografuji právě Polaroidem.

 
Foto: Tomáš Mareček


Preferuješ barevnou nebo černobílou fotografii?

Černobílé. Mám teď sice takové barevné období.Hodně jsem dřív fotil na diapozitivy, které jsem si pak nechával zvětšovat Cibachromem, pak mě ale nebavilo to skenování, tak jsem začal kolorovat černobílé fotografie. Proto mě začal bavit Polaroid, protože z něj je fotka barevná a hotová.


Je ještě nějaký žánr nebo formát, který bys chtěl ještě vyzkoušet?

Určitě bych si chtěl vyzkoušet 8x10" Polaroid. Žánrově asi ne, už to nebudu mixovat, co jsem chtěl, to jsem si vyzkoušel.

Foto: Tomáš Mareček

 Kde čerpáš inspiraci?

Na začátku mě hodně bavily fotky z první republiky, třeba surealismus. Hodně mě baví Koudelka, ten asi na prvním místě, i jeho zvětšeniny. Bresson...


Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Určitě kompozice, děj, atmosféra a celé to musí být technicky dobře zpracované.

Foto: Tomáš Mareček

Chystáš nějakou výstavu nebo publikaci?

Letos bych rád udělal tenkou knížečku Polaroidových transferů, abych shrnul 10 let s Polaroidem. Bude to asi hodně malonákladové, ručně číslované. 


Máš nějaké doporučení pro lidi, kteří chtějí začít pracovat s filmem?

Nejdřív si zjistit nějaké základy jako je třeba expozice. Lidé jsou často zvyklí, že digitál udělá všechno za ně a nevědí, co to je třeba ISO. Přijde mi, že v poslední době je film taková póza lidí, kteří se chtějí za každou cenu odlišit, ale vlastně o tom nic nevědí.

Foto: Tomáš Mareček


Jakou používáš v současnosti techniku?

Mám Polaroid SX-70, Linhofku 13x18 a malého dálkoměrného Contaxe. Chtěl jsem si nechat Leicy, ale ty jsem nakonec prodal, abych mohl financovat svoje cestování. 


Které ze světových měst Tě nejvíc zaujalo a čím?

Určitě mě zaujal Berlín, tam se fotí dobře. Polsko je také fotogenické na dokument nebo Itálie. Nejvíc asi Řím, ten je dobrý na toulání a je tam spousta kaváren a podobně.

Foto: Tomáš Mareček


Přiblížil bys techniku "emulsion lift" kterou používáš?

Z vyfocené Polaroidové fotky odstřihneš její rámeček, dáš jí do horké vody asi na 4 minuty, odloupneš zadní stranu fotku, očistíš štětcem nečistoty a pak odloupneš i přední stranu a na vodě ti plave pouze emulze. Tu pak nabereš, na to používám desky z průhledného plastu, emulzi narovnám štetečkem a přenesu jí na ruční papír. Hotové fotky pak často koloruji a domalovávám, baví mě to spojení fotky a malby.


Nějaké tipy a triky na práci s Polaroidem?

Obecně ztmavit expozici, nefotit příliš kontrastní scény a držet fotoaparát i filmy v optimální teplotě.

Foto: Tomáš Mareček

Fotíš i na jiné formáty než Polaroid?

Kinofilmy i svitek stále používám, velkoformát už ne. Kinofilm je praktický, protože aparát se dá nosit snadno pořád u sebe.


Chystáš se na nějakou zahraniční cestu?

Dlouho se chystám někam na východ, třeba do Ruska a hodně mě láká Lisabon