Jarní návrat

První slunečný víkend tohoto jara, který se ukázal být na dlouhou dobu poslední, byl neodolatelnou příležitostí zahájit letošní fotografickou sezonu. Vyrazil jsem do Jestřebích hor na místa, která jsem již jednou fotografoval a do notýsku jsem si je zapsal s poznámkou "navštívit mimo vegetační sezonu". Z toho mimo jiné můžete seznat, že jsem začal být ve svých fotografických aktivitách o něco organizovanější. Dříve bych spoléhal na svou paměť a nejspíš bych na to zapomněl. Stejně tak jako každý rok zapomenu na to, jak se zima vždy podepíše na mé kondici. I když se snažím chodit i přes zimu na pravidelné procházky, tak jsou první výšlapy kopců vždy nelehké.

Chvíli mi to trvalo, než jsem se rozhýbal, ale druhý výstup už byl o trochu méně náročný než ten první. Takový je zkrátka přirozený řád věcí. V Sudetech však platí i jiné řády věcí. Přijde mi, že jejich současní obyvatelé někde v hloubi duše cítí, že tam nepatří. Z tohoto pocitu se pak rodí o to větší snaha oplotit si své pozemky a dívat se podezřívavě na každého, kdo prochází okolo. K některým objektům se tak dostávám jen s jistými obtížemi. Někdy si říkám, že bych se snad mohl místního obyvatele zeptat, zda by si bylo možné zkrátit cestu přes kus hlíny, který si tak žárlivě střeží, ale mám strach, že odmítnutí takové drobné úsluhy, by mi mohlo sebrat tu malou špetku důvěry, v jistou minimální dobrotu lidí. Vlastně si docela užívám to, že kolikrát za celý den nikoho nepotkám.

Zdá se, že se tedy vracím do svého obvyklého rytmu cest do pohraničí, procházek po kopcích a hledání mechem zarostlých pozůstatků naší minulosti. 

O hrobech a lidech

V Čechách máme spoustu pozoruhodných míst. Ne, neříkám to proto, abych vás motivoval k cestování po ČR, tak jak se o to snaží naše přemoudrá vláda. Je to prosté konstatování člověka, který poslední rok a půl fotil převážně v Čechách. Některá místa jsou však dobře skryta. Že máme židovský hřbitov pod dálničním nadjezdem jsem slyšel už kdysi dávno, ale nějak jsem to vypustil. Nedávno mi to ale připomněl kamarád. Jak se ukázalo, jezdil jsem kolem několikrát týdně a vůbec jsem o něm nevěděl. Nějakou dobu jsem s focením vyčkával, ale nakonec ten správný den přišel.

Hřbitovy jsou zvláštním způsobem fotogenické. Zvláště ty v pohraničí, kde jde z hrobů vyčíst to, jak se přes Sudety valily dějiny. Z vizuálního hlediska tvoří pak židovské hřbitovy úplně samostatnou kategorii. Většinou vypadají tak nějak opuštěněji než většina ostatních hřbitovů. Ten v Turnově je o to zajímavější, že přes něj vede nadjezd 4 proudové silnice. Těžko si lze představit větší kontrast.

Při fotografování se mnou zapředl rozhovor jeden domorodec, který mi vyprávěl jak po roce 68 emigroval z Československa do Švýcarska a nyní se vrátil, aby si užil pokojný důchod v rodném kraji. I takové jsou lidské osudy v pohraničí.

Poděbradská panoramata

Až se jednou historie zeptá: „A co jsi ty dělal během korona krize?“, budu moct s čistým svědomím odpovědět: „Fotil!“. Nemám to sečtené úplně přesně, i když nebýt líný, tak bych to ze svých poznámek rychle vyčetl a sečetl. Většinu této nelehké doby jsem trávil doma v Poděbradech. Strávil jsem zde většinu svého života, ale pořídil jsem tu jen velmi málo fotografií. Proto jsem se tedy chopil příležitosti a snažil se jít skoro každý den po práci ven a pořídit pár fotografií. Zejména tedy panoramat, která mě poslední dobou baví.

Na domácí půdě má člověk jistou výhodu ve znalosti terénu, světla a v tom, že to je všude tak nějak blízko. A tak jsem den za dnem neúnavně vyrážel do terénu, tedy většinou tak maximálně 10 minut chůze od svého bydliště, abych pořídil pár snímků. Většinou to nakonec byl celý film, protože s Horizontem ubývají snímky rychle. Za prvé jich člověk na jednu kazetu filmu pořídí méně kvůli formátu a za druhé radši všechno fotím minimálně dvakrát, ale ještě raději třikrát. Člověk tak zvyšuje šanci, že snímek nebude nakloněný, poškrábaný nebo osvícený. Sovětská fotografická technika je mnohdy nevyzpytatelná. Na druhou stranu učitel národů a velký generalissimus J.V.S. nás učí, že kvantita má svou vlastní kvalitu.

Náměty pro panoramatické fotografie se v naší Polabské nížině hledají trochu obtížněji než třeba v Českém středohoří. Město však skýtá jisté možnosti, které na poli plném řepky nenajdete. Architektura dává snímkům trochu té vertikality. Jednou z největších Poděbradských dominant je zámek, který se tyčí nad řekou. Dřív jsem ho nedovedl zas až tak ocenit, ale za dobrého světla se mi vlastně líbí. Nedaleko se nachází vodní elektrárna, která byla prohlášena za technickou památku, na tu večerní slunce dopadá obzvláště krásně a dává vyniknout kubistickým stavebním prvkům. Na svých pochůzkách jsem se dostal až k železnému mostu, kterému se říká „Plynárenský“, ale jeho skutečný účel jsem nikdy příliš nezkoumal. Důležité je to, že jeho oblouk nad řekou tvoří jednu z dominant mého vnímání města, ve kterém žiji.

Chvíli mi to trvalo, než jsem vyvolal všechny negativy, prošel si fotografie a upravil ty vybrané. Není kam spěchat. Zvláště v tomto podivném morovém bezčasí (které se již asi chýlí ke konci). Snímků, které bych označil jako povedené bylo tak nějak průměrné množství. Někdy ale stačí i jen jeden snímek, který se mi líbí, abych měl dostatečnou motivace opět vyrazit ven a nafotit pár filmů.

Barokní Horizont

Ti z vás, kteří pravidelně sledují můj instagram možná postřehli, že se v mých rukách opět ocitl panaromatický přístroj Horizont. Tentokrát ne pouze zapůjčený, tentokrát je už můj. Hned jsem využil prvních jarních víkendů, abych si práci s přístrojem opět dostal do ruky a abych zvykl oči na kompozici v nezvykle širokém formátu. Horizont exponuje políčko o velikosti 24x58 (oproti 24x36 u standardních přístrojů), využívá k tomu otočný objektiv 28/2.8 a zakřivenou dráhu filmu, stejný princip využívá i japonský přístroj Widelux. Je to neobvyklé? Možná!

Tyto přístroje nesou se svým použitím jistá úskalí. Například to, že pokud neudržíte přístroj perfektně rovně v horizontální i vertikální rovině, dochází pak na filmu k zakřivení prostoru (a možná i času), které může slabší povahy pořádně vyděsit. Naštěstí soudruzi z SSSR neudělali chybu a do hledáčku zabudovali vodováhu. Často se pak ale přistihnete, že sledujete spíše vodováhu než kompozici. Stativ možná nebude od věci, pokud budu chtít přístroj používat trochu seriózněji.

Dalším úskalím horizontu je zakládání filmu. Jakoukoliv nepřesnost Horizont tvrdě trestá. Je třeba, aby byl film naprosto rovně ve své dráze a perfektně napnutý, ještě než zavřete zadní dvířka. Jinak jsou síly působící na jeho perforaci při převíjení příliš velké a dojde k jeho přetržení. Na jednu kazetu filmu nafotíte 21 snímků, ale pokud třeba při 18 snímku ucítíte zvýšení odpor natahovací páky, radši to vzdejte, obětujte poslední 3 políčka a film převiňte zpět do kazety. Jinak riskujete jeho přetržení. Samozřejmě pak můžete filmy vyprostit v temné komoře a nafocení snímky zachránit, ale pokud nemáte s sebou temný rukáv, tak si už nezafotíte, dokud film bezpečně nevyjmete. To se mi také stalo tento víkend, naštěstí až u třetího filmu.

Jako místo pro své pokusy jsem si vybral Kuks. Jak jste už možná postřehli, jezdím tam poměrně často. Navíc jsem si říkal, že údolí Labe, barokní architektura a místo, které docela dobře znám, bude vhodným místem pro moje pokusy. Světlo nebylo ideální, ve vzduchu se vznášel lehký opar snižující dohled. Použil jsem Ilford HP5 a zelenožlutý filtr. A teď už dost řečí, užijte si fotky:

Josef Koudelka: Obrázky z výstavy

Jméno Josef Koudelka musel někdy slyšet každý, kdo vzal do ruky fotoaparát. Rodák z Boskovic zanechal (a stále zanechává) svou nesmazatelnou stopu na mapě světové fotografie. Od fotografií divadla, přes ulice Prahy plné tanků armád Varšavské smlouvy po krajinu zničenou průmyslem. Jeho dílo je šířkou záběru, a hlavně kvalitou naprosto jedinečné. V současnosti můžeme v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze shlédnout velkou retrospektivní výstavu Josefa Koudelky, kterou jsem samozřejmě musel navštívit, a to ne jednou.

S fotografiemi Josefa Koudelky jsem se poprvé setkal poměrně záhy potom, co jsem před pár lety vzal znova do ruky fotoaparát a založil první film. Pokud mě paměť neklame byly to právě fotografie ze srpna 1968. Černobílé, kontrastní a zrnité fotografie nekompromisně zachycovaly jeden z přelomových okamžiků v dějinách naší země.  Od těchto snímků se pak odvíjela další kapitola v životě tohoto fotografa, po jejich propašování z okupovaného Československa byly distribuována agenturou Magnum a otištěny v zahraničím tisku (pod pseudonymem „PP“ tedy „Prague Photographer). Následovala emigrace a azyl ve Velké Británii, kde započala další část fotografické cesty Josefa Koudelky.

Jeho příběh je pro mě o to větší inspirací, že byl zhruba ve stejném věku jako já teď, když se rozhodl zanechat práce leteckého inženýra a naplno se věnovat fotografii. V té době měl za sebou již první výstavy, fotografoval divadlo a cikány v zemích východního bloku (kniha vyšla v roce 1975).  Už jeho rané práce nesou silný autorský rukopis, jedinečnou vizi a precizní technické zpracování. V současnosti probíhající výstava ukazuje jako první po velmi dlouhé době právě i tyto rané práce, které často zahrnovaly experimenty posouvající fotografii a její technické možnosti. Mimo jiné jsou k vidění i umělcovy poznámky k fotografiím, nákresy výstav a makety knih. To vše dává možnost nahlédnout do tvůrčího procesu o kterém Josef Koudelka nerad mluví, protože tvrdí, že vše potřebné by měla říct fotografie sama. S tím nelze než souhlasit, ale člověk se neubrání touze nahlédnout za oponu.

Ze starších prací mi pořád stále uniká cyklus Exily. Chápu, že se jedná jisté zrcadlení vnitřních pocitů autora, který odešel ze své rodné země a cestuje světem. Těžko říct, zda můžu něco takového pochopit, když mi chybí osobní zkušenost s dlouhodobým odchodem z vlasti. Fotografie z roku 1968 i Cikáni jsou. Oproti exilům, v zásadě přímočaré záležitosti, klasická dokumentární fotografie. Poslední dobou se mi začaly obzvlášť líbit panoramatické fotografie, kterými se Josef Koudelka zabírá již od roku 1986. Podle svých vlastních slov se snaží zachytit především působení člověka na krajinu. Fotografoval vápencové lomy, průmyslovou krajinu severních Čech, kterou zdevastovala povrchová těžba uhlí, ale i zeď oddělující palestinská území od Izraele. Panoramatický aparát jsem si už vyzkoušel a poznal jsem, že je to úplně nový pohled na svět a fotografii.

Fascinující je lehkost, s jakou Josef Koudelka používá panoramatický přístroj (často velmi velkou Fuji 617), fotí bez stativu z ruky, jako by to byla Leica nebo jiný přístroj na kinofilm. Vznikají tam mnohem zajímavější fotografie, než které podobnými přístroji produkují různí krajinkáři. Každopádně, okud jste výstavu ještě nenavštívili, rozhodně si na ní udělejte chvíli času.

Panoramatické pokusy

Čas od času na člověka přijdou takové divné chutě. Panoramatické chutě. Touha vybočit ze zavedeného poměru stran 1:1 u 6x6 aparátu nebo 3:2 u Leicy mě popadá jen jednou za čas. Jenomže jak na to? Samozřejmě tu je Hasselblad Xpan, který nabízí jednoduché ovládání Leicy spolu s úžasným formátem 24x65. Ceny Xpanu ovšem vystřelily někam k 50tis korun za solidní kus o Fuji 617 nebo Linhofu Technorama 617s III (používají svitkový film a negativ má 6x17cm) ani nemluvě. Je tu ale i jiná cesta, Ruská cesta - Horizont KMZ.

Tento bojovník fotografické studené války se na trhu objevil v 70. letech a koncepcí vychází z japonského přístroje Widelux. KMZ Horizont snímá políčko filmu o rozměrech 24x58mm pomocí otočného 28mm objektivu, který má clonu nastavitelnou od f2.8 do f16 a rozsah závěrkových časů je od 1/30 do 1/250s. Zaostření je pevné, takže při cloně f2.8 je hloubka ostrosti od 5m do nekonečna a na f16 od 1m do nekonečna, to je třeba mít na paměti. Zakládání filmu chce trochu cviku a zároveň to chce i trochu štěstí, aby se vám film neroztrhl třeba uprostřed focení, jako se to povedlo mě.

Samotná ergonomie fotoaparátu není vůbec špatná. Natahujete kolečkem vpravo, čas a clonu nastavujete po natažení závěrky na číselníku uprostřed. Hledáček je překvapivě velký a světlý. Samozřejmě má relativně velké zkreslení, ale tomu se při zorném úhlu 120° prostě nelze vyhnout. Příjemná je vodováha v hledáčku, protože jakýkoliv náklon může způsobit nepředvídatelné deformace obrazu na negativu. Občas je to celkem výzva skloubit kompozici s názory vodováhy.

Pro své první panoramatické pokusy jsem si vybral krajinu, kde hranice středních a východních Čech volně přechází v Podkrkonoší. Mám ta místa rád. Strávil jsem v nich poměrně dost času a v poslední době jsem začal tuto oblast naší republiky i fotografovat. Práce s panoramatickým aparátem vás donutí dívat se na věci trochu jinak, používat jiné kompoziční techniky a hledat obrazy, kterým dá tento formát vyniknout. Kupodivu mi kompozice přišly celkem přirozené, možná proto, že lidské oči také vidí v širším poměru stran, než je 3:2 kinofilmu.

Fotoaparát jsem jen nerad vracel a doufám, že se k panoramatické fotografii ještě vrátím. Pokud se chcete podívat na skutečně vynikající panoramatické fotky doporučuji vyrazit do Prahy na 2 právě probíhající výstavy Josefa Koudelky, který panoramatický aparát používá jako nikdo jiný na světě.